Jonáš Ledecký a Michal Suchánek – od Kiwiho a Děsivých radostí k Afterpunku

V nakladatelství Crew nedávno vyšel komiks Afterpunk, společné dílo Jonáše Ledeckého a Michala Suchánka. Než se ale ke komiksové novince dostaneme, zeptal jsem se autorů na jejich dosavadní tvorbu.

Jonáši, začal jsi s kreslením docela brzo. Kolik ti bylo, když ti vyšla první kniha stripů, a kdo byl jejím hrdinou?

JONAS: KIWI vyšel, když mi bylo patnáct. (Kniha tenhle rok tudíž slaví 15 let.) Stripy o nelétavých ptácích jsem začal kreslit na základní škole, když mi bylo 13 let. Jako hlavního protagonistu komiksu jsem si vybral ptáka kiviho, protože mi byl sympatický, a jeho podoba, kterou jsem mu vtiskl, mi doteď přijde ikonická. Stripy jsem kreslil na základní škole o hodinách a přestávkách a spolužáci si je oblíbili. Nechal jsem pak pro své nejlepší kamarády vyrobit knížečky, které dostali jako vánoční dárky. Jedna knížka se tak dostala do rukou Pavly Primusové, mámy mého spolužáka a majitelky nakladatelství Primus. Nabídla mi, že knížku vydá. Stále si toho velice vážím. Ale do dneška mě trápí to, jak knížka vypadá. V patnácti jsem zkrátka neměl takovou soudnost a zkušenosti. Ale na druhou stranu mi to v té době dodalo sebevědomí, a možná i proto se kreslení komiksů držím i nadále.

Michale, tvůj první komiks byly Děsivé radosti podle tří povídek Ondřeje Neffa. Můžeš trochu zavzpomínat na rok 2015 a vznik téhle knihy?

MICHAL: Děsivé radosti vyšly v roce 2015, ale celé to začalo ještě o pár let dřív. Tehdy mě napadlo, že bych si mohl zkusit nakreslit komiks, ale neměl jsem k dispozici žádný scénář. A tak jsem jednoduše vytáhnul z police pár knih a začal v nich hledat vhodný námět. Ten jsem našel v knize Pravda o Pekle od Ondřeje Neffa. Povídka Konec dobrý, všechno dobré splňovala přesně to, co jsem hledal – krátký úderný příběh s nečekanou pointou. Z nějakého pomatení smyslů jsem se rozhodl, že bude dobrý nápad přidat ještě dvě další povídky a nakreslit tak rovnou komiksovou knihu. To přece nemůže být nic těžkého, říkal jsem si. Teď už vím, že vzdálenější od pravdy jsem nemohl být. Následující tři až čtyři roky jsem po večerech nedělal nic jiného, než kreslil, opravoval nebo rovnou předělával jednotlivé panely komiksu a proklínal se za to, co jsem si na sebe vymyslel. Ale nechtěl jsem to vzdát, už jsem byl ve své práci zkrátka příliš daleko a pomyšlení, že všechno vyhodím, nepřicházelo v úvahu. Nicméně v určitý moment jsem se dokázal zastavit, zakázal si další překreslování stránek a odnesl celou věc na posouzení nejdříve Ondrovi a posléze vydavateli.

Jonáši, na rozdíl od Michala ses pustil i do vod dětské literatury s knihou Tulíňkovi. Jak vznikla kniha a o čem je?

JONAS: Nápad na knihu Tulíňkovi přišel, tak jako většina nápadů, když jsem usínal vedle své ženy. Tehdy jsme byli čerstvě zasnoubeni a já přemýšlel o naší budoucnosti. Celou knížku jsem ještě ten večer napsal. Je totiž opravdu krátká. Má podobný formát jako Tam, kde žijí divočiny od Maurice Sendaka nebo Hádej, jak moc tě mám rád od Sama McBratneyho a Anity Jeram. Původně jsem ji chtěl celou nakreslit tajně a dát ji své ženě jako přílohu ke svatebnímu slibu. Ale i když je to krátká kniha, tak mi po chvíli bylo jasné, že ji nedokážu celou nakreslit potají. A tak M. dostala ke svatebnímu slibu pouze původní rukopis se skicami, a mohla tak alespoň být u toho, když jsem na knize pracoval. Co se týká toho, o čem kniha je… Nevím, jestli jsou Tulíňkovi vysloveně dětskou knížkou. Je tak napsaná a nakreslená, protože většinu těch nejdůležitějších příběhů najdete v dětských knihách. Je o smyslu života. Minimálně toho mého…

Michale, v roce 2021 vyšel komiksový sborník Batman svět, v němž se sešli komiksoví kreslíři z mnoha zemí, aby oslavili Temného rytíře. Podle scénáře Štěpána Kopřivy jsi nakreslil také jeden příběh. Můžeš nám o té povídce i celém projektu říct víc?

