J. R. Ward: Území vlků

Nakladatelství Baronet vydalo román Území vlků, první díl paranormální série Doupě vlkanů od J. R. Ward, autorky Bratrstva černé dýky.

ANOTACE:
Lydia Susiová se naplno věnuje ochraně vlků v jejich přirozeném prostředí. Když hotelový řetězec začne zastavovat pozemky v sousedství rezervace a začne budovat obrovský obytný komplex, Lydia patří k nejsilnějším odpůrcům výstavby – a promění se v pohyblivý terč.

Na scéně se objevuje nový zaměstnanec Projektu vlčích studií Daniel Joseph, nejednou vytrhne Lydii trn z paty a zachrání ji. Ačkoliv se Daniel chová zdrženlivě, Lydia k němu vnitřně pociťuje důvěru. Neskrývá však něco?

Sázky se zvyšují, jeden z Lydiiných kolegů je zavražděn a ona se musí rozhodnout, jak daleko je ochotna při ochraně vlků zajít. Potom však šokující odhalení ohledně Daniela změní Lydiinu realitu způsobem, jaký by nikdy nedokázala předvídat. Některé osudy vyžadují odvahu, jiné však žádají ještě mnohem víc a neposkytují žádné záruky. Je předurčena najít pravou lásku… nebo ji drtivá ztráta navždy zničí?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Baronet, květen 2022
Původní název: Claimed
Překlad: Jana Pacnerová
Vazba: pevná
Počet stran: 400
Cena: 429 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

JEDNA

Město Walters, založeno 1834

Sever státu New York

Osud si pro Lydii Susiovou přišel při závoji, jednoho náhodného čtvrtku začátkem jara.

Běžela po lesní stezce, měla za sebou už tři kilometry kolečka, které vedlo přes severovýchodní část rezervace, a přitom pozorovala hranici záře nad obrysem hor. Zanedlouho se z toho proužku stane aura a potom slunce převezme žezlo od měsíce a přijde den.

Dědeček jí vždycky říkal, že existují dva soumraky, dva přechody mezi nocí a dnem, a jestli chcete najít svou minulost, vydáte se mezi borovice navečer, když slunce zapadá. Jestli se chcete setkat s budoucností, vstoupíte sami do lesa při závoji, během posvátné přeměny noci v jitro. Tehdy, vyprávěl jí, když je rozlišení mezi tím, co vládne světlu, a tím, co panuje tmě, nejmenší, když se po sobě Měsíc a Slunce natahují, než je od sebe odtrhne rotace jejich oběžných drah, tehdy se smrtelník může dotknout nekonečna a hledat odpovědi, směr, vedení.

To samozřejmě neznamená, že vás čekají dobré zprávy. Nebo takové, o jaké stojíte.

Ale život není švédský stůl, kde si můžete vybrat, co si dáte na talíř – další moudrá slova muže, který žil už sto jedna let, přičemž stále kouřil dýmku a pil sklenku simy po večeři, jak byl rok dlouhý.

Proč omezovat jaro jenom na Vappu? říkal.

Lydia nikdy nevěřila jeho pověrám. Byla badatelka, vědkyně a věci, o kterých mluvil isoiä, nezapadaly do jejího velkého doktorátu z biologie, na nějž si vzala půjčku od federální vlády, a tu dosud splácela.

Takže ne, dnes ráno nehledala žádnou prognózu z vesmíru. Odbývala si ranní tělocvik, než se vydá do své kanceláře v Projektu vlčích studií. Při tom, jak to v poslední době vypadalo, bude během mžiku sedm večer. S nedostatkem personálu a peněz, ve VSP se všechno točilo kolem boje o finance, a když večer končila, byla vyčerpaná. Takže jejím heslem bylo Carpe Cardio, a to byl taky důvod, proč vyrazila do téhle mlhavé tmy…

Lydia se prudce zastavila.

Dech se jí srážel v obláčcích, které zůstávaly viset v měsíčním světle, a jak po stezce zavanul vítr, znehybnělo i její tělo v mrazivém chladu, jenž jí ze vzduchu pronikl pod větrovku.

Zachvěla se a ohlédla. Stezka, po níž běžela, byla v rezervaci nejširší, spíš dálnice než ulice, ale mezi stromy moc vidět nebylo. Hustý les borovic sahal až těsně k okrajům upěchované pěšiny a mlha vznášející se mezi rozeklanými kmeny a huňatými větvemi zakrývala les ještě víc.

Rychle si v duchu spočítala, že je skoro pět kilometrů od lidí, tři kilometry od auta, zanechaného na parkovišti u začátku stezky, a sto metrů od toho, co upoutalo její pozornost.

Před ní, těsně u země, se cosi pohybovalo.

Bojuj, nebo uteč, pomyslela si. Copak to asi bude?

