S hororovým autorem Honzou Vojtíškem o strachu, okurkách, devadesátkách i poezii

Publikováno: Autor:

K příležitosti vydání románu Tam uvnitř a novely V zapomnění jsem si připravil několik záludných otázek pro propagátora a velkého milovníka hororového žánru Honzu Vojtíška.

Na Horrorconu 2022 (Foto: Jiří Šeda)

Co pro tebe znamenají léta devadesátá?

Dekáda nejvýraznějších změn, a to i myšlenkových. V 90. letech jsem chodil na základní školu, přišel o panictví, absolvoval učiliště, zařadil se do pracovního procesu, několikrát změnil oblíbený hudební žánr/styl, začal se objevovat a nalézat myšlenkově, přestěhoval se ze Slezska do Sudet, začal vážně psát, nadobro propadl horroru a v neposlední řadě se oženil. Je až neuvěřitelné, kolik se toho v životě lidském dá stihnout za jednu jedinou dekádu.

Z obecného hlediska dekáda turbulentních změn. Coby husákovo dítě jsem v té době poznával spoustu nových a zajímavých věcí. Těch z dnešního pohledu až céčkových horrorů, co se hrnulo do kin. Tolik nové hudby, koncertů, zajímavých knih. Ústup thrash metalu, později i death metalu, druhá vlna black metalu, satanismus, eurodance, hip hop, crustpunk, anarchismus, můj milovaný noise core, grind core, sludge, všechny ty knihy o narkomanech, De Sade, dny a noci strávené u videa a prakticky po celou dekádu horror – v kině, v televizi, v knihách.
Tedy zkráceně řečeno, 90. léta jsou pro mě dobou dětství, dospívání i dospělosti.

Kterou postavou ve svém nejnovějším románu Tam uvnitř bys chtěl raději být? Přemýšlivým Zdenkem, anebo lehkomyslným Bertem?

Toť otázka. Asi kombinací obou. Byl jsem spíše Zdenkem, i když ze zpětného pohledu jsem byl lehkomyslný dost. Bert to ale měl/má v tomhle věku lehčí v tom, že se moc neutápí v myšlenkách a svědomí. Já, na rozdíl od něj, v jeho věku o věcech už moc přemýšlel.

Jaký prvotní impuls tě vedl k napsání tohoto románu a proč jsi ho zařadil do období, ve kterém se děj příběhu odehrává?

Tohle je pro mě hodně těžké. Prvotní impuls k tomu příběhu totiž vychází ze skutečných událostí. Když mi bylo osm až deset, zabil se mi kamarád a soused, dost brutální nešťastnou nehodou. Po čase se mi zdál jistý sen, který jsem vnímal jako vyrovnání se s tím. Z toho všeho ten román vychází a některé věci, které tam jsou vyřčeny, opravdu vyřčeny byly. Dlouho jsem přemýšlel, jestli to, s ohledem na snad ještě stále žijící lidi, vůbec napsat a jak to pojmout. Snažil jsem se toho hodně nějak změnit, alegorizovat, ale pořád cítím, že tam toho je pořád moc.

Zajímáš se ty sám o nadpřirozeno a okultní praktiky, anebo jsi zkoušel v mládí nějaké rituály vedoucí ke spojení minimálně se záhrobím?

Tohle období mám už dlouho za sebou. A nebylo ani nějak dlouhé. Vždycky to končí u mého asi hluboce zakořeněného skeptického ateistického materialismu. Ale jo, to vyvolávání duchů s klíčem a knihou v Tam uvnitř je realita, tohle jsme fakt dělali. Později mě docela hodně zaujal satanismus, hlavně pro jeho anarchismus a koncentraci na člověka a jedince. Pak však převážil ten anarchismus a střízlivý pohled na svět. Koncem devadesátek jsem díky razantnímu nástupu čtení horrorů chvíli četl různé okultistické věci, ale rychle jsem zjistil, že to pro skryté i očividné elitářství a odtržení od reality a lidství není nic pro mě.

Jsem ateista, materialista a anarchista, nevěřím v nic a nikoho. Tedy jo, věřím a pevně doufám v to, že smrt je konec a po ní nic není. Jestli umřu a zjistím, že ta mizérie neskončila, ale pokračuje v jiné formě, budu fakt jako brutálně nasranej! Jsem ochoten připustit třeba telepatii, schopnost myšlenkou pohybovat věcmi nebo něco jako vnitřní předtuchu, nevidím v tom ale nic tajemného, vyvoleného a nadpozemského, něco, co někoho někam povyšuje. Myslím, že se to jednou bude dát (pokud to existuje) vysvětlit vědecky. Technicky jsem ochoten připustit existenci hodně věcí, jen nevím, proč by se mě to mělo dotýkat. Ale ať si lidé věří klidně v létající špagetové monstrum.

