V. E. Schwabová: Zaklínání světla

Nakladatelství Argo vydalo román Zaklínání světla, třetí díl série o paralelních Londýnech od Victorie Schwabové.

 

ANOTACE:
Osud našich oblíbených hrdinů pohybujících se v paralelních Londýnech se konečně naplňuje. Kdo klesne a kdo povstane? Křehká rovnováha mezi barevnými Londýny je nebezpečně narušena a hrozí tu vznik Londýna nového, který ostatní města uvrhne do zkázy. Záleží na Kellovi, jestli si dokáže udržet své magické schopnosti, a samozřejmě i na Lile Bardové, která se sice také ledacos naučila, ale její divoká magie není nebezpečná jen pro ostatní, ale i pro ni samotnou.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

KAPITOLA PRVNÍ
SVĚT V ROZVALINÁCH

I

Delilah Bardová – odjakživa zlodějka, odnedávna mág a jednou, jak doufala, pirátka – utíkala, co jí nohy stačily.

Vydrž, Kelle, říkala si v duchu, řítila se ulicemi Červeného Londýna a v ruce přitom pořád ještě svírala úlomek kamene, který býval součástí čelisti Astrid Daneové. Byl to klíč, který ukradla ještě v jiném životě, kdy pro ni magie a existence různých světů byly dosud něčím novým. Stalo se to v době, kdy teprve zjistila, že lidé mohou být posedlí, svázaní jako provaz, nebo proměnění v kámen.

Zdálky zaburácel ohňostroj provázený jásotem, zpěvem a hudbou, zvuky města, oslavujícího závěr magického turnaje Essen Tasch. Města, které nevědělo nic o hrůze, jež se právě odehrávala přímo v jeho srdci. V paláci zatím umíral arnéský princ Rhy, což znamenalo, že někde v jiném světě umírá také Kell.

Kell. To jméno jí znělo v hlavě s naléhavostí rozkazu, s naléhavostí prosby.

Lila konečně dorazila do cíle a se škobrtnutím zastavila uprostřed úzké uličky. Nůž měla připravený už dávno a teď čepel zatlačila do masa dlaně. Otočila se zády k hluku města a přitiskla krvácející dlaň i s kusem kamene, který pořád ještě svírala mezi prsty, k nejbližší zdi. Srdce jí divoce bušilo.

Podobnou cestu už Lila absolvovala dvakrát, ale pokaždé v roli pasažérky, vždy s použitím Kellovy magie, nikdy své vlastní.

A nikdy sama.

Teď ale neměla čas nad tím dumat, bát se, a už vůbec ne čekat. Hrudník jí nadskakoval, srdce divoce bušilo, přesto polkla a pronesla zaříkadlo tak sebevědomě, jak v tu chvíli dokázala. Byla to slova, která patřila na rty krevním mágům a nikomu jinému. Antariům, jako byl Holland.

A jako byl Kell.

„As Travars.“

Cítila, jak jí magie zpívá v paži a pak prostupuje hrudí, načež se kulisa města zachvěla, gravitace změnila podobu a okolní svět se rozklížil.

Lila si myslela, že to bude jednoduché, nebo aspoň jasné – něco, co člověk prostě buď přežije, anebo ne.

Jenže se mýlila.

 

II

V sousedním světě se topil Holland.

Sotva se probojoval k hladině své vlastní mysli, hned ho zase vůle pevná jako ocel strhla do temné hlubiny. Nevzdával se, bojoval zuby nehty a zoufale lapal po dechu, ale kdykoliv sebou divoce škubl, kdykoliv se zoufale pokusil vzepřít, opouštěla ho další síla. Bylo to horší než umírání, protože umírání se po nějaké době promění ve smrt, ale tohle se smrti nepodobalo.

Nikde žádné světlo, vzduch, trocha síly. O to všechno byl připraven, od toho všeho byl odříznut. Zůstávala jen temnota a hlas, vznášející se kdesi nad vším tím drtivým tlakem, hlas, který volal jeho jméno.