Sáhla za sebe. Na popruhu ledvinky měla v kříži připevněné dva válcovité předměty, a pepřák nechala na místě. Rozsvítila baterku a namířila ji před sebe, kužel světla opsal široký oblouk…

Oči zasvítily nalevo, světlo odražené od sítnic vytvořilo orientační body. Pohled se na ni upíral z výšky necelého metru nad zemí a zorničky byly blízko u sebe, jak tomu bývá u predátorů.

Lydia se znovu rozhlédla.

„Nebudu tě obtěžovat,“ prohlásila. Ale copak šedý vlk rozumí lidské řeči?

Ozvalo se tiché zavrčení. A pak následoval šustot. Zvíře se plížilo směrem k ní.

„A do prdele.“

Jenže…

Lydia mířila kuželem světla na spadané borové jehličí, když i ona vykročila vpřed. S vlkem něco bylo, krok měl potácivý a nerovnoměrný. Přesto si uchoval duch lovce – a v ní poznal kořist.

Byla asi šest metrů od něj, když nabyla dojmu, že jde o zcela dospělého samce. Byl dobře živený, měl zdravou hmotnost kolem pětašedesáti kilo a skvrnitá bílá, šedá a hnědá srst byla hustá a bohatá, obzvlášť na oháňce. Ale hlava mu visela v nepěkném úhlu a zadní tlapy za sebou táhl, zatímco dál zdolával vzdálenost, jež je dělila.

Dalo se jasně předvídat, kdy se vlk zhroutí. Ačkoliv hlava dál mířila dopředu, tělo se naklánělo na bok, vůle zůstávala silná, i když mu vypověděly službu zadní a pak i přední nohy.

Přistál na boku na měkkém lůžku z jehličí a okamžitě následoval zápas, nepoužitelné tlapy bušily do vzduchu a do země. Lydia se ještě o trochu přiblížila a vlk zavrčel, blýskl dlouhými bílými tesáky, zlaté oči se přimhouřily.

„Pššš…,“ řekla a poklekla.

Ruka se jí třásla, když vytahovala mobil. Volila číslo z „oblíbených“ a snažila se dýchat pravidelně.

Ve světle baterky viděla šedé dásně. Vlk umíral – a ona věděla proč.

„Sakra, zvedni to, zvedni to…“ Slova se jí hrnula z úst jako kulometná palba. „Ricku? Vstávej, mám dalšího. Na hlavní stezce – cože? Ano, zase to samé – dost řečí, vylez z postele. Jsem na okruhu, asi tři kilometry v… Cože? Ano, přivez všechno, a honem.“

Přerušila spojení, protože jí selhal hlas.

Klesla do sedu, zadívala se do těch krásných očí a snažila se promítat do nich lásku, smíření, něhu… soucit. A něco se zdařilo, morda majestátního samce se uvolnila, tlapy znehybněly, bok stoupal a klesal chvějivým dýcháním.

Nebo možná právě umíral.

„Pomoc už jede,“ sdělila zvířeti chraplavě.

MVDr. Richard Marsh hnal čtyřkolku po stezce, hluk motoru se rozléhal jinak tichým a nehybným lesem. Pneumatiky přejížděly kořeny stromů a řidič bojoval s řídítky, aby udržel směr. S větrem v obličeji musel hodně mrkat. Měl si vzít ochranné brýle. Nebo si aspoň vyndat kontaktní čočky.

Po téměř deseti minutách závodního tempa zaznamenal mezi stromy světlo baterky a zpomalil. Dupl na brzdy, zastavil smykem a sesedl. Místo lékařské brašny měl sportovní tašku dost velkou, aby se do ní vešla souprava golfových holí, a její tíha mu napínala bolavé rameno, když ji sundával z nosiče a vydával se na pochod mezi borovice.

Znehybněl. „Co to sakra děláš?“

Dlouhé, štíhlé tělo Lydie Susiové leželo natažené na lůžku z borového jehličí… vedle dospělého samce šedého vlka, který pravděpodobně vážil stejně jako ona. A šlo o divoké zvíře. Schopné všeho.

„Pššš,“ zaševelila, jako by věděla, že na ni v duchu řve.

Rick zaklel. „Jdi od toho vlka. Porušuješ všechna pravidla profesionálního přístupu i zdravého rozumu – ale no tak. Vždyť víš…“

„Sklapni a zachraň ho.“

Žena nebyla o moc dál než půl metru od té mordy, oči upírala do zavřených víček vlka, běžecké legíny a boty křížem přes sebe, větrovku jako volný pytel přes horní část trupu. Vlci můžou běžet rychlostí až šedesáti kilometrů za hodinu, ale takové úsilí by tenhle nemusel vynakládat, aby ji kousl. Stačilo by jen vyrazit vpřed a zabořit všech dvaačtyřicet zubů do jemné pokožky…

„Má cyanotické dásně. Je to stejný antikoagulant jako předtím,“ řekla.

