Praho, třes se, Mercy Thompsonová přichází!

Italští upíři, pražští vlkodlaci a jedna americká kožoměnkyně

Nakladatelství FANTOM Print vydává desátou knihu z cyklu Mercedes Thompsonová: Dlouhé ticho.

 

 

Nejmocnější osoba v Tri-Cities – taková pocta! Ten titul má jeden háček: Mercy ho bez jejího svolení udělil upír, a jiný upír pro změnu usoudil, že stojí za to Mercy unést. Dá se však říci, že Mercedes Thompson má štěstí v neštěstí, jejím únoscem je totiž Pán noci, mocný evropský krvesaj, a tak ji čeká zajímavý výlet. A kam? Nejprve do Itálie, ale to by nebyla Mercy, aby se nepokusila o útěk, který ji zavane – co čert nechtěl – do Prahy! A přitom nadělá pořádnou rotyku. Čekali byste něco jiného? Na žádnou romantiku s posezením na nábřeží se tudíž nechystejte. A Mercyinu únosci mezitím došlo, že se trochu přepočítal a především znemožnil, a tak by najednou Mercy viděl raději mrtvou než jako zajatce, z něhož stejně nemá šanci udělat spojence.

Upíři jsou konečně zase zlí a zákeřní, a jestli je chcete vidět třpytit, tak v odrazu řeky Vltavy. A to není všechno. Že Patricia Briggs umí překvapit, to už víme, ale v desátém díle série o Mercedes Thompsonové to udělá přinejmenším dvakrát. Dostanete totiž šanci prožívat Mercyin únos nejen z pohledu oblíbené hlavní postavy, ale také Adamovýma očima, a to vzhledem k jeho horké vlkodlačí krvi skutečně stojí zato. Stihne se Adam včas dostat do Itálie a odtamtud najít svou ženu, která se ocitá v srdci Evropy zcela bez prostředků?

Pravidla Vltavské smečky

Mercy hledá útočiště u smečky nevyzpytatelných pražských vlkodlaků, jenže upíři mají dlouhé prsty a také ještě jeden trumf: magii, s níž Mercy nepočítala. A jak to tak u Mercy bývá, se svým talentem ocitnout se tam, kde jsou problémy největší, vpadne přímo doprostřed sporu upířích klanů. A tím potíže nekončí: kožoměnkyni jakožto potomka avatárů, jejichž úkolem bylo starat se o duchy mrtvých, navíc čeká unikátní setkání s pražským golemem, který s jejím vnímáním duchů učiní pravé divy.

Naše stověžatá matička udělala na autorku skutečný dojem, neboť autorka neváhala a pečlivě nastudovala zdejší reálie. Koho by před pár lety napadlo, že bude Prahu prožívat očima své oblíbené americké postavy? Série Mercedes Thompsonová tak získává nečekaně nový rozměr a nakladatelství Fantom Print se v jejím 10. románu jménem Dlouhé ticho povedl nevídaný kousek, a nemyslíme tím jen vydařené pozvání Patricie před několika lety, kdy ji naše metropole okouzlila natolik, že se rozhodla zasadit děj dalšího dílu své superúspěšné série přímo sem. Vůdčí postavy nakladatelství totiž pronikly nejen do příběhu, ale přímo do vedení pražské vlkodlačí smečky. Nebývá zvykem se v americkém bestselleru potkat s vůdcem vlkodlačí smečky jménem Libor a jeho zástupcem Martinem…

 

ANOTACE:
V románech o Mercy Thompsonové, které se dostaly na první příčku seznamu bestsellerů New York Times, našla kojotí měňavkyně své místo ve vlkodlačí smečce. Když je však Mercyino pouto s jejím druhem a smečkou zlomeno, zjistí, co doopravdy znamená být sama… Poté, co je Mercy napadena a unesena ze svého teritoria, se ocitne ve spárech nejmocnějšího upíra na světě, který ji chce použít jako zbraň proti vlkodlačímu alfovi Adamovi a vládkyni upírů v Tri-Cities. Mercy se podaří uprchnout v kojotí podobě, ocitne se však jak bez peněz, tak bez šatů sama v srdci Evropy… Mercy, která nemůže kontaktovat Adama ani zbytek smečky, musí získat spojence a bojovat s nepřáteli a také si ujasnit, kdo je vlastně kdo. Znovu se probouzí starověké síly a Mercy musí jednat co nejchytřeji, aby nevyvolala válku jak mezi upíry a vlkodlaky, tak mezi vlkodlaky navzájem. A v srdci starodávného města Prahy se začínají zjevovat staří duchové…

 

INFO O KNIZE:
Autor: Patricia Briggs
Originální název: Silence Fallen
Vydal: FANTOM Print, červenec 2017
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Daniel Dos Santos
Formát: pevná vazba s přebalem
Počet stran: 320
Cena: 319 Kč

 

O AUTORCE:
Patricia Briggs
První román, Masques, vyšel Patricii Briggs v roce 1993. Kniha neuspěla a autorčina kariéra málem skončila dříve, než začala. Druhý román, Riallina hra (1995), se naštěstí prodával mnohem lépe a kariéra autorky se tak pomalu rozbíhala. Rostoucí popularita knih Briggsové, spolu se schopností tvořit živé, přesvědčivé postavy, inspirovala nakladatele k tomu, aby autorku požádal, zda by nezkusila napsat moderní urban fantasy. Briggsová výzvu přijala a podepsala smlouvu na sérii románů, jejichž hlavní hrdinkou se stala Mercy Thompsonová.

 

Série MERCEDES THOMPSONOVÁ:
Mercedes Thompsonová je kojotí kožoměnec, žije v karavanu na předměstí Tri-Cities a za souseda má vlkodlaka Adama Hauptmana. Mercy pracuje jako automechanička, přičemž mezi její přátele patří nejen fae Zee, ale také upír Stefan či vlkodlak Warren. Její příběhy jsou moderní urban fantasy s veškerými proprietami, které k tomuto subžánru patří, a navíc jsou proklatě dobře napsané.

 

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1.
MERCY
Nebylo to poprvé, co mě čokoláda dostala do maléru.

Zemřela jsem první, takže jsem pekla sušenky. O Pirátských nocích byly velmi oblíbené, takže jsem jich musela udělat hodně. Od Darryla jsem k minulým Vánocům dostala obří starožitnou míchací mísu, do které by se patrně vešla voda pro slona na celý den. Nevím, kde ji objevil.

Kdybych mísu naplnila po okraj, musela bych požádat jednoho z vlkodlaků, aby s ní pohnul. Spolykala osmnáct hrnků mouky, které jsem do ní vysypala, a ještě v ní zůstalo místo navíc. A po celou dobu se ke mně ze schodiště do sklepa nesl pirátský pokřik.

„Jesse…“ začal Aiden a zvýšil hlas, aby ho bylo slyšet přes nadšené, i když falešné pohvizdování do rytmu „The Sailor’s Hornpipe“.

„Říkej mi Barbary Belle,“ připomněla mu má nevlastní dcera Jesse.

Aiden možná vypadal a zněl jako malý kluk, už hodně dlouho jím ale nebyl. My ho spíše asimilovali, než adoptovali, protože byl o celá staletí starší než já a Adam dohromady. Některým věcem v moderním světě se stále těžko přizpůsoboval, kupříkladu larpingu, živému hereckému ztvárnění pirátské hry, kterou hráli na počítači. „Funguje to jenom tehdy, když ve mně vidíš pirátku, ne svoji sestru,“ vysvětlila Jesse trpělivě. Ignorovala jeho odpověď, že není jeho sestra, a pokračovala: „Dokud mi budeš říkat Jesse, budeš tak o mně i smýšlet. Musíš uvěřit tomu, že jsem pirátka, aby se z toho stala správná hra. Prvním krokem je říkat mi jménem, které mám ve hře – Barbary Belle.“

Odmlčela se, protože někdo vyrazil hlasitý řev, který však vzápětí přešel ve frustrované sténání.

