Garth Nix: Andělský mág

Nakladatelství Fragment vydalo YA fantasy román Andělský mág Gartha Nixe.
Od okamžiku, kdy se Liliath ukryla ve starém sarkofágu, uběhlo více než sto let. Přesto se nyní probouzí krásná jako dřív a její touha setkat se se svojí láskou, archandělem Palenielem, je silnější, než kdy byla.

ANOTACE:
Od pádu Ystary a okamžiku, kdy se Liliath ukryla ve starém sarkofágu v chrámu svaté Margarety, uběhlo více než sto let. Přesto se nyní probouzí krásná jako dřív a její touha setkat se se svojí láskou, archandělem Palenielem, je silnější, než kdy byla. Moc dobře ví, že i když je jedním z nejsilnějších andělských mágů a její moc je obrovská, stačit to nebude. Bude potřebovat pomoc těch čtyř: medika Simeona, lovce pokladů Henriho, kadetky Agnez a malířky ikon Dorotey.

Oni sami cítí, že od chvíle, kdy se prvně setkali, je cosi spojuje. Netuší však, že se mají stát figurkami ve hře, za které bude táhnout někdo jiný…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, září 2020
Překlad: Kateřina Hejnová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 464
Cena: 399 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

PROLOG

„Zbývá nás jen jedenáct, Vaše Eminence,“ pronesla mladá strážkyně. Byla očividně velmi unavená a opírala se o meč, který byl od rukojeti až po špičku umazaný od spečeného šedivého popela. „Myslím, že zanedlouho přijdeme i o tuhle věž.“

„Jedenáct?“ zeptala se kardinálka Alsysheron, od pohledu mnohem starší, než odpovídalo jejímu věku sedmdesáti let. Seděla na římse velkého klenutého okna, protože ve zvonici na vrcholku věže si nebylo kam jinam sednout, většinu prostoru zabíral veliký zvon svatého Dizidera. Ten byl však nyní zcela potichu. Nemělo smysl bít na poplach, ba co víc, zvoníci už byli stejně po smrti.

Alsysheron si složila dlouhou zadní část šarlatového roucha jako polštář, aby ji ochránila od chladu kamenné římsy. Měla jen jeden střevíc a její téměř holá hlava, sotva znatelné bílé chmýří v kontrastu k temně černé kůži, byla prosta jakékoli pokrývky, po mnoha letech neměla ani čepec, ani mitru. Musela totiž velmi rychle utéct ze své provizorní postele ve velkém sále, kam si stvoření nečekaně našla cestu přes sklep a kryptu.

„O žádném dalším útoku jsem neslyšela…“

„Popelavá krev už dostala i Omartena,“ odpověděla strážkyně a pojmenovala pandemii jejím novým jménem. Nepatřila mezi kardinálčiny služebné. Teprve před dvěma dny ji jmenovali novou rekrutkou královské gardy. Když ovšem palác napadly nestvůry, vydala se s přeživšími podél řeky do katedrály, která dříve sloužila jako pevnost a nyní skýtala alespoň malou šanci na přežití. „Spálili jsme ho.“

„To nebylo nutné,“ řekla kardinálka. „Jak víme, po smrti již k proměně nedochází.“

„Nechtěli jsme nic riskovat,“ šeptla strážkyně. Naklonila se dopředu a její tmavě hnědé oči se rázem otevřely dokořán, únava byla tatam. Kardinálce připadala velmi mladá, příliš mladá na to, aby ji spoutali do ocelového morionu a brnění a za vybledlou modrou šerpu, která teď byla navíc potřísněná popelově šedou krví nestvůr, jí strčili pár pistolí. „Vaše Eminence… není už čas?“

„Čas na co, mé dítě?“

„Přivolat Paleniela!“

Mluvila překotně a meč, o který se předtím opírala, zvedla vysoko nad hlavu. „Jistě by zjednal nápravu!“

Kardinálka pomalu zavrtěla hlavou a pohlédla na město Cadenz, tedy spíše na to, co z něj pod obrovským, klesajícím mrakem hustého černého kouře zbylo. Celé město bylo v plamenech, pekaři a kuchaři brzy skonali na popelavou krev a přestali oheň odklánět, požár se vymkl kontrole a v ulicích města už nezbyl nikdo živý, kdo by s ním bojoval. Nestvůry se o jeho uhašení samy nepokoušely. Dobrá, minimálně jeden z požárů byl dílem někoho, pravděpodobně zoufalého důstojníka městské hlídky, který tak chtěl udržet nestvůry na severním břehu řeky – nicméně netušil, že to nejsou žádní vetřelci, ale proměnění lidé, kteří se tím pádem mohou objevit odkudkoliv.

