Mimořádně úspěšný titul konečně přichází na český trh. V zahraničí se z knihy Čtvrté křídlo stala doslova knižní senzace roku a zájem o další díly i jejich autorku Rebeccu Yarros trhá rekordy. V prodejích, čtenosti, oblibě na sociální sítích, v komunitách new adult fanoušků i o dost starších čtenářů.
Možnost exkluzivního předprodeje využili nedočkaví čeští čtenáři na šesti místech republiky, na svůj titul si museli vystát dlouhé fronty, podle jejich slov to ovšem za to stálo. Dračí fantasy
Čtvrté křídlo, o které se hovoří jako o nové
Hře o trůny, vydává nakladatelství
Fragment v překladu
Pavly Kubešové.
ANOTACE:
Dvacetiletá Violet Sorrengailová měla nastoupit do kvadrantu písařů a strávit život mezi knihami. Její matka, nesmlouvavá velící generálka, jí však nařídí, aby se připojila ke stovkám kandidátů toužících dostat se mezi navarrskou elitu: dračí jezdce. Violet chybí trénink, navíc je menší než ostatní a draci se s „křehkými“ lidmi nespojují. Spálí je! Proto bude potřebovat všechen svůj důvtip, aby obstála. Brzo ale zjistí, že z Basgiathské válečné školy vedou jen dvě cesty ven: absolvovat, nebo zemřít.
Kniha je klasickou zástupkyní romantasy, čtenáři se tedy mohou těšit na osvědčenou kombinaci originálního fantasy světa a chytlavé hate-to-love romantické linky. S hlavní hrdinkou Violet se pustí po hlavě do děsivých zkoušek, při kterých zapomenou dýchat a nervy budou mít napnuté k prasknutí. Violet nejednou půjde o holý život.
Hledá pravé přátelství a lásku, musí ale bojovat i s nepřáteli, kterých, jako dcera velící generálky, nemá právě málo. Hledání přátel a lásky se dotýká každého z nás a v prostředí válečné školy je toto téma o to intenzivnější, že nikdo neví, zda se dožije dalšího dne.
Kniha dokonale naplňuje žánr romantasy svými intimními pasážemi, ve kterých Violet prožívá žhavé něžnosti s nejnebezpečnějším kolegou z válečné akademie – Xadenem.
Koncept draků a válečné školy, ve které se k nim propracují jen ti nejsilnější kadeti, zatímco ty neúspěšné čeká smrt, je krutě neotřelý. Přesto je Dark academia mezi čtenáři populární. I proto, že se autorce podařilo efektně pracovat s klasickými prvky, jako je vyvolená hrdinka a hlavní záporák, který se mění na hrdinu.
Jedním z dalších nosných témat knihy jsou rodinné vztahy, jak nás ovlivňují, zda rodina inspiruje a povzbuzuje, nebo je naopak břemenem a přítěží, které nám komplikují život. V knize rezonuje i zajímavé téma, zda by děti měly nést důsledky činů svých rodičů. Zda by v tomto příběhu měly tvrdě zaplatit za zradu, které se dopustili jejich rodiče.
Příběh je i o překonání sebe sama, o hledání nových cest, vytrvání a nevzdávání se, i když šance na úspěch se mohou zdát mizivé. Kniha je plná tajemství i odhalení, autorka umí udržet čtenáře neustále ve střehu, a to je i jeden z důvodů, proč se od ní nemohou odtrhnout a s netrpělivostí očekávají další díly ságy.
Čtvrté křídlo kraluje čtenářské databázi Goodreads. Získala přes 1,3 milionu udělených hodnocení, má více než 180 000 recenzí, průměr hodnocení 4,6 hvězdiček z 5. A cena čtenářů za nejlepší romantasy roku. Žádný jiný titul nemá za rok 2023 lepší statistiky.
Drtí žebříčky knižních bestsellerů. Během prvního půlroku od publikace knihy se po světě prodaly 2 miliony výtisků. Na vrcholu žebříčku The New York Times se držela dlouhé měsíce. Fenoménem se kniha stala díky sociálním sítím, když naprosto ovládla TikTok a vemi rychle se tak stala bestsellerem.