„Nažer se, proklatý paňáco,“ řehtal se Ben. Ve hře si říkal Proklatý Bart, já tak o něm ale uvažovat nemusela, protože jsem byla mrtvá.

Vytáhla jsem menší míchací misku, která mi předtím, než jsem se přivdala do vlkodlačí smečky, dokonale vyhovovala. Naplnila jsem ji rozměklým máslem, hnědým cukrem a vanilkou. Zatímco jsem přísady míchala dohromady, dospěla jsem k závěru, že nejsem špatný pirát, prostě jsem se přepočítala. Kdykoli zemřu jako první, napeču dobroty z cukru a čokolády, čímž jsem ze sebe úspěšně udělala dokonalý terč.

Trouba mi pípnutím oznámila, že je zahřátá na správnou teplotu, a já našla všechny čtyři plechy na pečení sušenek v úzké kredenci, kam i patřily – malý zázrak. Nejsem jediná, kdo v tomto domě zastává povinnosti v kuchyni, zdá se ale, že jsem jediná, kdo umí věci vrátit pravidelně zpět na stejné místo (kam patří). Obzvláště pečicí plechy končí na těch nejnemožnějších místech. Jednou jsem jeden našla dole na toaletě. Nezeptala jsem se proč – než jsem ale toho humpáka znovu použila k pečení, pořádně jsem ho vydrhla dezinfekčním přípravkem.

„Zhumpený“ je nadávka, která se s děsivou efektivitou šíří smečkou od chvíle, co ji „Proklatý Bart“ Ben začal používat v roli piráta. Nejsem si úplně jistá, jestli je to skutečná nadávka, kterou jen předtím nikdo nepoužil, jedna z nadávek, která se skutečně používá v Benově domovině, ve Velké Británii (mají tam spoustu slov s úplně jiným významem, než jaký mají u nás) nebo je to prostě náhražka jako třeba „safra“ nebo „do prkýnka“. Já ji každopádně používám tehdy, když „safra“ není dostatečně pádné – jako třeba když najdu věci na pečení na záchodě.

Myslela jsem si, že když jsem našla pečicí plechy, všechno mi teď půjde hladce od ruky. Jenže po otevření kredence, ve které mělo být deset pytlíků čokoládových vloček, jsem jich tam objevila jenom šest. Prohledala jsem kuchyň a v kredenci za špagetami jsem vyštrachala ještě jeden (otevřený a napůl snězený), takže jsem jich měla šest a půl, což bylo míň, než mi bylo na dvou až čtyřnásobnou dávku milé, ale bude to muset stačit.

Co ale stačit nebude, je nulový počet vajec. A přesně tolik jsme jich měli.

Podruhé jsem propátrala lednici a nakoukla i do zadních koutů a za mléko, kam se věci rády schovávají. Třebaže jsem ale sotva před dvěma dny koupila čtyři tucty vajec, teď tady nezůstalo ani jediné.

Bydlení v domě, který byl takříkajíc klubovnou vlkodlačí smečky, obnášelo jistá rizika. Rozmrazovat pečeni v lednici vyžadovalo kamuflovací dovednosti francouzského špiona operujícího za druhé světové války v sídle nacistů. Vejce jsem neschovala, protože nebyla ani sladká, ani nekrvácela, proto jsem předpokládala, že budou v bezpečí. Zmýlila jsem se.

Většina vlkodlačí smečky, která si ráda smlsla na vejcích a pečeni, byla právě teď dole uchvácená hrou na námořní piráty na počítačové obrazovce. Bylo ironické, jak moc tu hru milovali, těla vlkodlaků totiž mají příliš velkou hustotu, než aby mohla plavat. Kojoti, dokonce i kojotí měňavci, jako jsem já, plavou v pohodě – očividně ale ne ve hře The Dread Pirate’s Booty, protože v té jsem se tento měsíc už čtyřikrát utopila.

Tentokrát mě však nepotkala smrt utonutím. Tentokrát mi má nevlastní dcera vrazila kudlu do zad. Barbary Belle to s noži fakt umí.

„Skočím do Vylupte nás,“ zavolala jsem dolů. „Potřebuje někdo něco?“

Obchod se tak samozřejmě nejmenoval; měl úplně normální jméno, které jsem si neuměla zapamatovat. „Vylupte nás“ bylo víceméně obecné označení pro benzinku a obchod v jednom, který měl otevřeno čtyřiadvacet hodin denně. Ono přízvisko si vysloužil v dobách, kdy prodavač zůstával v noci v krámě sám s tisíci dolary v pokladně. Díky technologiím – kamerám, sejfu s časovým zámkem, který se neotvíral až do svítání, a tichému poplachu – byla práce v noci v obchodech bezpečnější, já jim ale budu už vždycky říkat Vylupte nás.

„Arrrrgh,“ dolehl ke mně nahoru hlas mého manžela Adama. „Zlato a ženské a grog!“ Neúčastnil se her často, ale když už to udělal, pak naplno a úplně se do nich vžil.

„Zlato a ženské a grog!“ zopakoval chór mužských hlasů.

„Slyšíte je?“ opáčila Mary Jo pohrdavě. „Dejte mi chlapa, který si umí poradit s tím, co mu Bůh nadělil, místo těchhle bezradných bídáků, kteří utečou, jakmile uvidí pořádnou ženskou.“

„Arrrrgh,“ souhlasila Auriel, zatímco Jesse se zahihňala.

„Vydrhněte palubu, vy ničemové, jinak sebou švihnete na krvi a spustíte děla,“ zavolala jsem. „A za všech okolností si hlídejte záda před Barbary Belle.“

Všichni zařvali na souhlas a Jesse se znovu zahihňala.

„A, kapitáne Larsone,“ řekla jsem a myslela tím Adama – můj druh přijal jméno z Mořského vlka od Jacka Londona, „můžete mít zlato a můžete mít grog. Ale sáhněte na jinou ženskou a useknu vám pazouru.“

Rozhostilo se ticho.

„Argh,“ odpověděl Adam s novým nadšením. „Já ženu mám. K čemu by mi byly další? Ty jsou pro moje muže!“

„Argh!“ zařvali jeho muži. „Přivez nám zlato, grog a ženské!“

„Mužské!“ opravila je Auriel sladce. „Přivez nám několik dobrých mužských.“

„Pitomci,“ zavrčela Honey. „Chcípněte!“

Ozval se pobouřený výkřik, protože několik jich očividně skutečně zemřelo.

Smála jsem se celou cestu ven ze dveří.

Po krátké úvaze jsem si vzala Adamovo SUV. Budu se muset rozhodnout, co si pořídím na běžné ježdění. Můj milovaný Vanagon Syncro měl pod kapotou už příliš mnoho kilometrů a jeho převodovka byla v bazaru vzácnější a cennější než zlato. S dodávkou jsem jezdila už od chvíle, co můj ubohý Rabbit skončil na cucky, dodávka tudíž potřebovala čím dál častěji opravit. Před několika dny jsem se koukla na Jettu z ’87 s vyhořelým motorem. Chtěli za ni až moc, možná mi ale nic jiného nezbude.

SUV předlo tři kilometry k obchodu, který byl stále o třicet kilometrů blíž k domovu než kterýkoli jiný, který měl v tuto noční hodinu otevřeno. Prodavač doplňoval cigarety a ani nevzhlédl, když jsem ho míjela.

