Na Krejčíkův román Rochus jedno čtení nestačí
Přemysl Krejčík není na literární scéně neznámé jméno. S fantastikou ho však pojí především dvě díla – povídková sbírka Kybersex z roku 2016 a dieselpunkový román z alternativní historie Čokoláda pro wehrmacht z roku 2021. Nyní do svého portfolia přidal třetí fantastický román. Nebo ne?
Občas se stane, že člověk udělá v životě chybu… nebo se třeba jen nudí… a najednou dostane nabídku, která se neodmítá. Když u toho rád fotí nebo cestuje, tím líp, aspoň má krycí historky pro své pracovní cesty, které kromě pozorování památek zahrnují i pozorování, či rovnou likvidaci konkrétního cíle. A navíc dochází k likvidaci těch špatných! (Nebo to aspoň vedení firmy tvrdí, aby ulevilo svědomí některých zaměstnanců.) Vždyť kdo by nechtěl žít jako James Bond se závislostí na sociálních sítích? Inu, i tací jsou, nicméně hrdinové tohoto příběhu k nim povětšinou nepatří.
Rochus by se dal označit za thriller a místy skoro za cestopis, jednoznačně však spadá také do magického realismu. Magický realismus je žánrový otloukánek, a jelikož všichni pořád škatulkujeme (čtěte: nesnášíme to, ale přesto máme potřebu to dělat), přehazuje si ho fantastika a mainstream jako horký brambor. Na jednoho je tam nadpřirozených prvků moc, na druhého málo. Podle mě je však skvělým mostem mezi mainstreamovou a žánrovou beletrií. Rochovi se ovšem může snadno přihodit, že zarytého milovníka fantastiky nepotěší. Fantasy prvků je tu totiž poskrovnu.
Čeho je tu ale opravdu hodně, je cestování. A Přemysl Krejčík ho v Rochovi popisuje skvěle – koneckonců o cestování kniha do značné míry je. Díky jeho sugestivnímu vyprávění budou mít čtenáři pocit, jako by se na každém z míst, které je v knize popsáno, ocitli. Autor nešetří detaily, jako jsou architektura, barvy a vůně, zvyky a tradice. Často přihodí geografickou, historickou, náboženskou či uměleckou informaci navíc, která ale z textu nevyčnívá a působí přirozeně (a to i přesto, že jsou tyto informace leckdy obsáhlé). Díky tomu, jak se autorovy postavy chovají a co mají v popisu práce, nepůsobí samoúčelně, že se k podobným informacím dostanou, a čtenáři pak nemají pocit, že by je autor poučoval. Přičemž kdyby si chtěli čtenáři všechno ověřit (nebo alespoň to, co je opravdu hodně zaujalo), strávili by na Googlu přinejmenším stejné množství času jako samotnou četbou románu.
Na textu je hodně znát, že Přemysl Krejčík řadu míst zmíněných v knize skutečně navštívil a má je opravdu dobře zmapované. Patrné je také to, že má odpozorované chování turistů – v Rochovi se autor nezřídla trefuje nejen do davového smýšlení, ale věnuje se skrze postavy i úvahám o pomíjivosti a umělosti virtuálního světa. Paradox honby za dokonalými fotografiemi na sociální sítě, které jsou jen umělým kýčem, a jejichž lovu člověk obětuje skutečné prožitky, se v příběhu také objevuje opakovaně.
Pokud se do Rocha pustíte (což doporučuji), je třeba se připravit ještě na jednu věc. Tenhle román je důmyslně poskládaný, chytrý a v některých ohledech složitý a náročný. Je mi jasné, že jsem v Rochovi odhalila jen zlomek všech vrstev, do nichž Přemysl Krejčík dílo zahalil. A jestli jsem objevila zhruba třetinu všech narážek a analogií, jsem fakt dobrá. Říct tak o Rochovi, že se jedná o mnohovrstevnatý příběh, je nemístný eufemismus.
Román je záměrně poskládán tak, aby během prvního čtení neprozradil ani extrémně pozorným čtenářům všechna svá tajemství – vyloženě si koleduje o další čtení, kdy už člověk zná některé skutečnosti, a díky tomu uvidí v textu zase další odkazy a vodítka, kterých si prve nevšiml.
Navzdory této promyšlenosti a neoddiskutovatelné chytrosti – projevující se nejen poskládáním příběhu, přístupem k narativnímu rámci, ale i odkazy na další díla, popkulturními narážkami a hromadou mimoděk podaných faktografických informací – se kniha čte velice dobře. Přemysl Krejčík má svižný a moderní sloh, přesto nesklouzává vyloženě k podbízení se čtenářům například formou velkého množství anglicismů a podobných jazykových triků. Nemá to zapotřebí – autor má bohatou slovní zásobu a na textu je patrná jeho vypsanost. V knize je řada krásných slovních obratů a obsahuje vyváženou porci cynismu, filozofických úvah, dramatu i humoru.
Jednu výtku bych ale přece jen měla. V textu se poměrně nahodile přechází ve vyprávění mezi přítomným a minulým časem a v případě jedné postavy také mezi spisovným a nespisovným způsobem vyjadřování (ačkoliv v tomto případě bylo těch „uklouznutí“ výrazně méně). Je to věc, která může čtenáře zpočátku rušit, ale jelikož má kniha sedm set padesát stran, je třeba si na tento jev zvyknout. Naštěstí to jde docela snadno.
Napsat recenzi na tuhle knihu byla výzva. Nejen proto, že se velice obtížně definuje a je těžké říct, co přesně na ní je skvělé, aniž by člověk sklouzl k laciným otřepaným frázím, které si tato kniha prostě nezaslouží, nebo k dlouhým literárním pojednáním, která zase běžného čtenáře úplně nezajímají. Bylo to složité také proto, že Rochus je tak chytrý a propracovaný román, až jsem měla strach, že jakýkoliv můj text bude vedle něj vypadat nedostatečně. A víte co, možná je to tak lepší, protože ideální bude, když si knihu přečtete a uděláte si názor sami.
Vydal: Laser, 2024
Obálka: Tereza Novotná a Zuzana Martínková
Vazba: brožovaná
Počet stran: 752
Cena: 649 Kč