Kellův hlas…

Byl ale příliš daleko.

Holland polevil a cítil, jak sklouzává a propadá se zpátky do hloubky.

Toužil přitom po jediném – po návratu magie. Chtěl ušetřit svůj svět před pomalým a nevyhnutelným rozkladem, umíráním způsobeným nejdřív strachem z jiného Londýna, a pak také strachem ze sebe sama.

Holland si nepřál nic jiného než vidět, jak jeho svět znovu povstane.

Obživne.

Dobře znal báje (možná spíš sny) o mágovi, jehož síla by to dokázala. O mágovi tak silném, že do umírajících plic svého světa dokáže znovu vdechnout čerstvý vzduch a probudit jeho skomírají srdce.

Kam až Hollandova paměť sahala, bylo tohle jeho jediné přání. A co si vzpomínal, vždycky toužil po tom, aby tím mágem byl právě on.

Přál si jím být dokonce ještě předtím, než mu v oku rozkvetla temnota, a ocejchovala ho tak znamením síly. Už jako dítě stával na břehu řeky Sijlt, házel kameny, které klouzaly po zmrzlé hladině, a představoval si, že jednou bude tím, kdo tlustý led prolomí.

Později jako dospělý chodil do Stříbrného lesa, kde se modlil, aby měl sílu ochránit svůj domov. Nikdy netoužil stát se králem, i když bájný mág jím ve všech legendách byl. Nechtěl získat nad světem vládu, chtěl ho jen zachránit.

Když krvácejícího a skoro bezvědomého Hollanda přivlekli prvního večera do komnaty nového krále, považoval to Athos Dane za povýšenost. Arogantní a pyšný, tak Hollanda káral, když mu hluboko do kůže vyrýval svou kletbu.

Věci, které je třeba zlomit.

Přesně tak s ním Athos také nakládal. Lámal Hollanda, den po dni, kost za kostí, rozkaz za rozkazem. Holland si postupně začal ze všeho nejvíc přát (dokonce víc než dokázat zachránit svět, víc, než získat sílu, která by znovu přilákala magii, víc než cokoliv jiného), aby už konečně bylo po všem.

Bylo to zbabělé, to si uvědomoval, jenže zbabělost se na rozdíl od naděje alespoň zdála být na dosah.

Když tam na mostě na okamžik polevil v obezřetnosti a dovolil tomu rozmazlenému princátku Kellovi, aby mu probodl hruď kovovou tyčí, cítil ze všeho nejdříve (ale vlastně i potom, jako by nic jiného ani neexistovalo) úlevu.

Úlevu, že je konečně po všem.

Jenže ono po všem nebylo.

Zabít Antariho totiž vůbec není jednoduché.

Když se Holland probral, ležel v mrtvé zahradě, v mrtvém městě, v mrtvém světě, a ze všeho nejdřív ucítil bolest. A hned nato svobodu.

Sevření Athose Danea povolilo a Holland žil – byl pochroumaný, ale živý. Trosečník.

Byl lapený v poraněném těle, ve světě bez dveří, vydaný na milost a nemilost jinému králi. Ale tentokrát měl alespoň na vybranou.

Měl možnost dát věci do pořádku.

Polomrtvý stanul před onyxovým trůnem. Hovořil s králem vytesaným z kamene a vyměnil svobodu za šanci zachránit svůj Londýn a vidět ho znovu rozkvétat. Holland na ten obchod přistoupil a zaplatil za to vlastním tělem, vlastní duší. S pomocí síly krále stínů pak konečně přiměl magii k návratu, viděl, jak jeho svět rozkvétá barvami, viděl znovuzrozenou naději svého lidu, viděl své město vstávat z popela.

Udělal všechno, co bylo v jeho silách, a vzdal se všeho, co měl, jen aby mu zajistil bezpečí.

Jenže ani to nestačilo.