Vybrala jsem si dva tucty předražených vajec a tři stejně předražené pytlíky čokoládových vloček a položila všechno na pult. Prodavač se otočil od cigaret, pohlédl na mě a strnul. Těžce polkl a odvrátil se – když skenoval čárový kód na vejcích, ruka se mu tak třásla, že by mi mohl ušetřit námahu s jejich rozbíjením.

„Musíte tu být nový?“ nadhodila jsem, když jsem protáhla kartu skenerem.

Ví, kdo jsem, aniž by věděl ty důležité věci, pomyslela jsem si.

Popularita mě zneklidňovala, pomalu jsem si na ni ale začínala zvykat. Můj manžel je alfou místní smečky; v Tri-Cities se proslavil už před lety, když vlkodlaci poprvé odhalili svoji identitu. Po našem sňatku dopadlo něco z jeho slávy i na mě, jenže po tom, co jsem před pár měsíci pomohla zastavit trolla na Cable Bridge, jsem se stala skoro stejně známou jako Adam. Lidé reagovali na realitu existence vlkodlaků různě. Ti rozumní se drželi trochu zpátky. Ostatní byli pitomě přátelští nebo se ne až tolik pitomě báli. Nový prodavač očividně patřil do poslední skupiny.

„Nastoupil jsem minulý týden,“ zamumlal prodavač, když strkal vejce a čokoládové vločky do tašky, jako by ho mohly kousnout.

„Nejsem vlkodlak,“ řekla jsem mu. „Ode mě se nemáte čeho bát. A můj manžel vydal tento týden zákaz zabíjet obsluhu benzinek.“

Prodavač na mě zamrkal.

„Nikdo ze smečky vám neublíží,“ objasnila jsem a připomněla si, že se nemám snažit žertovat s lidmi, kteří jsou příliš vyděšení, než aby pochopili, že jde o vtip. „Pokud vám nějaký vlkodlak nebo jiný podobný tvor bude dělat potíže, prostě nám zavolejte,“ našla jsem v kabelce pouzdro s vizitkami smečky natištěnými na šedobílém kartonu a jednu mu podala, „na tohle číslo. Pokud to půjde, postaráme se o to.“

Když jsme se teď (mojí vinou) ujali úkolu udržovat pořádek v nadpřirozené komunitě Tri-Cities a chránit lidi před tvory, kteří v noci vylézají z děr, byli jsme vizitkami vybaveni všichni. Volali nás taky k pátrání po ztracených dětech, psech a jednou dokonce po dvou telatech a jejich hlídací lamě. Zack o tom složil písničku. Ani jsem nevěděla, že umí hrát na kytaru.

Někdy nám ochrana Tri-Cities přinášela i slávu. Shánění dobytka, kromě toho, že bylo zhudebněno, nám udělalo dobrou reklamu: fotky vlkodlaků ženoucích domů malá ztracená telátka se raketově rozšířily na Facebooku.

Prodavač si vizitku vzal, jako by ho mohla kousnout. „Dobře,“ zalhal.

Nic víc jsem nemohla udělat, proto jsem i s přísadami na pečení odešla. Naskočila jsem do SUV, odložila tašku na sedadlo spolujezdce a vycouvala z parkoviště. Zamračeně jsem přemýšlela o tom, jestli jeho silnou reakci nemohlo způsobit něco, co se mu stalo – nějaký osobní zážitek. Rozhlédla jsem se oběma směry, pak jsem vyjela na silnici. Možná bych si s ním měla znovu promluvit.

Starosti s prodavačem jsem si dělala i ve chvíli, kdy se ozval ohlušující rámus, který mě připravil o dech. Taška s vejci slétla dolů ze sedadla, jak do mě něco s hlasitou ránou a odporným zápachem vrazilo – a já ucítila ostrou bolest, po které následovalo… nic.

***

Myslím, že jsem se několikrát vzbudila, ne na víc než na několik minut, při sebemenším pohybu jsem ale vždy opět omdlela. Slyšela jsem mluvit lidi, většinou hlasy neznámých mužů, ale nerozuměla jsem, co říkají. Magie brněla a svědila. Potom bolest ovanul teplý jarní vzduch a všechno s sebou odnesl. Spala jsem, protože jsem se cítila unavenější než kdy dřív.

Když jsem se konečně doopravdy probrala, nic jsem neviděla. Možná nejsem vlkodlak, ale i kojotí měňavkyně vidí dobře už ve velmi slabém světle. Takže jsem buďto oslepla, nebo na místě, kde jsem byla, nebylo žádné světlo.

Bolela mě hlava a nos a levé rameno jsem měla celé zhmožděné. V ústech jsem měla sucho a podivnou pachuť, jako bych si celý týden nečistila zuby. Připadalo mi, jako by mě praštil troll – i když bolest v levém rameni spíše vypovídala o bezpečnostním páse. Nedokázala jsem si ale vzpomenout… ve chvíli, kdy ve mně to pomyšlení začalo vyvolávat paniku, se mi však začaly po troškách vracet vzpomínky.

Zajela jsem do místního Vylupte nás – na stejnou benzinku s obchodem a se čtyřiadvacetihodinovým provozem, kde jsem před lety narazila na osamělého gay vlkodlaka Warrena. Warren do smečky docela dobře zapadl… Sehnala jsem dohromady roztěkané myšlenky a popohnala je směrem, kterým jsem se chtěla vydat. Problémy, které mi to dělalo – a odporná bolest hlavy – mě vedly k závěru, že možná mám otřes mozku.

Vzpomněla jsem si na hlasitou ránu a na vejce a uvědomila si, že to nebyla vajíčka, co vybuchlo a co tak příšerně páchlo, nýbrž airbagy SUV. Jsem mechanička. Vím, jak smrdí vystřelené airbagy. Nevím, jaký zvláštní vedlejší účinek šoku mě přiměl myslet si, že to byla vejce. Náhlost nehody spojila související události úderu potravinami a úderu airbagu do příčiny a následku, které neexistovaly.

Když se mé myšlenky utřídily, uvědomila jsem si, že SUV utržilo zásah ze strany, a to takovou rychlostí, že se aktivovaly airbagy.

Na základě těchto informací jsem přehodnotila svoji situaci, aniž bych se pohnula. Bolel mě obličej – což byla oddělená a menší bolest než bolest hlavy – a vyvodila si, že airbag mě úplně neochránil před otřesem mozku nebo jeho nejbližším bratránkem. Bolavé levé rameno nepředstavovalo nic vážného a ani všeobecná bolest a strašlivá únava.

Všechna má zranění s největší pravděpodobností pocházela z nehody… spíše bych řekla ze střetu, protože jsem si byla docela jistá, že o nehodu se nejednalo. Vozidlo, které mě nabouralo, nemělo rozsvícené světlomety – světla bych si pamatovala. A kdyby se jednalo o skutečnou nehodu, skončila bych v nemocnici a ne tam, kde jsem byla. Za daných okolností jsem na tom nebyla tak zle… ale to nebyla pravda.

Hlavou mi probleskla vzpomínka na to, že jsem viděla vlastní žebro – jenže i když jsem byla rozbolavělá, moje hruď se zvedala a klesala bez komplikací. Zatlačila jsem tu vzpomínku zpátky s tím, že se jí budu zabývat, až zjistím, kde jsem a proč.

Navzdory naprosté tmě bylo moje tělo přesvědčené o tom, že se nacházím uvnitř místnosti. Podlaha pod mojí tváří byla… divná. Chladná – skoro studená – a hladká. Chlad působil dobře na můj bolavý obličej, zároveň ale okrádal moje tělo o teplo. Kov. Nebyl cítit ničím povědomým – vlastně nebyl silně cítit nikým a ničím, jako by už tomu bylo dlouho, co ho naposledy k něčemu použili, nebo byl úplně nový.