MICHAL: Nápad, v rámci kterého se sejdou autoři z různých zemí a představí svůj pohled na Batmana, mi přijde skvělý. Vydavatelství DC nám nechalo poměrně volné ruce a pravidel, která by nás omezovala, bylo málo. Řekl bych, že to nejzásadnější omezení byl věkový rating, který musel každý dodržet, a skutečnost, že Batman nesmí používat střelnou zbraň. Bohužel zrovna to první pravidlo nám bylo sděleno až poté, co jsme odevzdali první verzi scénáře, ve které jsme se nebáli několika explicitnějších scén. A i když jsem se je snažil nakreslit velmi decentně, pro DC už to bylo zkrátka za hranou. Náš příběh je zasazen do období komunistické Prahy, do které Batmana přivádí pátrání po nebezpečném zločinci. V sázce jsou životy mnoha lidí, a protože jsme chtěli zdůraznit naléhavost celé situace, bylo v původním příběhu i pár násilných výjevů, které však neprošly přes DC. Za zmínku stojí také fakt, že se Štěpán nechal inspirovat skutečnými událostmi, které samozřejmě přizpůsobil pro naše účely. S odstupem mě trochu mrzí ten omezený prostor, na kterém jsme museli náš příběh odvyprávět. Podle mě by si zasloužil třikrát víc stránek. Minimálně!

Jonáši, ty ses zase věnoval Karlu Čapkovi a Karlu IV. O jaké projekty šlo a s kým jsi na nich spolupracoval?

JONAS: Práci na komiksu Karel IV. Pán světa jsem získal potom, co jsem šéfredaktorovi časopisu ABC, Zdeňkovi Ležákovi, přinesl portfolio se svou (nepublikovanou) adaptací starých řeckých bájí a pověstí. Zdeněk měl v té době knihu o Karlu IV. rozepsanou a sháněl výtvarníka. Líbil se mu můj styl kresby, protože chtěl Karla IV. pojmout jako “superhrdinu”. Ke spolupráci jsem oslovil ještě Matyáše Namaie, který se postaral o coloring a částečně se podílel i na kresbě. Bez něj bych to nezvládl. O lettering se postaral Martin Pospíšil. V době, kdy jsme na knize pracovali, jsme všichni tři v podstatě žili v mém bytě, ze kterého se stal náš ateliér. Kniha vyšla k 700. výročí narození Karla IV.

Co se týká komiksu Kapsy – původně mi bylo navrženo, abych zpracoval Čapkovo R.U.R., ale v té době jsem se na tak velký projekt necítil. Kniha měla totiž vyjít k výročí 100 let od založení Československa, a já na to v té době neměl tolik času. Čapka si velice vážím, takže jsem chtěl jeho dílo zpracovat důstojně. A tak jsem navrhl převyprávět jeho Povídky z jedné a druhé kapsy, které mi v tu chvíli přišly jednodušší. Oslovil jsem několik talentovaných výtvarníků (Matyáš Namai, Martin Pospíšil, Stan Solo a Petr Straník) a každému přidělil jednu povídku. Sám jsem kreslil dvě.
S Matyášem Namaiem i Martinem Pospíšilem jsem nadále spolupracoval, i když jsem dostal práci vytvářet komiksy pro magazín Playboy.

Michale, spolupracuješ také s nakladatelstvím Mystery Press jako autor obálek a ilustrátor jejich knih. Jak probíhá proces tvorby knižní obálky? Musíš si knihu celou přečíst? Dostaneš přesnou specifikaci, co má na obálce být, nebo máš volnou ruku? A jaká knižní obálka pro tebe byla největší výzvou?

MICHAL: Spolupráci s nakladatelstvím Mystery Press původně odstartovala další kniha Ondřeje Neffa – Pán Modrého meče. Plánovalo se opětovné vydání a já ho měl doplnit svými ilustracemi. Nicméně ještě předtím, než k tomu došlo, napsal Ondra zcela nový román z této série a ten dostal ve vydání přednost. A protože jsem měl k dispozici pracovní verzi, s chutí jsem si ji celou přečetl. Nicméně ne vždy je to potřeba. Někdy dostanu od vydavatele krátké shrnutí celého děje i s popisy postav a relativně přesné zadání k ilustraci na obálku. V takovém případě není nutné celou knihu číst a je to jen na mně.

Konkrétní obálku spojenou s největší výzvou asi nemám, ale možná bych mohl zmínit cover k zmiňovanému Batman: Svět. Ve skutečnosti existují dvě verze obálky, ale ta první, na které stojí Batman ozářený rudým světlem na střeše socialistického paneláku, DC zavrhlo. Chtělo něco víc typicky pražského, buď s Hradčany nebo Karlovým mostem. Trochu jsem se bál, že z toho bude děsnej kýč, ale myslím, že to nakonec dopadlo dobře. Tím spíš, že tahle druhá varianta vznikla v rekordním čase.

