S Terezou Kadečkovou o chapadlech, psaní i hororu

Publikováno: Autor:

Tereze Kadečkové, spisovatelce a rodačce z Hradce Králové, letos vyšla novinka Chapadla Černé hvězdy. Po předchozích románech O dracích a lidech, O dracích a sedmi a Ve větvích Yggrasilu také spolueditovala neobvyklou a zajímavou antologii Jiný kraj. Kromě fantastiky zabrousila třeba i do komiksu a je také zástupkyní šéfredaktorky magazínu Sarden. O počátcích, autorských úskalích a o své nové horrorové knize se Tereza rozpovídala v nejnovějším rozhovoru.

Zajímalo by mě něco ohledně tvých počátků a reakce okolí – pocházíš ze čtenářského či přímo spisovatelského prostředí?

Kdepak, v tomhle jsem taková podivná entita rodiny. Tvůrčí jsem ze svých blízkých jenom já, ani rodiče, ani prarodiče nejsou umělci. Na druhou stranu před pár lety jsem zjistila, že moje prababička toho času psala do vesnických novin, takže to spisovatelské střevo třeba přišlo odtud.

Reakce byly různé, ale spíš neutrální. Kdo mě podporuje stoprocentně, je můj děda. Čte všechno, co napíšu. Sice by byl radši, kdybych psala humorné příběhy ze života místo mordů, ale myslím, že už se s tím smířil. Mám tě ráda, dědo!

Jaká byla tvá cesta k první vydané knize a na post redaktorky Sardenu?

To jsou dvě hodně odlišné doby mého života, ale úzce spolu souvisí.

Toho času ještě na blog.cz probíhala literární soutěž New Weird, do které jsem přispěla svou povídkou. A světe, div se, v obrovské konkurenci šesti povídek jsem vyhrála! Je to moje jediná výhra a jediné probojování se do první desítky v rámci všech soutěží, kterých jsem se účastnila. A že jich bylo. Přestože to byla opravdu drobná záležitost, partnerem téhle soutěže byl právě Sarden a ten tehdy sháněl redaktory. Tak jsem se přihlásila, oni mě vzali a od té doby jsme spolu spjatí. Teď je ze mě zástupkyně šéfredaktorky a jsem stínová eminence přes sobotní srdcovky, literární soutěž a povídky.

Když jsem studovala na univerzitě, neměla jsem čas číst a psát recenze na knihy. Tak jsem se na Sardenu vrhla primárně na komiksy. Martin Štefko, majitel a alfa nakladatelství Golden Dog, v té době vedl comics-blog, kam taky psal recenze na komiksy. Sem tam jsem mu je okomentovala, a tak jsme se dali do řeči. No a náš internetový vztah rostl, rostl, pak jsem psala pro horrorweb, rostl a najednou mě požádal o knihu. A já řekla ano! A tak to bylo.

Máš nějaký psací rituál, nebo tvorbě propadáš kdykoli a kdekoli to jde?

Nevím, jestli se to dá považovat za rituál, ale chodím do práce a z práce pěšky, což mi celkem zabere asi hodinu a půl času. Ráno se při tom probouzím a odpoledne vyháním myšlenky na práci, než přijdu domů. Při těchto procházkách přemýšlím, chodí ke mně postavy, povídají si se mnou, sleduju je ve scénách, poslouchám jejich dialogy a nápady mi zapadají do sebe. Tvoří se mi velký obraz příběhu, který pak můžu napsat.

Ale samotné psaní? To je hrozně nárazová činnost. Nepíšu denně, přestalo by mě to bavit. Píšu tehdy, když mám chuť a když se chci příběhu zbavit. Potřebuju na to mít klid. Nejlíp se mi píše v kavárně nebo někde, kde mě neruší sociální sítě.

Nejbizarnější místo, kde tě přepadla múza?

Není nejbizarnější, ale je nejotravnější.

Při výuce. Jak se má sakra jeden soustředit na to, co mu děcka říkají, když má v hlavě nápad a potřebuje si ho zapsat? Ne, Pepíčku, teď mě starověké Řecko fakt nezajímá, pančelka musí zamordovat pár lidí.

Draci, bohové nebo rybí tvorové – o kom se ti psalo lépe?

Každá kniha vznikala za jiných okolností, s jinou potřebou výzkumu, a hlavně s jinými zkušenostmi.

O dracích a lidech byla prvotina, která mě trápila několik let, než jsem ji dokázala uchopit tak, jak jsem chtěla.

Ve větvích Yggdrasilu mě děsně bavilo, ale probírat se mýty bylo někdy na dlouho. Nějakou dobu trvalo udělat pořádek v protimluvných příbězích, aby moje kniha dávala trochu smysl.