Čtvrté křídlo upevnilo nejžhavější hybridní žánr minulého roku romantasy a autorka se těší nebývale masivní podpoře obrovského množství čtenářů z celého světa.
Společnost Amazon zakoupila práva na celou plánovanou sérii a chystá seriálovou adaptaci.
Ocenění, které kniha získala:
Goodreads Choice Award: Winner for Best Romantasy (2023) A #1 New York Times bestseller • Optioned for TV by Amazon Studios • Amazon Best Books of the Year, #4 • Apple Best Books of the Year 2023 • Barnes & Noble Best Fantasy Book of 2023 • NPR “Books We Love” 2023 • Audible Best Books of 2023 • Hudson Book of the Year • Google Play Best Books of 2023 • Indigo Best Books of 2023 • Watersones Book of the Year finalist • Newsweek Staffers’ Favorite Books of 2023 • Paste Magazine’s Best Books of 2023
INFO O KNIZE:
Původní název: Fourth Wing
Překlad: Pavla Kubešová
Vazba: vázaná
Počet stran: 536
Cena: 499 Kč
Vyšlo také jako e-book a audiokniha.
O AUTORCE:
Rebecca Yarros je bestsellerovou autorkou New York Times, USA Today a Wall Street Journal, která napsala již více než patnáct románů včetně Čtvrtého křídla a In the Likely Event. Její knihy ocenilo již množství recenzentů Publishers Weekly a získala také titul Kirkus Best Book of the Year. Rebecca miluje vojenské hrdiny a za toho svého je spokojeně vdaná už přes dvacet let. Je matkou šesti dětí a aktuálně se snaží přežít pubertu dvou ze svých čtyř synů-hokejistů. Když zrovna nepíše, můžete ji najít na hokejovém stadionu nebo při ukradených chvilkách s kytarou a kávou. Žije v Coloradu se svou rodinou, jejich tvrdohlavým anglickým buldokem, divokými činčilami a mainskou mývalí kočkou Artemis, která jim všem vládne. Poté, co Rebecca vychovala a následně adoptovala jejich nejmladší dceru, se s velkým zápalem snaží pomáhat dětem v pěstounském systému prostřednictvím neziskové organizace One October. Tu založila se svým manželem v roce 2019 Pokud se chcete dozvědět víc o jejich plánech, jak zlepšovat životy dětí v pěstounské péči, navštivte www.oneoctober.org.
UKÁZKA Z KNIHY:
Ztratí-li drak svého jezdce, je to tragédie.Přijde-li jezdec o svého draka, nepřežije.
— Kodex dračího jezdce, článek jedna, oddíl jedna
KAPITOLA JEDNA
Během Dne branné povinnosti vždycky zemře nejvíc lidí. A možná právě proto je dnes ráno obzvlášť krásný úsvit – vím totiž, že může být můj poslední.
Utáhnu si popruhy plátěného tlumoku a těžkým krokem se vydám vzhůru po širokém schodišti kamenné pevnosti, kterou nazývám svým domovem. Než dorazím do chodby, která vede ke kanceláři generálky Sorrengailové, hoří mi plíce a sotva lapám po dechu. To je výsledek šesti měsíců intenzivního fyzického výcviku – s patnáctikilovým tlumokem na zádech stěží vyšplhám šest ramen schodiště.
Jsem naprosto k ničemu.
Tisíce dvacetiletých, kteří čekají před branou na vstup do služby ve zvoleném kvadrantu, jsou ti nejchytřejší a nejsilnější v Navaře. Od narození se stovky z nich připravovaly, aby mohly vstoupit do kvadrantu jezdců, a dostaly tak šanci zařadit se mezi elitu. Já na to měla přesně půl roku.
Strážci s obličeji bez výrazu, kteří lemují širokou chodbu na vrcholu schodiště, se vyhýbají mému pohledu, což ovšem není nic nového. Skutečnost, že mě ignorují, je pro mě vlastně ta nejlepší možnost.