„Magistra Thorran nám ještě před smrtí předala zprávu,“ pronesla kardinálka. „Oběti se mění v nestvůry a přežívají díky andělské magii. Když pandemie udeřila poprvé, příliš mnoho mágů a kněží žádalo anděly o uzdravení nebo o ochranu – viděla jsem to na vlastní oči a ty určitě také… Promiň, zapomněla jsem tvé jméno.“

„Ilgran, Vaše Eminence. Ale tam, kde selhávají nižší andělé, by jistě Paleniel…“

Kardinálka rázněji zavrtěla hlavou.

„Dlouho mi trvalo, než jsem to celé pochopila, Ilgran,“ řekla. „Možná se ti to podaří rychleji, když ti svěřím tři zásadní věci.“

Zvedla ruku a odpočítávala na tenkých, stařeckých prstech. Každý prst byl obtěžkán mohutnými prsteny s ikonami, některé prsty dokonce dvěma nebo třemi. Ikony zobrazovaly anděly, které mohla kardinálka přivolat, žádný z nich však nebyl tak mocný jako ten na široké ikoně z tepaného zlata, která jí visela kolem krku.

„Za prvé, přivolala jsem do Barrony a Tarille a na začátek pozemního mostu Esperaviel. Dává pozor na to, aby popelavá krev nepřekročila hranice Ystary ani o píď. Ani ona sama je nemůže překročit…“

„Nejsem mág, Vaše Eminence,“ řekla Ilgran a lehce zčervenala. Místo v královské gardě získala jen díky své tetě, která zastávala funkci poručíka, nikoli díky brilanci svého šermu nebo odborným znalostem v oblasti magie. „Esperaviel neznám. Z jakého řádu…“

„Knížectví, pod vedením Paleniela, který bdí nad nebesy ystarskými,“ pokračovala kardinálka. „Řekla mi, že hranice jsou blokovány sousedními archanděly, Azalaelem ze Sarance na severu a Turikizanem z Menorca na jihu.“

„Spojili se, aby nás napadli? Ale proč, to není…“

„Ne, žádný útok. Jednoduše uzavřeli hranice všem nebeským bytostem. Všechny naše hranice. Poslouchej dál! Za druhé, Esperaviel mi svěřila, že zahlédla Pannu z Ellandy, jak s mnoha dalšími lidmi překračují hranici do Sarance, a zatřetí…“

Stará duchovní se zarazila a ztěžka vzdychla. Nechala svou ruku spadnout do klína a pak ji znovu zvedla a natáhla se, aby vzala Ilgraninu levou dlaň do kostnatého sevření, zapřela se o ni a roztřeseně se postavila.

„A zatřetí, Paleniela jsem si přivolala hned ten den, kdy začal král krvácet popel. Paleniel mi sice odpověděl, ale moji žádost odmítl. Řekl mi, že plní příkaz někoho jiného.“

„Cože? Ale… to je… jak to? Jste přece kardinálka a arcibiskupka Ystary! Jste strážkyně jeho ikony!“

„A Paleniel je archandělem Ystary. Jenže moje ikona – starodávná ikona vytvořená svatým Diziderem – už je prázdná a mrtvá. Copak sis ničeho nevšimla? Stojíme tak blízko u sebe, že kdyby stále měla nějakou moc, ikona Xerreniela, kterou nosíš na přilbě, by řinčela a chvěla se. Když mi Paleniel odmítl vyhovět, cítila jsem, že její moc vyhasla. Tehdy jsem si položila otázku: Jaká síla by dokázala seslat pandemii popelavé krve na náš chudý lid? Jaká síla by dokázala svést všechny nižší anděly na scestí a přimět je, aby namísto úzdravy a ochrany vytvářeli z lidí nestvůry? Kdo by se mohl něčeho takového v Ystaře dopustit?“

„Ostatní archandělé…“

„Ne,“ řekla kardinálka. „Paleniel má v Ystaře svrchované postavení. Myslím, že sousední archandělé jen chtějí ubránit pozemské říše, které spadají pod jejich ochranu, před pandemií popelavé krve a nestvůrami. Cítím, že se snaží dělat, co mohou, a že se na nebesích bojuje – proti Palenielovi. Protože ta pandemie, ty nestvůry… to musí být jedině Palenielovo dílo. Jako vždy však platí, že andělé nemohou vstoupit do našeho světa, ani zde konat, pokud nejsou přivoláni smrtelníkem. A tak se ptám, kdo má sílu vytvořit novou ikonu, která by dokázala přivolat samotného Paleniela? A pokud někdo takový existuje, kdo je vybaven takovou arogancí a mocí, aby ho přivolal a podobný úkol mu svěřil?“

Ilgran zavrtěla hlavou a nevěřícně svraštila čelo.