Jaký je tvůj vztah k okurkám? Samozřejmě narážím na tvou novelu V zapomnění.

Nakládané fakt můžu. Nakonec i ten okurkový salát, když je se smetanou. Ta okurka v novele je pevná součást mytologie, z níž vycházím. To stvoření, o němž tam píšu, opravdu vychází z japonské mytologie, je to asi mé nejoblíbenější japonské strašidlo a okurky k němu prostě patří. Když jsem tu novelu psal, přemýšlel jsem, jestli tam tu bytost zmínit jmenovitě, ale nakonec jsem se pro větší tajemnost rozhodl, že ne. Asi by to hodně prozradilo a ubralo to příběhu na tajemnosti. A navíc, i jako čtenář mám rád, když si občas něco musím dohledat/domyslet/zjistit sám. Autor nemusí čtenáři vše předkládat přímo na podnosu. Takže si teď užívám, když lidé v komentářích zmiňují, že tu (a nejednou právě díky okurkám) bytost poznali.

Zasadil jsi děj této novely do reálného šumavského prostředí? Opravdu tam stojí nějaký japonský dům?

V zapomnění se odehrává přímo v obci, ve které bydlím. Respektive v kopcích nad ní, ale podle katastru to je pořád ona. Některá zmíněná místa skutečně existují, a když brouzdám okolními lesy a kopci se psem, občas narážím na zbytky starých domů, zarostlých stromy a keři. Ale ne, ten dům jsem si kompletně vymyslel. Zaujalo mě to spojení reálných míst, která znám, jejich historie a japonské mytologie. Takže, nestalo se to, ale mohlo by…

Byl jsi dlouholetým zaměstnancem Českých drah. Co ti tato práce přinesla? Máš nějakou zajímavou bizarní historku?

Tebe ty dráhy nějak drží. Ano, už skoro třicet let dělám na dráze, roky jsem byl zaměstnancem ČD, pak když se dráhy trhaly na různé podniky, jsem spadl pod jiný podnik, ale dělám v podstatě pořád to samé. Bizarní historku? Myslíš jako třeba když jsem dělal posunovače, jednu noční přijel půlnoční rychlík z Prahy, naběhly do něj uklízečky, rychle zase vyběhly a začaly zvracet? A když jsme s kolegy vlezli dovnitř, zjistili jsme, že jeden záchod, respektive jeho zdi, je kompletně, včetně stropu, pomazaný a poházený hovny? Nebo letní cesty „vodáků“ na Vltavu? Ne, to bych se moc rozvášnil.

Tím se dostávám k odpovědi na otázku, co mi tato práce přinesla. Dráha má své kouzlo. Je to můj nejoblíbenější způsob dopravy. Klid na čtení a odpočinek. Faktem je, že více bizarních historek jsem zažil spíše jako cestující než zaměstnanec. Kromě příjemného pocitu, že vlastně nic nevytvářím a nic po mně fyzicky nezůstává, že pracuji jako služba, tahle práce poslední roky hlavně pozvedá a podporuje mou misantropii.

Vrátíme se opět k literatuře. Začal předprodej antologie Když hrůza laská, po kůži běhá mráz. Jaké bylo pracovat na sestavování této eroticko-hororové antologie a na co se v ní čtenáři mohou těšit?

Hele, když se plní sny, je to vždycky krásné. Seznam povídek, které bych v takové antologii, kdybych ji někdy dával dohromady, chtěl, jsem si začal vytvářet už před lety. A prakticky všechny ty povídky tam nakonec jsou. Hrozně rád představím Edwarda Leeho coby filosofujícího autora. Vážně. Ludmila Svozilová do jednoho svého románu dala vedlejší postavu, která mě fakt zaujala. Jsem rád, že když jsem ji požádal, jestli by do této antologie nenapsala příběh, kde by ta postava byla hlavní postavou, vyslyšela mě.

Čtenáři a čtenářky se mohou těšit na širokou paletu erotického horroru, od mrazivých erotických mysteriózních příběhů přes přemýšlivé, do nitra jdoucí příběhy až po brutální bizarní sadistické čvachtárny. Na své by si měl přijít opravdu kdokoliv. Na erotickém horroru se mi líbí to, že může děsit ne tím, co představuje, ale tím, co může ve čtenáři a čtenářce vyvolávat a odhalovat (třeba to, že ho to, co čte, rajcuje).

