Do jihlavského podzemí za Svítivkou

Když bylo jihlavské podzemí na počátku devadesátých let zpřístupněno veřejnosti, stávalo se, že tam někteří návštěvníci zahlédli zvláštní stíny, slyšeli podivné kroky anebo kolabovali u výklenku ve fosforeskující chodbě známé jako „Svítivka“.

Právě kvůli těmto podivným jevům se tam v roce 1997 pod záštitou tehdy populárního pořadu Na vlastní oči vypravil spisovatel Stanislav Motl, který chtěl v podzemí strávit noc a záhadu rozlousknout. O svatojánské noci (která je všeobecně spojená s duchy) si ustlal Motl ve Svítivce a čekal. O půl páté ráno se mu podařilo zachytit na kameru zvláštní stínový přízrak, který mezi diváky pořadu vyvolal značný rozruch, takže se Stanislav Motl o tři měsíce později do Jihlavy vrátil. Ale o tom až později…

Jelikož mám rád záhady a všeobecně tajemno, jihlavské podzemí lákalo i mě. Pokud se tam stejně jako já chystáte vypravit, máte na výběr hned ze tří prohlídkových okruhů. Jednak to je historické podzemí (tedy právě to, kde nocoval Stanislav Motl), poté okruh „kolektory“, který vás provede jihlavskou podzemní infrastrukturou, a nakonec prohlídka krytu civilní obrany. Já jsem samozřejmě sáhl po historickém podzemí, ale nevylučuji, že se v budoucnu vydám i do zbývajících okruhů.

Jihlavské podzemí je druhé nejrozsáhlejší v republice (první je znojemské), a tak jsem se těšil na pořádnou štreku, srovnatelnou s návštěvou středověké důlní šachty v Kutné Hoře. Opak byl pravdou. Vše, co bylo k vidění, bylo hned vedle sebe, celkově jsme tak ušli asi jen sto padesát metrů. Sympatická slečna průvodkyně nás nejdříve seznámila s historií podzemí, přičemž vyvrátila mýtus, že by se v chodbách někdy těžilo stříbro. Důlní lokality se totiž nacházejí mimo historickou Jihlavu, například ve Starých Horách (které jsou dnes její čtvrtí). V případě podzemí se tedy spíše jednalo o rozšiřování nemovitostí směrem pod zem.

V závěru prohlídky jsme konečně dospěli k tomu, co mě zajímalo nejvíc: ke známé Svítivce. Slečna průvodkyně běžela zhasnout, načež nám pak potmě, jen za světla baterky a při fluoreskují záři, již emitoval strop chodby, vyprávěla o původu tohoto jevu. Je to prý památka na nacisty, kteří tento úsek podzemí během druhé světové války natřeli barvou, která má tyto neobvyklé vlastnosti. Už se ale neví, proč to udělali. Možná si chtěli označit únikovou cestu z podzemí, možná mělo sloužit jako provizorní nemocnice, a možná… možná tam nalezli interdimenzionální portál, vedoucí do tajemné říše Agartha, a to právě ve výklenku, u něhož se v devadesátkách houfně kolabovalo. Pravda je, že se tunely, které mají vést do této legendární podzemní říše, vyznačují právě tím, že v nich zeleně září stěny, nicméně pokud jde o vstupy do ní (pokud tedy něco podobného jako Agartha vůbec existuje, o čemž pochybuji), spíše bych sázel na mongolskou Gobi anebo na tajemnou himalájskou horu Kailáš.

Nyní se vrátím k pořadu Na vlastní oči. Jak už jsem zmiňoval, filmaři se tři měsíce po zážitku Stanislava Motla do Jihlavy vrátili a podrobili chodbu řádnému měření. Měli s sebou stavební radar, jímž přejížděli po stěnách – a odhalili za oním tajemným výklenkem nějakou místnost a další skrytou chodbu. Stejně tak ji předvídali i proutkaři, v jihlavském podzemí se mihli i senzibilové v čele s českou autorkou fantastiky Jenny Nowak. Slečna průvodkyně se o tom skrytém prostoru též zmínila a dodala ještě, že ve výklenku probíhaly sondy, které měly za cíl do něj proniknout, nicméně vrty prý dosáhly délky pěti metrů a nic! A to se měla ona místnost nalézat jen za osmdesáti centimetry skály. Kde se tedy stala chyba?

V závěru prohlídky jsem se slečny průvodkyně zeptal, zda nemá i ona zkušenost s tajemnem, skrývajícím se v jihlavském podzemí. A prý ano! Běžně se prý stává, že na prohlídkový okruh cca čtyři minuty po jeho začátku pouštějí ještě opozdilce, kteří skupinku dobíhají. Zhruba před čtrnácti dny, v okamžiku, kdy slečna vedla výklad, prý zaslechla v chodbách kroky a rachocení malých kovových můstků, přes něž se v některých místech přechází. Řekla tedy skupince, že se blíží nějací opozdilci a že na ně počkají. Nikdo však nepřicházel, takže nakonec pokračovali v prohlídce. A později se prý od pokladní dozvěděla, že nikoho dalšího už do podzemí nepouštěla. Komu tedy patřily ony kroky? Navíc se prý její kolegyni stalo, že se kolem ní v okamžiku, kdy v podzemí rozsvěcela, mihl nějaký temný stín. Je to pravda, anebo jen opepření prohlídky v podobě smyšlené historky pro turisty? Kdo ví…

Co se mě týče, v podzemí jsem nic podezřelého nespatřil, a ani na fotkách, které jsem tam pořídil, jsem nezahlédl podivný stín, ducha ani orb. Přesto bych mohl s jednou historkou přispět. Když jsme stáli u onoho výklenku ve Svítivce, kde v devadesátkách (a ještě dnes) kolabují někteří citlivější návštěvníci a kde se má nacházet onen interdimenzionální vstup do podzemní říše Agartha, vyzvala nás slečna průvodkyně, abychom si sáhli na tamní skálu.

Učinil jsem tak.

Od té doby šla moje nálada rapidně dolů, dostavila se únava, takže jsem později v jihlavské zoo a v blízkém nákupním centru City Park sotva pletl nohama a po návratu domů jsem mířil rovnou do postele, v níž jsem zůstal i následující den.

Má to spojitost s oním tajemným výklenkem ve Svítivce? Vysál ze mě ten domnělý interdimenzionální portál energii? Kdo ví… Věřte, nevěřte. :-)