Otevřely se dveře. Rozsvítilo se světlo a všechny moje úvahy se ukázaly být zbytečné, protože s osvětlením to bylo najednou snadné. Nacházela jsem se v místnosti, která vypadala jako velký mrazák – samé lesklé, stříbřité povrchy. Při otevření dveří jsem sebou trhla, takže bylo zbytečné předstírat bezvědomí. Druhou nejlepší možností bylo postavit se tomu, kdo přišel, ve stoje.

Překulila jsem se s tím, že se postavím, než jsem ale mohla udělat víc, přepadl mě náhlý a nečekaný záchvat suchého dávení, které mojí hlavě vůbec neprospělo. Když jsem zvedla hlavu a utřela si hřbetem ruky ústa, všimla jsem si, že ve dveřích stojí dva mužia mračí se na mě. Žádný mi nenabídl pomoc a ani jinak nezareagoval – aspoň pokud jsem si všimla.

Ještě chvíli jsem se dávila, abych získala čas a mohla si vetřelce ve své mrazáku podobné cele dobře prohlédnout.

Muž, který stál nejblíž, byl hezký jako model, měl tmavé, kudrnaté vlasy, vlahé hnědé oči a jeho oblek za tisíc dolarů stavěl na odiv jeho svaly, aniž by byl chlípně těsný. V jeho pohledu bylo něco dravčího a měl v sobě jiskru, která dokazuje dominanci jednoho muže nad druhým, aniž by musel říct jediné slovo.

Vychovali mě vlkodlaci. Poznala jsem alfu, když jsem se ocitla v jeho přítomnosti.

Druhý muž byl aspoň o pětadvacet kilo těžší a o deset centimetrů vyšší a měl obličej boxera nebo přístavního dělníka. Nos měl několikrát přeražený a přes levé oko se mu táhla jizva, která vznikne, když utržíte ránu pěstí do oka a kůže okolo důlku se roztrhne.

Z fešáka čišela moc, ale tenhle… tenhle mi neříkal vůbec nic.

Jeho oči byly taky hnědé, ale obyčejné, tedy až na pohled v nich. Civělo z nich na mě něco velmi studeného a hladového. Na sobě měl obnošené džíny a upnuté triko s dlouhým rukávem.

Po vizuální stránce jsem mohla být ve scéně z italské gangsterky. O středomořském původu těch mužů nebylo pochyb.

Můj čich mi odhalil pravdu. Upíři.

Byla jsem na čtyřech, ale i kdybych vstala, nepomohlo by mi to odrazit dva upíry, proto jsem prozatím zůstala, kde jsem byla.

Na sobě jsem měla vlastní šaty, byly ale potrhané a ztuhlé mojí zaschlou krví – a ta byla podle pachu aspoň den stará. Neznámý zlatý náramek na zápěstí mi působil hlodající bolest, které jsem si nevšimla, dokud jsem se nepohnula. Zvedla jsem ruku, abych se ujistila o tom, co už jsem věděla – neměla jsem náhrdelník. A to znamenalo, že jsem přišla o snubní prsten, Adamovu psí známku a o svého beránka – symbol víry, který mě pomáhal chránit před upíry.

A scházelo mi ještě něco. Něco, na čem mi záleželo mnohem víc.

„Tohle tu nepotřebuje,“ prohlásil upír se zlomeným nosem. Natáhl se a nějak mi rozepnul náramek. Kůže na mém zápěstí byla posetá oteklými červenými skvrnami, jako by mě v pravidelných rozestupech poštípal komár.

Dala jsem si dobrý pozor, abych se nepohnula.

„Budete nám muset odpustit,“ řekl upíří fešák, když si dřepl přede mnou. Britskou ostrost jeho hlasu jen trochu zjemňoval italský přízvuk. „Řekli nám, že jste nejnebezpečnější osobou v Tri-Cities, proto jsme se z úcty rozhodli s vámi tak i nakládat.“ A žvanil dál o zranění a léčitelce a dalších nesmyslech.

Pokusila jsem se spojit s Adamem prostřednictvím našeho pouta druhů a nahmatala jsem… prázdnotu. Vládlo mezi námi ticho a ne to elektrizující a plné očekávání. Toto ticho bylo prázdné jako zimní noc v Montaně, kdy svět sevře sníh a led, bylo to ticho, které obklopilo moji duši a nechalo mě samotnou.

„… vás najde,“ říkal. „Čarodějný náramek blokoval vaše nepohodlná pouta se smečkou a s vaším druhem, dokud jsme vás nedostali sem, do naší místnosti, kam nepronikne žádná magie. Kdybychom tušili, jak jste křehká, použili bychom jemnější metodu extrakce.“

Mě zajímala jen část o tom, že sem „nepronikne žádná magie“. Pokud se jednalo o nějakou magickou bariéru nebo kruh, pak to… ticho bylo jen dočasné, způsobené náramkem a přetrvávajícím účinkem tohoto místa. Dokud se nedostanu ven z místnosti nebo z nějakého vnějšího ohrazení, nebudu moct prostřednictvím našeho pouta kontaktovat Adama. Mým hlavním cílem a nadějí tak bylo dostat se ven.

Jsem naživu, pomyslela jsem si, zatímco jsem bojovala s panikou vyvolanou prázdnotou v místě, kde měl být můj druh. Být naživu je dobrá věc. Kdyby mě chtěli zabít, byla bych mrtvá a nic bych s tím nezmohla.

Zauvažovala jsem nad slovem, které jsem předtím slyšela – „léčitelka“ – a na mysli mi znovu vytanul obrázek mého vlastního žebra tam, kde nemělo co dělat, a na okamžik mě ovládl úžas. Jediná léčitelka, o které jsem věděla, že něco takového dokáže, je Baba Jaga.

Velmi dobře. Žiju. Přimhouřila jsem oči a zadívala se na dva upíry.

Vynaložili velkou námahu (očividně, hádala jsem podle toho, kolik toho upíří fešák napovídal), aby mě sem dostali. Mohli mi teď říct, co ode mě chtějí, abych mohla vymyslet, jak se dostanu ven a obnovím kontakt s Adamem.

Krátce jsem zvážila, co asi udělal Adam, když se naše pouto přerušilo. Musela jsem věřit, že se s tím nějak vypořádal.

Byl nejvyšší čas začít dělat nějaké plány. Kdybych si byla jistá, že mě mé nohy udrží, postavila bych se, ale to, co se mnou provedli, ať už to bylo cokoli, léčení nebo samotná nehoda nebo možná nějaká kombinace těch tří věcí, způsobilo, že jsem se cítila dost vratce.

Kdybych se pokusila vstát a přistála na zadku, ocitla bych se v horší vyjednávací pozici, než v jaké budu, když zůstanu, kde jsem. Proto jsem zůstala sedět a byla vděčná za to, že jsem se doopravdy nepozvracela, protože to by mé důstojnosti moc nepomohlo.

Byla jsem připravená čekat, dokud znovu nepromluví, pak mě ale zasáhlo ještě něco dalšího, co ten upíří fešák řekl hned na začátku.

„Který idiot vám nakukal, že já jsem ta nejnebezpečnější osoba v Tri-Cities?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Jsou tu goblini, kteří by mě dokázali převálcovat, aniž by se zapotili.“

To jsem možná trochu přeháněla, ale ne zase moc. Goblini jsou mnohem houževnatější, než o nich ti, kdo je znají, tvrdí. Mají ve zvyku utíkat, zdrhat, brát do zaječích a bojovat jen tehdy, když nemají jinou možnost. Úprk jim vydobyl pověst nadpřirozených zbabělců, což je pověst, kterou si aktivně budují. Když je však zaženou do kouta, jsou zákeřní a smrtící. Teprve nedávno jsme s nimi začali spolupracovat a já si začala jejich schopností skutečně vážit.

