Neal Stephenson: Kryptonomikon

Kryptonomikon je epos naší doby, někdy děsí, často rozesměje a hlavně chrlí informace ze všech oborů od kryptoanalýzy přes hledání pokladů po správnou metodu konzumace křupek s mlékem. Na jedné úrovni poskytuje strhující a navýsost originální pohled na svět zmítaný válkou. Na druhé jde o provokativní úvahu, jak věda a technika utvářejí a proměňují běh dějin.

ANOTACE:
Děj Kryptonomikonu se odvíjí souběžně ve dvou časových rovinách: za druhé světové války a na přelomu tisíciletí. V kapitolách ze starší doby vystupuje mimo jiné Lawrence Pritchard Waterhouse, matematický génius, který má za úkol zamaskovat skutečnost, že Spojenci prolomili proslulou německou šifru Enigma. Protagonistou současné linie je Lawrenceův vnuk Randy Waterhouse, programátor a spolutvůrce „datového ráje“ v sultanátu Kinakuta. Oba příběhy ruku v ruce osvětlují dva různé světy, přičemž jeden přímo vyrůstá z vyhraných bitev druhého.

Kryptonomikon je epos naší doby, někdy děsí, často rozesměje a hlavně chrlí informace ze všech oborů od kryptoanalýzy přes hledání pokladů po správnou metodu konzumace křupek s mlékem. Na jedné úrovni poskytuje strhující a navýsost originální pohled na svět zmítaný válkou. Na druhé jde o provokativní úvahu, jak věda a technika utvářejí a proměňují běh dějin. Autorova nesmírná erudice a stejně mohutná imaginace daly vzniknout jednomu ze zásadních literárních děl moderního věku.

 

O AUTOROVI:
Neal Stephenson je známý americký spisovatel a myslitel. Narodil se roku 1959 v marylandském Fort Meade. Na Bostonské univerzitě vystudoval zeměpis a fyziku. Vždy se zajímal o matematiku, historii, filozofii, lingvistiku a informační technologie. Poznatky z těchto oborů pravidelně zapracovává do košatých, „barokních“ děl na pomezí sci-fi, kyberpunku a historických románů. Mezi jeho nejznámější knihy patří Sníh (Snow Crash, 1992, česky 2000), Diamantový věk (The Diamond Age, 1995, česky 2001), Kryptonomikon (Cryptonomicon, 1999, poprvé česky 2006), trilogie Barokní cyklus (Baroque Cycle, 2003–2004), Anatém (Anathem, 2008, česky 2012), Reamde (2011) či Sedmerov (Seveneves, 2015, česky 2018). Ve spolupráci s Nicole Gallandovou napsal také obsáhlý román Vzestup a pád agentury DODO (The Rise and Fall of D.O.D.O., 2017, česky 2019).

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Argo/Triton, únor 2021
Přeložil: Robert Tschorn
Obálka: Patrick Arrasmith
Vazba: vázaná
Počet stran: 1040
Cena: 998 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
PROLOG

Dvou kol let, dvou kvil.
Bambusu háj, posekán,
boje písní zní.

… je to nejlepší, co ze sebe desátník Bobby Shaftoe takhle narychlo vypotí. Stojí na stupačce, jednou rukou svírá springfieldku, druhou zpětné zrcátko, takže počítat slabiky na prstech nepřichází v úvahu. „Dvou“ má dvě samohlásky, nejsou to dvě slabiky? A není správně „znějí“? Náklaďák se konečně rozhodne nepřevrátit se na bok a žuchne na všechna čtyři kola. Je po letu, po kvilu i po okamžiku. Písně kuliů ovšem Bobby slyší dál, a teď i kulometné rachtání vedení spojky, jak vojín Wiley podřazuje. Že by Wiley ztrácel nervy? A vzadu pod plachtou řinčí půl druhé tuny kartoték, kličkují knihy kódů a stěny nádrže elektrického generátoru stanice Alfa fackuje palivo. Moderní peklo pro skladatele haiku: „elektrický generátor“ má kolik, osm slabik? To se nevejde ani na druhý řádek!

