Mrazivý dotek Zimy

Děti noci přejí všem svým čtenářům krásné a veselé vánoční svátky. Máme pro vás malý dárek od našeho redaktora Pavla Skořepy.

Mrazivý dotek Zimy

Chladivým stříbřitým sněhem pokryté jsou pláně okolní krajiny.
Objetí chladu za zářivé měsíční noci značí zatracení i spásu.
Žádné jiné stopy krom jedněch čerstvě vedoucích do dálavy.
Krajinu v mrazivém objetí Zimy, bez jediného zvuku vyslyšenu.

Poutníkovy stopy směřují kamsi za obzor postřehnutelného,
za vidinou fantaskních představ úrodných údolí hojností Jara.
Co vyhnalo jej k pouti, v tento sváteční čas, jeho nehodného?
Snad sama Zima do mrazivě smrtící své náruče jej zavolala.

Pouze unaveně hluboký vzdech naruší míru okolní ticho,
když síly docházejí. Poutníkovo tělo křehne, do snu uvadá.
Studená měsíční záře žehná, schvaluje důsledky toho všeho.
Tělo se v mrazu hroutí, v objetí Zimy dalších sil postrádá.

Zapadávají do ztráty postupně stopy zanechané jednou poutí,
by sníh provždy skryl to, co už by navěky mělo zůstat skryto.
Měsíc již zapadá, nemá proč by osvětloval to, co se hroutí.
To nenaplnění, to zatratilo se, pod jeho příkrovem nedožito.

Vládkyně Zima vynesla svůj neodvratný soud nad vším živým
v tento prosincový čas, kdy každý by měl nacházet lidského tepla.
Žár lásky tlukoucích lidských srdcí zahřeje objetím upřímným
a sváteční čas se mohl nést na perutích Naděje, co k nebi vzlétla.

Vánoční čas a o to víc neodvratně nadcházející příchod nového roku
v sobě nese příslib nových začátků, nejen hořkosti předchozích konců.
To, co uniká srdci, uniká i pomýlené mysli a samému slepému zraku.
Zapomenout staré bolesti, přítomnosti si užít za zvuků vánočních zvonců.