„Možná nemyslel ‚mocná‘ a ‚nebezpečná‘ obvyklým způsobem,“ nadhodil rváč mírně. Stejně jako Upíří fešák i on používal britskou výslovnost podbarvenou italštinou, která byla spíše náznakem, než skutečným přízvukem. Přestože odpovídal na moji otázku, nemluvil se mnou. Soustředil se na Upířího fešáka. „Wulfe je mazaný a často dává správné, ale zavádějící odpovědi. Někdo ho měl ten zlozvyk odnaučit už dávno.“

Wulfe. Wulfeho jsem znala. Byl pravou rukou upírky Marsilie, která vládla upírskému klanu v Tri-Cities. Byl to ten nejděsivější upír, s jakým jsem se kdy setkala – a už jsem poznala několik adeptů na ten čestný titul – jenže Wulfe ovládal magii, byl šíleně mocný a nevypočitatelný. Jako třeba nyní. Co jsem mu, u všech všudy, provedla, že mi namaloval na záda terč a poštval na mě Upířího rváče a Upířího fešáka?

Na rozdíl od svého společníka mluvil Upíří fešák přímo se mnou. „Jste družkou alfy vlkodlačí smečky Tri-Cities, která právě vyjednala dohodu s fae, čímž proměnila váš malý městský konglomerát Tri-Cities v retroterra východní části státu Washingtonu v bezpečnou zónu pro jednání s fae,“ řekl.

„Raději používáme pojem ‚neutrální zóna‘ než ‚bezpečná zóna‘,“ opravila jsem ho. „Zní to víc obchodně, ne jako bychom chtěli někoho odsuzovat.“ A taky je to jako ze Star Treku.

Moje nevlastní dcera tomu říkala zóna stvůr, což podle mě odpovídalo nejpřesněji. Řada fae, kteří se vrátili do Tri-Cities nebo je navštěvovali, přestala používat maskovací kouzlo – přestala se vydávat za lidi. Vypadalo to, že letošní turistická sezóna, obvykle zacílenána vinice, bude tou nejlepší, jakou si kdo pamatoval.

Neunikla mi ta trocha italštiny, kterou Upíří fešák použil. Spousta upírů má přízvuk, hlavně ti staří. Upíři, stejně jako vlkodlaci, pochází z Evropy. Mezi upíry je přiznání k americkému původu důkazem mládí a slabosti – žádný se proto nesnaží přízvuku se zbavit.

Začínala jsem mít z těch dvou fakt nepříjemný pocit. Dobrá, už ze samotného únosu jsem měla fakt nepříjemný pocit, ale tohle bylo horší. Pokud ti dva byli skutečně z Itálie – která začala být Itálii teprve nedávno – no, o jednom italském upírovi jsem věděla, a pokud tu šlo o něj, byla to fakt, fakt špatná zpráva. Zajímalo mě, jestli Marsilie ví, že se po jejím území bez povolení producírují cizí upíři z její domoviny. Velmi jsem se obávala, že odpověď zní ne.

Stalo se úkolem smečky prověřovat všechny nadpřirozené návštěvníky, zatraceně dobře jsem ale věděla, že Marsilie se nechává informovat o všech, kteří přicházejí a odcházejí. Pokud nedala smečce vědět předtím, než italští upíři rozmlátili Adamovo SUV (a mě), pravděpodobně o nich nevěděla.

„Jste vlkodlakova družka,“ zopakoval Upíří fešák a vytrhl mě z mých pádících myšlenek. „Ale nejste vlkodlak, jak jsme předpokládali. Vlkodlaci se z takových drobností, jakými jsou autonehody, zotaví mnohem rychleji než vy. Naštěstí naši lidé na místě zareagovali rychle, když si uvědomili, že umíráte, jinak bychom tuto příjemnou konverzaci teď nevedli.“

„Naštěstí,“ souhlasila jsem mdle.

„Tak proč si Wulfe myslí, že jste mocná?“ zeptal se s ostřím v hlase.

Vykulila jsem na něj oči a snažila se vypadat co nejvíce bezmocně. „Nemám tušení. Jsem automechanik,“ řekla jsem. A na důkaz jsem mu ukázala ruce. Snažila jsem se nosit rukavice, když jsem si na ně vzpomněla, každou rýhu a prasklinu na kůži jsem však měla zanesenou olejem a klouby ošklivě zjizvené. „Jako první bych souhlasila, že umět spravit staré auto je superschopnost, je ale užitečná jenom tehdy, když potřebujete opravit dodávku nebo brouka.“

Uhodil mě. V jednu chvíli stál u dveří mrazáku, skoro dva metry ode mě. Potom se pohnul tak rychle, že jsem jeho ruku ani neviděla, jen jsem cítila následky na své čelisti. Srazil mě na bok na zem.

Vím jistě, že jsem musela na chvíli omdlít, protože když jsem přišla k sobě, ocitla jsem se přímo uprostřed hádky, která už zjevně nějakou dobu trvala. Nedokázala jsem říct, o čem se dohadují, protože to dělali italsky.

Pootevřela jsem oči, abych mohla sledovat jejich řeč těla, a potěšilo mě, že jsem měla pravdu. Bez ohledu na to, jak dominantní Upíří fešák byl, Upíří rváč to tu vedl. Nedat v přítomnosti moci najevo vůbec nic je důkazem ještě větší moci. Upíří rváč vytlačil Upířího fešáka z místnosti, aniž by se ho dotkl. Upíří fešák se při couvání ukláněl a poklonkoval.

Upíří rváč se vrátil sám a klekl si vedle mě. Jeho ruka byla teplejší než kovová podlaha, když ji vsunul pod moje rameno a nahoru pod moji tvář. Zvedl mě z podlahy a můj obličej si opatrně přitiskl k přední části trika.

Obešla bych se bez toho. Upíři jsou zlí. Jsou děsiví a mně se nelíbí, když mě nosí, zatímco jsem napůl v bezvědomí. Vtáhla jsem vzduch do plic a ze všech sil jsem se snažila zůstat při vědomí, když hrozilo, že mě mdloby udělají úplně bezmocnou. Znovu.

Zamířil ke dveřím, pak zaváhal.

„Skoro,“ zamumlal, „vzal bych vás ven, kde byste si mohla udělat pohodlí. Vy a já ale spolu musíme napřed něco projednat, než váš proslule výbušný druh zjistí, kde jste, co?“

Zavolal něco italsky, načež se ozvaly rychlé kroky a dva neznámí upíři přinesli do místnosti pohovku ve viktoriánském stylu, a to včetně polstrování z fialového sametu. Upíři vypadali jako normální lidé – já jsem ale cítila, co jsou.

Museli čekat na jeho rozkazy. Neměl o nic víc v úmyslu vynést mě ven z cely než vyběhnout za úsvitu ven nahý a nechat se proměnit v popel. Předstíral, že mě vezme ven, že venku bude mít slabší pozici při vyjednávání. Proč? Upíři přemýšlejí stranou. Staří upíři přemýšlejí nohama vzhůru a ještě proti směru hodinových ručiček.

„To je lepší,“ řekl a posadil mě na pohovku. Napřáhl ruku a jeden z upířích stěhováků mu podal nouzový ledový obklad, ten chemický. Zatřepal s ním, pak mi ho vložil do ruky a pokynul mi, abych si ho přitiskla na tvář.