Rozhodně to nestačilo králi stínů, který chtěl pořád víc, byl den ode dne silnější, dychtil po chaosu, po magii v její nejryzejší podobě, po ničím neomezené moci.

Obluda, která na sebe oblékla jeho kůži, se začínala vymykat kontrole.

Udělal tedy to jediné, co mu zbývalo.

Nabídl Osaronovi jinou nádobu.

„Dobrá,“ odpověděl mu král, démon, bůh, „ale pokud se ho nepodaří přesvědčit, nechám si tvé tělo.“

Holland souhlasil. Mohl snad jinak? Pro Londýn by udělal cokoliv.

A Kell, rozmazlený, dětinský, umíněný Kell, Kell zlomený, zbavený síly, uvězněný v tom strašném obojku, odolával.

Samozřejmě že se odmítal podrobit.

Jak jinak…

Král stínů se usmál Hollandovými ústy a Holland bojoval z posledních sil, které se mu ještě podařilo zmobilizovat. Ale smlouva je smlouva a oni se na něčem domluvili, takže Holland cítil, jak se Osaron jediným prudkým pohybem prodral k povrchu a jeho, Hollanda, zatlačil do temných propastí jeho vlastní mysli, silou vůle krále stínů ho potopil pod hladinu.

Holland byl bezmocný, uvězněný ve vlastním těle smlouvou, kterou sám uzavřel, a mohl jen nečinně přihlížet, vnímat a tonout.

„Hollande!“

Kellův hlas zněl zlomeně a jeho zmučené tělo se vzpouzelo sevření kovového rámu, stejně jako kdysi Holland, když si ho k sobě Athos Dane poprvé připoutal. Když ho zlomil. Klec vysávala z Kella většinu jeho sil a obojek, který měl kolem krku, ho odřezával od zbytku. V jeho očích viděl Holland hrůzu a zoufalství, které ho překvapilo.

„Hollande, ty hajzle, bojuj!“

Holland se o to pokusil, ale jeho tělo už nebylo jeho a jeho mysl, jeho unavená mysl se nořila čím dál hlouběji a hlouběji…

Vzdej to, řekl král stínů.

„Dokaž mi, že nejsi slaboch,“ probojoval se k němu skulinami Kellův hlas. „Dokaž, že už nejsi otrok cizí vůle!“

Mě nemůžeš přemoci.

„To jsi opravdu došel až sem jen proto, abys teď takhle prohrál?“

Už teď jsem zvítězil.

„Hollande!“

Holland Kella nenáviděl a v tu chvíli cítil nenávist tak silnou, že málem stačila k tomu, aby se konečně prodral na povrch, ale i kdyby chtěl vyrazit za návnadou nastraženou druhým Antarim, Osaron se nevzdával.

Pak Holland zaslechl svůj hlas, který ale samozřejmě nebyl jeho – byla to jen jeho znetvořená nápodoba z úst stvůry, která na sobě měla navlečenou jeho kůži. Holland svíral v dlani karmínovou minci, klíč k jinému Londýnu, ke Kellovu Londýnu. Kell nepřestával klít a vrhat se vší silou proti okovům, až se mu hruď divoce zvedala a ze zápěstí se mu řinula krev.

Marnost.

Všechno bylo marné.

Opět se stal vězněm ve svém vlastním těle. Kellův hlas se nesl temnotou jako ozvěna.

Jenom jsi vyměnil jednoho pána za jiného.

Dali se do pohybu, Osaron vedl Hollandovo tělo. Dveře se za nimi zavřely, ale Kellovy výkřiky nepřestávaly narážet do dřeva a rozbíjely se do polámaných slabik a přidušených stenů.

V chodbě stála Ojka a brousila si nože. Zvedla hlavu a odkryla tak jizvu ve tvaru půlměsíce na tváři a také své dvoubarevné oči – jedno žluté, druhé černé.

Antari ukutý velkorysostí Hollandových vlastních rukou.

„Vaše Veličenstvo,“ řekla a napřímila se.

