Se Štěpánkou Jislovou od Stromu k Srdcovce

Rozhovor s komiksovou scenáristkou a kreslířkou Štěpánkou Jislovou, držitelkou ceny Muriel za rok 2023.

Štěpánka Jislová vystudovala Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni a své krátké komiksové příběhy publikovala v řadě domácích i zahraničních sborníků. S komiksem Strom vyhrála v roce 2013 soutěž CZ.KOMIKS. Přispěla přinejmenším do tří komiksových sborníků. Má na svém kontě komiksy Klášter Nejsvětějšího srdce (Meander, 2017), Bez vlasů (Paseka, 2020), Hon na Macbetha (Argo, 2022), Supro (CREW, 2023) a několik dalších. Za autobiografický komiks Srdcovka získala cenu Muriel za rok 2023 v hlavní kategorii Cena České akademie komiksu a dále v kategoriích Nejlepší scénář a Nejlepší komiksová kniha.

Z krátkého výčtu vašich úspěchů je vidět, že vás komiksová tvorba opravdu baví. Bylo tomu tak odjakživa? Snila jste o tom, že budete komiksovou tvůrkyní už v dětství? Jaká byla vaše cesta ke komiksu?

Já jsem si na začátku myslela, že ze mě bude spisovatelka. Měla jsem hrozně ráda fantasy a sci-fi. Četla jsem hodně Terryho Pratchetta, Stephena Kinga, Ursulu Le Guin a hodně jsem napodobovala styl, jakým tihle autoři psali. Nicméně ta kreativní tvorba pro mě byla vždycky nějaký únik a na gymplu nešlo moc si pod lavicí psát, ale šlo si tam kreslit, tak jsem pomaličku přešla na to kreslení. Nicméně mi chybělo vypravování příběhů, a proto se v tom komiksu tyhle moje dvě záliby hrozně přirozeně propojily. Proto nedělám ani čistě ilustraci, ani čistě třeba scenáristiku, ale právě dělám komiksy, kde se tohle navzájem potkává.

Píše se o vás, že patříte do tzv. Generace 2.0. To je nějaká sekta? ;)

Pokud je to sekta, tak je asi nejméně nebezpečná a nejvíc roztříštěná. Protože už u výstavy, která vznikla k tomuhle názvu, bylo dost patrné, že tahle skupina, řekněme plus minus mileniálů, která tvoří komiksy, toho nemá spolu až tolik společného. Jako například když si vezmu tu generaci, která byla hodně ovlivněná Saudkem a kreslila výraznou černou linkou, podobně jako on. Generaci 2.0 možná nejlépe vystihuje to, že ti autoři začínali s publikací na internetu, že byli víc ovlivnění mangou, ale nic moc jiného je nijak výrazně nespojuje.

Když se podívám na vaši tvorbu, vidím komiksy, na nichž jste spolupracovala jako scenáristka, ale také komiksy, u nichž jste se zhostila výtvarné stránky. Cítíte se být spíš scenáristkou, nebo kreslířkou?

Jelikož mě baví oboje, tak se považuji hlavně za komiksovou autorku. U každého mě baví něco jiného a jsou příběhy, které mě hrozně baví psát, ale fakt bych je nechtěla kreslit. A zase jsou příběhy, které si ráda nakreslím, ale vím, že bych je nebyla schopná napsat, nebo mě třeba zajímají scenáristicky, ale nezajímají mě kresebně. Já nemám třeba v kresbě nějaký výrazný styl. U toho vyprávění mám pocit, že každý žánr, každé téma zasluhuje něco trošičku jiného. Takže se snažím, ať už ve scénáři, nebo v kresbě, trošičku se přizpůsobit té konkrétní atmosféře, kterou má dílo předávat.

Když jsme se vloni bavili o komiksu Supro – Hrdinové na dluh, mluvili jsme o týmové práci. Jak vzniká komiks, který není ryze autorský, ale spolupracujete na něm jako scenáristka a kresbu má na starosti někdo jiný?

