Juraj Červenák: Ocelové žezlo
Ilja Muromec je jedním z nejznámějších hrdinů ruských legend (bylin). Nejen z nich čerpal Juraj Červenák, když v letech 2006–2012 napsal trilogii Bohatýr. První díl nazvaný Ocelové žezlo vyšel nyní znovu pod křídly nakladatelství Argo v novém překladu Roberta Pilcha.
Ilja Muromec jel k městu Kyjevu přímou cestou od Černihova, kterou zalehl Slavík loupežník zrovna třicet let, nepropouštěl ani jízdného ani pěšího a zabíjel ne zbraní, nýbrž svým hvizdem loupežnickým. Přijel Ilja Muromec pod samé hnízdo, které bylo uděláno na dvanácti dubech: a Slavík loupežník sedě na hnízdě spatřil ruského bohatýra a zahvízdal vším hvizdem a chtěl Ilju Muromce uhvízdati. Ilja Muromec snímá se sebe tuhý luk, klade naň kalenou střelu a pouští ji na to hnízdo Slavíkovo a trefil ho do pravého oka a vyrazil ho ven; Slavík loupežník se svalil s hnízda jako ovesný snop. Ilja Muromec bere Slavíka loupežníka; přivázal ho pevně k střemenu ocelovému a jel k slavnému městu Kyjevu. (Alexandr Nikolajevič Afanasjev: Ruské národní pohádky)
Podle pověsti se Ilja Muromec narodil ve vesničce Kačarovo nedaleko města Murom, které bylo nejvýchodnějším sídlem východních Slovanů. Do svých třiceti let nemohl chodit, ale pak se zázrakem uzdravil a nabyl nadlidských schopností (především herkulovské síly). Je jediným bájným hrdinou kanonizovaným pravoslavnou církví. Osvobodil město Kyjev a stal se velitelem bohatýrů knížete Vladimíra. Ochraňoval knížectví před nájezdy Tatarů a vstoupil do legend.
Příběh z dob, kdy uctívači Alláha, Odina, Krista i Peruna statečně bojovali v jednom šiku
Kraj mezi Pontským a Chvalinským mořem byl v polovině devátého století osídlen mnoha většími či menšími kmeny. Zvláště pak území mezi řekami Ityl a Mokša. Ten obývali Čudi, Merjové, Vesové a mnoho dalších kmenů. Mezi nimi i Muromci, pod jejichž vládu patřila i vesnička Karačarovo. Právě v téhle malé osadě se jako levoboček místního pohlavára narodil mladík Ilja.
Že byl Ilja kalika, mrzák, který už z matky vylezl neduživý a se zkroucenými kostmi, to by ještě přenesli přes srdce a možná by ho i litovali. Jenže jeho máti byla otrokyně z kmene Vjatičů, pohanská čarodějnice klanící se zlověstnému Perunovi, rohatému Velesovi a nesnášenlivému Divovi. (str. 11)
V té době totiž většina kmenů přijala mohamedánskou víru. Jak již bylo řečeno, Ilja mrzák a vyděděnec žil na okraji společnosti. Nemělo tomu však tak být navěky. Vše se změnilo poprvé, když do Karačarova vstoupili s ohněm a mečem otrokáři sloužící temnému čaroději z Dračí věže z bulharského města Suwaru. Tehdy vesnice lehla popelem a ti, kdo nebyli vzati do otroctví, padli pod meči katanů. Záhy po nich spáleniště navštívili tři bohatýři mladého knížete Svjatoslava, vládce Kyjeva. Setkání s nimi změnilo mladíkův život podruhé a od základu.
