Filip Kalčák: Noc pro chrliče

Údery mečů, výstřely křesadlových pistolí, ale i intriky a humor. Nakladatelství Fragment vydalo román Noc pro chrliče, fantasy, která kombinuje steampunk s břitkým humorem i detektivními prvky.

ANOTACE:
Svět se roztrhl vejpůl. Každý den a každou noc se světloplaší a temnoplaší lidé perou v Šerostraní o životní prostor. Jedni pobývají ve stínu tmy a umírají při kontaktu se svitem slunce či pouhé lucerny, druzí se krčí v prosvětlených domech pokaždé, když přijde soumrak. Jedno však mají společné – všichni znají legendu o mytickém pokladu ukrytém na nedosažitelném místě zvaném Akvabanka. Politický rozvrat a začínající válka však mnohé změnily. Kořistníci, dobrodruzi i žoldáci se začali šikovat za jediným cílem – nalezením bájného bohatství.

Za vábením rubínů se vydává i prostořeký bard Velihra, jeho přítel Kouzliván a charismatická Šestka. Úplně nechápou, proč se k nim tato okouzlující žena připletla a proč se snaží svými podmanivými slovy vymluvit bardovi díru do hlavy. Poprvé se všichni setkali na maškarním plese v loveckém zámečku, kde se objevila i postava v masce chrliče a s krví na rukou. Tato noc jim změnila život…

 

O AUTOROVI:
Filip Kalčák – tvůrce diverzifikovaný na tři strany slova. V psaní, hudbě a humoru. Jeho tvůrčí kaskáda započala touhou napsat román. Sen se po letech práce zhmotnil ve fantasy románu Noc pro chrliče. Filip vystudoval žurnalistiku a jako redaktor i moderátor působí v předních tuzemských médiích. Pod přezdívkou EFKEJ se věnuje muzice a v rámci projektu PrehiStories zase sytí svou bavicí složku osobnosti. Rád si přečte Jméno větru i Jméno růže. Nemá rád stereotyp a hlívu ústřičnou. Více o autorovi na webu www.efkej.cz.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fragment, 7/2023
Ilustrace: Petr Mlejnecký
Vazba: brožovaná
Počet stran: 320
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:
Kapitola první
Rozpadlá aliance

I

„Je tady tma,“ špitl herec v roli sluhy s potrhanou košilí a usedl.

„Nevšední postřeh, jsme totiž v sudu,“ sdělil ospalý baronetův hlas. Obří sud byl rozříznutý napůl, aby do něj diváci mohli vidět.

„Poddaní vedou řeči. Že prý baronet zavřený v sudu ztrácí autoritu,“ informoval služebník.

„Ať si pomlouvají, běžte taky. Stejně si potřebuji s dámou důvěrně promluvit.“

„Odpusťte, nevěděl jsem, že zde nejste sám.“

„Neomlouvejte se. Je přece tma,“ hlesla dáma. „Lidé se běžně zavírají do sudů…“

„Snad kdyby byl plný medoviny,“ pronesl slouha.

„Už ale opravdu vypadněte!“ rozlítil se baronet a mrštil imaginární kámen.

„Urozený pane, sotva jsem přišel.“

„Vidíte, i tak už vás mám po krk. Běžte se radši podívat ven, kolik se urodilo jablek.“

„Teď v zimě?“

„Tak si vemte kabát!“

II

Divadlo skončilo. Potlesk byl vlažný až žádný. Ne snad proto, že by hra nebyla dobrá, ale obecenstvo nebylo příliš vnímavé. Herci zmizeli do zákulisí a krčma U Křižovatky se vrátila do obvyklého režimu. Třípatrový hostinec uprostřed lesa znovu naplnily melodie minstrelů a trubadúrů, které dovnitř lákaly zbloudilé pocestné a všechny, kdo ještě zůstali venku. Slunce přepadlo přes okraj světa a soumrak přitáhl chladný vítr. Ti, kdo přišli, už neodejdou. Přechytračí hrůzy tmy spánkem a zítra půjdou dál. U Křižovatky je denně plno.

Taverna pro temnoplaché stála v hvozdu tam, kde se sbíhaly cesty spojující jižní města Sedmihrbska, největšího panství království Vlajkořady. Husté jehličnaté lesy plné vřískačů a řádivců jen občas přerušily mokřady nebo ruiny stavení. Luxusní podnik si za své služby neúčtoval právě mnišské almužny, návštěvníci však cinkali zlatem a jejich choutky byly věčné.