Válečná akademie v Basgiathu neoplývá laskavostí vůči… no, vůči nikomu, ani vůči těm, jejichž matky to tu mají na povel.
Každý navarrský důstojník, ať už se rozhodl stát se léčitelem, písařem, pěšákem či jezdcem, je uvnitř těchto krutých zdí po tři roky formován a broušen k dokonalosti, aby se stal zbraní a ochránil naše hornaté hranice před násilnými pokusy o invazi ze strany království Poromiel a jeho jezdců na gryfech. Slabí tu nepřežijí, zvlášť ne v kvadrantu jezdců. Draci se o to postarají.
„Posíláš ji na smrt!“ Skrz silné dřevěné dveře generálčiny kanceláře zahřmí známý hlas a já zalapám po dechu. Na celém kontinentu existuje jen jediná žena, která je natolik hloupá, aby zvýšila hlas na generálku, ale ta by právě teď měla být s Východním křídlem na hranici země. Mira.
Z kanceláře se ozve tlumená odpověď a já se natáhnu po klice.
„To nemůže přežít,“ vykřikne Mira, zrovna když s úsilím otevřu těžké dveře. Váha mého tlumoku se přesune dopředu a málem mě strhne k zemi. Zatraceně.
Generálka, která sedí za svým stolem, zakleje a já, abych udržela rovnováhu, se zachytím opěradla karmínové čalouněné pohovky.
„Krucinál, mami, vždyť si neporadí ani s vlastním tlumokem,“ vyštěkne Mira a přispěchá mi na pomoc.
„Jsem v pořádku!“ S tvářemi hořícími ponížením se přinutím narovnat. Je zpátky sotva pět minut a už se mě snaží zachránit. Protože ty potřebuješ zachránit, ty blázne.
Tohle nechci. S tím zatraceným kvadrantem jezdců nechci mít absolutně nic společného. Ne že bych si přála zemřít, to ne, ale bylo by lepší, kdybych u přijímací zkoušky do Basgiathu propadla a šla s většinou odvedenců rovnou do armády. Ale s tlumokem si poradím. I sama se sebou.
„Á, Violet.“ Zatímco mě silnýma rukama popadne za ramena, hnědýma očima si mě ustaraně prohlíží.
„Ahoj, Miro.“ Koutky úst mi zacukají úsměvem. Možná se přišla jen rozloučit, ale já jsem moc ráda, že po letech sestru zase vidím.
Oči jí zjihnou a stiskne mi ramena, jako by mě chtěla vtáhnout do náruče, ale nakonec couvne, otočí se a postaví se vedle mě, čelem k naší matce. „To nemůžeš udělat.“
„Už jsem to udělala.“ Máma pokrčí rameny, až se tím pohybem zavlní její přiléhavá černá uniforma.
Pohrdavě si odfrknu. Tolik k naději na omilostnění. Ne že bych někdy předpokládala, nebo dokonce doufala, že se mi dostane milosrdenství od ženy, která se proslavila jeho nedostatkem.
„Tak to zruš,“ vybuchne Mira. „Odmala se připravovala na to, že se stane písařkou. Nebyla vychována k tomu, aby byla jezdkyní.“
„No, ona rozhodně není ty, že ne, poručice Sorrengailová?“ Máma se rukama opře o neposkvrněnou desku svého psacího stolu, mírně se nakloní dopředu, vstane a prohlédne si nás přimhouřenýma, hodnotícíma očima, které připomínají oči draků vyřezaných do masivních noh nábytku. Nepotřebuju ovládat zakázanou schopnost čtení myšlenek, protože i bez ní přesně vím, co vidí.
V šestadvaceti letech je Mira mladší verzí naší matky. Je vysoká a má silné, svalnaté tělo vypracované roky soubojů a stovkami hodin strávených na dračím hřbetě. Kůže jí prakticky září zdravím a zlatohnědé vlasy má ostříhané nakrátko stejně jako máma. Ale není to jen tou podobou. Má v sobě i stejnou samolibost, stejné neochvějné přesvědčení, že patří na oblohu. Je skrz naskrz jezdkyní.
