Julie Soto: Růže v okovech

Nakladatelství Yoli vydalo román Růže v okovech, první díl temné romantické fantasy trilogie Evermore plné intrik a magie.

 

Je její úhlavní nepřítel i objekt nejhlubší touhy. Strhující temné romantasy, které si získalo srdce tisíců čtenářů.

 

Válka skončila, temné síly zvítězily, a poté co její hrad obsadí nepřítel, Briony Rosewoodová pochopí, že se její život od základu změnil. Přeživší jsou zbaveni magie a prodáni v aukci tomu, kdo zaplatí nejvíc. Jako sestra zesnulého následníka má Briony tu nejvyšší cenu a jejím majitelem se stane vysoce postavený Toven Hearst, do kterého je už dlouho tajně zamilovaná. Jeho rodina si jde nelítostně za svým a Briony ví, že ji hodlají co nejlépe využít pro své účely. Přesto i v nejtemnějších chvílích svého nového postavení cítí, že není všechno ztraceno. Protože pomoc – a naděje – se mnohdy objeví na těch nejneočekávanějších místech…

 

Vydalo: Yoli; 6/2026

Překlad: Anna Vrbová

Vazba: brožovaná

Věkové doporučení: 18+

Počet stran: 512

Cena: 599 Kč

 

 

Briony seděla u stolu ve své ložnici a upřeně zírala na páru, která se jako tančící plameny kroutila nad čajovým šálkem. Roztržitě kmitla prsty, představila si oblíbenou vrbu na břehu jezera a pak pozorovala, jak se pára podvoluje jejímu přání, jak stoupá, formuje se do tvaru kmene a hned nato ve stovkách paprsčitých prutů spadá k hladině a líbá ji.

 

Když už nedokázala přijít s kouzlem, které by napravilo celý svět, někdy pomáhalo ovládat něco nepodstatného. Z páry nad šálkem dokázala vytvořit pěkný obrázek, přestože obrázek před hradbami zdaleka tak pěkný nebyl.

 

V duchu uchopila vibrující magické vlákno mezi očima. Průhledný závoj nad horkým čajem se převalil, zformoval se do podoby jezera a Briony ho myšlenkou doplnila o siluetu chlapce štíhlé postavy, usazenou u kmene stromu. Zrovna mu do rukou přimyslela knihu, když vtom se otevřely dveře. Brio­ny se lekla a vrba zmizela, z šálku se zase normálně kouřilo.

 

Prudce se otočila, jako by ji někdo nachytal při činu. Ve dveřích stál Rory.

 

„Už je čas?“ zeptala se a pohlédla na hodiny.

 

„Ne, jen jsem… tě přišel navštívit.“

 

Briony se zašklebila. „Nedělej to.“

 

„Co nemám dělat?“

 

„Neříkej sbohem.“

 

„Dobře, neřeknu.“

 

„Fajn.“

 

Zachvěly se mu rty. Jako dvojčata měli stejně tvarovanou pusu, stejné hnědé oči, stejně kaštanové vlasy. On měl širší nos, spíš jako otec, a ona matčiny vlnité lokny, ale jinak byly rozdíly v jejich zevnějšku drobné.

 

Rory si zahákl palce za okraj přiléhavých kalhot, které si nechal ušít do bitvy. „Ale asi bych tě měl varovat, že Didion se rozloučit chce. Nejspíš ti chce říct víc než jen sbohem…“

 

Briony zasténala a zvrátila hlavu k vysokému stropu. „Můžeš za to ty,“ opáčila. „Kdybys Cordelii nepožádal o ruku, Didionovi by se v hlavě nezačaly rojit takové nápady.“

 

Rory padl na její postel. „Podle mě se mu spíš v hlavě vyrojily poté, co jsi s ním začala chodit na půlnoční procházky…“

 

Zalapala po dechu. „Kdo ti o tom řekl? Bylo to před rokem a byly to jen procházky, nic víc!“

 

Rory se jí zadíval do očí. „A to jste pro ně nenašli vhodnější denní dobu?“

 

Briony se kousla do rtu. „No dobře, tak jsme možná dělali i něco jiného…“

 

Rory si zacpal uši. „Nic neříkej.“

 

„Ale přísahám, že moje počestnost je nedotčena.“

 

Svalil se na záda a pevně zavřel oči. „Už dost, snažně tě prosím.“

 

Briony se se smíchem svalila na druhou stranu postele. „Je tu ještě někdo další, kdo se chce rozloučit? Nějaký nápadník, o němž nevím?“ Načechrala si rozevláté letní šaty kolem nohou. 