Co ty a poezie? Před časem jsi spolupracoval na sestavení antologie hororových balad 19. století Umrlčí věnec. Podle čeho jsi vybíral jednotlivé klasiky a z jakých zdrojů jsi čerpal?

S poesií to mám stejně jako s filosofií. Hrozně rád ji čtu a hloubám v ní, ne vždy jí ale rozumím. Poesie je niterná záležitost a z literárních forem u ní nejvíce jde o naladění. Pro mě je poesie v podstatě nehodnotitelná. Buď sedne a osloví, nebo ne, ale nemusí to být její chyba. Umrlčí věnec byl další z mých snů. Začal jsem staré české strašidelné balady objevovat a říkal jsem si, že by bylo fajn je představit. Oslovil jsem Petra Bočka, jestli by nepomohl, a ten mě za chvíli zavalil hromadou různých autorů/autorek a básní a balad, které objevil různě v archivech. Vybírali jsme z více než tisícovky děl. Výběr probíhal jednoduše, co zaujalo nás oba, to šlo do knihy. Jsem rád, že v tom Petr pokračuje dál.

Kdyby sis měl vybrat jednoho klasika hororového žánru, s kterým bys mohl strávit večer, kdo by to byl, kam bys ho vzal a na co nejdůležitějšího by ses jej rád zeptal? Můžeš jednoho živého a jednoho záhrobního.

Něco lehčího by nebylo? A musí to být klasik? Kdo je to vlastně klasik? Můj nejoblíbenější horrorový autor je H. P. Lovecraft, ale myslím, že s ním bych si asi moc nepokecal. Když se zamyslím, určitě bych si rád pokecal se Shirley Jackson, vzal bych ji, kamkoliv by chtěla, a zeptal se jí, co ji nejvíce děsilo na lidech. Z těch živých asi Edward Lee nebo Clive Barker, s oběma by se jistě dalo hodiny debatovat o hlubinách lidské temnoty.

Jaký je tvůj nejniternější strach? Čeho se nejvíc bojí Honza Vojtíšek?

Došlo mi to poměrně nedávno, ale mám strach z toho, že se udusím. Z toho důvodu mám panický strach ze zvracení, protože se děsím toho, že vyčerpám všechen vzduch z plic a nestihnu se včas znovu nadechnout. Nebo když si „vykýchnu“ vzduch z plic, tak než se znovu nadechnu, chvíli panikařím. Případně, že se mi „slepí stěny krku“ a nebudu se moc nadechnout. V tomhle ohledu jsem doslova trpěl při gastroenterologickém vyšetření. To zlatá kolonoskopie. No a pak jsou tu struhadla. Když v horroru na někoho vezmou struhadlo, odvracím se…

Jakou nejhorší knihu jsi kdy četl a jaký nejhorší jsi viděl film?

Páni, Pavel Skořepa, mistr komplikovaných otázek. V jakém smyslu? Obsahovém, nebo formálním? Viděl jsem a četl tolik strašných filmů a knih, že snad ani tu nej vybrat nelze. Takže z toho zkusím vybruslit nějak kulantně. Není to přímo odpověď na tu konkrétní otázku, ale za jeden z nejpřeceňovanějších filmových horrorů považuji třeba The Blair Witch Project (1999) a fakt jsme si nesedli se spisovatelem Danem Simmonsem, snad až na jednu knihu v mých (!) očích píše jen nezajímavou, roztahanou a nezáživnou nudu.

Co připravuješ nového pro své čtenáře? A vlastně můžeš zmínit i to, co se přímo netýká literatury, jestli něco takového máš v kapse či rukávu ukryto.

Měl bych se objevit v několika antologiích. Mám rozepsaný povídkový román, částečně rozpracovanou knihu pro mladší čtenáře a čtenářky a v hlavě nějaké další projekty, o nichž ještě nechci mluvit, protože se nemusí vůbec uskutečnit. Nosím v hlavě dva až tři románové příběhy, jeden z nich fantastický, ale ne horrorový, třeba je někdy napíšu. Už párkrát padlo slovo o něčem povídkovém erotickém. Nedávno mě napadlo, že bych rád napsal a vydal povídkovou sbírku originálních povídek, psaných přímo pro tu knihu, tedy ne již dříve někde publikované povídky.

 

Ze srdce děkuji za podnětný a po všech stránkách vyčerpávající rozhovor a pevně doufám, že přinesl mnoho dobrého, tedy vlastně zlého nejenom mně, nýbrž i všem, kteří si jej přečetli. Hororu zmar, tedy vlastně zdar!