Likvidační poetika Honzy Slívky (PR)

Pro ukojení vašich nejtajnějších tužeb vám Nakladatelství Epocha přináší vybroušený briliant z lovišť toho nejvybranějšího literárního vkusu, v němž se snoubí drzost, drsnost i sexuálně rafinovaná prostopášnost.

Samuel Drops likviduje nestvůry, miluje povolné ženy a bez váhání probodává srdce nepřátel. Ať pracuje svým tělem, brokovnicí nebo mečem, řídí se podle stejného hesla: „Vraz ho tam nadoraz.“

Nakladatelství Epocha spustilo předprodej kulervoucí akční novinky Likvidátor, která vás zaručeně zlikviduje svými hláškami. Využijte tučnou slevu 39 % a kupujte počin Honzy Slívky za fantastických 280 Kč!

ANOTACE:
Bůh a ďábel jsou mrtví. Z jejich těl povstaly tisíce dětí. Slabí parchanti, živící se emocemi a vírou, toužící po absolutní moci a jedinečnosti. Zničili světový řád bez mrknutí oka a bojují o každou duši v postapokalyptickém světě městských států. Čím více služebníků, tím větší Moc. S ní vytvářejí ze svých věrných silné netvory šířící zkázu a smrt.

Naštěstí existují na světě Likvidátoři a Bohobijci. Jeden z nich je Samuel Drops. Zabíjí stvůry za peníze, kazí bohům plány a užívá si života plnými doušky. Když narazí na chlapce, který nosí smůlu, svolnou šenkýřku, zákeřnou čarodějku a město obklíčené trolly, bere to jako výzvu. Příliš pozdě si uvědomí, že nejde jen o bitvu mezi dvěma bohy a podivnou shodu okolností.

 

O AUTOROVI:
Honza Slívka (* 1990)
Čím je doba modernější, tím méně ji má rád. Nesnáší davy, a přitom se pohybuje neustále mezi lidmi. Nedělá nic z toho, co vystudoval. Nemá tolik peněz, aby si koupil, co chce. Nevídá dost často přátele, které má rád. Nikdy nenašel zaměstnání, které by ho bavilo. Má odpor k pořádkům, podle nichž současný svět funguje. Největším problémem planety je podle něj přelidnění. Při sledování Armageddonu fandí asteroidu.
Přesto žije ve vysněném domě na dokonalém místě, s milovanou ženou a právě si splnil jeden ze svých snů. Další jsou v pořadí. Honza je totiž beznadějný optimista.

INFO O KNIZE:
Vydá: Epocha, 8/2023
Ilustrátor : Jiří Arbe Miňovský
Vazba: brožovaná
Počet stran: 504
Cena: 459 Kč (v předprodeji 280 Kč)

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Cesta

Malá ruka přihodila do ohně několik klacků. Díky tomu, že byly sušeny v okolí plamenů, vzplály téměř okamžitě. Světla přibylo a temná noc ustoupila. Přes oči mi sklouzl pramen vlasů od toho, jak tvář poskočila zábleskem nevole. Chápu, že kluk má rád oheň. Každé dítě to tak cítí. Noc přinesla chlad a tak ho chtěl zahnat. Bál se temného lesa kolem. Světlo mu dodávalo pocit jistoty, neboť ve světle se bubáci schovávají hůř. Jenže já věděl svoje. Nestvůry ve dne mohou být horší než ty, které si libují ve svitu měsíce. Proč si prostě nehrál se žhavými uhlíky, nepřisedl blíž a neusnul? Bylo by to daleko bezpečnější, než založit požár, který každý uvidí i z kilometrové dálky. Možná ale jen přeháním.

Ohniště jsem udělal v dost hlubokém dolíku, aby na něj nebylo z okolí vidět. Jenže právě opatrnost v takových věcech mi už několikrát zachránila život. Chvíli jsem přemýšlel, jestli nemám začít ládovat náboje. Spánek nepřicházel a nebylo co na práci. Bohužel nevidím potmě tak dobře. Musel bych k plamenům a udělat tím ze sebe cíl. Navíc prázdným nábojnicím se zabudovanou výbušnou částí nedělá teplo ohně zrovna dobře. Riskovat jejich explozi do obličeje se mi moc nechtělo. Na druhou stranu, docházely i samotné kulky. Ne že by se jednalo o jednoduchou olověnou, titanovou či ocelovou složku, takových věcí mám vždycky dost. Jsou drahé a nepříliš užitečné, aspoň proti tomu, co běžně lovím. Většinou si tyhle náboje koupím už hotové, není důvod je samostatně kompletovat po lesích. Chybělo mi však mé speciální střelivo používané do brokovnice, lovecké pušky, velkého osmiranného revolveru i k úpravě granátů. Jde o věci, které by nikdo jiný neoznačil za kulky. Ale to jen proto, že prostí lidé nemají ani zdání o jejich činnosti. Napadlo mě jít hledat bylinky, jenže kluk by se tu sám bál. Musí nejprve usnout. Určitě ho oslabí ztráta krve. Ani nevím, proč mě to napadlo. Občas mě sice dokázal přímo zázračně vytočit, ale teď mi šlo o něco praktičtějšího, než jsou běžné úvahy o jeho zastřelení.