Je vším, čím já nejsem, a matčino nesouhlasné zakroucení hlavou mi říká, že si je toho vědoma. Jsem příliš malá. Příliš křehká. Těch pár křivek, kterými se pyšní moje tělo, by měly být svaly, ale nejsou, a díky tomu si připadám až nepříjemně zranitelná.
Matka se vydá k nám. V magickém světle, které se mihotá v nástěnných svícnech, se jí lesknou naleštěné černé boty. Zvedne konec mého dlouhého stříbrného copu, odfrkne si a zase ho pustí. „Bledá kůže, bledé oči, bledé vlasy.“ Její pohled do posledního gramu a až do morku mých kostí vysaje veškeré sebevědomí, a tak mi nezbývá než ho předstírat. Zvednu bradu a udržuju s ní oční kontakt. „Jako by tě ta horečka zbavila nejenom síly, ale i veškeré barvy.“ V očích se jí zablýskne smutek a nakrčí čelo. „Říkala jsem mu, aby tě nezavíral do té knihovny.“
Není to poprvé, co slyším, jak proklíná horečku, která ji málem zabila, když mě čekala, anebo knihovnu, kterou táta učinil mým druhým domovem, jakmile matku převeleli sem do Basgiathu jako instruktorku a on se tu stal písařem.
„Já tu knihovnu miluju,“ namítnu. Už je to víc než rok, co se jeho srdce s konečnou platností zastavilo, a archiv je dosud jediným místem, kde se v téhle ohromné pevnosti cítím jako doma, jediným místem, kde dosud vnímám otcovu přítomnost.
„Mluvíš jako dcera písaře,“ podotkne máma tiše a já to vidím – tu ženu, jakou byla, dokud otec žil. Mírnější. Laskavější… aspoň vůči své rodině.
„Já jsem dcerou písaře.“ Moje záda se rozkřičí bolestí, a tak nechám tlumok sklouznout z ramen, odložím ho na zem a poprvé se za dobu, co jsem opustila svůj pokoj, pořádně nadechnu.
Máma zamžiká. Ta mírnější žena je rázem pryč a zůstane jen generálka. „Jsi dcera jezdkyně, je ti dvacet let a dnes je Den branné povinnosti. Dovolím ti dokončit studium, ale jak jsem ti řekla minulé jaro, nebudu sledovat, jak jedno z mých dětí vstupuje do kvadrantu písařů, Violet.“
„Protože písaři jsou oproti jezdcům bezvýznamní?“ zabručím, přestože moc dobře vím, že jezdci jsou na vrcholu společenského i vojenského žebříčku. Napomáhá tomu i skutečnost, že draci, s nimiž jsou spjatí, jen tak pro zábavu spalují lidi.
„Ano!“ Její obvyklá vyrovnanost se na moment vytratí. „A jestli se dnes odvážíš vkročit do tunelu vedoucího ke kvadrantu písařů, vytáhnu tě odtamtud za ten tvůj směšný cop a osobně tě postavím na lávku.“
Sevře se mi žaludek.
„Táta by to tak nechtěl!“ namítne Mira, až se jí po krku rozlije ruměnec.
„Vašeho otce jsem milovala, ale teď je mrtvý,“ pronese máma, jako by hlásila počasí. „Pochybuju tedy, že ještě vůbec něco chce.“
Ostře se nadechnu, ale mlčím. Hádat se s ní mi nijak nepomůže. Nikdy nevyslyšela jedinou moji prosbu a dnešek nebude výjimkou.