„Guccio zapomněl, že nejste vetřelec ani žádný darebák, kterého vyslýcháme,“ pravil. „Nemá moc zkušeností s politikou, takže jsem od něj možná očekával příliš. Kdo jste, Mercedes Atheno Thompsonová Hauptmanová, a proč mi Wulfe řekl, že právě vás máme kontaktovat, abychom zahájili vyjednávání v Tri-Cities?“

„Kontaktovat,“ řekla jsem, tiskla si obklad k tváři a pořád se zoufale snažila neomdlít. V uších mi zvonilo a před očima se mi dělaly černé fleky, takže jsem byla pyšná na to, jak klidně můj hlas zní. „Kontaktovat. Hm. Tělesný kontakt je zajímavá vyjednávací technika. Dokonce diplomatická, jako diskuze, kterými proslul tým vyjednavačů CIA, ti dokonce používají waterboarding.“ Můj hlas sice zněl klidně, ale žvanila jsem nesmysly. Sklapla jsem, sotva jsem si to uvědomila.

„Omlouvám se,“ řekl upřímně, aniž by to myslel třeba jen trošičku upřímně. „Jak říkal Guccio, Wulfeho informace nás zmátly, nečekali jsme, že budete tak křehká.“

Pořád mě nejvíce bolela hlava, čelist ale následovala hned za ní. Dospěla jsem k závěru, že facka a hádka byly jen divadlo. Kdyby se Upíří fešák – Guccio – přestal ovládat, jak předstírali, měla bych teď zlomený vaz nebo přinejmenším čelist. Takže co…

S hrůzou jsem si uvědomila, že si hrají na hodného a zlého upíra. Zlý upír byl poslán pryč a já měla cítit, že Hodný upír je můj kamarád. Za jak pitomou mě považovali?

Hodný upír, dříve známý jako Upíří rváč, vydal soucitný zvuk, posadil se vedle mě a natočil své tělo ke mně intimním, ochranitelským způsobem. „Vypadá to, že vás to bolí, nebohá piccola. To je to poslední, co jste potřebovala, další modřinu.“

Narovnala jsem se, odsunula se od něj a vypořádala se s následnou mdlobou. Potřebovala jsem uvažovat jasně, což se mi vůbec nedařilo.

Upíři nejsou fae, kteří musí vždy říkat pravdu. Já umím poznat, když člověk lže – ale obvykle je to tak, že čím starší stvoření, tím lepší lhář. Pokud chtěl jednat s mojí smečkou, o čemkoli, pak můj únos byl chybný krok. Pokud je, kdo si myslím, že je, pak bylo navýsost nepravděpodobné, že by podobně chyboval. Takže mu asi nešlo o jednání.

Wulfe mu řekl, že jsem mocná. Wulfe je znal lépe než já. Tak proč si Wulfe vybral mě?

A zatímco jsem se snažila pochopit upíry, jedna moje část zběsile bušila do ticha v mé hlavě, kde měla být smečka. Kde měl být Adam.

„Piccola,“ řekl Hodný upír a jeho hlas byl měkký a káravý. Očividně si myslel, že bych se měla opřít a nechat ho, aby se o mě postaral.

Proč mu Wulfe řekl, že jsem nejmocnější osoba v Tri-Cities? Upíři lžou neustále – jenže Wulfe byl spíš jako fae. Bavilo ho říkat pravdu a nechat lidi věřit, že jim lže, dokud nebylo příliš pozdě.

Nejmocnější osoba v Tri-Cities… hm. No, možná ano, pokud jste měli dostatečně pokroucenou perspektivu – a „pokroucený“ byl dobrý popis pro Wulfeho. Rozhodla jsem se, že je to druh moci, který mě udrží ještě chvíli naživu, proto bych se o ni měla podělit s Hodným upírem. Zůstat naživu bylo prvním úkolem každého rukojmí.

„Jsem družkou Adama Hauptmana,“ řekla jsem upírovi. Nepohlédla jsem mu do očí. Moje schopnosti kojotí měňavkyně mě dělaly nevypočitatelně netečnou vůči různým druhům magie. Zvlášť upíří magie se mnou měla problémy – nejednalo se ale o nic tak spolehlivého nebo užitečného, jako je imunita. Hodný upír vydal pobízivý zvuk, řekl ale: „To víme.“ „Dobře. Dává mi to ale moc. A je tu další věc: Vychovali mě v marokově smečce a jeho nejstarší syn je můj velmi dobrý přítel. Siebold Adelbertsmiter mě bere jako člena rodiny – a dokonce i Šedí páni se k tomu starochovi chovají s úctou.“ Slyšela jsem, že konečně našli kus z jednoho fae, který se Zeemu postavil. Objevil se někomu na talíři. „Možná ho znáte jako Temného kováře z Drontheimu.“

Upír vedle neudělal velký pohyb, přesto jsem ho zachytila. Zeeho rozhodně znal a poprvé byl překvapený, možná jsem na něj dokonce udělala i trochu dojem.

„Taky svým způsobem funguju jako prostředník,“ pokračovala jsem, jako bych si ničeho nevšimla. „Místní policie se na mě obrací, když potřebuje pomoc s nadpřirozenými věcmi v našem teritoriu. Možná jsem křehká, stojím ale na ramenou obrů – předpokládám, že právě to je důvod, proč vám dal Wulfe moje jméno. Mám politickou moc, ne skutečnou.“

Podtextem mého proslovu bylo, že lidem bude vadit, pokud mi ublíží. Byla jsem si docela jistá, že to pochopil, ale na druhou stranu, někdy náznak není tak účinný, jako když v tom někomu vyrácháte čumák.

„Marok se ke mně chová jako k dceři,“ řekla jsem nakonec. „Můj faeský přítel zabíjel, aby mě ochránil. A můj druh…“ Snažila jsem se přijít na to, jak to říct, aby to nevyznělo jako hrozba. „Byl by velmi nešťastný, kdyby se mi něco stalo.“

„Marok přerušil veškeré spojení s vámi a s vaší smečkou,“ namítl upír.

Pokrčila jsem rameny, protože to pořád bolelo. „Ano. To ale neznamená, že ho nebude zajímat, když mi ublížíte. A pro naši smečku pracuje Elizaveta Arkaděvna.“ Elizaveta je tak mocná, že její pověst se určitě donesla do všech koutů světa. Skutečnost, že se jeho výraz nezměnil, mi prozradila, že přinejmenším ví, o koho jde. „A goblini taky.“ Ta poslední část možná nezněla tak působivě, jak by měla, ale byla to pravda.

Upír chvíli mlčel, pak řekl: „Nezmínila jste se o upírce.“

„O upírce?“ zeptala jsem se, protože jsem netušila, o čem to mluví.

„O té, která si vás k sobě připoutala krví,“ řekl. „Pokusil jsem se vaše pouto zlomit, zatímco jste spala.“

A najednou jsem nebyla tak zaměstnaná, abych se nevyděsila. Zvedla jsem ruku a dotkla se svého krku prsty, které se snažily třást. Nahmatala jsem dvě dírky.

Nenávidím upíry… nenávidím upíry… nenávidím je.

Toto byl důvod, proč upíři nikdy, nikdy nebudou moct lidem odhalit svoji existenci. Když mocný upír někoho kousne, obzvláště víc než jednou, může ho ovládat. Říkají tomu Polibek. Právě to umožňuje paní nebo pánovi klanu kontrolovat mladé upíry, kteří si nedokáží zachovat příčetnost, aniž by pili krev mocnějšího upíra. Tímto způsobem upír ovládá ty, které stvořil. Člověk, který obdrží Polibek, se stane mazlíčkem.

Když jsem byla v bezvědomí a nemohla se bránit, Upírský rváč se pokusil ze mě udělat svého mazlíčka.

