S Ludmilou Svozilovou o novince Zvrácenost, vlastní tvorbě a plánech 

Příznivci českého hororu a mysteriózních thrillerů autorku Ludmilu Svozilovou určitě znají. Na kontě má několik románů a povídek. Její kniha Ante Portas byla letos nominována na prestižní literární cenu Magnesia Litera v kategorii Fantastika. Kromě psaní se věnuje i keramice a výtvarnému umění. 

 

 

Vyprofilovala jsem si styl. Až do roku 2018 jsem psala hlavně krátké a žánrově pestré povídky a také jsem trochu laškovala s poezií. První dlouhý mysteriózní román jsem sice dokončila souběžně s povídkami v roce 2012, ale jak už se to prvotinám stává, skončil na dlouhé roky v šuplíku. Před dvěma lety se konečně dočkal komplexního přepracování a pořád doufám, že časem nějakého zájemce najde. Autorka temných a hororových románů se ze mě ale stala až se Sběračkou kostí v roce 2019.

 

 

Zvrácenost je psychologický thriller s přesahem do hororu. Jeho hrdinka po dvaceti letech potká vraha svojí dcery, začne ho sledovat a svůj stalking průběžně popisuje v přílohách e-mailu, určeného bývalému vyšetřovateli.

 

Nosnou osou románu je otázka, do jaké míry smí člověk vzít právo do vlastních rukou, a pokud to udělá, kde leží hranice mezi spravedlností a brutální pomstou. 

 

 

Tajné to není, ale já bych to přece jen nerada rozváděla. Podobný kriminální případ se stal v Čechách před dvaceti lety a lidé, kterých se dotkl, pravděpodobně ještě žijí. Musím zdůraznit, že ani postavy románu ani místa, kde se odehrává, nemají se skutečnými osobami a lokacemi nic společného. Příběh je zcela fiktivní. Jednalo se pouze o inspiraci. 

 

 

Je pravda, že zrovna tahle kniha vystřídala několik pracovních názvů a ani jeden z nich mi neseděl. Nápad se Zvráceností přišel asi v půlce příběhu a už mu zůstal.

 

 

Mám je ráda všechny, počínaje sběračkou kostí Alžbětou Pírkovou. Asi nejlíp se mi psala Matylda ze Zemři, Kaine, dalo by se říct, že je mi lidsky nejbližší. Hlavní hrdinka Zvrácenosti Helena pro mě byla bezkonkurenčně nejsložitější. Tady jsem si při psaní musela dávat často pauzu. Myslím, že to bylo poprvé, kdy jsem z vlastní ženské postavy chytala slušné deprese. 

 

 

Jako první mě pokaždé napadne Zemři, Kaine: Svatyně, protože si myslím, že se opravdu povedla, a navíc se jedná o moji srdeční záležitost. Ale tady vždycky nejvíc záleží na tom, jak má potencionální čtenář nastavené preference. Milovníku mysteriózních příběhů bych doporučila Kainovky nebo Sběračku kostí. Tomu, kdo dává přednost drsnějším textům, Ante Portas nebo Zvrácenost. Čtenářům, co mají rádi krev i tajemno pohromadě, bych navrhla Achernar. A ten, koho drsné drama zase tolik netáhne a líbí se mu kratší a komornější povídky, ocení spíš Paranoiu.  

 

 

Příběhů mám v zásobě dost. Spíš mi chybí víc času a síly na to, abych je všechny dokázala zpracovat. Během léta se chystám na malou pauzu mezi temnými texty. a pokud se mi to povede, střihnu si několik krátkých pohádek pro jednoho šikovného klučíka. Budu si hrát a možná k nim udělám i nějaké ilustrace. Prostě plánuju odpočinek.

 

 

Žádné mě nenapadá. Za sebe se jim snažím vyhýbat a musím říct, že v knihách, co jsem poslední dobou četla, na mě ani žádné výrazné klišé nevyskočilo. Asi čtu dobré autory .

 

 

Jak kdy. Je pravda, že psaní občas jako terapie fungovat může. Člověk se vypíše ze všech těch hluboko uložených, nedefinovatelných úzkostí. Mimo jiné se tu nabízí i škodolibá možnost nechat někoho, kdo tě těžce naštval, sejít nějakou hodně odpornou smrtí. Necháš ho sežrat a uleví se ti . Ale já tohle pro jistotu moc nepoužívám. Odreagovávám se hlavně s rukama v hlíně nebo malováním. Při psaní těžkých textů občas odpočinek nutně potřebuju. Například u Zvrácenosti se ukázalo, že položit se do popisované postavy a snažit se uvažovat ne jako já, kdyby se něco podobného stalo mně, ale přímo jako ona, s tou povahou, kterou jsem ji obdařila, může být hodně náročné. Helena mě tedy psychicky slušně vyčerpala. 