Chapadla Černé hvězdy mě donutila vytahat encyklopedie mořských tvorů. Navíc jsem autor, který miluje dialogy, takže jsem vylezla ze své komfortní zóny, protože pod vodou se nedá mluvit. Tolik popisů, kolik mám v Chapadlech, nemám ve všech ostatních knihách dohromady!

Takže to vyhrávají O dracích a Sedmi. Ty jsem napsala za tři měsíce a nepamatuju se, že by mě trápili. Jsou mí růžoví kamarádi.

Román Chapadla Černé hvězdy obsahuje mimo jiné i množství hororových scén a hlavně popisů, kde jsi k tomu všemu čerpala inspiraci?

Chapadla jsou mix všeho, co mám ráda. Psala jsem je jako horor, ale vylezl z toho weird jako prase. Jsou tam kusy sci-fi, kusy fantasy, kusy rodinného dramatu, okořenila jsem to LGBT+ tematikou. A inspirovalo mě snad úplně všechno.

Lovecraftovské mýty jsou jasné na první pohled – rybí tvorové, nepochopitelní bohové a podivné síly, které ovládají naše kroky. Nejsem zrovna fanoušek samotného Lovecrafta, ale to, co se kolem jeho díla vytvořilo, mě fascinuje a baví. Na jeho motivy existuje počítačová hra s názvem The Sinking City. Detektiv vyšetřuje své podivné sny ve městě, které je částečně zatopené pod vodou. Když jsem ho viděla, měla jsem jasno – to chci. Jen to chci v cyberpunkových kulisách, a ne ve dvacátých letech minulého století.

Další velkou inspirací je pro mě hudba. Odtud pramení ty sci-fi části textu. Klayton, podle něhož jsem pojmenovala i postavu vůdce androidstva a kyborgstva, dělá rockové/synthwave písničky, které mě baví a můžu je poslouchat furt. Však jsem jeho nápady vyzobávala už pro O dracích a Sedmi.

Určitě se tam najde i něco jiného. Jsem autorka houba. Nasaju všechno, smíchám to a vybleju to zpátky na papír.

Ve kterém ze svých příběhů by ses nikdy nechtěla ocitnout a ve kterém naopak ano?

Chapadla Černé hvězdy jsou moje noční můra. Nemám ráda vodu, cokoliv, co je pod ní, mě fascinuje a děsí. Možná kdybych byla ryba, tak bych se nebála, že se utopím, a nebylo by to tak strašný. Ale jo, to je svět, kam bych se podívat opravdu nechtěla. Brrr.

Moje světy jsou docela nepřátelská místa, takže budu muset říct Ve větvích Yggdrasilu. Ožrala bych se s Thórem a Lokim na Ásgardu. Ale šla bych tam jen na návštěvu, děkuji pěkně.

Se kterým svým hrdinou/hrdinkou by sis zašla na skleničku úplně nejraději?

To je strašně těžká otázka! Protože nejvíc bych se chtěla sejít s těmi, kteří by mě strašně vytáčeli jako člověka a potažmo by mě usmrtili dřív, než by přišel číšník. Říká se, že člověk nechce potkat svoje hrdiny. Myslím si, že to nikdo nezamýšlel jako citát pro spisovatele, ale ke mně to sedí.

Takže myslím, že nejlíp bych si pokecala s Reginleif (VVY) nebo Morganou (ODAS). Nejsou ani sociopatické, ani přehnaně agresivní a byla by s nimi sranda.

Jaký je tvůj nejoblíbenější hororový román, film nebo seriál?

Nejlepší hororový film, který jsem viděla, je Autopsy of Jane Doe (česky: Tajemství smrti slečny Neznámé). Je to duchařina z prostředí pitevny a je napínavá od začátku do konce. Ale moje nejoblíbenější hororová filmová série je Vřískot. Neuvěřitelně mě baví, jak si hrají s hororovými klišé. Tu si můžu pouštět pro zábavu furt.

A oblíbená hororová herní série je Resident Evil. Zombíci a biologické mutace jsou něco, co potřebuju nutně napsat. Někdy.

Hororových seriálů jsem neviděla moc, ale American Horror Story mě v prvních několika sériích hodně bavilo.

A román? Tam nemůžu zvolit, protože je jich skvělých příliš mnoho.

Co dalšího pro čtenáře chystáš?

Začátek roku 2024 jsem si přivlastnila Chapadly, povídkou ve sborníku Na neVěčné časy a v dubnu se ještě chystá povídka ve Smečce. Pak ode mě bude na chvíli klid.

Pokud ale budou hvězdy (i ty černé) ve správné pozici, příští rok by se mohl objevit další román, hromada povídek a možná nějaké to malé Zrnko temnoty.

Foto: David Hálek