„Předpokládám, že by to mohla být jedině ta Panna z Ellandy… ale proč by něco takového… chtěla? Vždyť je tím s naším královstvím konec! Znamená to smrt pro nás všechny!“

„Myslím si, že to není její cíl,“ řekla kardinálka. „Nicméně pokud jde o anděly, je potřeba být velmi obezřetný. Čím větší moc, tím vyšší je riziko neúmyslné škody. Měli jsme si více všímat její chytrosti a talentu na vytváření ikon a přivolávání andělů. Talentu? Geniality. Jenže byla… je tak mladá. V devatenácti letech je člověk příliš mladý na to, aby byl jmenován magistrem nebo biskupem, aby mohl být vzděláván a plnit vyšší příkazy. I když je zjevné, že se bez obojího nakonec obešla…“

„Jednou jsem ji zahlédla. Z dálky. Měla v očích světlo, šílenství,“ pronesla Ilgran pomalu. Nedívala se na kardinálku, ale ven z okna na hořící město. „Když se svými stoupenci žádala krále o získání statutu pro svůj chrám. Pro Paleniela Vznešeného, ať už to znamená cokoli…“

Ilgran mluvila nepřítomně a v roztěkané mysli zpracovávala, co jí kardinálka právě svěřila. Znamenalo to, že není záchrany; pravděpodobně se nedožije ani příštího úsvitu, možná zemře ještě dříve. Za hradbami pobíhalo velké množství nestvůr a katedrála nesloužila jako pevnost přinejmenším jedno století. Ve zvonici chyběla voda i jídlo a brána do katedrály byla příliš křehká. Dokonce i bez tlouku by ji ty větší z nestvůr rozbily na první pokus.

„Možná jsme jí měli ten statut udělit,“ přemítala kardinálka. „Ale nemyslím si, že zešílela. Je ovšem odhodlaná, to ano. Je mi jí líto.“

„Vám je Liliath líto, Vaše Eminence? Pokud je vaše podezření správné, nějakým způsobem uplatila Paleniela, je zodpovědná za… seslala na nás pandemii popelavé krve, zabila mi rodiče a proměnila mi bratra a sestru v nestvůry. Kdyby tu teď byla, s největší radostí bych ji zabila a navždycky zničila to, co se z ní stalo!“

„Ach, myslím, že by ti nestačila chladná ocel ani kulka, stejně jako u těch nestvůr,“ řekla kardinálka. „Jestli jí Paleniel opravdu slouží, nejspíš ani nedostaneš šanci meč nebo pistoli použít. Jsem si jistá, že ovládá i další anděly, a to mnohem víc, než jsme předpokládali. I tak je mi jí ale líto, protože jak jsem řekla, tohle jistě v úmyslu neměla. Tak mladá, tak neuvěřitelně nadaná, a přesto tak nerozumná, vše dohromady. Zajímalo by mě, co ve skutečnosti zamýšlela, snad…“

Cokoliv se chystala říct, vyznělo do ztracena, když se první z nestvůr, kterým se podařilo vyšplhat nahoru po staré, popraskané kamenné zdi zvonice, přehoupla přes cimbuří za jejími zády, shodila ji na zem a svými drápy prořízla staré prelátce hrdlo.

Ilgran zasáhla nestvůru mečem do tlamy o setinu vteřiny dřív, než by zabila i ji. A to doslova, protože když se přikrčila pod okraj obrovského zvonu, aby se vrhla do otevřené šachty, příšera k ní přiskočila, hrozivě zaťala čelisti a sevřela ji zahnutými prsty. Ilgran nechala pistoli v opasku netknutou a ani se nepokusila vystřelit, nestvůra na ni totiž pohlédla Janetinýma očima. Zelenýma očima její sestřičky, vždy tak plnýma života.

Strážkyně skočila dolů, ani se nepokusila rozeznít zvon. Připravená zemřít, soustředila každou část své mysli na naději, kterou v ní ty oči probudily.

Musí přece existovat šance, že se z nestvůry může znovu stát člověk.

 

ČÁST PRVNÍ

Liliath

1

V naprosté tmě se na chladném kameni probudila mladá žena. Rukama nahmatala kámen nad sebou i všude kolem. Jakmile si vzpomněla, proč to tak je, panika, kterou to zjištění zprvu vyvolalo, začala odeznívat a zmizela docela, když zaslechla čísi hlas.

Energický a silný hlas, díky kterému se cítila kompletní, naživu. Spolu s ním přišel náhlý, intenzivní pocit, že ji někdo objímá. Ne pouhými lidskými pažemi, ale velkými křídly plnými světla a síly.

„To, co jste mi nařídila, nastalo, a tak vás probouzím.“

„Jak…?“

Hlas se jí zachvěl, až ztichl úplně. Polkla, sliny se jí hromadily v ústech a krku poprvé od… kdo ví kdy.

Věděla, že byla na dlouhou dobu zbavená jakékoli aktivity, téměř bez života. Každý, kdo by chtěl nahlédnout do hrobky, by snadno uvěřil, že je mrtvá, i když pozoruhodně zachovalé tělo by určité pochybnosti vzbuzovat mohlo. Šance, že by chtěl do hrobky někdo nahlédnout, se však výrazně umenšovala tím, jaké místo si pro svůj dlouhý odpočinek zvolila. Velká kamenná rakev, navrchu masivní mramorová deska, vše utěsněné olovem.

