Jaké je psát romance se svým manželem

Ilona a Andrew Gordonovi, autoři úspěšné urban fantasy série Kate Daniels, píšící pod pseudonymem Ilona Andrews, hovoří o týmové práci, kompromisech a sexuálních scénách v rozhovoru pro Cosmopolitan z června 2017.

 

Ilona a Andrew Gordonovi se poznali na univerzitě v roce 1994 a pod pseudonymem Ilona Andrews už vydali společně přes tucet knih. Pokud vám psaní knihy – nebo spíš desítky knih – s vaší drahou polovičkou připadá jako mučení, přidejte si k tomu slovní spojení „urban fantasy“ a „paranormální romance“ a zkuste si představit, jak udržíte vztah, zatímco žonglujete s mytologií a žhavými sexuálními scénami.

Jejich první kniha Magie mrtvých vyšla v roce 2007 (česky Fantom Print, 2011) a vznikla z ní dnes již devítidílná série Kate Daniels, v níž naleznete upíry, žoldáky, nekromanty, kožoměnce a všechno mezi tím. V červenci 2017 doputuje na knižní trh román Wildfire, třetí díl série Hidden Legacy.

Manželé vysvětlují, jak dokázali úspěšně zkombinovat osobní a profesionální život, a podělí se o to, co se přitom naučili.

 

Klíčem je kompromis…

Ilona: Ve skutečnosti nevetujeme navzájem svoje návrhy – diskutujeme o nich. Například dnes jsme probírali jméno pro dítě (v jedné naší sérii) a Gordon vybral jedno opravdu hezké, jenže se moc podobalo jménu jiné postavy. Mluvili jsme o tom a já jsem řekla něco jako: „No, to jméno se mi líbí, ale je to moc podobné.“ Pamatuju si, že rozčílená jsem byla jenom jednou, a to když jsme museli zabít mou oblíbenou postavu. Od přírody jsme závislí na emocích, takže abychom vytvořili náladu, kterou jsme potřebovali, museli jsme obětovat jednu postavu, která pro nás znamenala hodně. Myslím, že u toho jsme vedli doposud nejhorší hádku. Pamatuju si, že jsem byla velice rozrušená.

Gordon: Obvykle jsme schopní přesvědčit toho druhého, že tohle bude pro knihu nejlepší. Například v poslední knize jsem se chystal zabít jednu postavu a ona mě přesvědčila, ať to nedělám.

Ilona: Jídelnu v našem domě jsme předělali na kancelář, takže sedíme asi dva metry od sebe a vedeme spolu dialog, jak bude napsaný v knize. Obvykle když je to z pohledu ženské hrdinky, já píšu první koncept, a když je to z pohledu muže, koncept píše Gordon. Nijak to nesouvisí s naším egem. Nesnažíme si dokázat, kdo z nás je lepší, vyhráváme společně jako tým. Zní to trochu lacině, ale tak přistupujeme k životu.

 

… zejména u sexuálních scén.

Gordon: Chcete vědět, co si ta postava myslí, jaké má pocity, jak reaguje, takže nám pomáhá, když se na to díváme z obou pohledů, abychom věděli, co ta hrdinka bude cítit nebo zažívat a co bude cítit muž.

Ilona: K sexuálním scénám přistupujeme docela podobně jako k bojovým. Bojové scény fungují nejlépe, když dávají smysl a jsou emocionální – musí v nich být pocity. Něco se musí změnit. Dát do knihy sexuální scénu, jen aby tam byla, to by působila nudně. Takže když píšeme sexuální scény, nesoustředíme se jenom na to, kde jsou čí ruce a co se tam děje, ale především na pocity. Co ty postavy cítí? Jak se cítí na začátku? A jak na konci? Rozdělí je to, nebo sblíží? V našem případě to vyžaduje dva lidi, co to píšou, protože se toho obvykle účastní dva lidi.

 

Musíte vědět, kdy ustoupit.

Ilona: Když mi dáte volnou ruku, tak jakmile narazím na problém v zápletce, sedím a promýšlím to pořád dokola a snažím se to několikrát prodiskutovat. Občas se stane, že Gordon řekne: „Zlato, je sedm večer, musíme to nechat být a uděláme něco jiného. Dáme si večeři, protože v téhle chvíli to jde od desíti k pěti.“

 

Osobní vztah má přednost před profesionálním.