Umět pracovat v týmu na komiksu je hrozně specifická schopnost. A já se to pořád ještě učím. Ono je hrozně vidět, když ten scenárista umí kreslit, nebo alespoň má hodně načteno, takže ví, jak má vypadat komiksový scénář. Či spíše nedělá ty nejčastější chyby, jakože napíše prostě stránku, ve které má být 20 panelů, nebo zapomene, kolik textu reálně procentuálně zaberou na stránce bubliny. Pro mě osobně je to cesta, jak se naladit na toho druhého, ať už je to kreslíř, nebo scenárista. A pak je úkolem obou dvou, nebo třeba tří, což bylo u Hrdinů na dluh, si dostatečně ty věci vysvětlit a snažit se komunikovat popravdě co nejvíc polopaticky. Protože jak je komiks souhrou textu a obrazu, tak se dost často může stát, že to, co si jeden člověk myslí, že je naprosto jasné, ten druhý pochopí úplně jinak. A pak dochází k disonanci, která se třeba projeví až na té stránce. Takže cílem té spolupráce v týmu je tomu předejít.

Jste spoluzakladatelkou české pobočky Laydeez Do Comics. Můžete nám přiblížit, jaké je poslání této organizace?

Tato organizace, kterou jsme zakládaly s Terezou Čechovou, a po nějaké době přejmenovaly na Komiksodějky, už prakticky není aktivní. My jsme ji zakládaly, protože jsme chtěly dát větší prostor autorkám komiksu v Česku a na Slovensku. Chtěly jsme k nim přitáhnout pozornost, ale zároveň jsme chtěly, aby tady vznikla nějaká networkovací, seznamovací platforma právě pro tyhle mladé začínající autorky. A to jsme dělaly skrz sympozia, výstavy a přednášky. Nicméně za ty roky mám pocit, že jsme se dostaly do fáze, kdy už takováhle organizace není úplně třeba. Tu naši činnost hodně přirozeně završil sborník Komiksodějky, ve kterém jsme shrnuly svou čtyřletou práci. Otiskly jsme tam komiksy, které vznikly na sympoziích. Abychom zaplnily i tu teoretickou část, je tam článek od Tomáše Prokůpka o historii tvorby autorek v Česku a na Slovensku. A nějaké rozhovory. Je to prostě takový průsečík tvorby českých a slovenských autorek komiksu.

První komiks s vaším jménem, který jsem vypátral, je z roku 2013 a jmenuje se Strom. Zjistil jsem, že jste s ním vyhrála soutěž CZ.KOMIKS. O co šlo?

CZ.KOMIKS je soutěž pro studenty středních a vysokých škol, kam můžou přihlásit svůj komiks a ideálně vyhrát pěknou cenu, což v mém případě byl výlet na festival v Angoulême, což je největší evropský komiksový festival. Já jsem se tam hlásila s komiksem Strom, který jsem ještě dělala analogově, a to konkrétně v akvarelu, na což už teď bohužel nemám vůbec čas. Je to taková krátká, čtyřstránková povídka o osamělém klukovi, který potká na stromě strašidlo. A myslím si, že je to velmi patrně hodně ovlivněné Neilem Gaimanem a nějakým takovým způsobem vypravování v žánru nadpřirozena. Pro mě to byl první velký zářez, první velký úspěch. Festival v Angoulême byl naprosto ohromující a na jednu stranu velmi motivující, ale na druhou stranu je asi dobré, když si člověk čas od času připomene, že těch děl vzniká fakt hodně a asi není úplně dobré vkládat do každé knížky své ego, protože pokud ve Francii vyjde 7000 komiksů, komiksových knih ročně, další rok to smete vlna dalších tisíců komiksů.

V roce 2015 jste se zúčastnila komiksového sympozia Superhrdinové východního bloku galerie Klatovy Klenová. Můžete nám přiblížit toto sympozium a povědět nám o komiksovém sborníku, který z něho vzešel?