„Můžeme přejíždět lidi?“ ptá se vojín Wiley, a než Bobby Shaftoe stihne odpovědět, praští do klaksonu. Přes vozík se splašky se vrhá policista, sikh. Shaftoe má na jazyku: Aby ne, co nám můžou udělat? Vyhlásit nám válku? Ale jako nejvyšší šarže ve voze by měl myslet hlavou nebo co, takže si to zatím nechá pro sebe. Zrekapituluje si situaci:

Šanghaj, 16.45, pátek 28. listopadu 1941. Bobby Shaftoe a půltucet mariňáků v jeho voze upírají oči na Kiukiangskou silnici, na kterou zrovna tak prudce odbočili. Po pravé ruce se mihla katedrála, takže jsou – kolik? – dva bloky od Bundu. Tam na náklad, který vezou vzadu pod plachtou, čeká u mola dělový člun Jang-c’-ťiangské říční stráže. Jediná potíž je v tom, že ty dva bloky obývá nějakých pět milionů Číňanů.

Tihle Číňani jsou ale noblesní obyvatelé velkoměsta, žádní vidláci, co v životě neviděli auto – stačí jet dost rychle, troubit, a uhnou. Mnozí opravdu prchají z vozovky na obě strany a vytvářejí iluzi, že automobil jede rychleji, než by naznačovalo čtyřicet tři mil v hodině na tachometru.

Bambusový háj ale Bobby Shaftoe do haiku nepřidal jen kvůli orientálnímu koloritu a aby oslnil sousedy doma v Oconomowocu. Před náklaďákem je pěkná spousta silných bambusových kmínků a cestu k řece tak blokují desítky provizorních závor, protože lampasáci z Asijské flotily Námořnictva Spojených států amerických i ze 4. pluku Námořní pěchoty, kteří si tuhle roztomilou operaci vymysleli, opomněli vzít v úvahu „Faktor pátečního odpoledne“. Jak by jim byl Bobby Shaftoe vysvětlil, kdyby se obtěžovali žádat o radu pitomého mariňáka, trasu vedli srdcem bankovní čtvrti. Tady pochopitelně najdete Hongkongskou a šanghajskou banku, City Bank, Chase Manhattan, Bank of America, Britskou východní banku, Čínskou zemědělskou plus bezpočet ubohých provinčních ústavů, a několik z nich podle smlouvy tiskne peníze pro to, co zbylo z čínské vlády. Musí to být hodně konkurenční obor, protože tisknou bankovky na staré noviny, aby minimalizovali náklady, a kdo umí čínsky, přečte si mezi čísly a obrázky, jež papírky proměňují v legální oběživo, loňské zprávy a výsledky zápasů v pólu.

Jak každý prodavač slepic a provozovatel rikši v Šanghaji dobře ví, smlouvy o tištění peněz obsahují podmínku, podle níž všechny bankovky, které banky vyrobí, musejí být kryty stanoveným množstvím stříbra. To znamená, že když někdo přijde do banky na konci Kiukiangské silnice a složí na přepážce paklík bankovek, měl by za ně dostat (pokud oběživo vydala právě tato banka) skutečné kovové stříbro.

Kdyby Čínu právě systematicky nelámalo v kole Japonské císařství, zřejmě by do bankovních trezorů vysílala úřední sčítače ověřovat, kolik stříbra v nich skutečně mají, a všechno by probíhalo pěkně v klidu. Za daných okolností ale banky k poctivosti doženou jen jiné banky.

A takhle to dělají: když se normálně obchoduje, projde okýnkem banky, třeba Chase Manhattan, halda papírových peněz. Ty vezmou dozadu roztřídit a naházet do truhel (dvakrát dvě stopy, výška tři, s provazy ve čtyřech rozích). Do jedné truhly putují všechny bankovky vytištěné (řekněme) v Bank of America, bankovky ze City Bank do jiné. V pátek odpoledne povolají kulie. Každý kuli, případně dvojspřeží kuliů, s sebou samozřejmě má dlouhé tlusté bambusové bidlo – kuli bez bidla je jako čínský mariňák bez poniklovaného bajonetu – a to bidlo prostrčí lanovými oky v rozích truhly. Pod každý konec bidla vleze jeden kuli a společně zvednou truhlu ze země. Musejí se pohybovat unisono, nebo se truhla rozkymácí a je to v kelu. Cestou k cíli – tedy do banky, jejíž název je natištěný na bankovkách v bedně – si zpívají, aby do rytmu sladili krok. Bidlo je docela dlouhé, dvojici dělí právě taková vzdálenost, tudíž musejí zpívat nahlas, aby se slyšeli, a každý pár kuliů na ulici pochopitelně zpívá vlastní písničku a snaží se přeřvat všechny ostatní, aby nevypadl z rytmu.