 

 

U keramiky se mi to občas stane. Něco vymodeluju a souběžně už mi v hlavě vzniká příběh. Obrázky si spíš maluju k už hotovému textu, nebo vznikají podobně jako některé knihy, na základě snu. Dalo by se říct, že dobrá polovina mých obrázků a kreseb jsou vlastně ilustrace a je jedno, jestli už hotových příběhů, nebo těch, které zatím čekají na svou chvíli v sešitě s poznámkami. 

 

 

Teď jsi mě dostala. Já vlastně nevím. Už jsem odpovídala na různé věci, ale že bych si nějakou otázku přímo přála, to asi ne. 

 

 

Konkrétně ne. Když se někomu moje práce líbí, mám opravdovou radost. Negativní reakce mě v první chvíli samozřejmě naštve. V tom jsme myslím všichni stejní, ať píšeme cokoliv. Pak si ji přečtu znovu a občas si řeknu: no, on(ona) má vlastně pravdu. Tohle si příště musím ohlídat. Když je to reakce typu: koupil(a) jsem si to, protože to xy vychvaloval(a), ALE JÁ , tak si pomyslím svoje a dál se tím nezabývám. Očividné hejty také neřeším. Je mi jasné, že se nikdy nemůžu do vkusu trefit všem. Čtenáři si knihy pořizují už s nějakým očekáváním, a to se buď splní, nebo ne. V opačném případě se jim kniha prostě nelíbí a není to vina ani moje ani jejich. Jen jsme se nesešli. Může mě to zamrzet, ale akceptuju to. Přiznám se, že třeba do DK se v rámci udržení duševní rovnováhy snažím nahlížet co nejméně. Jsem radši, když mi čtenář osobně napíše, nebo se spolu na nějaké akci dáme do řeči. Pokud se mu moje psaní nelíbí, rozhodně se neurazím a nikoho nezabiju ani ho nepředhodím temným silám . Možnost probrat, co v mých textech drhne, beru jako bonus.

 

 

Tady vede červená knihovna, dnes už tedy spíš dark romance. Napsat knihu, kde většinu stránek zaberou detailně popsané průniky různými více či méně vlhkými otvory mě zatím neláká, i když přiznávám, že by to mohla být zábava. V mém případě by určitě vznikla drsně čvachtavá parodie. Ovšem moje nejlepší beta a skvělá spisovatelka Verča Fiedlerová tvrdí, že i Zvrácenost je vlastně tak trochu dark romance . 

 

Hned za spicy romantiku řadím detektivky. Čtu je moc ráda a jejich spisovatele upřímně obdivuju, ale sama bych se je psát neodvážila.

 

 

Zatím vede Bůh konců od Jacqueline Holland, který vyšel v roce 2024 ve skvělém překladu české básnířky Lenky Faltejskové. Je to taková jemná upírárna s krásným a mnohovrstevným příběhem. Celý ten text je zvláštně poeticky drsný, kdo ho nezná, doporučuju k přečtení. 

 

 

Zatím asi jen to, že má pracovní název Terapie. Její hlavní hrdinka je urbexerka, která se po pěti letech vrací na místo, kde přišla o téměř všechny vzpomínky. Kniha je sice dopsaná, ale ještě pár měsíců si ji po sobě budu číst. Vlastní redakce je práce, kterou nechci odbýt. Celý ten příběh zatím působí malinko jinak než moje poslední dva romány. Ne, že by v něm nikdo nezemřel a bát se možná budete také, ale thriller ani drsný krvák tentokrát nečekejte. Celkově je snovější, s kapkou až halucinogenní mystiky a weirdu. Víc jsem si hrála. Je v ní asi nejvíc magického realismu ze všech mých knih, a to jsem ho do každého románu, snad s výjimkou Zvrácenosti, propašovala aspoň špetku. Tahle kniha mě hodně bavila, a možná jsem si nad ní tak trochu léčila duši z Heleny ve Zvrácenosti. Je to prostě terapie. Teď ji budu pečlivě ladit a pak se uvidí, jestli najde nakladatele.

 

 

Ta přišla, už když jsem začínala obesílat se svými povídkami různé soutěže. Jeden velmi chytrý člověk mě upozornil, že bych při psaní měla vzít v úvahu zásady Occamovy břitvy, což je princip logické úspornosti, pojmenovaný podle anglického františkána Williama z Ochamu (1287–1347) a ve spisovatelské praxi by se dal shrnout asi takhle: 

 

Zní to moc hezky, že? Tak těžce intelektuálně , ale udělejte to! Ve vlastní praxi za to ruku do ohně nedám ani teď. Tipla bych si, že těch komplikovaných zvratů mám v knihách pořád víc než dost, ale snažím se. A odřezávám. Někdy to dost bolí.

 

 

Tady vidím víc možností, ale když už tu byla řeč o knize Bůh konců, tak určitě s jeho hlavní hrdinkou Collette. Je malířka a myslím, že bychom si hezky popovídaly.

 

***

Za spolupráci při přípravě otázek pro tento rozhovor děkuji Die, věrné čtenářce temné literatury.