Pokud se nemýlím, tohle sympozium probíhá každé dva roky a zve si na hrad Klenová pár vybraných komiksových umělců, kteří tvoří pod určitým tématem. U nás to byly superhrdinové východního bloku, tedy lidé, kteří převáděli přes hranice za komunismu, ale mezi tématy se v dalších letech objevil třeba Faust anebo tvorba spisovatele Klostermanna. Ke každému roku vzniká sborník, kde si ty komiksy můžete přečíst, a podle mě je to taková krásná specifická zkušenost, ten pobyt v Klenové, protože je to relativně daleko od velkých měst, je to obklopené nádhernou přírodou, a ne každý den se člověku poštěstí strávit dva týdny tvorbou na středověkém hradě.

V roce 2016 jste se stala rezidentkou Wilkinson College v Kalifornii v rámci prestižního grantu Getting to know Europe. Můžete nám přiblížit, o co šlo?

To vzniklo úplnou náhodou. Já jsem na Open Call Wilkinson College narazila na nějakém webu a působilo to na mě, jako že tohle je projekt, který cílí na velké umělce. Nicméně mi to nedalo, a tak jsem se přihlásila. Oni vybírali tři lidi z celého světa a já jsem si popravdě myslela, když mi psali potvrzovací e-mail, že se prostě spletli, že by zrovna mě, začínající komiksovou kreslířku z Česka, vybrali do takového krásného projektu. Protože ten projekt byl skutečně úžasný. Byly to tři týdny strávené v Orange County, těsně za L. A., kde jsem měla k dispozici univerzitní kampus. Mohla jsem tam tvořit a kreslit. Pro ten projekt jsem vytvořila několikastránkový komiks o identitě. Identita – to bylo právě téma toho projektu. Já jsem tam rozebírala, jak na člověka působí prostředí, ve kterém vyrůstal. Konkrétně v mém případě to byly betonové sídliště, paneláky Severního Města. A zároveň jsem byla poprvé v Americe, což mi taky hodně dalo. A podívala jsem se na Comic Con v San Diegu. Takže mi to skutečně přineslo hromadu nových vjemů, nových zážitků, nových inspirací.

V roce 2016 ještě chvilku zůstaneme. Tehdy vyšel v Mladé Frontě jeden z dílů edice Češi, podle scénáře Pavla Kosatíka. Kterým osobnostem či událostem jste tento komiks věnovali?

Tento projekt vychází původně z televizního seriálu, který vysílala Česká televize. Ty scénáře, které napsal Pavel Kosatík, jsme potom dostali my, komiksoví kreslíři, a měli jsme je převést do komiksu, aby z toho mohla vyjít komiksová série. Můj díl se jmenuje: Jak Beneš ustoupil Hitlerovi a zpracovává především události, které předcházely Mnichovské dohodě. Byla to první zakázková komiksová knížka, které jsem se věnovala. A byla to docela velká výzva, protože ten původní televizní scénář bylo třeba převést do komiksového média, které má jiné parametry, jiné limity, zatímco ve filmu vám možná tolik nevadí, když je tam hodně mluvících hlav, protože pořád se to před vámi hýbe, ale ten komiks je naprosto statický. Proto předávat hodně informací, hodně textu na komiksové stránce na čtenáře nepůsobí úplně dobře a plynule. Zpětně mám pocit, že to hlavně bylo cvičení v tom, jak právě předat hodně informací, hodně textu, hodně dialogů čtenáři tak, aby ho to pořád zajímalo.

Přichází rok 2017 a s ním váš první ryze autorský komiks Klášter Nejsvětějšího srdce. Spojit postapo a církevní prostředí mi přijde jako originální nápad. Jaká je geneze tohoto projektu?