„Děláš ukvapené závěry.“ Rick shodil tašku a otevřel zip na jedné straně. „Teď sakra couvni…“

„Neuspíš ho,“ zasyčela a posadila se.

„A ty nejsi veterinář. Taky zjevně nemyslíš. Nenapadlo tě, že to zvíře může mít vzteklinu?“

„Nemá pěnu u huby…“ Ztlumila hlas. „Jestli ho uspíš, zabiješ ho.“

„No tak jo. Takže se k němu přitulím jako předtím ty a požádám ho o souhlas s léčbou. Může na formulář otisknout tlapu…“

„Ricku, myslím to vážně! On umírá!“

Jak znovu zvýšila hlas, vlk sebou zacukal a otevřel oči. Rick se okamžitě proměnil v ohniskový bod, zvíře zvedlo hlavu a slabě zavrčelo.

„Jdi od něj,“ pronesl Rick pochmurně. „Hned teď.“

„Neublíží mi…“

„Neošetřím ho, dokud nebudeš z dosahu.“

Rick se zvedl do stoje, uspávací pušku v pravé ruce, nohy v pohorkách se ani nehnuly. Jak se dalo čekat, Lydia mluvila dál, ale když se nepohnul… pohnula se nakonec ona. Jakmile se konečně odsunula od šedého vlka, Rick vypustil dech, o němž si ani nebyl vědom, že ho zadržuje.

Ale na druhé straně, pokud šlo o behavioristku Projektu vlčích studií, neměla by ho žádná z jejích reakcí překvapovat. Lydia byla outsider, o jakého nestál už od chvíle, kdy se s ní poprvé setkal.

Teď už to aspoň šlo rychle. Zakryla si ústa oběma rukama, přitáhla kolena k hrudi a Rick zasáhl uspávací šipkou zvíře do plece. Vzhledem k nízkému krevnímu tlaku trvalo déle než obvykle, než sedativum zapůsobilo, ale zanedlouho se zlaté oči zavřely a zůstaly zavřené.

Doufal, že Lydia neměla pravdu a že zvíře nezabil.

Rick si s sebou vzal sportovní tašku a uchopil do ruky stetoskop, přitiskl kovový kotouč k hrudní stěně. Pohyboval jím z místa na místo.

„Máš vitamin K? Přivezl jsi vitamin K, viď?“

Lydiin hlas zněl těsně u něj, až sebou trhl. Přemístila se zpátky k vlčí mordě, položila si hlavu šelmy do klína, hladila šedě skvrnitou srst. Na okamžik se Rick zabral do toho, jak se její prsty konejšivě probíraly v…

„Mohla bys mě nejdřív nechat dokončit vyšetření,“ zamumlal. „Než začneš ordinovat protilék?“

„Ale vitamin K máš?“

Rick odkryl pacientovu čelist. Šedé dásně, slabý, nerovnoměrný pulz… věděl, co se děje, a nejen proto, že šlo už o třetího vlka, kterého za poslední měsíc našli v tomhle stavu.

„Udělám, co je z medicínského hlediska třeba,“ – odvrátil se a vzal do ruky tužkovou baterku – „až budu připravený. A mohla bys mu prosím položit hlavu zpátky na zem. Díky.“

Vrátil se ke zvířeti a ona poslechla – víceméně. Odsunula se stranou, dál se však nad vlkem skláněla a konejšila ho.

Oddělil od sebe vlčí víčka a posvítil do nich. Zornička nereagovala.

Rick chtěl užuž zhasnout světýlko, když na vlčí tvář dopadla kapka deště. Křišťálová krůpěj se zatřpytila a pak zvolna sjížděla po jemné srsti. Rick se podíval na oblohu. Zvláštní, když jel po stezce, bylo vidět měsíc, a ještě pořád…

„Ale, Lydie,“ zabručel.

Když se na něj podívala, měli obličeje těsně u sebe. Takže to jeho ruka neměla daleko.

Setřel jí další slzu ze studené líce a ona už se na něj nedívala. Znovu zaměřila zrak na vlka.

„Jen ho nenech umřít,“ zašeptala.

Rick cítil, jak se čas zpomalil. V měsíčním svitu, který pronikal mezi větvemi borovic, byla Lydiina tvář ozářena milostným světlem, plochy a úhly, jež ji činily tím, kým byla, osvětlení ještě zvýrazňovalo. Pramínky vlasů, od přírody melírovaných a stažených vzadu do ohonu, se jí kadeřily u uší a na šíji. A její rty byly příslibem věcí, kvůli nimž muž v noci nespí a jež ho přes den rozptylují.

Rick teď také odvrátil pohled. „Samozřejmě že ho nenechám umřít.“

V mnoha ohledech ho nepřekvapovalo, že ho tahle ženská nutí slibovat něco, co nedokáže splnit. Ale probuzené srdce dokáže udělat blbce z každého.

Taky ve vás budí sakra velkou osamělost.

Jenže kdo by počítal výhody neopětované lásky.