„Poslat Violet do kvadrantu jezdců se rovná trestu smrti.“ Vypadá to, že se Mira nehodlá jen tak vzdát. Při hádkách s mámou se nikdy nevzdává a mě deptá, že máma si jí za to váží. To je ale dvojí metr! „Není dost silná, mami! Letos už si zlomila ruku a každý druhý týden si něco zvrtne. Navíc není dost vysoká, aby nasedla na draka dost velkého na to, aby ji během bitvy udržel naživu.“
„Vážně, Miro?“ Zatraceně. Sbalím ruce v pěst, až si zaryju nehty do dlaní. Vědět, že mé šance na přežití jsou minimální, je jedna věc. Ale dovolit sestře, aby mi moje nedostatky vmetla do tváře, je věc druhá. „Ty tvrdíš, že jsem slabá?“
„Ne.“ Mira mi stiskne ruku. „Jen… křehká.“
„To není o nic lepší.“ Draci si nevytvářejí pouto s křehkými ženami. Spalují je.
„Takže je malá.“ Máma si mě prohlédne od hlavy k patě a krátce se zdrží u široké, přepásané krémové haleny a kalhot, které jsem si vybrala pro svou potenciální popravu.
Odfrknu si. „To teď budeme vyjmenovávat všechny moje chyby?“
„Nikdy jsem neřekla, že je to chyba.“ Máma se otočí k sestře. „Miro, Violet se každé dopoledne vypořádává s větším množství bolesti než ty za celý týden. Pokud je některé z mých dětí schopné přežít v kvadrantu jezdců, je to ona.“
Povytáhnu obočí. To znělo až příšerně moc jako kompliment, ale u mámy člověk nikdy neví.
„Kolik kandidátů na jezdce umírá v Den branné povinnosti, mami? Čtyřicet? Padesát? Nemůžeš se snad dočkat, až pohřbíš další dítě?“ zavrčí Mira.
Zachvěju se. Díky mámině schopnosti ovládat bouři, kterou projevuje prostřednictvím svého draka Aimsira, v místnosti prudce klesne teplota.
Při vzpomínce na bratra se mi sevře hruď. Za těch pět let, co Brennan spolu se svým drakem zahynul při snaze potlačit tyrrskou vzpouru na jihu, se jeho jméno neodvážil nikdo vyslovit.
Mě máma toleruje a Miru respektuje, ale Brennana milovala.
Táta taky. Záhy po Brennanově smrti ho začaly trápit bolesti na hrudi.
Máma zatne zuby a při pohledu na Miru její oči hrozí odplatou.
Sestra polkne, ale ani na moment neuhne očima stranou.
„Mami,“ začnu. „Ona to tak nemyslela…“
„Vy–pad–ni, poručice.“ V mrazivé kanceláři doprovázejí mámina slova jemné obláčky páry. „Dřív, než nahlásím, že jsi bez dovolení opustila svoji jednotku.“
Mira se postaví do pozoru, pokývne, udělá čelem vzad a beze slova odkráčí ke dveřím, jen cestou ven hrábne po svém malém batohu.
Poprvé za několik posledních měsíců zůstanu s mámou sama.
Zahledí se mi do očí, a když se zhluboka nadechne, teplota v místnosti zase stoupne. „U přijímacích zkoušek jsi v rychlosti a hbitosti patřila mezi nejlepší. Povedeš si dobře. Všichni Sorrengailové si vedou dobře.“ Hřbety prstů mi přejede po tváři, ale sotva se přitom dotkne mé kůže. „Tolik se podobáš svému otci,“ zašeptá, než si odkašle a o několik kroků couvne.
Hádám, že za emocionální dostupnost se žádné ocenění neuděluje.
„Příští tři roky se k tobě nebudu hlásit,“ oznámí mi a posadí se na okraj stolu. „Jelikož jsem velící generálkou Basgiathu, budu tvojí nejvyšší nadřízenou.“
„Já vím.“ Vzhledem k tomu, že se ke mně příliš nehlásí ani za jiných okolností, mě zrovna tohle trápí ze všeho nejmíň.
„Jen proto, že jsi moje dcera, se ti nebude dostávat žádného zvláštního zacházení. Pokud něco, tak po tobě půjdou tvrději, aby tě donutili dokázat, že tam patříš.“ Povytáhne obočí.