V pátek odpoledne deset minut před zavírací dobou se tedy dveře bank rozletí, četné páry kuliů napochodují se zpěvem dovnitř jak otvírací číslo na Broadwayi, no fakt, praští truhlou orvaného oběživa o zem a žádají výměnou stříbro. Tohle si navzájem provádějí všechny banky. Občas se jim to sejde na stejný pátek, jako třeba osmadvacátého listopadu 1941, kdy i pěšákovi jako Bobby Shaftoe dojde, že je lepší mít v ruce stříbro než nastříhané staré noviny. A právě z toho důvodu, když už běžní chodci a prodavači jídla a rozlícení sikhští policajti vyklidili jízdní dráhu a nalepili se na průčelí všech klubů a krámů a bordelů, co jich na Kiukiangské silnici je, Bobby Shaftoe se svými mariňáky svůj cíl, dělový člun, ještě ani nevidí, protože mu v cestě leží horizontální prales neústupných bambusových tyčí. Přes rytmicky bušící pentatonickou kakofonii pějících kuliů dokonce ani neslyší vlastní klakson. Tohle není stříbrná horečka pátečního odpoledne, jak ji šanghajská bankovní čtvrť zná. Tohle je závěrečné zúčtování, než celá východní polokoule chytne plamenem. V následujících deseti minutách se ukáže, kolik ze všech těch milionů slibů natištěných na rozstříhané makulatuře půjde, nebo nepůjde splnit, kolik stříbra a zlata se přesune, nebo nepřesune jinam. Eschatologický soud vzájemné fi nanční důvěry.

„Ježíšikriste, nemůžu přece –“ řve vojín Wiley.

„Kapitán řekl nezastavovat kurva v žádným případě,“ připomene mu Shaftoe. Nerozkazuje Wileymu, ať kulie přejede, jen mu připomíná, že pokud je nepřejede, budou mít co vysvětlovat, a to půjde těžko, když kapitán jede hned za nimi v autě narvaném čínskými mariňáky s prstem na spoušti samopalu. A z toho, jak kapitán kolem stanice Alfa vyvádí, je vcelku jasné, že už má na prdeli pár preventivních jelit od nějakého admirála na Pearl Harboru nebo dokonce (virbl) z Kasáren Námořní pěchoty na rohu 8. a I, Jihovýchodní čtvrť, Washington, D.C.

* * *

Pro Shaftoea a ostatní mariňáky byla vždycky stanice Alfa tajuplná klika sušinků od námořnictva, co se zašívali v boudě stlučené ze sukovatých prken z rozebraných palet na střeše jedné budovy v cizinecké čtvrti. Bouda se ježila anténami, a když je člověk sledoval dost dlouho, všiml si, jak se některé antény otáčejí a zaměřují někam na moře. Shaftoe o tom dokonce napsal haiku:

Anténa slídí,
ve větru nos retrívra.
Tajemný éter.

Bylo to jeho teprve druhé haiku – kvalit listopadu 1941 rozhodně nedosahovalo – a jemu je trapno na ně vůbec vzpomínat.

Ale žádný mariňák až do dneška netušil, že je stanice Alfa tak důležitá. Ukázalo se, že mají mimo jiné zabalit do celtoviny tak tunu zařízení a několik tun papíru a vystěhovat je ven. Celý čtvrtek pak rozebírali boudu, dělali z ní vatru a pálili vybrané knihy a dokumenty.

„Kurvááá!“ řve vojín Wiley. Jen zlomek kuliů jim uhnul, nebo si jich aspoň všiml. Jenže vtom od řeky neskutečně zaduní, jako by bůh přes koleno přerazil míli tlustý bambusový kmen. Stačí půl vteřiny a na ulici není jediný kuli, jen spousta truhel s houpačkami opuštěných bidel, která rachtají o dlažbu jako dřevěná zvonkohra. Z dělového člunu k nebi stoupá chundelatý hřib šedivého kouře. Wiley zařadí nejvyšší rychlost a dupne na plyn. Shaftoe se choulí k dvířkům náklaďáku a zatahuje hlavu mezi ramena v naději, že mu směšná pěchotní helma z poslední války k něčemu bude. Náklaďák si proráží cestu truhlami, ty praskají a vybuchují. Shaftoe se snaží prohlédnout chumelenicí bankovek a vidí, jak se obří bambusové tyče odlepují od země a klopotně poskakují k nábřeží.

Šanghajské listí:
dvířka na šedém nebi.
Zima začíná.