Na dřevěné stoly se nosila jídla všech druhů, vůní a stupňů čerstvosti. Kančí, jelení, houbový salát, baštýrské knedlíky s medovou omáčkou, skořicový koláč, zeleninová polévka i zbytky z oběda uvedené v široké nabídce podniku pod exotickými názvy. Pilo se pivo, víno veškerých ročníků a odstínů a nejotrlejší pijani spalovali krk doupědolskou pálenkou. Kdo dojedl, zpíval a tančil nebo vyprávěl či poslouchal příběhy končícího dne. Než se úplně setmělo, nezbylo žádné místo k sezení. V krbech se rozhořely ohně a narazily se další sudy.

Koňští handlíři ve stájích mlsně okukovali plnokrevníky šlechtických hostů a přeli se o jejich hodnotě. Jeden agresivní dráteník spustil šarvátku, když sprostě nadával na rychlost obsluhy, takže byl násilím odveden do pokojů i s dvěma magietiky, kteří si kouzly první kategorie vylepšovali chuť donesené večeře.

„Jsou to kritici bez špetky uměleckého citu. Potřebovali nakrmit svoji pózu, nic víc,“ utěšoval Kouzliván přítele, zatímco se vlažnými gesty dožadoval obsluhy.

„No jasně!“ reagoval Velihra hlasem dobře slyšitelným i v bouři ostatních diskuzí. „Mistrov věnuje život nejlepší hře, jaká kdy poctila divadelní prkna, a dokonce mi dovolí, abych si v ní zahrál. Jenže diváci se ani nesmějou, ani nepláčou, a pro hříchy světa, oni nás ani neposlouchaj! Hrát v týhle společnosti byl teda šerednej přehmat. Mistrov teď vypadá jako idiot. Hned potom, co nás vyhnali z jeviště, se zamknul v pokoji a hádám, že už ho dneska neuvidíme. Je mi ho líto… je mi líto sebe. A je mi líto všech těch tupců kolem!“

Kouzliván nereagoval; slovy ostatně plýtval jen tehdy, když mluvil sám o sobě. Vyndal malé zrcátko a zkontroloval bílý nátěr na obličeji, který z dálky vypadal jako ledová maska. Barvivem pak pečlivými tahy domaloval šedivějící místa pod safírovýma očima.

Nájemní magietici malováním obličeje každého upozorňovali, že vládnou dechberoucí mocí. Cena za magietické úkony byla ale mnohdy až příliš vysoká – potíže se spánkem, opotřebovávání těla a krátká existence.

Kouzlivánovi bylo dvacet šest let, vypadal ale o dekádu starší. Prožíval pověstný rok života, kdy odeznívá nevyzrálost a člověk je na vrcholu sil, atraktivity a možností. Jenže místo toho, aby se usadil a využil svého nadání a bohatství, už hezkou řádku dní se svým přítelem Velihrou, který byl založením harmonik, jen přespával po putykách. Zatímco se z jeho druha stával věhlasný bard a herec, Kouzliván byl vždy ten zamyšlený elegán v karmínovém plášti, který seděl v koutě, decentně tleskal, ale myšlenkami bloudil po dalekém východě. Tam totiž Kouzliván mířil – na východ – hledat svého ztraceného otce, od jehož úprku z ostrova Šeros uplynulo pět let.

Kouzliván by se jen těžko dopočítával čísla, které by mu prozradilo, kolikrát už si v duchu vynadal za to, že na tátu skoro zapomněl. Život na cestách plynul tak rychle a na zastavení nebyl čas. Vždycky tu bylo něco důležitějšího, čím se zabývat, něco lákavějšího, čím zaměstnat mysl. Teď ale magietik cítil, že mu život přichystal ještě jednu šanci. Šanci vydat se na cestu, na kterou se měl přes všechny těžkosti dost možná vypravit už dávno.

Minstrel Velihra byl povahou třaskavější než Kouzliván. Byl ostatně mladší, na světě sečetl osmnáct let. Svůj talent prodával po hospodách, ulicích i hřbitovech. Ani ho nezaráželo, že se stal uměleckým kočovníkem bez cíle, který dokázal za jediný den rozházet všechny vydělané mince. Problém byl v tom, že Velihra si od svého nejlepšího přítele Kouzlivána, kterého v mnoha ohledech vnímal i jako mentora, nikdy nenechal poradit ve dvou věcech – v módě a penězích. Velihra měl krátké rozčepýřené vlasy i vousy, na hlavě cylindrový klobouk, z kterého čouhaly pentle a struny, a na nohách boty ve tvaru plachetnice šité na objednávku.

Mládí bard prožil v přímořském městě v Baštýrsku. Ruch přístavu, horizont, který pohltil další koráb, troufalé vlny a bouře, otec, který se snažil v barvírně vytvořit neznámou barvu, křik jeho matky, když zase přes noc nebyl doma, čtyři sestry provdané do čtyř světových stran, písně, příběhy, střety s konkurencí a zase příběhy. A taky všechno mezi tím, co se dělo, když ve třinácti letech utekl z domu. Tak se zrodil Velihra. On a svět, který poznal, vytesaný do jeho písní. Do doby, než zabije v královské oboře panského jelena zbývalo šest dní.