Přirozené by bylo zjišťovat, jak dlouhou dobu v rakvi strávila. Na to se však ptát nechtěla. Její první myšlenka vedla k tomu, co potřebovala pro naplnění svého všestravujícího plánu.

„Kolik máme kandidátů?“

Nastalo dlouhé ticho. Dost dlouhé na to, aby ji napadlo, že anděl odešel. Pak se však ozval znovu.

„Čtyři.“

„Čtyři! Ale měly to být stovky…“

„Čtyři,“ zopakoval hlas.

Na okamžik ji popadl vztek, extrémní zloba, že by se její plány – její osud – opět nevydařily. Ale potlačila ji. Ačkoli doufala v mnohem více kandidátů, třeba pro případ, že by došlo k chybě nebo nezdaru, i čtyři by měli stačit. Stačil by i jeden jediný…

„Kde jsou?“

„Na čtyřech různých místech v Sarance, ale setkají se. Již brzy.“

„A řád? Stále funguje? Dal jsi jim znamení?“

„Dal. Nevím, zda někdo z nich přežil a viděl jej, nebo zda na jeho základě jednal. Jak víte, nejsem úplný a odolný… ve vašem světě mě kotví pouze vaše vůle. Skoro bych si přál se úplně oddělit…“

„Budeš jednat podle mého příkazu!“

Promluvila příkře, tón hlasu byl projevem veškeré její přirozené síly a intenzivní, soustředěné vůle.

„Dobrá. K vašim službám. Už nemohu mluvit, má…“

Hlas umlknul. Tentokrát nastalo absolutní ticho. Věděla, že už žádná další slova nepřijdou, žádné teplo, žádný pocit naprostého bezpečí a lásky. Teď ne. V koutcích očí se jí objevily slzy, ale zahnala je prudkým mrkáním. Na slzy neměla čas. Nikdy.

„Miluji tě,“ zašeptala mladá žena. Cítila se po těch slovech lépe, vracela se tak k sobě, k tomu, čím kdysi byla. Její hlas sílil a odrážel se od stěn kamenné rakve. „Vždycky tě budu milovat. Budeme spolu. Budeme spolu!“

Dotkla se svých rukou. Kůže byla stále jemná, sametově hladká, mladá. Ještě důležitější bylo, že měla své prsteny. Dotýkala se jednoho po druhém a nabírala vnitřní sílu, načež spočinula na posledním z devíti prstenů. Na tom na levém palci. Byl to ovál ze slonoviny, vyrobený ze starověkého elektra, a ve tvaru jemných, opeřených křídel, která téměř zakrývala lidskou tvář, malovanou nebo možná smaltovanou a s drobnými rubíny místo očí. Gladiolu nad tváří tvořila linka ze zlata, tenká jako vlas.

„Mazratieli,“ zašeptala žena v rakvi. „Mazratieli, Mazratieli, volám tě.“

Z prstenu vytryskl proud světla, chladného jako měsíční svit, ale mnohem jasnějšího. Zavřela oči a cítila, jak se jí nižší anděl zjevuje. Opět ji obklopilo teplo, ovšem tentokrát připomínající rozpálenou pec v chladném dni, nic tak pozoruhodného jako ten pocit, který předtím obsáhnul celé její bytí. Když anděl složil křídla, ucítila lehký vánek a zaslechla vzdálený a táhlý tón harfy.

„Mazratiel je zde,“ ozvalo se slabé zašeptání, které slyšela jen ona. „Oč si žádáš? Pokud je to v mé působnosti, tvoji žádost splním.“

Žena zašeptala a Mazratiel vykonal, co žádala.

Bratr Delfon to měl v chladném tichu hrobky všech svatých v nejnižší kryptě pod chrámem odjakživa rád. V zimě tu bývalo chladno, a tak už ho sem od jeho šedesátých narozenin v předvečer obřadu neposílali. Od té doby už uplynulo více než deset let a on působil stejně jako všichni ostatní vykonavatelé andělské magie starší. Křehčí následovníci svaté Margarety absolvovali vigilie jen v nejteplejších letních dnech, což mu doporučovali i nejvyšší představitelé chrámu, ale on trval na svém. Alespoň vyhověl jejich radám, aby si vzal polštář a přikrývku a posadil se na dřevěnou lavici v rohu, která sloužila k odpočinku unaveným poutníkům v nejsvětějších dnech, kdy jim bylo dovoleno hrobku navštívit.

Propadl se do snu, byl vzhůru sotva napůl. Proto trvalo několik vteřin, než si všiml, že není v kryptě sám. Shora na něj zvědavě shlížela jakási řádová sestra, jako by si nebyla jistá, co si o tom starém mnichovi myslet.