Klášter Nejsvětějšího srdce byla původně moje bakalářská práce, kterou vedl Vašek Šlajch na fakultě designu a umění Ladislava Sutnara. Já jsem se vrhla rovnou do celé komiksové knížky, což znamená nějakých 70–80 stran. Vzhledem k tomu, že semestr trvá tři měsíce, na bakalářku má člověk plus minus dva semestry, tak to bylo docela velké sousto. Ale na druhou stranu si myslím, že člověk se nejvíc naučí na projektech, které dodělá. Je jednoduché rozjet 10–20 knížek, 10–20 povídek, ale až ve chvíli, kdy si člověk projde každým bodem toho procesu, a to nemluvím jenom o kresbě, o vybarvování, ale pak třeba o tom letteringu, o předtiskové přípravě, o nějakých nátiscích, kontrole barev a tak, teprve potom získá celkový náhled na to, co to obnáší, a poučí se prostě z chyb a udělá to příště lépe. Takže se na tu knížku koukám trošku s rozpaky, protože na ní vidím hromadu věcí, které jsem si připomněla. A když vidím tu fůru chyb, tak jsem měla neuvěřitelné štěstí, že zaujala dost na to, aby byla normálně regulérně vydaná. Vydalo ji nakladatelství Meander. S první vydanou knížkou se člověku, autorovi otevřou mnohé dveře. A za tohle jsem hrozně vděčná.

V roce 2020 přišla Milada Horáková, na které jste spolupracovala se Zdeňkem Ležákem. Nemýlím se, že šlo o komiks pro mládež? Komiks o Miladě Horákové byl projektem primárně nakladatelství Argo a scenáristy a redaktora časopisu ABC Zdeňka Ležáka, protože chtěli k výročí dát dohromady komiksovou knížku o jejím životě.

Co mě oslovilo na tom projektu, bylo to, že se věnoval skutečně jejímu životu. Nebylo to opakování toho, že byla důležitá, protože umřela, protože jí zavraždili komunisti, ale ona samozřejmě vedla mnohem bohatší život, byla to aktivistka, socialistka, poslankyně. A v tomhle ohledu jsem byla ráda, že můžeme odvyprávět skutečně celý její příběh. Nevím, jestli šlo o komiks primárně pro mládež. Myslím si, že mládež, dospívající i dospělí jsou taková přirozená cílová skupina. Ale šlo primárně o komiks edukativní, ve kterém spíš než o příběh a dramaturgickou stránku věci jde o to, odvyprávět ty věci tak, jak se staly. A mít někde pohromadě ta správná, historii odpovídající fakta.

V témže roce vyšel komiks Bez vlasů. Jak se stalo, že Štěpánka Jislová kreslila komiks o alopecii?

V komiksu Bez vlasů Tereza Čechová, v té době Drahoňovská, popisuje svoji zkušenost s alopecií. Alopecie je autoimunitní nemoc, při které vám vypadají vlasy, chlupy, řasy, obočí. A ona si v průběhu téhle nemoci psala deník a z toho jsme vycházeli pro ten komiks samotný. Samozřejmě to není jenom o alopecii, ale je to hodně navázané na ženství, na symbol vlasů ve společnosti, ale i třeba na to, jak pracovat s volným časem, jak upřednostňovat či neupřednostňovat práci a jak najít vnitřní smíření s tím, jak člověk vypadá, s tím, jak se cítí.

Mohlo by se zdát, že se vyhýbáte dětským komiksům. Ale Přeřekadla z roku 2021 jsou výjimkou. Co v něm dětští čtenáři najdou?

Já se přiznám, že mě obecně ta tvorba pro děti zas až tolik neláká. Nic proti tomu nemám, občas si taky někam odskočím, především v knížkách pro nakladatelství Meander. Ale není to pro mě priorita. Přeřekadla mě zaujala právě proto, že to zadání bylo celkem náročné, vzít přísloví a převést je do komiksu. Proto jsem vymyslela ten systém, kdy ta přísloví jsou v půlce rozdělená a je na dětech, které si to budou číst, aby doplnily tu druhou půlku přísloví. Přičemž já jim tam nabízím i nějaké špatné, nesprávné variace. Ale i přesto, že tohle znamená fakt velkou hromadu nesmyslů, tak jsem se snažila všechny tyhle variace pospojovat do krátkého vyprávění, aby to pro děti pořád bylo zajímavé i vizuálně. Myslím si, že je to úplně ideální knížka pro děti, co jsou na základce a chtějí se hlásit na střední školu, protože přísloví, doplňování přísloví nebo i vykládání smyslu přísloví je něco, co se v těch testech docela často objevuje. A vzhledem k tomu, že řadu přísloví člověk nepoužívá nebo je třeba ani neslyší v běžné řeči, je tohle zábavný způsob, jak si lidová moudra osvěžit.