 

Rory se usmál, ale vzápětí mu úsměv z tváře stekl jako vosk. „Nevím. Je tu snad někdo?“ zeptal se tiše.

 

Zajíkla se. „Jak to myslíš?“

 

Pátravě se jí zadíval do očí. „Kdo si získal tvou přízeň, když ne Didion?“

 

„Nikdo,“ odpověděla kvapně vysokým hlasem. „Je… je válka, Rory, jestli sis nevšiml. Copak má někdo na něco podobného čas?“

 

„No, někteří z nás si čas najdou celkem snadno. Každopádně po dnešku bude možná všechno jinak.“ Posadil se a ona sledovala jeho prsty, jak si pohrávají s koženou šňůrkou, kterou si obvykle schovával pod košilí; byl na ní zavěšen stříbrný přívěsek, jenž kdysi patřil jejich matce.

 

Když přišla řeč na možné vítězství, byl Rory vždycky velice pokorný. Jako by proroctví nestavělo do role vítěze právě jeho. Jako by si tak úplně nevěřil.

 

„Ano. Dnešek možná všechno změní.“ Natáhla se přes postel a chytila ho za ruku. „Chceš si to znovu projít?“

 

Vzhlédl k ní a přikývl. Uvědomila si, že takhle to s nimi bude vždycky. 

 

Když ji otec první den školy požádal, aby na Roryho dávala pozor, nechápala, proč by na šestnáctiletého bratra-dvojče měla dohlížet. Neměl by spíš on dávat pozor na ni?

 

„Možná bude mít potíže v předmětech, v nichž ty vyni­káš,“ řekl tehdy otec. „Bylo by dobré, kdyby bomardští studen­ti neviděli, jak budoucího krále Evermoru předčí jeho sestra.“

 

Briony tomu plně neporozuměla, dokud nepřišly výsledky prvních zkoušek a otec po ní nezačal chtít, aby si s Rorym vyměňovala celé úkoly. Během příštích pěti let často padaly hodiny a hodiny její práce do klína bratrovi a ona si musela vystačit s jeho mizernými výplody.

 

Nikdy to otci neodpustila, ani po jeho smrti.

 

Briony se zhluboka nadechla, stočila prsty do dlaně a přičarovala si do ruky lahvičku s vodou. Podala ji Rorymu.

 

„Tohle je voda z jezera. Tatáž voda, kterou máme v hradní studni a v Eversunské škole.“ Briony polkla a pomyslela na tisíce eversunských rodin, které ve škole našly útočiště, než skončí válka. „Až dokončíš ochranná kouzla, nalij si tuhle vodu na ruce a poslední kapku si kápni na jazyk. Jezero, hrad Claremore i školu tak bude chránit jednotný štít spojený tvou osobou.“

 

Rory si od ní lahvičku vzal a přikývl. „Mimochodem, generálu Meersovi se ten plán nelíbí.“

 

„Nerozumí mu. Není Rosewood,“ odpověděla Briony.

 

Rosewoodovská pokrevní linie se vyznačovala silnými ochrannými kouzly – štíty, ochrannými bariérami, opevněním. Podle Briony i jejího otce proto byli předurčeni k tomu, aby vládli. Jejich otec, děd a všichni jejich mužští předkové byli velebeni jako mírumilovní vládci. Rory byl za víc než pět set let první Rosewood, který poznal válku. 

 

„Generál dává přednost útočné magii. Má to v popisu práce,“ pokračovala Briony. „Jenže tvou povinností krále a Rosewooda je chránit náš lid.“

 

„To, co z něj zbylo,“ hlesl Rory a v hlase mu jasně zaznívalo vyčerpání.

 

Během čtyř let války byli zatlačováni víc a víc na jih, ztráceli území i lidi. Ale Bomard ve skutečnosti nelačnil po území. Nelačnil ani po zajatcích, které po cestě bral – přestože pro mocichtivé Bomarďany to byl další přínos. Chtěl Roryho. Chtěl skoncovat s dvojitým dědicem.

 

Briony položila ruku na jeho. „Brzy bude po všem. Dnešek je osudový.“

 

„A co když ne?“ zeptal se překotně Rory. Hleděl na ni prosebnýma očima. 