* * *

Rozmýšlení mi netrvalo ani okamžik. Přestal jsem se opírat o velkou pneumatiku svého džípu. Kluk otočil hlavu. Zaslechl zaševelení látky při pohybu. Čekal, co budu dělat. Přetáhl jsem karimatku vedle té jeho u ohně. Příval tepla udělal dobře bolavým svalům, ale v hlavě mi naopak blikala červená kontrolka, oznamující, že každý, kdo by se přiblížil, mě snadno může odstřelit. Ignoroval jsem ji s veškerým sebezapřením. Dětské oči ze mě sklouzly, až když jsem jim upřený pohled vrátil.

„Tak co, Klikaři? Jak je?“

Nervózně zaťukal pokrčenýma nohama do země. „Už můžu mluvit?“ zeptal se opatrně. Předtím, než jsme se utábořili na noc, mi lezl na nervy svými všetečnými otázkami. Řekl jsem mu, ať zmlkne, nebo ho někde vysadím a pojedu dál. Úplně mi to vypadlo.

„Jasně že můžeš. Promiň, že jsem předtím tak vyjel. Mám rád ticho. Jsem na něj zvyklý.“

„Aha,“ kontroval dětsky. „Mám trochu hlad.“ Obrátil ke mně své velké oči.

Poslušně jsem mu přinesl pár starých sucharů s plátkem uzeného. Vodu v lahvi měl už u sebe. Zuřivě se do jídla zakousl. Zapomínám, že děti musí jíst častěji než já. Docela mě udivil, jak dlouho to vydržel. Ale co bych čekal. Lidé na vesnicích v divočině nemají jídla zrovna přebytek, musel být na hlad zvyklý.

„Nemusíš čekat, až ti něco dám. Jídlo je nás obou. Ber si ho kdykoliv, ale dej pozor, ať mi přitom nesaháš na zbraně.“

S plnou pusou přikývl. Jsme spolu teprve chvíli a pořád má ze mě trochu strach. Přitáhl jsem si na klín svou brokovnici. Nevím, jak se před apokalypsou jmenovala, na sobě to vyražené nemá. Navíc ji od původního modelu odlišilo pár změn, které jsem na ní během let provedl. Například pažba. Původně z nějakého tvrzeného plastu, armovaného ocelovými výztuhami uvnitř. Ty jediné vydržely i potom, co pažbu převálcoval tank. Zbrojíř je na mou žádost využil k upevnění dřevěného špalku. Ten jsem si postupně upravoval, dokud nevznikla nová, plně vyhovující pažba. Pak tu byla pumpovací část, vpředu dole. Zkrátil jsem ji a vyměnil šroubky. Neskřípala teď prsty a šla trochu víc ztuha, což mi přesně vyhovovalo. Doplňkový sortiment, jako složitější mířidla a neidentifikovatelný držák, jsem rovnou vyhodil. Všechny úpravy za to stály. Kovová roura nahoře měla totiž úžasný průměr a předimenzovanou šířku stěn. V případě nouze mohla brokovnice sloužit jako kyj a nedošla přitom k úhoně. Navíc jí bylo úplně jedno, jestli střílí jemné broky, sekanou ocel nebo střepiny stlučené do kompaktního celku.

Klikař upřel kukadla na pušku. Jako každé dítě, i jeho velké kvéry přitahují. Prvním pravidlem se stalo, že na ně nesmí sahat. Jen jednou mohl za odměnu vystřelit obyčejnou pistolí, abych ukojil jeho zvědavost a nenechavé prstíky. Bohužel zasáhl v lese cíl, o který jsem vskutku nestál. Pár dní už od té nešťastné rány uplynulo. Stejně mi ale pořád nešlo do hlavy, jak to dokázal. Asi od té doby mu říkám Klikař už neustále. Občas Klička, protože je malý.

* * *

„Víš, proč mám na tak nové zbrani dřevěnou pažbu?“ zeptal jsem se ho.