*

Kapitola 1: POUŠŤ

Otázku existence boží si nechme do jiné knihy a shodněme se na tom, že na naší planetě se nějak objevily organismy schopné replikovat sama sebe a okamžitě se mezi sebou začaly likvidovat, buďto tak, že své prostředí zamořily vlastními kopiemi, nebo způsoby přímočařejšími, o nichž se není třeba rozepisovat. Většina z nich prohrála a jejich genetický odkaz zmizel z vesmíru jednou provždy, ale některé dokázaly přežít a šířit se dál. Po nějakých třech miliardách let tohoto někdy ujetého, častěji jednotvárného tance chlípnosti s masakrem se narodil Godfrey Waterhouse IV., a to v jihodakotském městě Murdo do rodiny kongregacionalistického kazatele Bunyana Waterhouse a jeho ženy Blanche. Jako všichni tvorové na tváři země byl i Godfrey od přirozenosti strašný padouch, i když jen v poněkud omezeném technickém smyslu: lze ho považovat za potomka předlouhé line stále méně vyvinutých strašných padouchů, na jejímž počátku stojí ona první sebereplikující potvůrka – a tu lze vzhledem k rozmanitosti a početnosti jejího potomstva právem označit za nejstrašnějšího padoucha všech dob. Cokoli nebylo strašný padouch, vymřelo.

Mezi děsivě krutými, memeticky programovanými smrtícími stroji byli ovšem tihle dva tvorové ti nejhodnější, na jaké můžete narazit. Po vzoru svého jmenovce (puritánského spisovatele Johna Bunyana, který většinu života strávil v žaláři, nebo před ním utíkal) nekázal reverend Waterhouse nikde příliš dlouho. Církev s ním každý rok dva šíbovala po obou Dakotách z městečka do městečka. Godfrey si kvůli takovému způsobu života zřejmě připadal věčně vykořeněný, protože během studií v kongregacionalistickém semináři ve Fargu uprchl ze stáda, oddal se světským radostem a nějak přišel k doktorátu z klasických studií na malé soukromé univerzitě v Ohiu, což jeho rodiče hluboce ranilo. Akademici jsou stejní nomádi jako kongregacionalističtí kazatelé, bral tedy práci, kde byla. Stal se profesorem řečtiny a latiny na Bolgerově křesťanské vysoké škole (322 zapsaných) ve virginském West Pointu, kde se Mattaponi a Pamunkey na poslední kousek cesty do moře slévají v řeku James a kde do každého šuplíku, každé skříně, ba i do stránek knih vniká smrdutý kouř z obří papírny. Godfreyho novomanželka, rozená Alice Pritchardová (byla rovněž dcerou potulného kazatele, vyrůstala na cestách po dálavách východní Montany, kde vzduch voní sněhem a šalvějí), tři měsíce zvracela. Za dalších šest porodila Lawrence Pritcharda Waterhouse.

Chlapec měl zvláštní vztah ke zvukům. Když kolem projížděli hasiči, nepolekala ho siréna ani zvonec. Zato když do domu vletěl sršeň a za téměř neslyšného bzukotu kreslil po stropě Lissajousovy obrazce, Lawrence se z toho hluku bolestí rozplakal. A když uviděl nebo ucítil něco, co mu nahnalo strach, přitiskl si dlaně na uši.

Jeden zvuk mu ale nevadil ani trochu, totiž píšťalové varhany ve školní kapli. Sama kaple nestojí za řeč, ale královský nástroj do ní věnovala velkopapírníkova rodina a byl by dobře postačil i kostelu čtyřikrát většímu. Skvěle vyhovoval varhaníkovi, středoškolskému učiteli matematiky na odpočinku, který byl přesvědčen, že jisté atributy boží (násilí a vrtochy ve Starém zákoně, majestát a triumf v Novém) do duší usazených hříšníků nejlépe přenese frontální akustický nátlak. Všem bylo jedno, že svou hrou hrozí vyfouknout vitráže z oken, protože ty se stejně nikomu nelíbily a olovo mezi sklíčky beztak rozežíral čoud z papírny. Když ale jednou přetekl pohár s poslední stařenkou, která se po bohoslužbě odpotácela uličkou se zvoněním v uších a kousavě před pastorem komentovala „dramatickou“ hudbu, varhaník musel skončit.

Žáky ovšem učil dál. Na nástroj nesměli sáhnout, dokud neuměli na klavír, a když to Lawrence Pritchard Waterhouse slyšel, za tři neděle se naučil Bachovu fugu a zapsal se do varhan. Bylo mu teprve pět a nedosáhl zároveň na klaviaturu a na pedálník, musel tedy hrát vestoje, přesněji za přecházení z pedálu na pedál.