 

„Je.“ Briony zněla sebejistěji, než se cítila. Povzbudivě se na bratra usmála. „Zatmění. Všichni vědí, že to přijde dneska. Až slunce v noci zazáří, zvítězí ten, kdo této zemi přinese konec války…“

 

Rory se od ní odvrátil. „Vůbec mi tady to proroctví nerecituj. Je to šest set let starý nesmysl.“

 

Vstal a přešel k oknu u jejího psacího stolu. Briony se dívala, jak se naklonil přes římsu jako dítě, které si touží jít hrát ven. Přejela prsty po přehozu na posteli a přemýšlela o starém proroctví, které Roryho už čtyři roky strašilo.

 

Až slunce v noci zazáří, zvítězí ten, kdo této zemi přinese konec války. Právoplatným vládcem světadílu se stane dědic, dědic dvojitý.

 

Proroctví pocházelo z doby před víc než půl tisíciletím. Když se nenaplnilo po skončení Morelandské občanské války, která kontinent rozštěpila na Evermore a Bomard, mnozí na něj zapomněli. Jenže před čtyřmi lety, když vypukl nový konflikt, všichni začali přemýšlet, jestli není tím vyvoleným právě Rory. 

 

Briony pohledem sklouzla k papírům a korespondenci na stole – v dopisech, které jí přišly zpět ze zemí v zámoří, stálo, že pomoc poslat nemohou, ale že Rosewoody i příslušníky jejich dvora vřele přivítají, pokud se dají na ústup; dále tu ležela stránka z Deníku s denním shrnutím novinek z celého království; vítězný proslov, který napsala pro ­Roryho; mapy s polohou všech bezpečných útočišť Eversunů. 

 

Odkašlala si. „Musíš ji zabít,“ řekla tiše. „Musí to skončit. Nadobro.“

 

Briony ani nemusela vyslovit jméno Mallowová, a stejně se jí v hrudi usídlil chlad. 

 

Rory stiskl rty. „Já vím.“

 

„Když nezabere nic jiného, budeš muset použít Zástavu srdce…“

 

„Já vím, Briony,“ přerušil ji ostře. Odfrkl si. „Promiň. Já… udělám to. S generálem Meersem jsme cvičili na…“

 

Nedořekl to. Briony nechtěla vědět, která drobná zvířata a ptactvo v okolí Claremore mizí.

 

Zástava srdce byla v Evermoru zakázaná. Ze všech kouzel srdeční magie si Zástava, totiž rozdrcení srdce přímo v hrudi svého nositele, na mágovi žádala nejvyšší daň. První zmařený lidský život člověku rozerval srdce a každé další zabití se zařezávalo hloub a hloub. Rory se tohle složité kouzlo musel naučit od píky, protože srdeční magii používali jen Bomarďané. Mentální magii zase používali jen Eversunové.

 

Právě tohoto rozdílu mezi oběma zeměmi se chytila Veronika Mallowová. Bomard se pod její vládou zradikalizoval a uvěřil, že myšlenková magie Eversunů je totéž co ovládání mysli, nikoli to, čím byla ve skutečnosti: magií, která pouze nakládá s jiným zdrojem síly. Mezi těmito dvěma metodami byly rozdíly – takže srdeční mág nikdy nedokázal plně ovládnout určitá myšlenková kouzla a naopak –, nicméně opravdu klíčový rozdíl tkvěl právě ve zdroji magie. Kouzla živená myšlenkami nevysilovala tělo, zatímco kouzla vycházející ze srdce si po fyzické stránce vybírala vysokou daň. Srdeční čarodějové se proto odjakživa spoléhali na zvířecí spřízněnce, kteří jim poskytovali sílu, aby vydrželi déle.

 

Nebo hůř.

 

Pod vlivem Veroniky Mallowové někteří Bomarďané v tomto ohledu zašli ještě dál. Proč používat zvířata, když lze využít jiného člověka? Mágovo srdce přece poskytne mnohem více síly než to zvířecí, a když se vytvoří pouto – pouto srdečního pramene –, dotyčný se zcela vyhne vyčerpání vlastního srdce.

 

Za oknem se ozvalo zavřeštění a oba v napjatém tichu pozorovali spřízněnkyni Veroniky Mallowové, jak na obloze mává černými křídly. Poslední drak známého světa, stvoření, je­hož jméno pohltil čas, nad krajinou začal kroužit už za úsvitu.