„To si uvědomuju.“ Ještěže jsem posledních několik měsíců, od chvíle, kdy mi máma oznámila své rozhodnutí, trénovala s majorem Gillsteadem.
Povzdechne si a přinutí se k úsměvu. „Tak to se asi uvidíme v údolí při Rozřazení, kandidátko. I když předpokládám, že do západu slunce z tebe bude kadetka.“
Anebo budu mrtvá.
To ovšem žádná z nás neřekne.
„Hodně štěstí, kandidátko Sorrengailová.“ Přesune se za svůj stůl, čímž mi dá jasně najevo, že mě propouští.
„Děkuji, generálko.“ Hodím si na ramena svůj tlumok a vyjdu z její kanceláře. Strážce za mnou zavře dveře.
„Je úplně šílená,“ ozve se Mira, která stojí uprostřed chodby, přímo mezi dvěma strážci.
„Donesou jí, že jsi to řekla.“
„Jako by to už sami nevěděli,“ procedí skrz zaťaté zuby. „Pojďme. Máme jen hodinu, než se všichni kandidáti budou muset hlásit. Cestou sem jsem viděla, že jich před branami stojí tisíce.“ Vyrazí vpřed a vede mě dolů po kamenném schodišti a chodbami do mého pokoje.
No… očividně mého bývalého pokoje.
Za tu půlhodinu, co jsem byla pryč, nechala máma všechny moje osobní věci sbalit do beden, které teď stojí naskládané v rohu. Sevře se mi žaludek. Celý můj život strčila do několika krabic.
„Rozhodně nemarní čas, to se musí nechat,“ zamumlá Mira, než se otočí ke mně a od hlavy k patě mě přejede hodnotícím pohledem. „Doufala jsem, že jí to vymluvím. Nikdy jsi nebyla určena pro kvadrant jezdců.“
„To už jsi mi řekla.“ Povytáhnu na ni obočí. „Mnohokrát.“
„Promiň.“ Trhne sebou, posadí se na zem a vysype obsah svého batohu na podlahu.
„Co to děláš?“
„To, co pro mě udělal Brennan,“ šeptne a mně se smutkem sevře hrdlo. „Umíš zacházet s mečem?“
Zavrtím hlavou. „Je na mě příliš těžký. Ale s dýkou jsem docela rychlá.“ Zatraceně rychlá. Jako blesk. Co mi chybí na síle, to doháním rychlostí.
„To jsem si myslela. Dobře. Teď shoď tlumok a sundej si ty děsné boty.“ Prohrábne věci, které přinesla, a podá mi nový pár bot a černou uniformu. „Vezmi si tohle.“
„Co je špatného na mém tlumoku?“ zeptám se, ale stejně ho položím na zem. Okamžitě jej otevře a začne z něho vyhazovat všechno, co jsem si tak pečlivě zabalila. „Miro! Sbalit ten tlumok mi trvalo celou noc!“
„Neseš toho moc a tvoje boty jsou smrtelně nebezpečné. S těmi hladkými podrážkami bys sklouzla z lávky. Pro každý případ jsem ti dala ušít jezdecké boty s gumovými podrážkami, a tohle, má drahá Violet, je ten nejhorší případ.“ Z batohu začnou létat knihy a přistávat v blízkosti beden.
„Hej, vím, že si můžu vzít jen to, co unesu, ale ty knihy chci!“ Vrhnu se po další knize dřív, než ji stihne odhodit. Jen stěží se mi podaří zachránit oblíbenou sbírku temných pohádek.
„Jsi ochotná pro ni zemřít?“ zeptá se a oči jí ztvrdnou.
„Já ji unesu!“ Tohle všechno je špatně. Měla bych zasvětit svůj život knihám, ne je házet do kouta, abych si odlehčila tlumok.