Afterpunk je váš první společný projekt, a jak jsem pochopil z doslovu knihy, vznikl díky festivalu Future Gate. Můžete nám říct, co je Future Gate a co s ním máte společného?

MICHAL: Future Gate je největší festival science fiction filmů a kultury ve střední Evropě. Je tu s námi už přes deset let a kromě premiér nových filmů představuje i jejich tvůrce, společně s velkými zahraničními hosty. Z minulých let mohu jmenovat taková jména jako Neill Blomkamp nebo Michael Ironside.

JONAS: Od roku 2018 pro Future Gate navrhuji festivalová trička a řadu let jsem pro něj, v rámci doprovodného programu, připravoval tematické výstavy. S Michalem jsme na festivalu měli celkem tři společné – cyberPUNKS (2020), Bude nebude: Afterpunk (2021) a Vetřelci v Lucerně (2022). Po naší první výstavě Michala napadlo další výstavu koncipovat jako “průchozí komiks” (to vlastně znamenalo, že jsme komiksové stránky nechali vytisknout ve velkých formátech). Společný komiks jsme spolu chtěli udělat už od té doby, co jsme se seznámili, a takhle jsme měli alespoň příležitost s tím začít. Na této výstavě se poprvé objevily dvě povídky Vzteklí psi a Zlatý časy. Ten rok bylo téma festivalu postapo. Takže jsme měli jasné téma, kterého jsme se drželi i nadále.

Mohli byste Afterpunk pár slovy představit?

MICHAL: Afterpunk je sbírka krátkých komiksových povídek, které spojuje postapokalyptické téma. Snažili jsme se ho obsáhnout v celé šíři, takže tady máme typické madmaxovské pouště a bandy nájezdníků, zombie nákazu, mimozemštany, roboty, zkrátka vše, co tento motiv nabízí. A shodou okolností jsou to všechno věci, které nás velmi baví kreslit.

Scénáře ke všem povídkám napsal Jonáš. Nápad na povídku Máslový sušenky se vztahuje k tvým zážitkům z dětství, ale kde jsi vzal inspiraci pro dalších devět?

JONAS: Nápad na příběh o pixle s máslovými sušenkami, které nahradilo šití, jsem měl zapsaný už nějakou dobu. Ale původně jsem ho zamýšlel spíš pro dětskou knížku. Ani nevím, proč jsem ho nakonec vytáhl a zvrátil v tak hrůznou historku. Povídku Červená/Vzteklí psi inspirovala jedna Michalova starší ilustrace, kterou jsme měli v atelieru a přezdívali jí “Červená karkulka na konci světa”. Povídka Zlatý časy ke mně přišla z čista jasna, během toho, co jsem psal Vzteklé psy. Práci jsem přerušil s tím, že si jen poznamenám nápad, ale během hodiny jsem napsal kompletní scénář. Co se ostatních povídek týká – inspirace je všude kolem. Jen se vždy snažím vyhýbat hledání inspirace v podobných projektech (v tomto případě postapo filmech/komiksech/románech). Ale spíš jim vzdávat hold nějakým nostalgickým odkazem…

Některé povídky kreslil Jonáš, na jiných se vyřádil Michal. Bylo jasné hned od začátku, kdo z vás kterou povídku nakreslí?

MICHAL: Vzhledem k tomu, že Jonáš mi psal povídky, jak se říká, “na tělo”, bylo to jasné víceméně od začátku. Ve skutečnosti jsem měl kreslit i tu úplně první povídku, kterou kniha začíná, ale z časových důvodů se jí nakonec ujal Jonáš. A myslím si, že takhle to funguje mnohem lépe. Následující příběh, který navazuje, už je v mé režii, ale řekl bych, že i přesto. nebo možná právě proto, se obě povídky skvěle doplňují.

Oba jste zkušení kreslíři, jak moc jste si navzájem mluvili do díla? Konzultovali jste spolu každý panel, nebo jak ten proces vzniku fungoval?

JONAS: Sdílíme spolu ateliér, takže jsme spolu konzultovali veškeré scénáře už od počátečních nápadů. A stejně tak jsme si povídali i o vizuální části komiksu. Michalovu tvorbu jsem obdivoval ještě před tím, než jsem ho znal, takže se teď nemůžu ochudit o možnost rozebírat s ním svoji práci. Je to pro mě velká škola. Na oplátku jsem se Michalovi snažil do práce kecat co nejméně.