Holland se pokusil vystoupat co nejblíž k hladině, procedit svůj hlas přes jejich – jeho – rty, ale když promluvil, slova patřila Osaronovi.

„Hlídej ty dveře. Nikdo jimi nesmí projít.“

Na rudé rozšklebené ráně Ojčiných úst se zableskl úsměv. „Jak si přejete.“

Palác se mu míhal před očima jako rozmazaná šmouha a už byli venku a procházeli kolem soch vytvořených dvojčaty Daneovými u paty schodiště. Hbitě kráčeli pod oblohou, která měla barvu čerstvé podlitiny, a prolétli zahradou lemovanou už nikoliv těly, ale stromy.

Jak by teď asi vypadala, nebýt Osarona, nebýt jeho… Vzkvétalo by město dál, nebo by se zhroutilo jako tělo zbavené života?

Prosím, žadonil tiše. Svět mě potřebuje.

„Bylo by to zbytečné,“ odpověděl Osaron nahlas a Hollandovi se udělalo zle z pomyšlení, že v jejich společné mysli není už ani slovem, ale pouhou myšlenkou. „Stejně už je mrtvý,“ pokračoval král. „Začneme znovu od začátku. Najdeme si svět, který je hoden naší síly.“

Došli až k zahradní zdi a Osaron vytáhl z pouzdra u jejich společného pasu dýku. Štípnutí oceli do masa Holland skoro necítil, jako by byl odříznutý i od svých smyslů, pohřbený v takové hloubce, že nevnímal nic kromě Osaronova pevného sevření. Když ale král stínů smočil prsty v krvi a pozvedl Kellovu minci ke zdi, Holland se naposledy pokusil probojovat na hladinu.

Tělo nazpět získat nemohl, tedy alespoň zatím ne a určitě ne celé, ale možná to nebylo ani třeba.

Ruka. Pět prstů.

Vrhl poslední špetky síly, drobty své vůle do končetiny, která se na půli cesty ke zdi zastavila a zůstala trčet ve vzduchu.

Po zápěstí mu kanula krev. Holland znal slova, kterými se dalo tělo zlomit, proměnit v led, v popel nebo v kámen.

Stačilo jen navést ruku k vlastní hrudi.

Stačilo vtisknout magii ten správný tvar…

Holland cítil, jak Osaronem projela vlna nevole. Nevole, ale nikoliv vzteku, jako by tenhle poslední odpor, to obrovské vzepětí, nebylo víc než obtěžování hmyzu.

Jak zoufale nudné.

Holland neustával v boji a dokonce se mu podařilo rukou pohnout o tři, možná o pět centimetrů.

Pusť, Hollande, varovala ho bytost v jeho hlavě. Holland vyslal do své ruky zbytky vůle a s námahou ji posunul o dalších pár centimetrů.

Osaron si vzdychl.

Nemuselo to takhle skončit.

Osaronova vůle ho najednou zasáhla takovou silou, jako kdyby tvrdě narazil do zdi. Tělo zůstávalo nehybné, ale jeho mysl sebou prudce trhla nazad a zůstala uvězněna pod drtivým náporem bolesti. Nebyla to ale bolest, jakou zažil už tisíckrát předtím, bolest, s kterou se naučil žít, žít mimo ni, bolest, z jejíhož dosahu se dalo uniknout. Tahle bolest vyvěrala ze samotného jeho nitra. Zalila ho jako náhlá a jasná záře a každý nerv mu hořel žárem tak prudkým, že se uvnitř své hlavy zmohl jen na dlouhý, zdánlivě nekonečný výkřik, než se nad ním konečně a milosrdně zavřela temnota, přikryla ho a stáhla s sebou do hlubin.

Tentokrát se Holland ani nesnažil probojovat zpátky na hladinu.

Topil se, ale už se nesnažil plavat.

 

INFO O KNIZE:
Vydalo: Argo, srpen 2019
Překlad: Lukáš Houdek
Vazba: vázaná
616 stran / 498 Kč