 

Byly časy, kdy Briony Bomarďanům nezazlívala, že Mal­lowovou následují. I ona by možná svěřila svou důvěru někomu, kdo si dokáže vytvořit pouto s posledním drakem. Nemluvě o nezměrné síle, kterou Mallowová z tohoto pouta čerpala – mocná kouzla a přístup ke schopnostem, které by srdeční mág prostřednictvím obyčejnějších zvířat, ba dokonce ani prostřednictvím pouta srdečního pramene, nikdy nezískal. Tím, že se Mallowová spojila s drakem, by se mohla dožít dvojnásobného věku, stejně jako poslední čaroděj, jenž se s drakem spojil. Pán draků, jak byl nazýván v historických knihách, se dožil více než sto padesáti let. Ale Mallowová si spojením s drakem nezajistila jen dlouhý život. Všeobecně se vědělo, že díky dračí magii dokáže číst myšlenky, což byla schopnost až doposud přisuzována pouze nejzkušenějším myšlenkovým mágům.

 

Pozorovali, jak dračice plachtí vzduchem, dokud zase nezmizela za oceánem.

 

Rory se odvrátil od okna a Briony se vzpamatovala. Bratr na ni hleděl týmž pohledem, jako když v mládí potřeboval poradit s odpovědí na lektorovu otázku.

 

„Věříš, že se to proroctví týká mě? Opravdu tomu věříš? V hloubi srdce, Briony?“

 

Briony se ani nepohnula a bez sebemenšího zachvění hlasu odpověděla: „Ano.“

 

Rory v jejím obličeji pátral po zaváhání, ale ona ho ne­ukázala.

 

Ozvalo se zaklepání na dveře a Briony nadskočila.

 

Rory si povzdechl. „To bude Didion.“

 

Stáhla koutky a zamračila se.

 

Rory se rozesmál. „Nebuď na něj zlá!“ pokáral ji. „Co ty víš, možná dneska umře.“

 

„Takové věci neříkej.“

 

„Vždyť je to pravda!“ Rory odběhl ke dveřím a otevřel je. „Že mám pravdu, Dide?“

 

Ve dveřích ostýchavě přešlapovala Didionova štíhlá, vytáhlá postava.

 

„V čem máš mít pravdu?“ zeptal se a pohlédl na Briony a Roryho zpod hřívy rozcuchaných tmavých vlasů.

 

„Že možná dneska umřeš,“ odpověděl stroze Rory.

 

„Ach tak. Ano. Velmi smutné.“

 

Briony zvedla oči v sloup a napřímila se na posteli. „Jsem ráda, že máte oba tak věcný pohled na život.“

 

Didion se usmál a odkašlal si.

 

Rory spráskl ruce. „Musím najít Cordelii. Je v pořádku, když vás tu nechám bez dohledu?“

 

Briony otevřela ústa k protestu, ale Rory už byl napůl ze dveří.

 

„Byli jsme spolu o samotě nesčetněkrát,“ zasmál se Didion.

 

Rory se chytil zárubní a nakoukl zpátky do pokoje. „Jestli budeš říkat takové věci, tak dneska umřeš najisto.“

 

Briony na něj houkla a Didionova olivová pleť se zbarvila do růžova.

 

„Jako by ses sám zrovna nechystal být s někým o samotě a bez doprovodu!“ křikla Briony. Hodila po bratrovi jeden z polštářů. Ten jen švihl zápěstím a v letu polštář rozpůlil. Všude se rozlétlo peří a Rory v oblaku chmýří zmizel.

 

Briony s brbláním obrátila dlaně k hrudi, shromáždila peří a nasměrovala ho do odpadkového koše.

 

Když bylo v pokoji zase uklizeno, ocitla se téměř po roce s Didionem o samotě. Rozhlížel se po její ložnici, zkoumal psací stůl a obrazy rozvěšené po stěnách.

 

„Máš tu pohodlí?“ zeptal se a pozvedl husté obočí.

 

„Líbí se mi tu. Stýská se mi po Biltmorském paláci, ale co nadělám?“ Pokrčila rameny. A okamžitě se zastyděla. „Co nadělám“ – znělo to, jako by o pobřežní sídlo přišli při hodu mincí, a ne při obléhání.