V roce 2022 vyšel v nakladatelství Argo ambiciózní komiks Hon na Macbetha. V anotaci se píše, že osloví především čtenáře se zálibou v příbězích Neila Gaimana. Přesto máme tohoto hrdinu spojeného především se slavnou divadelní hrou Williama Shakespeara. Tak jak to tedy s tímhle komiksem je?

Hon na Macbetha vychází pro změnu z mojí diplomové práce, kdy vznikly první dvě kapitoly. Tahle knížka pak bohužel hrozně dlouho ležela v šuplíku, protože buď nebyl čas, nebo nebyly prostředky na její dodělání. Já jsem v průběhu let narazila na festivalu FIK v Ústí nad Labem na Lukáše Pokorného, se kterým jsme se dohodli, že by bylo fajn tenhle příběh dotáhnout do konce. Ale nebylo úplně nutné následovat tu původní dějovou linku, a proto z toho původního příběhu vzniklo spíš takové jako metafyzické přemítání nad tím, jak se žije divadelním postavám. A právě proto tam zmiňuji toho Neila Gaimana. Mám pocit, že se docela často věnuje nadpřirozenu nebo urban fantasy a že ty jednotlivé postavy, ať už z her, nebo z mytologie, žijí vlastním životem. A nás v Honu na Macbetha zajímá, jak žijí nebo co jsou zač tři čarodějnice, které Shakespearův Macbeth potká na blatech a které mu vyjeví věštbu, jež dá vzniknout celé té tragédii.

Přichází rok 2023 a s ním váš první superhrdinský komiks Supro: Hrdinové na dluh. Dočkali se v něm dětští čtenáři českého Supermana, nebo jsou Hrdinové na dluh jiným příběhem?

Hrdinové na dluh jsou rozhodně spíš dekonstrukcí superhrdinského žánru. Já jsem přemýšlela, co by mě na tomhle žánru zajímalo, kdybych jej četla víc. A právě ten dystopický náhled mě baví asi nejvíce. Takže místo českého Supermana je to spíš příběh o tom, jak by to vypadalo, kdyby se super schopnosti daly koupit. A jaké by to mělo následky pro ty jednotlivé hrdiny, ale i pro celou společnost.

Vaším zatím posledním dítkem je cenou Muriel ověnčený titul Srdcovka. Co vás vedlo k tomu napsat autobiografický grafický román, v němž jste šla takříkajíc s kůží na trh?

Co se týká komiksu, obecně mě ze všech žánrů nejvíc baví autobiografie. A proto jsem i dlouhodobě přemýšlela nad tím, jak by vypadal autobiografický komiks, kdybych se do něj pustila já. Protože to mapování interního světa nebo sledování osobního vývoje je něco, co mě prostě umělecky i čtenářsky hodně zajímá. A to byla přesně motivace k tomu, proč se do Srdcovky pustit. Jako většina kolegů asi za sebe můžu říct, že nežiju úplně extra dobrodružný život. A proto těch témat na zpracování do komiksu není tolik. Ale ten jeden konkrétní toxický vztah mi přišel jako hutný materiál na zpracování do komiksu. Já jsem na Srdcovce pracovala tři roky. Nicméně to neznamená, že jsem tři roky seděla za stolem, bylo to proložené spoustou pauz, kdy se třeba čekalo na grant nebo se čekalo na poznámky od nakladatelství Paseka, ve kterém knížka nakonec vyšla. A mě to místy asi frustrovalo, že ta práce nemůže pokračovat rychleji. Ale zpětně mám pocit, že jsem díky tomu průběžně získávala odstup od těch věcí, od scénáře, než to bylo hotové. A tím pádem jsem to mohla upravovat a vylepšovat.