Mladá řádová sestra. Měla na sobě podobný hábit jako on, v černobílém provedení, které nosili následovníci archanděla Azalaela, nicméně s jinak širokými bílými manžetami na rukávech a spodním lemu roucha, a dokonce i černý odstín látky vypadal ve světle Delfonovy lucerny trochu jinak než jeho. Pomalu mu docházelo, že je odstín spíš tmavě modrý nežli černý a že zlatý odznak na prsou obsahuje dvojici křídel se sedmi pastorky, tedy archandělská křídla. Azalaelova křídla však byla stříbrná, navíc nad těmito křídly byla namísto kardinálské mitry vyobrazena podivná koruna s devíti hroty a gladiolou…

Oči a uši už mu nefungovaly tak dobře jako dřív. Ani paměť, takže se nad odznakem a ani nad tím, že tu vysokou, urozeně vyhlížející řádovou sestru nepoznává, nepozastavoval. Měla zvídavé oči a byla mladá, možná tak osmnáct nebo devatenáct let, nejspíš novicka. I přesto se nesla, jako by byla přinejmenším biskupka nebo opatka, a když si prohlédl její oříškově hnědé ruce a všiml si, kolik na nich nosí prstenů s obdélníkovými nebo oválnými ikonami ze zlacené slonoviny nebo složitě vyrývaného zlaceného bronzu, přikývl. Ačkoli hned nepoznal, které anděly reprezentují a jakou moc umí přivolat, rozhodně se jednalo o ikony andělské magie.

„Nevšiml jsem si vás, milosti,“ řekl. Její tvář mu byla lehce povědomá. Mladá a krásná, tmavé oči a mandlová pleť, vlasy černé jako vzácný kousek nefritu, který kdysi použil při tvorbě ikony Karazakiela. Tvářila se vážně – Delfon se nedokázal rozpomenout, kdo to je, i když mu někoho připomínala…

„Ne, to jsem ani nechtěla,“ řekla ta podivná sestra. Napřáhla pravou ruku, bratr Delfon ji uchopil, sklonil rty několik centimetrů nad její prsty a přitom se svýma starýma očima snažil soustředit na krásnou tvář anděla na slonovinové destičce nejvýraznějšího a mimořádně mocného prstenu. Nepoznal ani tvář, ani malířský styl, což bylo nesmírně zvláštní, protože bratr Delfon byl sám prominentním tvůrcem ikon. Celý svůj život zasvětil jejich studiu, namaloval tisíce andělů a v dobách své největší slávy dokázal využívat síly devíti velmi užitečných, byť relativně nízko postavených andělů.

Teď už s tolika komunikovat nedokázal, ale stále byl napojen na tři nižší anděly, kteří na jeho žádost odpovídali a propůjčovali mu svoji moc tím, že obývali ikony, jež vytvářel a pečetil vlastní krví.

„Já ne… nepoznávám váš znak ani řád,“ zamumlal Delfon a uvolnil jí ruku, aby roztřeseným prstem ukázal na její hábit.

„Opravdu ne?“ zeptala se mladá žena. Zasmála se a její oči jiskřily nespoutaností a rozverností. „Jedná se přece o znak Paleniela Vznešeného.“

Delfon se stáhl. Jistojistě se přeslechl…

„Paleniela Vznešeného,“ zopakovala ta žena o něco hlasitěji. Zdálo se, že si vyslovení toho jména, o kterém nikdo nemluví, užívá. Nebo si ho možná už ani nikdo nepamatuje, jen lidé jako Delfon, jejichž životy byly těsně spjaty s katalogy a seznamy andělských bytostí. Dětství navíc strávil v příhraniční oblasti blízko Ystary, ztracené země, jejímž archandělem byl právě Paleniel.

„Paleniela? Ale ten už neexistuje, odešel z tohoto světa, ostatní archandělé ho vyhnali!“

„Teď tu ale před vámi stojí jeho arcibiskupka. Ne vše, co vám řekli, je pravda.“

Delfon se zamračil a chystal se promluvit, ale v tu chvíli si konečně všiml čehosi za jejími zády. Zatímco sledoval, jak se mu hrobka všech svatých, velký kamenný sarkofág, který dominoval středu kruhové, klenuté místnosti, mění před očima, slova mu vysychala v ústech.

Mramorové víko obrovské rakve se pohnulo. Vážilo několik tun a prapůvodně sem bylo dopraveno s maximálním vypětím sil mnoha inženýrů a pomocí jeřábů a lan. Anebo s přičiněním anděla nejmocnějšího…

Žena si všimla, kam jeho zaražený pohled směřuje.