Gordon: Žili jsme spolu dřív, než se z nás stali spisovatelé, a teď je to jenom to, čím se živíme – nemyslím, že se náš život řídí tím, že jsme spisovatelé. Je to způsob, jak živíme děti a zvířata. Nemícháme do toho ego, takže se nehádáme stylem: „Tohle jsem chtěla já,“ nebo „Tohle jsi chtěl ty.“ O knihách velké hádky nevedeme.

Ilona: Čtenáři někdy mají trochu nereálnou představu, že po sobě v kuchyni házíme nádobí, když se nemůžeme dohodnout ohledně zápletky, nebo něco takového. Na to v podstatě nikdy nedojde. Psaní chápeme jako týmovou práci. Pokud se hádáme, tak proto, že chceme, aby kniha byla co nejlepší. Není v tom soutěživost. Obvykle se nehádáme o psaní jako takovém, i když tu a tam dáváme nádobí do myčky energičtěji, když jsme naštvaní.

Gordon: Vždycky jde o spolupráci. Je to jako manželství – musíte si uvědomit, že ten druhý má silné stránky, které vynahrazují vaše slabé.

 

Nesmíte se bát selhání…

Ilona: Na univerzitě jsme napsali strašný dobrodružný román o hobitech, něco jako ty hrozné imitace Dungeons & Dragons. Bylo to zcela odporné a schovali jsme to. Potom jsme napsali první koncept první knihy o Kate Danielsové a poslali to do nakladatelství a oni odpověděli: „To je úplně jako Anita Blakeová a my nepotřebujeme další Anitu Blakeovou.“ Tak jsme si pořídili pěkných pár knih o Anitě od Laurell K. Hamiltonové a říkali si: „Ach, bože, tohle je úplně skvělé, náš román nestojí za nic, nikdy nebudeme takhle dobří.“ Takže jsme to odsunuli stranou a dali se do psaní další tradiční fantasy.

Gordon: Nakonec jsme napsali fantasy věc lehce ve stylu Jamese Bonda, která teda taky nikdy nevyjde na světlo, i když jsem ji tak trochu přepracoval do Bayou Moon (2. díl série The Edge, pozn. překladatelky).

 

… ani rozpoznání svých slabých stránek.

Gordon: Umím vymyslet lepší zápletku a zábavnější situace než ona.

Ilona: Je vtipnější než já. Mou nejsilnější stránkou je asi vybudování světa. Hodně se soustředím na emocionální práci – jako když se objeví romantické scény a tak. Můj manžel má víc „chlapské“ vidění, takže častokrát něco, co napíšu, přepíše tak, aby se to víc podobalo tomu, co by řekl chlap. Nedávno jsem například napsala dva dlouhé odstavce, kde mužská postava přemýšlela o své minulosti a trápila se tím, ale Gordon řekl: „Ne, ne, to musíme všechno zrušit.“ V podstatě on má poslední slovo, co se týče mužských postav, a já zase u ženských hrdinek.

 

Neurážejte se, když vaše děti nejsou vašimi fanoušky.

Ilona: Naše nejmladší dcera, které je 19 let, pár našich knih četla. Takhle báječně jednu shrnula: „Četla jsem tu knihu, nebyla hrozná. Byla jsem v koupelně a nic jiného na čtení tam nebylo.“ Podle našich dětí jsme trapní. Nebyli jsme trapní asi jen pět minut, protože jsme jednou šli společně na festival a představili jsme je Charlaine Harrisové. Občas se některé věci trochu zakládají na nich a oni na to tu a tam divně reagují. V sérii The Edge jsou dva kluci, a když to naše nejmladší četla, řekla pak: „Já jsem Jack.“ Odpověděla jsem jí na to: „No, možná trochu.“ A ona na to: „Tys ze mě udělala kluka! To jako fakt, mami? Fakt?“ Ale v té knize přece není dost ženských postav, je to tak? Takže ne, nejsou našimi fanoušky.

 

Zdroj: www.cosmopolitan.com

Překlad: Renča