Když bylo Lawrenceovi dvanáct, varhany se rozbily. Velkopapírníkova rodina nezanechala nadání na údržbu, učitel matematiky se to tedy rozhodl zkusit sám. Kvůli chatrnému zdraví potřeboval mrštného pomocníka, aby mu pomohl otevřít víko: Lawrence. Poprvé za ta léta chlapec uviděl, co se celou dobu dělo, když mačkal klávesy.

Na každý rejstřík – každou barvu nebo typ zvuku, které varhany dovedly vydat (například blockflöte, trompeta, piccolo) – byla zvláštní řada píšťal uspořádaných od nejdelší po nejkratší. Dlouhé píšťaly hrály spodní tóny, krátké horní. Vršky píšťal opisovaly graf: nikoli rovnou čáru, ale plynule rostoucí křivku. Varhaník/učitel matematiky si sedl s několika vymontovanými píšťalami, tužkou a papírem a pomohl Lawrenceovi odhalit, proč tomu tak je. Když to Lawrence pochopil, jako by učitel právě zahrál nejlepší kus Bachovy Fantazie a fugy g moll na píšťalové varhany veliké jako spirální mlhovina v Andromedě – ten kus, kde strejda Johann v jediném nelítostně klesajícím, stále se proměňujícím akordu rozpitvá architekturu vesmíru, jako by nohou prorážel kluzké vrstvy svinstva, dokud nestoupne na pevnou skálu. Zvláště závěrečné kroky výkladu připomínaly střemhlavý průlet jestřába mlhami přetvářky a zdání, jenž v letci podle jeho povahy vzbudí úžas, nevolnost nebo naprosté zmatení. Nebesa se jedním rázem otevřela. Lawrence spatřil kůry andělské vyrovnané v řadách do geometrického nekonečna.

Píšťaly rašily v rovnoměrných řádcích z velké placaté bedny stlačeného vzduchu. Všechny píšťaly naladěné na stejný tón – ovšem v různých rejstřících – byly vyrovnány podle jedné osy. Píšťaly jednoho rejstříku – ale různé výšky tónu – byly vyrovnány podle druhé osy, kolmé na první. Pod nimi v krabici na vzduch se nacházel mechanismus, který vedl vítr ve správný čas do správné píšťaly. Když hráč stiskl klávesu nebo pedál, promluvily všechny píšťaly naladěné na příslušný tón, které patřily k zapnutým rejstříkům.

Mechanicky to bylo zcela přehledné, jasné a logické. Dosud si Lawrence myslel, že varhanní stroj musí být přinejmenším stejně komplikovaný jako nejsložitější fuga, jakou na něj jde zahrát. Teď se dozvěděl, že i stroj prosté konstrukce dovede vydat nekonečně komplexní výsledky.

Při hře málokdy zněl jen jeden rejstřík. Vršily se na sebe v kombinacích, které měly nejlépe spojit alikvotní tóny různých píšťal (další lahůdková matematika!). Některé kombinace se používaly často, třeba na tiché ofertorium množství různě dlouhých blockfl öten. Stroj obsahoval i fikaný mechanismus, preset, který hráči umožnil zvolit předem nastavenou kombinaci rejstříků najednou. Stačilo stisknout tlačítko a z hracího stolu vyjely klapky předvybraných rejstříků hnané stlačeným vzduchem – v tom okamžiku se varhany proměnily v jiný nástroj se zcela odlišnou zvukovou charakteristikou.

Následujícího léta kolonizoval Lawrence i jeho matku Alici jeden vzdálený příbuzný, strašný padouch virus. Lawrence z nájezdu vyvázl se sotva patrným sklonem tahat jednu nohu za sebou. Alice skončila v železné plíci. Později, protože si nedokázala pořádně odkašlat, dostala zápal plic a umřela.

Lawrenceův otec Godfrey se bez mučení přiznal, že břemeno, jež mu přistálo na bedrech, neunese. Na nevýznamné vysoké škole ve Virginii podal výpověď a se synem se odstěhoval do malého domku v Moorheadu v Minnesotě hned vedle Bunyana a Blanche a brzy nastoupil jako lektor v nedalekém učitelském ústavu.