„Vypadáte znepokojeně, bratře. Ale ujišťuji vás, že svatá Margareta proti sdílení krypty nic nenamítala. Tedy až poté, co jsem si do hrobky lehla a nic v ní nenašla, což znamená, že vaši předchůdci nemluvili o založení tohoto místa tak docela pravdu.“

„Ale, ale… co…“

Liliath se posadila vedle starého muže a objala ho kolem ramen. Napřímil se a snažil se ze sevření vymanit, ale ona ho lehce přitáhla zpět k sobě. Měla až znepokojivě velkou sílu, a tak se rychle rozhodl, že radši zůstane v klidu, a jen odvrátil obličej.

„No tak, no tak. Nebojte se. Chtěla bych se vás zeptat na něco mimořádně důležitého. Přinejmenším pro mě, myslím, že je to už dlouho.“

„Co… co… cože?“

„Dlouho, co jsem odešla,“ řekla Liliath. „Věděla jsem, že to bude dlouho, ale nevěděla jsem, jak dlouho přesně. Kolik let už uplynulo od zkázy Ystary?“

„Sto…,“ zašeptal Delfon. „Sto třicet šest… Ne, sto třicet sedm let.“

„A přitom mi to přišlo jen jako delší noční spánek,“ poznamenala Liliath spíše pro sebe. „Dlouhá doba…“

Chvíli mlčela a štíhlými prsty hladila jeden z prstenů s ikonami. Delfon seděl vedle ní a třásl se, najednou mu bylo chladno. Zdálo se mu, že slyší slabé třepotání andělských křídel, ale nebyl si tak docela jistý. Bolela ho hlava a měl pocit, jako by mu někdo zatížil a zavázal uši.

„Takže vy jste Delfon,“ řekla Liliath, chytla ho za bradu a otočila hlavou k sobě. Prudce se roztřásl, věděl jistě, že jí své jméno neprozradil.

Zblízka vypadala ještě mladší a Delfon si náhle vzpomněl, odkud její tvář, nebo tvář někoho jí podobného, zná. Poslední stránky jedné z jeho knih obsahovaly ručně psané medailonky dávných tvůrců ikon. Na ilustraci byla tato mladá žena: Liliath, Panna z Ellandy. Žena, která vedla jedinou organizovanou skupinu uprchlíků z Ystary a která za záhadných okolností zemřela krátce po překročení hranice do Sarance.

Soudě podle toho, co bylo v knize napsáno, byla Liliath neobyčejná mladá žena, která už od dětství ohromovala svět svojí výjimečnou schopností vytvářet ikony a přivolávat anděly, a proto ji brzy pojmenovali Panna z Ellandy. Jméno postupem času získalo ironický nádech – i když to nikdy nebylo potvrzeno, traduje se, že byla milenkou ystarského krále a mnoha dalších.

Autor knihy zpochybňoval zvěsti o tom, že Liliath byla obdařena jedinečným darem odolávat následkům přivolávání andělských sil. To si od mágů vždy něco žádalo, cosi z jejich živoucí podstaty. Mágové a kněží rychle stárli, tím rychleji, čím víc využívali svoji moc a čím vyšší anděly přivolávali.

Velký Handuran tuto ztrátu kvantifikoval ve svém díle Cena za ctnost. O pár hodin kratší život za přivolání serafína zas až takový význam neměl, ale přivolání knížectva už připravilo mága o jeden rok a přivolání archanděla rovnou o několik let. Slavným příkladem byla svatá Erharna Blahoslavená, která se bleskovou rychlostí proměnila z vitální čtyřicátnice na starou, vrásčitou stařenu a zemřela pouhý den poté, co povolala archanděla Azalaela, aby zadržel mořský příliv při Velkých povodních v roce 1309.

Delfon se probral ze zamyšlení. Mladá žena se ho opět na něco ptala. To přece nemůže být Panna z Ellandy. Ne, určitě ne…

„Povězte mi, vy jste tvůrcem ikon?“

„Ano,“ zamumlal Delfon. Sevřel ruku v pěst, jako by tak mohl zakrýt skvrny od barvy na prstech, zaschlé stopy vaječného bílku a syrový pigment na tmavě hnědé kůži. Malé jizvičky na hřbetu ruky, ze kterých mu vždy při dokončování ikon proudila krev.

„A stále přivoláváte i tvoříte?“

„Ano. Nikterak často…“

„S jakými anděly komunikujete? Je mezi nimi i Foraziel?“

„Ano!“ zvolal velmi překvapeně Delfon. Přestože všem muselo být už od pohledu jasné, že se živí jako tvůrce ikon, neměl na sobě nic, z čeho by mohla usoudit, kteří konkrétní andělé mu při práci pomáhají – žádné ikony na provaze kolem pasu, žádné prsteny ani nic na krku či na zápěstí. Vzhledem k tomu, že Azalael sdružoval desetitisíce andělů, šance, že všechny z nich zná, byla…

„Myslela jsem si to,“ řekla Liliath a přerušila jeho panikaření. „To on vás sem přivedl, abyste byl přítomen u mého probuzení.“

„On?“ zeptal se Delfon a paniku vystřídal zmatek. Ačkoli andělé neměli jasně určené pohlaví, tradice diktovala vyobrazovat je buď jako muže, nebo ženy, a Foraziel byla odjakživa žena.

