Rubrika: Literární recenze

To vás takhle zaujme obálka, anotace i ukázka a vy si řeknete, proč ne? Proč si pro změnu nepřečíst klasickou fantasy z českých vod od oceňované autorky Karoliny Francové (CKČ za román Život je rafinované peklo, ceny Trifid za romány Kaynova doba, Zrádce a Zlatý plamen), s jejímž dílem jste ještě neměli tu čest? A pak se začtete…

Soubor devíti povídek vydaných pod názvem Krevní banka lze podle autorčiných slov v předmluvě chápat jako její poslední slovo k sérii Krevní pouta a rozloučení se s postavami, jejichž vzájemné vztahy, které nebyly sice jedinou, ale podstatnou náplní série, již vyřešila v Dluhu krve. A jaké tedy to poslední slovo je?

Bývala doba, kdy jsem se zabíjením lidí trápila. Možná za to můžou roky zabíjení upírů. Vypadají jako lidi. Jak čas utíkal, nějak se totiž stalo, že už mě netrápí, jestli zmáčknu spoušť. (s. 49)

V prvním díle Modrá krev jsme poznali patnáctiletou dívku Schuyler žijící v současném New Yorku, která svým rodem patří mezi upírskou smetánku. Ve Výboru pro krevní banky (tajném spolku modrokrevných) je zasvěcena do nového světa a zjišťuje pravdu jak o sobě, tak o svých spolužácích. Při pátrání po nepřátelích modrokrevných se zamiluje do Jacka, který je v jednu chvíli neskutečně milý a vzápětí odtažitý.

"Někdy je toho na vás prostě moc… děje se vám tolik děsných věcí, že máte nakonec jen tři možnosti: můžete si do pusy strčit pistoli, ztuhnete a po zbytek života budete nosit plíny, nebo se prostě oklepete a půjdete dál. Jen kvůli Nikovi jsem si vybral tu třetí možnost." Kal Leandros (str. 110)

Jane Whitcombové předpověděla budoucnost rozbitá skříňka přání. A že skříňka měla pravdu, to si Jane uvědomila až o dvacet let později…

Už necestuji tak často jako v době studií, a tak nemám v knihovničce zásobu "vlakového čtiva", rozuměj tenkých, skladných, obsahově nenáročných knížek, přesto když jsem minulou sobotu jela vlakem do Prahy na Svět knihy, tak jsem jednu vhodnou kandidátku na přibalení do tašky našla – Věčný čas zubů Jany Rečkové, dvoudílný román z edice Pevnosti.

Haruki Murakami…kam jinam se tento člověk hodí více, než sem. Mezi takzvané děti noci, tvory, kteří se o život mimo sluneční paprsky zajímají, baví jej nebo v něm dokonce žijí. Jedním z děl tohoto autora je právě kniha s názvem Afterdark, kterou jsem momentálně dočetl, a jelikož na trhu již nějaká ta léta, tato "recenze" bude pojata trochu netradičně, osobitě a plná bezprostředních dojmů.

Padlého anděla překvapilo, jak snadné je lhaní, které dosud považoval za velmi složitý a vědomě promyšlený proces. Ale ono přicházelo samo od sebe, skoro jako smích. (str. 143)

"Rekviem za vampýra Enna" by mohl znít podtitul nejnovějšího románu z pera autorky Petry Neomillnerové, která nám naservírovala další dobrodružství ze světa Zaklínačky Loty na stříbrném podnose (stříbra si vampýři užijí opravdu hodně). Nádherná obálka od Lubomíra Kupčíka i formát  ladí s předchozími knihami o Lotě, přestože každá z nich vzešla z hnízda jiného nakladatele (Fantom Print, Triton, Brokilon).

Yalena se na ni s úsměvem podívala. Nerozuměla. Vůbec netušila, že Mínino číslo pro ni může znamenat doslova hranici mezi životem a smrtí. Nikdo to nikdy nechápal.

V první polovině příběh působí spíš jako životopis nějaké celebrity, v druhé už dostáváme plnohodnotný thriller. Dean Koontz v Záblesku kombinuje hororový žánr se science fiction, romantiky se dotýká pouze okrajově, zato akčními a napínavými scénami se to jen hemží.