Srdcovka není zrovna lineární vyprávění, často v ní přeskakujete mezi různými etapami svého života, v jedné části rozebíráte teorii citové vazby. Jak dlouho jste na Srdcovce pracovala a co nám můžete povědět o tvůrčím procesu, který vznik provázel?

V té knížce jsou skoro důležitější než děj jednotlivá témata, kterými se zaobírá. A ta témata jsou opravdu široká – od způsobu, jakým se lidé dávají dohromady, přes to, jak nás ovlivňuje vztah našich rodičů, jak dětské trauma může ovlivnit, do koho se zamilujeme. Ale na mě bylo vystavět ty scény tak, aby zpracovávaly to, co se přesně snažím předat. A do toho elegantně namíchat tu psychologii a ty oborové informace, které tomu celému dávají důležitý rámec. Proto jsem se snažila ty drobnosti sledovat v průběhu té tvorby, abych nejenom řekla, jak dopadl ten příběh, ale i k jakému rozuzlení došla jednotlivá témata.

Srdcovka je autobiografie a hrdinové, kteří v ní vystupují, z ní nevycházejí vždy bez ztráty kytičky. Řešila jste se svými blízkými a přáteli to, o čem se chystáte psát?

U většiny hlavních aktérů jsem dostala svolení ke zpracování jejich příběhů, které se v komiksu staly vedlejšími linkami hlavního děje. Ta sekce, která je z pohledu mužského hrdiny, je, dá se říct, spoluautorství. Tam by to skutečně nešlo dělat jenom skrz můj subjektivní pohled. Ale ta etika autobiografií je prostě ošemetná věc. Já jsem se hodně snažila, aby většina lidí, co tam vystupuje, nebo u kterých hrozí, že se poznají, tomu dala zelenou, ale zpětně vidím, že se i tohle dalo udělat trošičku pečlivěji. Nicméně na druhou stranu si myslím, že to, co člověk zažije, co prožije, tvoří příběh, na který má výsostné právo. A jde asi o to, jako podchytit ty věci co nejvíc, ale nemyslím si, že to jde udělat úplně stoprocentně eticky.

Komiks získal cenu Muriel. Jak vnímáte Českou akademii komiksu a výroční ceny Muriel a jejich organizaci?

Já jsem ráda, že se i po tolika letech najdou lidi, kteří jsou ochotní předávání cen Muriel organizovat, protože nutno říct, že u všech těchto oborů to předávání organizují lidé z komunity. A rozhodně se v tom netočí obrovské peníze nebo sláva organizátorská. Tím pádem to, že se jako komunita, jako Česká akademie komiksu, máme možnost jednou do roka sejít, podívat se na průřez věcí, které tady vyšly, nějaké z nich ocenit a pak si prostě večer pokecat, je podle mě velmi milý a realistický přínos. A co se týče kritiky toho, jak by to mělo vypadat nebo jak by to mohlo vypadat, co by třeba ta akademie měla dělat, tak to jsou hlasy, které slýchám, a moje odpověď na to je, že tady není žádné oni versus my, to je prostě jedna komunita, to jsou ti stejní lidé, to jsou ti stejní kolegové. A pokud má někdo pocit, že by to šlo dělat lépe, tak si myslím, že ho Česká akademie komiksu ráda uvítá ve svých řadách.

Jaký je váš názor na českou komiksovou scénu? Jaké jsou podle vás její přednosti a slabiny? Slyšel jsem názor, že tu máme především artové a dětské komiksy, ale chybí tu mainstream pro dospělé. Jak to vidíte vy?