„Mohl jsem to i tak udělat,“ řekl. „Zabilo by to ale tu, ke které jste připoutaná, a já si nejsem jistý, jestli ji chci mrtvou.“ Usmál se, natáhl ruku a pohladil mě po tváři.

Zůstala jsem, kde jsem byla, nevyskočila jsem ani nezačala ječet. Hlavně proto, že jsem si byla jistá, že bych přistála na zadku, jelikož se mi tolik točila hlava. Ale také proto, že jsem tušila, že se mě snaží ovlivnit magií a nebyla jsem si jistá, jestli chci, aby věděl, že na mě nepůsobí. Zítra může jeho moc fungovat bez problémů – zrovna teď ale moje vrtošivá odolnost vůči jeho magii odolávala, seč mohla.

„Láska,“ řekl upír po chvíli zamyšleně, „je nejmocnější síla na světě. Miluje vás spousta lidí. Wulfe má pravdu, to je moc. Moc, kterou nad vámi ta upírka má, jste akceptovala, chtěla jste ji. Mohl jsem ji zlomit – kdybych to ale udělal, zemřela by.“

Ona? Konečně mi došlo, že používá špatné zájmeno. Upír, ke kterému jsem byla připoutaná, byl Stefan.

Tenhle upír si myslel… že jsem připoutaná k Marsilii. Ke komu jinému by mohla být připoutaná družka alfy smečky než k paní klanu? Nezlomil naše pouto, protože ji chtěl živou. Měla jsem pravdu. Měla jsem pravdu. Věděla jsem, kdo je.

Věděla jsem, kdo je – a byla jsem v pořádném maléru. Slyšela jsem, jak mi v uších zběsile buší krev. Což není nikdy dobré, když sedíte vedle upíra.

„Máte ji ráda,“ zamumlal. „Milujete ji. Požádala jste ji o pouto, proto je tak silné.“

V pozici jeho těla bylo něco, co mi prozradilo, že nechci, aby se mnou mluvil o Marsilii. Něco divného v jeho postoji hovořilo o žárlivosti.

Zvedla jsem jedno obočí a odpověděla mu ve snaze změnit téma: „Zrovna teď nemám zrovna v lásce vás… pane Bonarato.“ Iacopo Bonarata, Pán noci, hlava klanu v italském Miláně, bývalý Marsiliin milenec, byl prakticky vůdcem všech upírů v Evropě – a pravděpodobně všude tam, kam se rozhodl přicestovat. Nebyl marok, který vládl, protože tak mohl nejlépe chránit své lidi. Byl to prostě děsivý parchant, kterému se žádný jiný upír neodvážil postavit. Pokud vím, nikdo ho nevyzval přinejmenším od renesance, kdy se jako velmi mladý, ambiciózní netvor dostal k moci. A on žárlil na můj imaginární vztah s Marsilií, Královnou zatracených.

Naštěstí se zdálo, že můj pokus o změnu tématu zafungoval, protože když jsem vyslovila jeho jméno, upír prudce zaklonil hlavu a rozesmál se, byl to hlasitý, dunivý smích, který mě vyzýval, abych se k němu připojila.

Třebaže nebyl pohledný, vyzařoval sexuální vřelost, která byla velmi mocná. Jediné, co se tomu podobalo, bylo, když strýček Mike, majitel faeské taverny, použil svůj šarm. U strýčka Mikea v tom byla magie a nemělo to nic společného se sexem. U Pána noci v tom byl hlavně sex a zemité věci – ale také magie.

Jemně ji na mě používal už od chvíle, kdy Upíří fešák opustil moji celu, když se však rozesmál, valila se z něj jako neviditelná mlha.

Zachytila jsem stín jejího účinku, ať už to byl jeho úmysl nebo ne. Ta magie měla zvýšit sexuální vliv Pána noci. O mě se otřela, aniž by na mě příliš zapůsobila.

Upírův sex appeal byl mocný i bez magie – pro mě ale nebyl Adam. To znamenalo, že jsem ho dokázala ocenit, aniž bych byla v pokušení. A byl také upír, což zdvojnásobilo můj odpor k jeho magii.

Pán noci seděl vedle mě a čekal, až začnu slintat.

Já ale seděla strnule a rozbolavěle – a dělalo mi velké starosti, co provede, až pochopí, že jeho magie na mě nepůsobí. Připíše to na vrub mému poutu s jiným upírem nebo s Adamem a naší smečkou, anebo mu dojde, co doopravdy jsem?

Upíři z mých končin to, co jsem, nenávidí a bojí se toho. Kožoměnci, děti starých, ulovili během osmnáctého a devatenáctého století v americkém pohraničí spoustu upírů. Nakonec však selhali a upíři skoro všechny mého druhu vyhubili.

Nevěděla jsem, jestli to Bonarata, který celou tu dobu strávil v Itálii, cítí stejně. Jestli vůbec ví, co můj druh dokáže. Pokud ano, možná mě rovnou zabije, místo aby… se mnou udělal to, co se mnou plánuje udělat.

Nedokázala jsem se však přinutit uvolnit se a opřít se o něj. Některé věci jsem prostě udělat nemohla – a předstírat, že mě Bonarata přitahuje, bylo jednou z nich.

Nechtěla jsem, aby zjistil, co jsem. Nechtěla jsem, aby se dozvěděl, že pokrevní pouto – vytvořené proto, aby mě ochránilo před jiným upírem, jaká ironie – mě váže k mému příteli Stefanovi a ne k Marsilii, protože jsem netušila, jak by zareagoval.

„Takže,“ říkal upír, zatímco já zuřivě přemýšlela o nebezpečí nevypočitatelných, psychotických, posedlých, nesmrtelných upírů. „Víte, kdo jsem. To je dobře. Můžete mi říkat Jacob. Pro mé americké přátele je Iacopo těžké vyslovit, proto jsem si nedávno změnil jméno na anglickou verzi.“

Očividně se rozhodl ignorovat to, že nereaguju na jeho magii. To ale neznamenalo, že by hodil zpátečku.

„Mělo jít o jednoduchou schůzku.“ Jeho hlas byl svůdný. Ne krásný, ale hluboký a velmi mužný, a to způsobem, který neměl nic společného s magií. „Toužím najít místo, kde by se ostatní cítili dost pohodlně na to, aby se se mnou sešli. Když jste takové místo zřídili, zdálo se mi, že vaše smečka a moji lidé by mohli dospět k nějaké užitečné dohodě. Měli jsme v úmyslu vzít vás někam, kde bychom si mohli promluvit, váš stav ale způsobil, že jsme si vás museli ponechat déle, než jsme zamýšleli. Mám takový dojem, že váš alfa na to nezareaguje dobře.“ Skoro každé slovo, které vypustil z úst, byla lež. Musel si myslet, že když nejsem vlkodlak, nepoznám to. Anebo že budu tak hluboko pod jeho vlivem, že si toho nevšimnu.