 

Zastavil se pohledem u jejího šálku. U šálku s čajem, jehož páru ještě před deseti minutami přetavila do vzpomínky na úplně jiného chlapce. Přidržel ukazováček nad tekutinou a znovu ji ohřál. Když jí šálek podával, kouřilo se z něj.

 

„Tumáš,“ řekl s plachým úsměvem.

 

Briony se musela ovládnout, aby se nezašklebila, když šálek přebírala a Didion se posadil vedle ní na postel.

 

„Už je to věčnost, co jsme spolu byli sami,“ řekl Didion.

 

Briony přikývla. Byl to její nápad. Jakmile stres na strategických poradách a napětí uvnitř zámeckých zdí přerostly únosnou míru, chodívali se s Didionem procházet kolem přístaviště u Biltmorského paláce, aby unikli slídivým pohledům a zvědavým uším. Naslouchal jí, když se mu svěřovala s tím, co jí vadí na strategiích generála Meerse, a netrvalo dlouho a jejich procházky končívaly jemnými polibky, jako když ještě chodili do školy. A polibky postupně přešly v ruce pod oblečením.

 

Didion byl něžný a trpělivý. Jeho ruce trávily hodiny hledáním toho správného místa mezi jejími stehny, ale sotva ho konečně našly, rychle ho zase ztratily, takže když se Briony zeptal, jestli se jí to líbilo, jen se usmívala. Snad by se jí to mělo líbit… víc. V to aspoň doufala. Možná kdyby se do toho vložila postel, bylo by všechno jednodušší, ale ona Didiona do postele pustit odmítala. Jakožto sestra krále už tak Didionovi dovolila spoustu věcí, které by měly příslušet pouze manželovi.

 

S nápadem dát si přestávku přišla sama poté, co museli ustoupit z Biltmoru, ačkoli jinak by byl Didion snadnou volbou. Bezpečnou. Příjemnou. Její otec by býval měl radost, kdyby ji viděl provdanou za Didiona Winchestera. Její bratr také. Briony se často ptala sama sebe, proč po snadném, bezpečném a příjemném řešení netouží.

 

„Doufal jsem, že bys mi dnes mohla projevit přízeň,“ řekl a díval se na ruce.

 

Briony usrkla čaj, aby získala čas, a pozorovala, jak Didion krouží palci. „Prosím?“

 

„Třeba bys mi dnes mohla do boje půjčit svou brož?“

 

Rychle se dotkla stříbrné spony. „Patří mé matce,“ řekla kvapně a nehleděla na to, že právě použila přítomný čas. „Nikdy jsem ji neodložila. Nedokážu se s ní rozloučit, promiň.“

 

„Ne, samozřejmě, chápu,“ vykoktal. „Brož tedy ne. Co třeba pramen vlasů?“

 

„Ty… ty také patří mé matce,“ zavtipkovala nemotorně. Všechny portréty Brioniny matky se vyznačovaly nápadnou podobou s její nyní pětadvacetiletou dcerou – což byl shodou okolností věk, v němž její matka zemřela, když rodila Briony a Roryho. „Já ne…“ Briony si odkašlala. „Je to nutné? Nemůžu ti prostě popřát hodně štěstí? Tobě i bratrovi?“

 

Přikývl a trochu zčervenal. „To je v pořádku. Jen jsem doufal… Totiž, kdybych věděl, že se mám doma ke komu vrátit…“

 

„Vrátit?“ zasmála se. „Vždyť nebudeš ani míli odsud…“

 

„Pokouším se tě požádat formálně, ale vůbec mi to ne­usnadňuješ.“ Prohrábl si rukou tmavé vlasy.

 

„Není o co žádat,“ prohlásila pevně. „Dokud nebude po všem, nemůžeme vědět, jestli nebudu muset být užitečná jiným způsobem.“

 

Ostře se na ni podíval. „Máš na mysli mírovou smlouvu podloženou sňatkem? To by ti Rory neudělal.“

 

„Neměl by na vybranou! Už čtyři roky nemyslí na nic jiného než na bojovou taktiku, ale po dnešku bude muset začít myslet jako král Evermoru.“ Odložila šálek a vzpomněla si na mladíka z páry. „Mezi Bomardem a Evermorem už proběhlo spoustu svazků, aby byl udržen mír.“

 

„Jen z toho nebuď tak nadšená,“ zabrblal Didion.