Liliath jeho dotaz ignorovala.

„Potřebuji ikonu Foraziela,“ řekla. „Potřebuji jeho sílu, abych našla to, co hledám, a nechci ztrácet čas tím, že si ji budu kreslit sama.“

Delfon němě přikývl. Foraziel pomáhala nalézat ztracené nebo zapomenuté věci a osoby. Delfon se od těch zvláštních prstenů nemohl odtrhnout. Soustředily moc všech hlavních andělů. Na jednom z těch menších prstenů – při pomyšlení, že ho považuje za méně důležitý jen kvůli sousedním ikonám, se zachvěl – nebyl vyobrazen anděl, nýbrž kolo uvnitř kola, obě lemovaná malými diamantovými očky. Trůn, jeden z podivných andělů, nejvyšší z První sféry. Vyšší než všichni andělé, s nimiž Delfon kdy spolupracoval, bytost s mnohem větší mocí, než obsáhl malý Foraziel. Ostatní prsteny patřily vyšším andělům.

Liliath si protáhla prsty a ve světle lucerny se zatřpytily drobné rubínové a diamantové oči a zlacené gladioly.

„Někdy je potřeba nižší, zato však koncentrovaná síla,“ řekla, čímž správně odhadla tok Delfonových myšlenek. „A ne majestát knížectví nebo archandělů.“

Delfon sklonil hlavu a roztřásl se, jako by zničehonic dostal zimnici. Bylo toho na něj příliš, ta podivná řádová sestra… arcibiskupka… světice… ať už byla ona a moc, kterou měla, cokoli. Nejenže ty malované ikony na jejích prstenech představovaly anděly, ale byly přímým vodítkem k velikým a mocným bytostem. A jestli je pravda to, co povídala o tom, že je jakousi velekněžkou Paleniela, archanděla, který střeží jednu z největších zemí světa, mohla by někde skrývat i ikonu nejvyšší.

Ačkoli Paleniel zemi neochránil, naopak obyvatelstvo zničil tím, že na něj seslal pandemii popelavé krve, a tak byl nyní – pokud vůbec – považován za padlého anděla a jeho jméno znamenalo spíš kletbu…

„Je v tomto chrámu nějaká jeho ikona?“ zeptala se Liliath.

Delfon zaváhal, ale jen na okamžik. Ať už byla ta žena kýmkoliv – pravděpodobně nepřítelem z Alby nebo z Osmdesáti šesti království –, měla daleko větší moc než on, vlastně větší než kdokoli v tomto chrámu, včetně opata. Jak mohla být tak mladá a nedotčená silami, které přivolávala… to bylo nad jeho chápání a věděl, že nemá jinou možnost než odpovídat upřímně a plnit její rozkazy.

„Ano,“ odpověděl. „V dílně. Dokončil jsem ji teprve před pár dny.“

„Dobře,“ řekla Liliath. „Ukažte mi cestu. Neměla jsem čas se… ehm… cestou sem moc rozhlížet.“

„Ano,“ zamumlal Delfon a pomalu se postavil.

„Dobře,“ řekla žena znovu. Zvedla ruku, dotkla se jednoho z prstenů a potichu zamumlala nějaké jméno. Delfon si přikryl své staré oči rukou, aby je ochránil před světlem, které se náhle objevilo, avšak neodolal, a přece jen trochu nakoukl. Ať už ta žena přivolala kohokoli, anděl rychle vrátil víko rakve zpět na své místo, proužky zlomeného olova se zvedly do vzduchu a přesunuly na své původní místo, jako hadi plazící se na odpočinek. Za pár minut vypadala hrobka přesně tak, jako když Delfon do krypty vešel při západu slunce.

Starý mnich se opřel o zeď a pohlédl na ženu zdravým okem. Jeden pramen vlasů jí sice zbělel, ale ihned jím začala protékat černá, jako když se mísí víno s vodou. Nic za použití anděla, který hrobku zavřel, nezaplatila. Minimálně zatím.

