Madla Pospíšilová Karasová: Němý křik

Už v novele V pekle jsme všichni Hébert se mohl čtenář přesvědčit, že Madla Pospíšilová Karasová to se slovy umí a své postavy nešetří. Němý křik, ukrývající v sobě třináct povídek, už obálkou napovídá, že ani tentokrát to nebude čtení pro citlivky.

Není to poprvé, kdy u nakladatelství Golden Dog vychází sbírka povídek, která má čtenářům představit horor ve všech podobách. Ať už to byl záměr i tentokrát, nebo ne, Němý křik by mohl nést podtitul ‚Třináct podob hororu‘. Každá povídka se kloní k jinému subžánru – některá jde více do sci-fi, jiná pracuje se zažitými hororovými náměty. Najdete tu bizarro jako ulité i těžký životní příběh, který si s hororem může podat ruku.

Štěstí je optimistický název povídky, která na čtenáře vykoukne jako první v pořadí. S nádechem sci-fi a trochu rozevlátým dějem spoléhá na čtenářovu představivost a domýšlení nevyřčeného. Nemusí všem sednout svým stylem, ale ti hloubavější si v ní mohou mezi řádky najít to své.

Dalším kouskem více tíhnoucím ke sci-fi je Polibek Venuše. Ti, kteří věří, že nejsme ve vesmíru sami, se v této povídce dozvědí, že návštěva ze sousední planety nemusí být tak očividná. A malí zelení mužíčci nemusí být ani zelení, ani podobní mužíčkům. Skvělé zpracování tolik populárního tématu s velmi dobrým koncem.

V kulisách skutečných lidských zvěrstev během války ve Vietnamu se před zraky čtenářů odehrává drsný příběh amerického vojáka. Autorka se inspirovala hrůznou událostí, kdy vojáci 23. pluku pěší divize páchali ty nejbrutálnější činy na obyvatelích vietnamské vesnice. V povídce Den, kdy na světě zemřela naděje uvězněný americký voják vzpomíná na vše hrozné, co spáchal, a přemýšlí, jak moc ho krutá válka změnila a dále mění lidskou naději v prach. Je to jedna z velmi silných povídek, kdy k popisu hrůzy a šílenství není třeba žádných vymyšlených monster, ale postačí člověk.

Díky autorčině dodatku Pár slov závěrem na samém konci knihy se čtenář může dozvědět, jak každá povídka vznikala, kdy nebo za jakých okolností či s jakým záměrem byla napsána. Právě v tomto dodatku se píše, že námět k Pravda je tam někde se autorce zdál jako sen – a mnohé to vysvětluje. Z textu je znát jistá neuchopitelnost tolik typická právě pro sny. Po dějové stránce se však čtenář nemá moc čeho chytit a může se v povídce hůře orientovat.

Preventista zaujme námětem. Lidé se superschopnostmi se tu netetelí v záři reflektorů jako superhrdinové, ale dřou v pracovních táborech. Tomuto námětu by slušelo hlubší rozpracování. Myšlenka je to dobrá, ale text může působit jako jedna kapitola s neuspokojivým zakončením vytržená z většího celku.

Povídky Zrůda z č. p. 52 a Malá růžová teniska jsou dobře napsané, ale jejich náměty jsou celkem průměrné a v porovnání s jinými povídkami ve sbírce nejsou příliš nápadité.

Ovšem takový námět Lovce monster by vystačil hned na několik zajímavých diskuzí. Medicína jde stále dopředu. Co kdyby ale zvládla napravit zlé a pomoci dobrým lidem zapomenout na hrůzné zážitky? Upravit vzpomínky obětí trestného činu tak, aby na něj úplně zapomněli, a zároveň potrestat pachatele adekvátním způsobem? Do jaké míry je náprava agresorů ještě dobrým záměrem a kdy už jde o další zlo? Opět jsem však měla pocit, že bych potřebovala větší rozsah. Konec byl takový useknutý.

Propracovanější závěry mi chyběly u více povídek. Často mi nápad připadal hodně dobrý a děj skvěle vystavěný, ale konec to celé trochu potopil. I přesto se našlo pár povídek, kde bylo zakončení uspokojivé.

Například apokalyptické Vzpomínky na Zemi patří mezi ty s lepšími konci, byť už z názvu je patrné, o čem by mohla povídka být. U apokalyptických scénářů autorka zůstala i v případě Tam za tou duhou. Postapo příběh o ženě, která zůstala s malým batoletem úplně sama, je skvěle zpracovaný a vymyšlený. Miliony lidí včetně jejího manžela zmizely a ona teď musí přijít na to co dál. Je to akční, napínavé, chytlavé, místy brutální. A konec? Tentokrát se povedl!

Různorodost povídek ve sbírce je přímo hmatatelná. Brutálnost a citlivost námětu Balonku ke štěstí jistě zasáhne každého čtenáře. Téma zneužívání dětí je vždycky velmi diskutované a silné. V porovnání s novelou V pekle jsme všichni Hébert se tady autorka drží zkrátka. Není tu tolik popisů a šíleností, spíše zde působí takzvané “kouzlo nevyřčeného”, kdy popisy nezachází do přílišných detailů, ale čtenář si i přesto zvládne domyslet všechna ta zvěrstva sám.

Poslední dvě povídky, o kterých ještě nebyla řeč, jsou svými náměty speciální. Můj miláček Lisa potěší milovníky bizarro fiction. Velmi bizarní romantický příběh o lásce muže k jeho oblovce vás možná znechutí a místy i pobaví svou absurditou. Vymyšlené a napsané je to ale bravurně. Zakončení bylo tentokrát také na jedničku.

Na samém závěru se opět ukazuje, že žádný horor není tak děsivý jako život sám. Povídka Zacyklený je toho důkazem. Autorka vypráví o ženě, která se stará o muže trpícího Alzheimerovou chorobou. Je děsivá víc než kdejaké mordy. Nemoc je nakonec to, co děsí každého bez výjimky. A když si po této povídce přečtete autorčino Poděkování, vžene vám to slzy do očí a mráz vám přebíhá po zádech.

Sbírka Němý křik by se dala zhodnotit jako sonda do průběhu několika let autorčiny tvorby, v níž brouzdá různými vodami své fantazie a experimentuje se žánry a subžánry. Plynulost a čtivost textu je však bez zaškobrtnutí, a i když konce povídek občas zanechají na patře hořkou pachuť, čtení je to dobré. Madla Pospíšilová Karasová má velkou fantazii a nebojí se balancovat mezi těmi nejbrutálnějšími a nejnechutnějšími scénami, které si čtenář mnohdy raději ani nechce představovat.

 

Vydal: Golden Dog, 2024
Obálka: Michal Březina
Počet stran: 366
Vazba: brožovaná
Cena: 399 Kč