 

Vyštěkla na něj: „Cože?“

 

Povzdechl si a zvedl se z postele. „Briony, jen mi prosím řekni, že budeš ráda, když to dneska přežiju. O nic víc tě nežádám.“

 

„Samozřejmě že budu ráda, když to dneska přežiješ…“

 

„Báječné. Díky,“ řekl. A než se zmohla na další větu, byl venku ze dveří a s tichým klapnutím je za sebou zavřel.

 

Zaúpěla a svalila se naznak na postel. Nebyla vyhýbavá schválně. Kromě dvou sestřenic byla jedinou ženou z rodu Rosewoodů, která mohla být obětována pro politické manželství. Rory na to asi moc nemyslel, ale politické manželství by po dnešku mohlo být pro znovunastolení důvěry velice užitečné. Mezi bomardskými nástupnickými rodinami byly mnohé, které krvežíznivě neprahly po pomstě. Její sňatek s některým mladým Bomarďanem z nástupnické linie by nemusel automaticky představovat život v utrpení.

 

Mezi těmi, s nimiž chodila do školy, byli i tací, kteří sice na Eversuny shlíželi spatra, ale vyloženě odporní nebyli. Finn Raquin s tmavou pletí a ještě tmavšíma očima byl sám poloviční Eversun; jeho rodiče uzavřeli právě takové strategické manželství. Nejstarší muž z rodiny Raquinů byl čtrnáctý v pořadí na nejvyšší mocenskou pozici Bomardu – Stolec. Finn byl nevychovanec, ale nebyl zlý.

 

Zlo mělo tvář Canninga Trowa. Už na pohled byl odpudivý, měl oči daleko od sebe, bledou pleť a jeho duše byla pustá. Bylo pravidlem, že na temných školních chodbách se mu každý vyhýbal. To, že se tvářil, jako by mu škola patřila, bylo dáno prostou skutečností – opravdu mu patřila. Jeho matka byla třetí v pořadí na Stolec a rodina jeho otce vlastnila celou horu, do níž byly vytesány prostory Bomardské školy.

 

Pak tu bylo několik mladých mužů, kteří se chovali krutě, jen když to pro ně bylo výhodné, například Lorne Vult a Liam Quill, přestože se proslýchalo, že zrovna Liam Quill projevuje vetší zájem o Lornea a Finna než o prodloužení rodové linie – ačkoli jeho otec byl šestý v pořadí.

 

A nakonec tu byl někdo daleko hůře čitelný. Většinu času byl ledově chladný a roztával jen v těch nejpodivnějších situa­cích. Měl silné ruce a zastřené oči, prohnaná ústa a obratný jazyk. Vzbuzoval v jejím nitru strach a nejistotu stejně jako touhu.

 

Briony takové myšlenky zahnala. Nemělo smysl se jimi zaobírat.

 

Vzhlédla k šálku. Čaj znovu vystydl. Pára byla ta tam.

 

O pár hodin později stála Briony na nádvoří a přihlížela, jak bratr líbá její nejlepší kamarádku na rozloučenou. Cordelia Roryho objímala mnohem vášnivěji, než bylo považováno za vhodné, ale v těchto temných dnech už nezbývalo moc lidí, kterým by na vhodném chování zvlášť sešlo. 

 

„Jak nechutné,“ ozval se hlas po její levici.

 

Briony se na sestřenici Finolu zašklebila. Ta si natahovala rukavice a naoko se nad Roryho a Cordeliiným projevem náklonnosti pohoršovala. 

 

Briony se uchechtla. „I tebe to jednou čeká, neboj.“

 

„Jen přes mou mrtvolu,“ odpověděla Finola a mrkla na ni. Přehodila si medově zlatý cop přes rameno. „Uvidíme se, až to skončí, jo?“

 

Briony přikývla. Finola odběhla do rohu nádvoří, což bylo jediné místo na hradě, odkud se člověk mohl přenést portálem. Briony by hrozně ráda věděla, kam má Finola namířeno, ale ke svému zklamání neměla k informacím tohoto typu přístup.

 

Napravo od ní tiše hovořil generál Billium Meers s Annou Wevinovou, Brioninou osobní strážkyní. Co tak Briony vypozorovala, byla Anna kromě Finoly jedinou ženou, k níž generál Meers choval respekt. Zcela jistě ho nechoval k Briony – v dobách, kdy sedávala na strategických poradách, se snad pokaždé dostali do sporu. Generál prosazoval agresivní útok, který hraničil s bezohledným riskováním, a Briony vždycky Rorymu bryskně připomínala roli obrany, štítů a ochrany lidu. Během posledních dvou let však generál Meers Roryho přesvědčil, že by se vojenských porad měli kvůli vyšší bezpečnosti a efektivitě účastnit pouze nezbytní poradci, a Briony tak byla vykázána. Teď ji Rory o všem zpravoval soukromě. Býval ji mohl jmenovat poradkyní, ale neudělal to a ona sama by takovou věc nenavrhla. 