„Řekl bych, že až tu ikonu dostanete, zabijete mě, že ano?“ pronesl pomalu. „Aby se o vás nikdo… nedozvěděl.“

„Ano,“ přitakala Liliath. „Předpokládám, že proto sem povolal právě vás, který tak jako tak brzy zemřete. Lepší než kdokoli mladší. Paleniel je soucitnější než já.“

„Ach,“ odpověděl Delfon. Teď už tak vystrašený nebyl, což mu přišlo zvláštní. Jen zvědavý a velmi, velmi unavený. V posledních několika minutách bylo toho vzrušení přespříliš. Navíc mu andělské světlo zamrzalo v koutcích očí, takže viděl hůř než kdy jindy. „Paleniel. Sesílatel pandemie. Antagonista.“

„Paleniel, ano. Ta další jména vymysleli lidé. Řekla jsem, že ne vše, co vám pověděli, je pravda.“

„Ale jak mě sem mohl dnes večer povolat?“ zeptal se Delfon z ryzí zvědavosti, blížící se smrti navzdory. Jednou andělský mág, navždy andělský mág, dokonce i v tak pokročilém věku a na sklonku života. „Navíc na území Sarance, kterou stráží Azalael? Paleniel tu nemá žádný vliv. A andělé nikdy nekonají z vlastní vůle.“

„To si myslí ortodoxní věřící,“ řekla Liliath. S uspokojením nad něčím, co znala jen ona sama, se usmála. „Ale pravda je taková, že andělské konání na tomto světě není přísně dáno jejich vůlí. Definují ho také zvyklosti lidí, a ty lze měnit. Nebo ze zeměpisného pohledu rozporcovat na menší dějiště. A někteří mohou začít jednat, až když nastane jejich čas. Za předpokladu, že je jim propůjčena dostatečná vůle a moc.“

Delfon zavrtěl hlavou.

„Nevěřím vlastním uším,“ řekl Delfon. „Tedy nevěřil bych, až na to, že pokud jste vážně Liliath… četl jsem o vás v Decarandalově Životě mágů. Ačkoli ty poslední stránky vlastně Decarandal nepsal… Ale ať už to byl kdokoli, stojí tam, že Liliath byla schopná neuvěřitelně rychle skicovat ikony a přivolávat anděly, které dříve v žádném chrámu neznali…“

„Pokračujte,“ řekla Liliath. „To mě zajímá. Co se tam ještě píše?“

„Její dovednosti při výrobě ikon neměly konkurenci. A pak zvěsti o tom, že za přivolávání andělů neplatila žádnou fyzickou daň… jenže zemřela mladá, bylo jí teprve devatenáct let, a tak se zdá, že nakonec přece jen zestárla, byť ne navenek. Někteří to považovali za tragédii a ji za zářivý příslib, o který svět přišel.“

„A jak vidíte, nezemřela jsem,“ řekla Liliath. „A své sliby splním. Všechny, ale jeden především.“

Delfon na ni upřeně hleděl, tomu, co říkala, nerozuměl, ale moc dobře poznával její odhodlání. Podobnou intenzitu už dříve viděl, u poutníků nebo u lidí, kteří prováděli náročné úkoly a poháněni vnitřními silami pak stěží poznávali sami sebe. U této ženy bylo odhodlání ještě tisíckrát větší.

„Pojďte, musíme jít,“ nařídila Liliath.

„Neublížíte mi?“ zeptal se Delfon zkusmo. „Myslím, před tím…“

„Ne,“ souhlasila Liliath věcně. „Jednoduše vám přestane tlouct srdce. Stejně už jste dost vyčerpaný, že?“

„Ano, ano, to jsem,“ zamumlal Delfon. Andělské světlo kolem jeho očí se šířilo a s ním i hřejivé teplo. Tak uvolněný se uvnitř necítil už řadu let, jeho tep byl velmi pomalý a pravidelný. Měl pocit, jako by na něj v blízké budoucnosti čekala mimořádně pohodlná postel, mnohem pohodlnější než ta v jeho pokoji v přízemí.

„Ještě ne, Mazrathieli,“ zašeptala žena. Mazrathiel patřil mezi panstva, měl širokou působnost, zahrnující pohyb jakéhokoli druhu včetně tlukotu srdce. Jen ti nejsilnější – a nejsobečtější – z mágů dokázali přimět anděla k tomu, aby někoho připravil o život. „Ne, dokud nebudu mít tu ikonu, a neposadí se.“

„Co je to?“ zeptal se Delfon a trochu se vrátil k sobě.

„Sloužíte ušlechtilé věci, pro kterou je velká čest zemřít,“ řekla Liliath. Zdálo se, že zatímco mluví, její oči září vnitřním světlem a její ústa se chvějí v úsměvu. Delfon se při pohledu na ni znovu otřásl, cítil v té mladé ženě tolik síly a víry. Obyčejná holka, no vážně, aspoň na pohled – a přitom s tak ohromnou silou vůle a cílevědomostí, s příklonem tolika andělů čekajících na přivolání…

Liliath ho vzala za paži a vedla ho ke dveřím, které se před nimi samy otevřely. „Kudy?“

„Doleva,“ řekl Delfon. „A po točitém schodišti nahoru.“

Zavrávoral, Liliath stále kráčela po jeho boku.

„Povězte mi,“ řekla. „Co se teď ve světě děje? Kdo vládne Sarance?“

Dveře se za nimi se skřípáním pomalu zavřely a dál je doprovázel jen slabý zpěv vzdáleného nebeského chóru s jedním nesouhlasným tónem.