„Ne, neuneseš. Jsi sotva třikrát těžší než ten batoh, ta lávka je půl metru široká a pne se šedesát metrů vysoko. A když jsem se naposledy dívala, tak se sem stahovaly dešťové mraky. Déšť se nepozdrží jen proto, že by ti to mohlo trochu klouzat, sestřičko. Spadneš. Umřeš. Takže budeš mě teď konečně poslouchat? Nebo se při zítřejším ranním nástupu připojíš k ostatním mrtvým kandidátům?“ V jezdkyni, která tu přede mnou stojí, není ani stopa po mé starší sestře. Tahle žena je prozíravá, mazaná a trochu krutá. Tahle žena přežila celé tři roky s jedinou jizvou, tou, kterou jí během Rozřazení uštědřil její vlastní drak. „Protože to je všechno, čím budeš. Dalším náhrobkem. Dalším jménem vyrytým v kameni. Zahoď ty knihy.“
„Tuhle mi dal táta,“ zamumlám a přitisknu si knihu k hrudi. Možná je to jen dětská knížka plná příběhů, které varují před vábením magie, a dokonce upozorňují na nebezpečí draků, ale je to jediné, co mi zbylo.
Vzdychne. „To jsou ty staré zkazky o verminech ovládajících temnotu a o wyvernách, jejich okřídlených dvounohých dracích? Copak jsi ji nečetla už tisíckrát?“
„Nejspíš víckrát,“ připustím. „A jsou to veninové, ne verminové.“
„Táta a jeho alegorie,“ podotkne. „Jednoduše se nesnaž přenášet sílu, dokud nebudeš jezdkyní propojenou s drakem a pod tvou postelí se nebudou schovávat žádné rudooké příšery a čekat, až tě na svých dvounohých dracích budou moct unést a připojit tě ke své temné armádě.“ Z tlumoku vytáhne poslední knihu, kterou jsem si sbalila, a podá mi ji. „Zahoď ty knihy. Táta tě nezachrání. Zkoušel to. Já jsem se snažila. Rozhodni se, Violet. Zemřeš jako písařka? Nebo budeš žít jako jezdkyně?“
Podívám se na knihy ve své náruči a rozhodnu se. „Ty jsi jako osina v zadku.“ Odložím pohádkovou knížku, ale druhý svazek si nechám v rukou a podívám se na svou sestru.
„Osina v zadku, která tě udrží naživu. K čemu je tahle?“ zajímá se.
„K zabíjení lidí.“ Podám jí knihu zpátky.
Na tváři se jí pomalu rozhostí úsměv. „Dobře. Tuhle si můžeš nechat. Teď se převlékni, zatímco já vyřeším zbytek tohohle nepořádku.“ Vysoko nad námi zazvoní zvon. Máme tři čtvrtě hodiny.
Rychle se obleču. Přestože mi nechala všechno ušít na míru, mám pocit, jako by to patřilo někomu jinému. Volnou halenu nahradím přiléhavou černou košilí, jejíž rukávy mi zakrývají celé paže, a široké kalhoty vyměním za kožené, které těsně obepínají každou moji křivku. Nakonec mě sestra zašněruje do korzetu připomínajícího vestu.
„Chrání proti odřeninám,“ vysvětlí.
„Je to jako výstroj, kterou nosí jezdci do bitvy.“ Musím uznat, že oblečení vypadá drsně, i když se v něm cítím jako podvodnice. Bohové, vážně se to děje.
„Přesně tak, protože právě to děláš. Jdeš do bitvy.“
Kombinace kůže a neznámé látky mě zakrývá od klíčních kostí až k pasu, ovíjí se mi přes prsa a křižuje se mi na ramenou. Nahmatám v ní skrytá pouzdra, všitá šikmo podél hrudního koše.
„Na tvoje dýky.“
„Mám jen čtyři.“ Zvednu je z hromádky na podlaze.
„Vysloužíš si další.“
Zasunu zbraně do pouzder a najednou mi připadá, jako by se zbraněmi stala přímo moje žebra. Konstrukce těch pouzder je nesmírně důvtipná. A na rozdíl od pouzder, která jsem mívala upevněná na stehnech, jsou tato velmi snadno přístupná.
V zrcadle se sotva poznávám. Vypadám jako jezdkyně. I když se stále cítím jako písařka.