Zakroutil hlavou, až mu od úst odlétly drobky ze sucharů. Musím uznat, že i tuhé uzené maso rval na kousky hezky. Měl dobré zuby. V dnešní době si toho člověk musí vážit.

„Dřevo v sobě obsahuje sílu. Tahle pažba bývala součástí dubu. Silného stromu starého více než tři stovky let. Chránil velké stavení před pohledem nežádoucích očí. V létě stínil a v zimě rozpouštěl sníh. Držel na uzdě prudký vítr i přívalový déšť. Poskytoval domov ptákům, veverkám nebo kočkám. Pokud bych zašel v myšlenkách dál, mohu říci, že tento strom byl jako sama země. Nezdolný svědek běhu světa. Silný jako skála. Jednoho dne byl dům u stromu napaden potulnými lapky, kteří všechny zabili. Utekla pouze mladá žena. Vylezla právě na tento dub a sledovala, co násilníci dělají jejím bližním. Nemohla jim pomoci, věřila jen v to, že ji strom ochrání. Že ji v jeho koruně zabijáci neuvidí a nebudou jí moci provést to, co ostatním. Vložila do toho všechnu svou víru. Později ty nestvůry zapálily i samotný dům, než odjely pryč. Dívka přežila a utekla do nejbližší vesnice. Bohužel, strom stál moc blízko požáru a oheň ho zabil. Já našel ještě zdravé dřevo, ze kterého šlo něco vyrobit. Tak jsem tuhle pažbu získal. Díky Moci, jakou dřevo obsahuje, je moje zbraň daleko silnější. Kulky, které vystřelí, mají mnohem větší účinek. Pažba se nikdy nezlomí a tlumí zpětné rázy do ramene.“

* * *

Chlapec pozorně naslouchal mým slovům, jako kdybych mu vyprávěl pohádku před spaním.

„Navíc dělám jednu věc, která brokovnici činí ještě nebezpečnější. Víš co?“

„Ne,“ vyhrkl napjatě. Upoutal jsem jeho pozornost dokonale.

„Pozorně si prohlédni to dřevo. Víš, proč je černé?“

Vteřinku přemýšlel. „Od ohně?“

Celkem dobrá dedukce.

„Ne,“ kroutil jsem tajemně hlavou. „Potírám ji vlastní krví.“

V němém úžasu vyvalil oči. Sledoval, jak vytahuji z pouzdra na noze malý nůž. Tenká čepel je ostrá jako břitva. Jedovatá špička srovnatelná s jehlou. Vyhrnul jsem si rukáv na levé ruce, našel jizvu pokrytou strupy a hned vedle se řízl. Nijak dlouze ani hluboce. Přesto chlapec nakrčil soucitně oči. Bylo v nich i něco, jež mě řadilo do kategorie bláznů.

„Víš, proč to dělám?“ zeptal jsem se, zatímco paže otírala jednotlivé kapky krve o pažbu. Klička zakroutil hlavou. „Krev není voda, chlapče. Má v sobě velikou sílu a Moc. Znamená život, nebo smrt. Můžeme do ní vložit svou vůli. Tím, jak dobrovolně obětuji krev pro svou zbraň, věřím, že ji posílím. Každá kapička dělá z pušky ještě nebezpečnější nástroj, neboť do ní vkládám něco ze svého já. Víru, vůli, tužby, strach, sílu. Říkejme tomu jakkoliv. Faktem zůstává, že všechno, co jsem dokázal a co umím, mám ve své krvi. Víš, čí krev je mocnější než moje?“

„Někoho většího?“ vystřelil od boku.

Dával jsem pozor, abych potřel pažbu ze všech stran. Stačilo to. Vytáhl jsem z kapsy pruh látky a převázal naříznuté předloktí. Nemohu si dovolit ztratit příliš mnoho krve, zítra přijedeme do města. Klička byl uchvácen mým povídáním. Zapomněl na říznutí i mé zaškatulkování mezi blázny.

„Ne, hlupáčku. Ta tvoje.“

„Moje?“ překvapeně si ukázal na hruď.

Vážně jsem mu přikývl, abych ukázal, že opravdu nežertuji. „Možná ne silnější v pravém slova smyslu. Obsahuje Moc v úplně jiné formě, než je ta moje.“ Teď byl nejzvědavější. „Krev jsme my, je naší podstatou, stejně jako myšlení. Z kapky krve můžeš vytvořit člověka znovu, i kdyby zemřel. Dnes už to nikdo neumí, ale dříve lidstvo běžně experimentovalo s takovými zázraky. Samozřejmě to neměli dokonale vychytané, ale všichni věděli, že to jde. Nosím v sobě víru v jisté věci. Nesu si s sebou i vykonané činy. A stejně tak bohužel i spáchané zločiny nebo chyby, kterých jsem se dopustil. Tohle všechno vkládám do zbraně, každou kapkou krve. S tebou je to jiné. Věříš mi?“

Tentokrát zaváhal. Nejspíš odhadl, kam celým vyprávěním mířím. „Jo,“ kníkl tiše.