Šarmantně se usmál. „Vy ho znáte nejlépe. Jak si vy myslíte, že bych měl postupovat?“

„Měl byste mě pustit,“ řekla jsem mu hned. „A už se nikdy nevrátit do Tri-Cities.“

Jeho úsměv se rozšířil, jeho oči však zůstávaly chladné. „Zkuste to znovu.“

Pokrčila jsem rameny. „Nevím, co chcete. Spravuju auta. Na vylaďování mezidruhových dohod jste vybavený lépe než já.“

„Je z vás velmi dobré rukojmí,“ opáčil. Byla jsem si docela jistá, že si začíná uvědomovat, že z něj celá neslintám blahem, protože v hlase se mu ozval náznak podráždění. Doufala jsem, že to připíše na vrub mému poutu s jiným upírem; Stefan mi řekl, že takové pouto někdy dokáže fungovat i tímto způsobem. „Nemyslíte si, že váš druh bude vyjednávat, aby vás dostal zpátky?“

„Vlkodlaci mají dlouhou paměť,“ varovala jsem ho. Nechtěla jsem na jeho otázku odpovědět, protože bych musela říct ano, proto jsem se odpovědi vyhnula jako politik před volbami. „A bohužel jednají velmi přímo. Vlci nejsou fae, nedodrží dohodu, kterou budou považovat za vnucenou. Když si mě ponecháte jako rukojmí, z dlouhodobého hlediska vám to moc nepomůže.“ Lichotky byly při jednání se starými tvory obvykle dobrou taktikou. Na maroka nikdy nepůsobily, ale ten byl sám k sobě upřímnější než většina lidí. „Ale to už víte,“ řekla jsem upírovi. „Tuším, že už máte nějaký plán.“

Znovu se usmál. Měl to být sexy úsměv a taky byl. Cítila jsem z něj ale upíra – a měla jsem Adama.

„Mohl bych vás zabít a zkusit to znovu,“ nadhodil jemně.

A jako když otočí kohoutkem, zastavil magii, kterou se mě snažil ovlivnit.

Možná jsem měla předstírat, že o něj mám zájem, upíři však mají lepší čich než lidé. Většina osob, které někdo přitahuje, nepáchne hrůzou a stresem. Nejsem špatná herečka, nedokázala bych však zamaskovat svoji reakci, když sedím tak blízko u Pána noci. Kdybych se o to pokusila, pravděpodobně bych ho pozvracela.

Našpulil rty. „Neděláte to správně,“ informoval mě. „Musíte mě přesvědčit, že je v mém nejlepším zájmu nechat vás žít. Co pro mě můžete udělat? Jaké informace mi můžete nabídnout, abych se přiblížil ke svým cílům?“

Protočila jsem oči. „Myslím, že jste to podělal, když jste naboural moje auto a unesl mě. Budete muset najít způsob jak z toho ven sám, anebo počkat, dokud mě nepřestane bolet hlava.“

Naklonil se ke mně. Jeho tělo bylo teplé – a jediné, o čem jsem dokázala přemýšlet, bylo, kolik krve musel vypít, aby zvýšil svoji tělesnou teplotu o několik stupňů nad tu lidskou.

„Chudinko,“ zabroukal a dotkl se mojí tváře. „Nikdy jsem neměl v úmyslu vám ublížit.“

Opravdu jsem nebyla sama sebou. Obvykle jsem velmi dobrá v chlácholení megalomanických egoistů a v čekání na to, až bude bezpečné je trápit. Vyrostla jsem v tom. Bolela mě ale hlava a děsil mě.

„Pak jste kolosálně selhal,“ řekla jsem mu. „Musím říct, že očekávám, že moji úhlavní nepřátelé budou kompetentní.“

Rozesmál se a já zapomněla dýchat, protože byl tak děsivý. Měl tak veselý smích a tak prázdné oči. Svádění selhalo – zastrašování úplně ne. Nebyla v tom magie. Jen on.

„Chci jednat s Hauptmanovou smečkou,“ řekl. „Máte štěstí, že si nemyslím, že by mi odpustil, kdybych vás zabil. Vlkodlaci jsou sentimentální. Bylo by ale snadné vás zabít – a zabít jeho. Jeho zástupce by mi možná byl vděčný.“

Pohlédla jsem mu zpříma do očí a řekla: „To si nemyslím.“

Upíři nedokážou rozpoznat pravdu od lží jako vlkodlaci (a já). Ti starší ji ale obvykle stejně poznají. Darryl by nejednal s někým, kdo by zabil Adama. Tím jsem si byla jistá a dala jsem to upírovi najevo.

Pousmál se. Ozvalo se zdvořilé zaklepání na dveře.

„Vstupte,“ zavolal.

Dovnitř vešla vlkodlačice, což mě překvapilo, i když nemělo. Věděla jsem, že Marsilii vypověděl proto, že se napila krve jeho vlkodlačí milenky. On a Marsilie byli v té době stále milenci – což patrně věci ještě víc zkomplikovalo. Měla jsem dojem, že když se Marsilie napila krve jeho vlkodlačice, mělo to nějaký hlubší upírský význam, možná se snažila získat ji pro sebe. Kdysi mi řekli, že všechno se seběhlo proto, že Marsilie nesouhlasila s tím, že si Bonarata drží vlkodlaka. Vlkodlačí krev je prý chutnější než ta lidská a důsledkem bylo, pokud jsem to pochopila správně, že se na ní Pán noci stal závislý.

Žena, která vešla, byla nádherná. Měla silné, symetrické rysy, v obličeji však neměla žádné nadbytečné maso, takže působila křehce. Tmavé vlasy měla upravené do účesu tak složitého, že se mu nedalo říkat drdol. Z něj visely volné, pohupující se lokny.

Na sobě měla bílé hedvábné šaty, ve kterých vynikalo, že je pod nimi nahá – a příliš hubená. Bílá látka kontrastovala s medově zlatým odstínem její pleti a podtrhovala jizvy, malinké bílé skvrny, které mohly být od neštovic… anebo připomínkou toho, kde jí kůží pronikly špičáky.

Na krku měla stříbrný obojek, nemohlo to však být pravé stříbro, protože jediné jizvy na jejím krku pocházely od špičáků.

„Lenko,“ řekl upír a ona sebou trhla a vzhlédla.

Oči měla zlaté, vlkodlačí – což bylo znamení, že dalece, dalece podlehla své vlčici.

Začala mluvit. Zdálo se mi, že mluví italsky, ale protože ten jazyk neznám, mohla to být i rumunština nebo nějaký jiný latinský jazyk kromě španělštiny a francouzštiny.

Vydal káravý zvuk. „Buď zdvořilá,“ nabádal ji. „Náš host mluví jenom anglicky.“

Pohlédla na mě divokýma očima. „Je můj,“ řekla a její hlas zněl jasně a precizně, jako by se narodila v Londýně.

„Lenko,“ zavrněl Pán noci, „musím tě potrestat?“

Sklopila oči k zemi a otřásla se a já z ní cítila zároveň strach i vzrušení. Přemýšlela jsem, jestli ví, že v ní nezůstalo nic lidského a že jediné, co nás před ní chrání, je fakt, že její vlčice je naprosto zlomená.

„Máte telefon,“ řekla pokorně.

„Ach,“ odvětil, „čekal jsem ho. Budete mě muset omluvit.“ Vzal vlkodlačici za nadloktí a doprovodil ji ven. Zastavil se a ohlédl se po mně. „Nechám Lenku na stráži u dveří. Předpokládám, že jako družka alfa vlkodlaka víte, že beze mě nedokáže zabránit tomu, aby vás nenapadla a nezabila. Udělejte mi, který si jí cení, laskavost a nenuťte mě zabít ji za to, že mi pokazila plány.“

Zavřel za sebou dveře, ale nezamkl je.

Jistě jsem věděla pouze dvě věci. Zaprvé, že mi Bonarata navykládal spoustu lží. A zadruhé, že moc chce, abych přes pečlivě nezamčené dveře utekla.

Chvíli jsem na dveře zamyšleně zírala, pak jsem se rozhlédla kolem.

Obvykle megalomanickým stvůrám nedávám, co chtějí. Nezamčené dveře ale byly příležitostí, kterou jsem si nemohla nechat ujít. Ponuře jsem se usmála a ignorovala pálení, které můj výraz vyvolal ve svalech na mé zhmožděné tváři. Potom jsem vstala a začala ze sebe svlékat zakrvácené šaty v přípravě na útěk o život.