Všichni zodpovědní dospělí kolem Lawrence tou dobou došli k nevyřčené dohodě, podle níž bude nejlepší – a rozhodně nejjednodušší – ho vychovávat tak, že ho nechají být. Když už se Lawrence výjimečně obrátil na někoho dospělého, pak s otázkami, na které neznali odpověď. V šestnácti letech, když mu už místní školství nemělo co nabídnout, odešel Lawrence Pritchard Waterhouse na vysokou školu. Zapsal se na Iowskou státní univerzitu, mimo jiné též působiště námořní kadetky, kam byl donucen rovněž vstoupit.

Kadetka při Iowské státní měla kapelu a Lawrenceův zájem o hudbu ji potěšil. Protože při pořadových cvičeních na palubě bitevní lodi na varhany hrát nejde, dostal zvonkohru a párek cinkátek.

Když zrovna za hlasitého cinkotu necvičil pořadový krok na nivní louce u Skunčí řeky, studoval Lawrence strojní inženýrství. V oboru se nakonec nijak nevyznamenal, protože se nepohodl s bulharským profesorem jménem John Vincent Atanasoff a jeho doktorandem Cliffordem Berrym; ti dva spolu stavěli stroj, který měl automatizovat výpočet jistých zvláště otravných diferenciálních rovnic.

Lawrenceův hlavní problém spočíval v jeho lenosti. Přišel na to, že všechno jde mnohem snáz, když jako Superman rentgenovým zrakem nahlédne pod rušivý povrch a nalezne nosnou matematickou kostru. Jakmile člověk v tom či onom najde matematiku, ví o tom všechno a může si s tím dělat, co se mu zlíbí, stačí mít tužku a ubrousek. Lawrence ji viděl v křivce stříbrných tyčí zvonkohry, viděl ji v řetězovce mostu i v bubnu posetém kondenzátory, počítacím stroji Atanasoffa a Berryho. Mlátit do zvonkohry, nýtovat most nebo se pídit, proč počítací stroj nefunguje, ho už tolik nezajímalo.

Kvůli tomu dostával špatné známky. Občas ovšem na tabuli vyfikl takový kousek, až se profesorovi podlomila kolena a ostatní studenti s ním přestali mluvit. Rozneslo se to.

Jeho babička Blanche v téže době rozhazovala sítě mezi kongregacionalisty a tahala kvůli němu za nitky, bez jeho vědomí. Její tažení skončilo vítězstvím a Lawrence obdržel obskurní stipendium placené dědicem továrny na ovesné vločky v St. Paulu, jehož účelem bylo umožnit kongregacionalistům ze Středozápadu rok studovat na špičkové univerzitě – jeden rok byl dost dlouho, aby si o pár bodů zvedli IQ, ale ne tak dlouho, aby stačili zpustnout. Tak Lawrence nastoupil do druhého ročníku na Princetonu.

Princeton byl staroslavná instituce a studovat na něm velká čest, ale ani jedno Lawrenceovi nikdo neřekl a ten se to neměl jak dozvědět. To mělo špatné i dobré následky. Stipendium přijal bez náležitých projevů vděčnosti, čímž rozlítil ovesného magnáta. Na druhou stranu se na Princetonu rychle rozkoukal, protože to pro něj byla jen další škola v řadě. Připomínal mu to hezčí, co si pamatoval z Virginie, a v městečku byly několikery slušné varhany; z inženýrských domácích úkolů – konstrukce mostů a obrábění ozubených kol – už takovou radost neměl. Každý inženýrský problém byl v jádru problém matematický, a s těmi si snadno věděl rady. Někdy se ovšem zasekl, což ho přivedlo do Fine Hall, hlavního štábu katedry matematiky.

Po Fine Hall se potulovala všehochuť doktorandů, mnozí měli britský nebo evropský přízvuk. Z administrativního hlediska často ani nepatřili ke katedře matematiky, nýbrž k jakémusi IPS, což znamenalo Institut pokročilého kdovíčeho. Ale scházeli se v téže budově a o matematice něco věděli, tudíž v tom Lawrence neviděl žádný rozdíl.

Docela dost z nich se tvářilo nesměle, když je Lawrence požádal o radu, ale jiní byli ochotni ho aspoň vyslechnout. Příklad: přišel s návrhem řešení složitého problému tvaru zubu na kolečku, který inženýři obvykle řešili za pomoci nepřijatelného množství naprosto ospravedlnitelných, ale esteticky nepěkných aproximací. Lawrenceovo řešení by poskytlo přesné výsledky. Potíž byla v tom, že by výpočet trval trilionu mužů s logaritmickým pravítkem trilion let. Lawrence pracoval na zásadně odlišném přístupu, který by obě hausnumera snížil na bilion.