III

Konečně si jejich stolu v rohu někdo všiml. Přišla k nim mladá, sotva sedmnáctiletá dívka ve vínových šatech s hlubokým dekoltem.

„Tak co to bude, pánové?“ řekla s naučeným úsměvem.

„Co to bude?“ vyštěkl Velihra. „My bychom, slečno, prosili jednu propečenou upřímnou omluvu za to, že tu tvrdneme dobrou půlku věčnosti. Když jsme přišli, slunce zapadalo, a teď už je skoro úplná tma, zvedá se vítr a obloha zatahuje.“

„Ano, nejspíš sprchne,“ prohlásila dívka. „Jestli je to všechno, mám na práci lepší věci. Nic vám nebrání si jít objednat k baru.“

„Pomalu, pomalu,“ vložil se do věci Kouzliván a odložil rozečtenou knihu. „On to tak nemyslel. Zase tolik jsme nepospíchali. Mě na vašem jídelním lístku zaujala srnčí roláda s bylinkovou nádivkou na kmínu a jalovci.“

„Mě ani tak nezajímá, co vás zaujalo, ale spíš, co si dáte. Takže srnčí roláda?“

Kouzliván přikývl.

„A vy?“ pohlédla na Velihru.

„Co je nejdražší?“

„Králův pikant za tři kradmy.“

„To je hodně peněz. Máte tresku?“

„Pro lásku světa, nejsme u moře! Máme pstruha na másle.“

„Výtečně, dám si králův pikant za tři kradmy. Co to vůbec je?“

„Rýžová kořeněná směs s krkovicí, hovězím a pečenými artyčoky na víně a medu.“

„To zní jako klenot na talíři. Chci to.“

„Něco k pití?“ zeptala se nervózně číšnice.

„Pro mě víno,“ řekl Kouzliván. „Nějaké archivní, spíš sladší a jemnější.“

„Sedmihrbské pivo,“ přidal se bard.

Dívka beze slova odkráčela. Na okna začaly dorážet první dešťové kapky, vítr dováděl a lomcoval dveřmi.

„Drzá jako vítr,“ usmál se magietik.

„A hezká jako svět,“ prohodil Velihra.

„Nevidíte, pane, ten vobrovskej nápis?“ zpražil náhle hostinský alchymistu na druhé straně místnosti. „‚Konzumace vlastních potravin se trestá!‘ Tak si sbalte ty svý lektvary a běžte laskavě na pokoj!“

Dva žoldáci v kostkovaných tabardech popadli provinilce a odvlekli jej do patra. Jeho sténání brzy utichlo v sílícím veselí.

„Myslím, že si na jídlo hezky počkáme, tak pojďme k baru, vyptat se na pár věcí,“ navrhl Kouzliván a knihu na stole schoval v kapse červeného pláště.

Prošli labyrintem židlí, stolů, těl a rozlitého pití až k barpultu. Zavalitý hostinský zde právě korbely piva chladil svůj vztek.

„Upocenej Virgil k vašim službám. Nějaký speciální přání pro pány?“ zeptal se. Z promáčených vousů mu kapal na zem jeho poslední doušek.

„Otázka nebo dvě. Přijde na to, jestli jste v diskuzní náladě,“ vykouzlil líbivým tónem Kouzliván.

„Hehe. No i když se každej tváří jako intelektuál, žádný honosný fórum tady nevedem. Hosti vysypou drahokamy, spláchnou bol a skryjou se před tmou. Nikdo se nestará, kdo je ten hrbatej kluk s bílou kočkou nebo fanatickej technik támhle v rohu. Nikoho nezajímá, čím náš kuchař koření jídlo, který sem každodenně přiláká půlku světa. Proč mi tu holky kmitaj jak posedlý, i když pracujou jenom za stravu. V kolik ráno odjíždí karavana pro suroviny do vodlehlýho města a v kolik se ta druhá ráno vrací…“

„A kdo je onen cizinec s bílou maskou a jeho kočovný společník?“ přednesl Velihra.

„Mystickej tandem. Tak vo co de?“ zeptal se krčmář.

Déšť sílil. Mrholení přešlo v liják. Těžko říct, zda se setmělo kvůli tomu, že slunce už úplně zmizelo, nebo protože oblohu pokryly nasáklé bouřkové mraky. Venku začala noc. Žoldáci přitloukli prkna ke dveřím a zůstali stát uvnitř před vchodem. Legie kapek bubnovaly na střechu hostince úplně mimo rytmus. Znělo to jako epitaf.