 

Anna generálovi zasalutovala a zaujala místo tři kroky za Brio­ny, kde stávala po celý Brionin život. Generál Meers na Brio­ny letmo kývl a ona ho na oplátku probodla pohledem. 

 

Zato generálův syn se od svého otce snad nemohl víc lišit. 

 

Sammy Meers, mladík s nazrzle hnědými vlasy, růžovými tvářemi a veselýma modrýma očima, přistoupil k Briony. Poklonil se až k zemi, a než stačila ucuknout, popadl ji za ruku.

 

„Slečno Briony Rosewoodová,“ řekl hlasitě, „ačkoli jste mi dnes věnovala svou přízeň, nemohu ji přijmout.“

 

Briony mu vyškubla ruku z dlaní. „Nech toho!“ zasyčela a tváře jí zrůžověly, když si všimla, jak Didion nad Sammyho teatrálností zvedá oči v sloup.

 

„Vím, že byste si přála, abych vás po svém návratu požádal o ruku,“ pokračoval Sammy a křičel přitom na celé nádvoří, „avšak mé srdce patří jiné.“

 

Sammy přes Brionino rameno upřel zamilovaný pohled na Annu, která byla o dvacet let starší než on. Hluboce se uklonil.

 

„Prosím, odstup od princezny,“ pronesla Anna suše.

 

„Ach, jak miluji toto naše drobné flirtování,“ řekl Sammy a zamával řasami. Mrkl na Briony a zamířil pryč, aby se připojil k zástupu vojska za branami. Tam uchopil eversunský prapor – purpurovou růži, znak její rodiny, vévodící bílému poli.

 

Briony se rozhlédla po nádvoří, po bezstarostných tvářích vedoucích uvolněné rozhovory. Všude to vzrušeně šumělo – lidé věděli, že dnešek je předurčený proroctvím a že dlouhé čtyři roky války, která se rozpoutala po smrti jejich otce, krále Jacquela, budou brzy u konce. Až se Rory prokáže jako onen prorokovaný dědic, rozšíří se jeho panovnictví na obě království.

 

Briony se pokoušela dát průchod téže lehkosti, snažila se uvolnit. Měsíc se zvolna blížil ke slunci, jak bylo předpovězeno. Oblohu proťal dračí skřek. A všichni pokračovali v klábosení a objímání a naposledy si připíjeli.

 

Když nastal čas, aby vojsko odtáhlo, přistoupil k ní Rory a chtěl ji obejmout. 

 

„Ne,“ řekla. „Není třeba.“

 

Spustil paže a zamračil se na ni. „Briony.“

 

„Uvidíme se za pár hodin,“ pronesla pevně. „Všechno, co bychom si teď říkali, by bylo zbytečné.“

 

Dotkl se čelem jejího čela. „Brzy na viděnou, Bany.“

 

„Připravím hostinu, Oly,“ vrátila mu Briony přezdívku z dětství.

 

Mrkl na ni a pak se vyšvihl na koně, aby vyvedl své muže z nádvoří.

 

Didion na ni ještě jednou pohlédl a pak vyjel za ním. 

 

Anna si stoupla vedle Briony. „To jste tomu nebohému Didionovi nemohla dát alespoň nějakou maličkost?“

 

Cordelia se uchechtla. 

 

Briony se dopálila. „Jak jsem řekla, není třeba,“ odsekla a za­ložila ruce na prsou. „Do setmění jsou zpátky.“

 

Hradní brána se za vojskem zavřela a Briony se s Annou a Cordelií v závěsu vydala na balkon vyhlížet a čekat. 

 

Cosi zakrylo slunce a svět na okamžik potemněl. Briony vzhlédla, aby se podívala, jestli už začalo zatmění.

 

Nad hradem tloukla křídly černá dračice, ale dotknout se jich přes Roryho ochrannou bariéru nemohla.

 

Stvoření zavřeštělo a ten zvuk Briony projel až do morku kostí.