Megan E. O’Keefeová: První brána

V závěrečném díle trilogie Protektorát stojí umělé i neumělé inteligence s lidskou tváří i bez ní proti něčemu cizímu, co lidi přesahuje. Prim hraje opět primská majorka Sanda Greevová, teď už oficiální velitelka nejnebezpečnější zbraně ve známém vesmíru.

Autrux je napaden evoluční materií, nanitovou zbraní, která povznáší, ale i ničí – obětí v kómatu leží na ulicích tisíce – a labilní mimozemská inteligence Rainier Lavauxová by měla znát lék. Přitom nikdo nemá ani zdání, co tato entita dokáže, jak tomu čelit a proč lidi vlastně trestá. Rainier stojí nad lidstvem s mečem v ruce a Sanda je opět ta, kdo musí zajistit, aby nedopadl; a jestli při tom musí obětovat jeden svět, aby ochránila zbývající, udělá to a nemíní si to vyčítat.

Biran Greeve povýšil na ředitele zeměkoule. Ne, není to hanlivé označení, opravdu řídí Adu. Čtenář se o něm dozví více a je jasné, proč právě on je tím vyvoleným – nic není zadarmo a moc obzvlášť. Výjimečně schopný i všehoschopný, to má společné se sestrou Sandou, až na zmáčknutí kohoutku ve vypjatých situacích. I proto je ideálním kandidátem na první kontakt s mimozemšťany, a tak vede výpravu do dosud neprobádané, a hlavně lidmi nezasažené soustavy. Biran nezažil dosud nic moc dobrého a ještě mu autorka naložila víc, než by kdokoli jiný unesl.

Agent Tomas Cepko se vrací. Jeho život je naprosto příšerný, ale pro čtenáře je paradoxně ve třetím díle nejzajímavější postavou a s přehledem zastíní Sandu, jejíž zář poněkud bledne. Ani Jules Valentinová to nemá snadné: její neustálá špatná rozhodnutí určují její osud, v tomto příběhu existuje jen proto, aby trpěla a jejím přičiněním i ostatní. Jules prošla větším vývojem než ostatní a je možné, že čtenář s ní bude nakonec sympatizovat. Zpět jsou i ostatní postavy z předešlých dílů, jednak excelentní Bero (bohužel moc malý prostor dostal údržbářský robot Pásek), dále samozřejmě Sandina posádka, hlavně geniální exot Arden, které má neustále hlavu v oblacích a prsty na klávesnici.

První brána začala poněkud těžkopádně, prvních sto stran byl problém se začíst, naštěstí se to zlepšovalo. Autorku musím pochválit za bytosti, na kterých stavěla od začátku. Nejsou černobílé, mění se a dokážou překvapit i samy sebe. UI se naučí obcházet vlastní nastavení, roboti spořádaně krvácejí, netuše, že nejsou lidmi, a lidé jsou prostě sami sebou i se svými chybami. A to cizí, nepozemské, mimo lidskou zkušenost vzbuzuje jen němý úžas. Vše je zahaleno tajemstvími, která si spisovatelka ráda hýčká.

Příběh však působí mnohem zamotaněji než v předešlých dílech, je tu příliš mnoho náhod a deus ex machina, závěr je toho důkazem. Toho konce jsem se bála, měla jsem strach, že motýl přijde o křídla, nebo je naopak plně roztáhne, a nevím, co by bylo horší. I v tom mě Megan E. O’Keefeová překvapila.

Když jsem četla první díl Rychlostní zbraň, stěží bych uvěřila, že po dočtení třetího se budu chtít k trilogii vracet a užít si Tomase od začátku. To ovšem s vědomím, že nic není takové, jak se tehdy zdálo. Každopádně pokud bych měla zhodnotit všechny tři části Protektorátu, jednoznačně nejlepší zůstává úplný začátek, originální a fantastický nápad, koncert vynikajícího dua Sanda a Bero, s šokujícím odhalením.

Vydal: Host, 2024
Překlad: Aleš Drobek
Vazba: brožovaná
Počet stran: 624
Cena: 499 Kč