„Jak se vám líbila dnešní hra?“ zaculil se minstrel.

„Tys tam hrál toho slouhu, co?“ ušklíbl se Virgil a namočil svůj tlustý prst do piva. „Jak se mi líbila? Myslíš, jak moc málo se mi líbila? No hodně málo.“

„Jak to myslíte, jste nějakej divadelní kritik?“ zrudl Velihra.

„Víš, jakej je vo naše herecký prkna velkej zájem? Denně mi chodí přes sto žádostí. Většina kočovnejch společností chce u mě hrát jenom pro prestiž. Vostatně jako vaše. Tak se přehrabuju v ubrečenejch dopisech a vybírám pro svoje hosty něco exkluzivního. A v jednom kuse šlapám vedle.“

„Kde jsme šlápli vedle my?“

„Nemělo to duši, žádnej přesah, žádnou vosobnost. Asi to bylo vobčas vtipný, ale nedokázali jste zaujmout. A ten název? Tři noci v sudu? Jak z muzea kuriozit. Mistrov mě zklamal.“

„Vy se znáte?“

„No dřívávejc u mě hrával celkem pravidelně, pár slov sme spolu prohodili. Uváděl tu dvě hry, Šeroslepost lady z Černobřehu a Svícen a mrtvola, kvalitní kusy. Ale pak se vypařil. Zmizel u hranic Mlhorohu a vrátil se jako pomatenej vizionář. Zaváděl novoty. Herci z ulice, divadlo v korunách stromů… chlape, vždyť vás donutil hrát v sudu! Ten člověk není normální!“

„Pro mě je génius.“

Z kuchyně vyšla číšnice s ohořelým rukávem a zamířila k baru.

„Přestaňte mi laskavě dělat bordel ve stolech!“ vřeštěla. „Vy jste seděli jinde, vaše vykulený obličeje si pamatuju. Už se nikam nestěhujte. A jestli se ten váš pikant a roláda někde ztratí a já vám místo toho oběma přinesu krysí výpečky, bude to vaše chyba!“

„Co si to dovoluješ, Naty?“ vyprskl krčmář. „Přines laskavě talíře a příbory sem, navečeřej se na baru.“

„A nechtěj to jídlo rovnou do postele?“ soptila Naty. „A taky bych jim mohla umejt hlavu a zatancovat, ne?“

„Buď zticha a uklidni se!“

„Možná by chtěli i masáž.“

„Zatraceně, říkám ti, aby ses uklidnila! Klidně ti napařim noční dvakrát po sobě, mně je to volný!“

Dvojice přátel jen zmateně těkala hlavou.

„Jsem na nohou skoro den a půl. Ať třeba chcípnu, že jo!“ zařvala Naty a odběhla. „Ať třeba chcípnu!“ zaznělo z kuchyně.

Žádný z dalších hostů slovní šarvátku nezaznamenal. Alkohol už všem otupil sluch a pletl jakyzy. Minstrelové se sice od vesnických odrhovaček posunuli k plouživým baladám, hosté ale zmírnění tempa odmítali akceptovat. Kupec Kastor tančil tak zběsile, že strhal ze zdi vystavené vlčí kožešiny.

Obsluha hostince pravidelně přikládala do ohně a podle časového rozpisu měnila svíčky v zadních místnostech a na pokojích. Přes všechnu snahu ale někteří hosté v rozích narvaného hostince pociťovali občasné návaly zimy a trápil je tělesný třes.

Jako každý den po západu slunce se totiž rozehrál věčný souboj o život mezi temnoplachými a světloplachými lidmi. Mezi půlkou obyvatel Šerostraní, která nenávidí tmu a ve tmě umírá, a mezi tou druhou, která nesnáší světlo a podléhá smrti při kontaktu se září slunce, pochodně nebo obyčejné svíčky.

Svět přitom vždycky takhle rozdělený nebyl. Dříve prokletí světloplachosti ani temnoplachosti lidi v Šerostraní nesužovala. Divné věci se začaly dít v den, kdy nebe zakalil jedovatý popel. Padal po celé zemi a na mnoha místech vytvářel tlustou vrstvu, která dusila vše živé. Všichni si šeptali, že na dalekém východě nejspíš bouchla sopka. Nebo že se nějakému magietikovi vymkly pokusy z ruky. Mohlo to být tak pět šest let dozadu.

Na dlouhé dohady ale tehdy nebyl čas. Ještě tu noc se někteří lidé začali budit s červenými fleky na těle, ti ostatní museli další ráno prchat před chapadly slunečních paprsků. Šerostraní mělo najednou dva nové nepřátele. Světlo a tmu.