MICHAL: Rádi jsme se bavili třeba o motivacích hlavních hrdinů nebo o tom, jak by se zachovali v konkrétních situacích. To je část, která se týká příběhu, ale u komiksu je stejně důležitá i výtvarná část. A i když nebylo potřeba řešit každý panel zvlášť, jsou v knížce místa, o kterých jsme se bavili více do detailu a řešili, jakým nejlepším způsobem je zpracovat. Na výsledku je to znát a troufám si říct, že to je nejlépe odvyprávěný komiks, na kterém jsem se podílel.

Michale, tvoje kresba mi připadá hodně filmová. Děláš to tak odjakživa, nebo sis speciálně kvůli práci na Afterpunku nakoukával akční scény v postapo filmech?

MICHAL: Nic speciálního jsem kvůli Afterpunku nestudoval, ale pravdou je, že sám sebe považuju za velkého filmového nadšence. A to bude nejspíš důvod, proč se to zmiňované filmové záběrování promítá i do mých komiksových obrázků. Speciálně pak u širokoúhlých panelů , které evokují filmové plátno, může být ten pocit silnější než jinde.

Některé povídky jsou kratičké, jednostránkové, jiné jsou delší. Ty krátké sis, Jonáši, kreslil sám. Máš tedy jako výtvarník radši krátké a úderné příběhy?

JONAS: Co si budeme povídat – všechny ty povídky jsou velice krátké. Ty jednostránkové jsou až takovými stylistickými cvičeními. Speciálně Rýmovačka. Krátké a úderné příběhy mám rád nejen jako výtvarník, ale i jako konzument. Ke krátkým příběhům se v budoucnu spíš rád znovu vrátím než k těm dlouhým. Pokud jsou ovšem dobré… A když jsou špatné, tak je mám alespoň rychle za sebou. Kolikrát se mi takhle stalo, že jsem četl dlouhou knihu, která byla sice dobře napsaná (a příběh se mi opravdu líbil), ale její konec mě z jednoho nebo více důvodů zklamal, a tak mi zkazil celkový dojem. Pak mi bylo líto celého času, který jsem s knihou strávil (i když jsem si ho paradoxně užíval). Myslím si, že perfektní příklad tohohle problému je seriál Game of Thrones. Tak rád bych si ho někdy pustil znovu… Ale já když už se do něčeho pustím, tak to musím dotáhnout do konce. A nejsem masochista, abych opět podstupoval finální sérii.

Afterpunk je váš první společný projekt a do světa některých povídek by stálo za to znovu zavítat. Plánujete společný návrat do některého ze světů, které jste v komiksu navštívili?

MICHAL: Řekl bych, že v tuhle chvíli je příliš brzo přemýšlet o návratu do světa Afterpunku. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že nás to nenapadlo. A i když si dokážu hned z fleku představit prequel k povídce Červená, například s babičkou v hlavní roli, jsou to právě Vetřelci, o kterých si myslím, že mají největší příběhový potenciál. A z našich společných debat se čtenáři a fanoušky se zdá, že si to nemyslím zdaleka jen já sám.

Kdy a kde vás můžou čtenáři potkat, popovídat si s vámi a nechat si knihu podepsat?

JONAS: V sobotu 6. 4. budeme na Comic-Con Prague 2024. A pak se samozřejmě těšíme CRWECON 2024! Na obou festivalech si s námi čtenáři budou moct nejen popovídat, ale budou si tam moct zakoupit i naše originální ilustrace, tisky a další merchandise. A ti, kdo nemůžou dorazit, nám můžou kdykoli napsat na naše sociální sítě nebo nás podpořit na našem e-shopu icecolours.com…

Povídky Červená/Vzteklí psi, Vetřelci a Zlatý časy/Hope: naděje umírá poslední se odehrávají ve světech, které jsou dost odlišné. Jaderná katastrofa, mimozemská invaze a zombie apokalypsa. Když byste si museli vybrat, v kterém z těch světů byste chtěli žít?

JONAS: To je dost hrozná otázka. Zvlášť teď, když mám vlastní rodinu, je pro mě těžké nad podobnými scénáři uvažovat… Nejschůdnější mi asi přijde mimozemská invaze. Za tu bychom si (jako lidstvo) aspoň nemuseli sami. I když, kdo ví… Třeba je na***em třeba tím, že Muskův bludný kabriolet drcne nějakému emzákovi do piva.

MICHAL: Člověk má tendenci vidět sám sebe v pozici těch neohrožených hlavních hrdinů, ale všichni víme, že realita by byla úplně jiná. Na tomhle místě se asi shodnu s Jonášem a taky řeknu mimozemšťany. Ale trochu se bojím, že bych v lepším případě stejně nepřežil déle než pár dní, v tom horším případě bych byl nucen žít jako posluhovač a sexuální otrok našich extraterestriálních uzurpátorů.

Díky za rozhovor a přeju vám i Afterpunku spoustu spokojených čtenářů.