„Viděl jsi, co dokážu. Věříš, že zvládnu zabít nestvůry? Ochránit tě před nimi?“

„Jo.“

Aspoň že v tomhle měl větší jistotu. Trochu by se mě dotklo, kdyby ne. „Tak právě v krvi máš tuhle svou víru. Věříš ve mně, nebo mým zbraním. K tomu všemu jsi nevinné dítě. Děti symbolizují to nejsilnější: mládí, nevinnost, nový život… bezmeznou víru. Proto můžete zlu ublížit nejvíc. Nebo s vaší pomocí dokáže získat největší sílu.“ Co mu budu povídat, že i tento fakt je daný, historií přetrvávající vírou lidstva. Když všichni věří, že jsou děti nevinnost, síla a čistota, pak tím opravdu jsou. „Kdybys to dokázal, nechal se říznout a potřel svou krví pušku, věřil bys mně, zbrani i tomu, že to pomůže, opravdu bys tím udělal tuhle brokovnici daleko silnější.“

Nereagoval.

* * *

Kul jsem železo, dokud bylo žhavé. „Co myslíš? Chtěl bys to udělat?“ Schválně jsem formuloval otázku. Kdybych se zeptal, jestli to udělá pro mě, už bych byl žadatel. Takhle dostal poučení. Mohl se svobodně rozhodnout, jestli chce nebo nechce. Ne zda vyhoví, či nevyhoví mému požadavku. Drobný rozdíl, ale v některých případech podstatný.

Zhluboka si povzdechl. Jeho výraz v sobě nesl provinění spolu s odevzdáním. Nakonec smutně zakroutil hlavou. Přikrčil se, jako bych ho za to měl praštit nebo zahnat.

S úsměvem jsem dítěti rozcuchal vlasy, které mu už lezly do očí a byly mastné. Potřeboval by je umýt a ostříhat. „Nevadí. Kdybys někdy chtěl, stačí říct, jo?“

Přikývl už daleko veseleji.

* * *

Odnesl jsem karimatku k vozu, mimo dosah největšího světla z ohně. Klikař dojedl svou večeři. „Pojď spát,“ řekl jsem a kývl k autu. Ten kluk má štěstí. Je tak malý, že se pohodlně vyspí na zadních sedadlech. Kvůli němu jsem to tam přeskládal, aby nemusel ležet venku. Bohužel, teď byl problém něco rychle vytáhnout. Co bych ale neudělal pro malého kluka – sirotka, který ani sám nevěděl, kolik mu je let. Já děti nikdy neměl. Proto jsou mé znalosti v této oblasti malé. Určitě mu bylo víc než pět, ale méně než deset. V hlavě jsem si udělal malou poznámku. Věci ráno porovnat. Ve městě musí být všechno tip top. A když už na to myslím, možná bych se také měl nechat ostříhat. Chlapec přesunul do auta sebe i své věci. K dobru mu musím přičíst, že nic nezapomněl. Pořádek respektuji. Předtím se vyčůral a já uklidil karimatku, kterou mi podal. Tu nedokázal nikdy smotat do tak malé ruličky jako já. Na to ještě nemá sílu. Ve voze leží na nejměkčích batozích a karimatka by byla zbytečná.

* * *

Dva šťouchance nohou rozvalily klacky v ohni. Plameny klesly zpět k minimu. Spokojeně jsem počkal, až se kluk zachumlá do toho nejpohodlnějšího spacáku. Mně zůstal ten druhý, původně záložní, ale už byl slabý a starý. Na zimu si musím obstarat něco lepšího. Docela jsem se těšil, až budeme v civilizaci. Na pořádnou postel.

Chlapec položil hlavu na malý polštářek. Jeho úsměv mi stojí za jisté nepohodlí.

„Budu chodit kolem a hledat bylinky, které najdeš jen ve tmě,“ řekl jsem tiše. „Takže kdybys mě neviděl, neboj se. Brzy přijdu zpět.“

Zklamaně nakrčil rty, ale pak hrál statečného.

„Zamačkal jsi všechny zámky?“

Přikývl.

„Tak nezapomeň i na tyhle dveře.“

„Dobře.“

„Dobrou noc.“

„Dobrou, Same.“

Dveře tiše cvakly. Vzápětí zajel i zámek. Kluk byl rychlý.