Já bych řekla, že česká komiksová scéna je na tom mnohem líp, než je většina lidí ochotná si připustit. Zvlášť když se podíváme na země, které jsou mnohem bohatší než my, jako je třeba Rakousko, mnohem větší než my, jako je třeba Maďarsko, tak ta tuzemská komiksová scéna je v tomto srovnání neuvěřitelně bohatá. Na to, že jsme malá země o deseti jedenácti milionech lidí, kde se mluví češtinou, což je hrozně náročný jazyk, který se skutečně dá využít jenom tady v Česku, což jsou limity toho trhu, tak tady máme docela bohatou tuzemskou tvorbu.

Ty věci, co tady vycházejí od českých autorů, jsou hodně nápadité, hodně od sebe odlišné, a je to fakt celá škála. Tady může vyjít detektivka norského typu, jako byla Svatá Barbora, kterou kreslil Marek Pokorný, může tady vyjít novodobé zpracování Rychlých šípů, což jsou třeba Prázdniny od Tomáše Staňka, může tu vyjít superhrdinská dětská taškařice z českého venkova, jako je Hrnečku, vař! Katky Čupové. Že i ty jednotlivé kresebné styly jsou autorské, jsou nápadité a jsou od sebe relativně odlišné.

Funguje tu hromada festivalů, ať už mainstreamových jako Comic Con, nebo takových menších mimo Prahu, což je právě FIK, Koma nebo pražský Frame, takže je se kde potkávat, jsou tu komiksové ceny, ať už Muriel pro tu knižní produkci, tak i studentské ceny, dětské ceny, je tu toho docela hodně. Do toho by bylo samozřejmě radno zahrnout komiksový ateliér v Plzni.

Já to vidím všechno hodně pozitivně, protože to znamená, že nejsme závislí na jedné konkrétní věci, je to roztříštěné do spousty menších a pak ani ta podpora autorů nestojí a nepadá s jednou věcí. Jsou tu rezidence od CzechLitu, je tu grant od ministerstva kultury a ty české komiksy se už pomalinku začínají dostávat do zahraničí. Takže celkově si myslím, že je to hromada věcí, za které bychom se měli pochválit nebo se mohli pochválit. A asi to nevidím tak kriticky jako spousta hlasů, co na to normálně slýchám.

 

Jaké by podle vás mělo být poslání komiksu?

Asi takové jako každého média, což znamená přehledně a poutavě předávat to, co si zrovna autor zamane předat, ať už je to fiktivní příběh, nebo je to touha někoho vzdělat v určitém tématu. Je jedno, co to je za žánr, jestli chci někoho pobavit, rozesmát nebo mu doplnit vzdělání. Myslím si, že komiks je prostě médium jako cokoliv jiné, jako filmy, literatura, próza, poezie. Nevidím tam úplně nutnost tomu říkat poslání, protože je to nějaký nástroj. A to poslání je asi vždycky v tom konkrétním příběhu, potažmo v tom, co konkrétní autor chce tím příběhem říct.

Nezbývá než položit poslední otázku: Quo vadis? Nebo jinak, na čem pracujete, co chystáte a na kterých knižních akcích vás mohou čtenáři potkat?

Já si teď dám trošičku pauzu od autorských projektů, protože Srdcovka byla náročná a myslím si, že není radno pokaždé dělat knížku, u které jde člověk tak na dřeň, do které se úplně vleje. Takže mám v plánu nějaké historické komiksy, které ale půjdou víc po příběhu a budou mít méně za cíl jenom předávat fakta o historické události. Proto se na těch knížkách snažím podílet víc i dramaturgicky.

Na začátku dubna mě v sobotu budete moct potkat na pražském Comic Conu a potom další dva týdny na sympoziu Ilustrace, které má víkendové programy pro veřejnost, takže jestli byste si chtěli udělat výlet do Broumova, myslím si, že nebudete litovat.

Děkuji za rozhovor a přeji úspěchy nejen Srdcovce, ale i všem vašim dalším projektům.