Smrt, láska a kořist jsou tři největší nebezpečí, která na bohatýra číhají. Všechna ho mohou svést z cesty. Kdo z nás jim nikdy nečelil? (str. 185)
Mohlo by se zdát, že je Ocelové žezlo prostě jen příběhem Muromcova zrození. A částečně to je pravda. Vyprávění o outsiderovi, který je mocným kouzlem nejen uzdraven, ale nabude takové síly, že se může vydat za pomstou za své padlé a zotročené soukmenovce a časem se z něj stane obávaný a všemi uznávaný člen knížecí družiny a jeden z jeho nevýznamnějších bojarů, nese všechny znaky správného originu. Ilja se navzdory fyzické zdatnosti nestane bojarem mávnutím kouzelné hůlky. Nejen že zápasí se svou minulostí, zároveň hledá své místo na slunci. V Červenákově podání není jen černobílým hrdinou z původních bylin. Naopak. Chybující, nerozvážný a prudkou letorou oplývající mladík musí vynaložit hodně úsilí, než si získá respekt knížecích družiníků, a to i navzdory tomu, že mu jsou mentory tři nejslavnější Svjatoslavovi bojaři: Jegor Svjatogor, Mikula Seljanovič a Volch Vseslajevič.
„Myslím, že na knížecí stolec v Kyjevě zasedl důstojný nástupce velikého Ingvara a moudré Helgy.“ „Odložme zdvořilé řeči stranou, vládce Muromců. Zajímají mě jen vojenské záležitosti. Necháš mě vybrat si z tvých mužů posily pro tažení proti Bulharům?“ (str. 95)
Na druhou stranu je Ocelové žezlo zajímavým mixem akční fantastiky a výběru z ruských legend a také čtivým výletem do historie našich východních sousedů. Autor těží z dostupných faktů o historii Kyjevské Rusi z období vlády Svjatoslava I. Igoreviče. (962–972). Historická fakta i reálie zpracoval nejen čtivě, ale smíchal je s fantastickými prvky a vybranými legendami (které si přizpůsobil ke své potřebě) tak, že čtenář hltá stránku za stránkou, ovšem nemá ani nejmenší problém s věrohodností a autentičností celého vyprávění.
Pro větší přehled je kniha opatřena nejen mapou, ale především dodatky, jejichž obsahem je seznam míst a měst, starých kmenů a národů, skutečných historických postav a dávných bohů, mytických zvířat a míst. Sympatický je rovněž slovník, v němž najdeme váhové a délkové míry.
Řeka jezdců tryskala z lesních stínů a valila se po západním břehu jezera. V čele kníže a Bragi, bok po boku jako staří bratři ve zbrani. „Vpřed, Kyjeve, Vpřed!“ křičel Svjatoslav. (str. 243)
Juraj Červenák umí pěkně skloubit historii a fantastiku s pořádnou akcí, což už za ta léta nejednou dokázal. V trilogii Bohatýr zase předvedl, jak zvládá šikovně dávkovat akci, případně napínat čtenáře střídáním různých akčních scén v rychlém, takřka filmovém sledu. Příkladem budiž kapitola Cesta za láskou, v níž se střídá pohled na Ilju v doupěti čarodějek a jeho koně Buruška prchajícího lesem.
Ilja došel k masivním dveřím na druhém konci komnaty. Byly okované bronzovými pásy a z této strany zajištěné silnou dubovou závorou. Ještě před chvílí se otřásaly pod nárazy nedočkavých pěstí, ale náhle se rozhostilo ticho.
Divoce řičící Buruško vběhl na prosluněnou mýtinku, z níž teprve před chvilkou vyplašeně uteklo srnčí stádo. Černovláska na jeho hřbetě trhla uzdou tak silně, až mu skoro zlomila čelist. (str. 142)
Když tohle všechno vezmeme a srovnáme například s ukázkou z balady Ilja Muromec a Slavík loupežník v úvodu této recenze, můžeme směle říci, kam se ruské byliny hrabou na Červenáka.
Co však bylo nejzvláštnější, na kameni se skvěl nápis. A ne ledajaký – písmena ohnivě zářila, jako by do vyrytých žlábků nalil rozžhavený kov. (str. 105)
Zatímco česky vyšlo Ocelové žezlo už v roce 2006 v nakladatelství Wales, v autorově domovině si na své první vydání muselo počkat až do roku 2017. Juraj Červenák při té příležitosti celý román upravil, přepsal dialogy, upravil popisy, změnil dělení na kapitoly a celkově celý text vyladil k dokonalosti. Na ději však nezměnil ani čárku. Četl jsem obě česká vydání v překladu Roberta Pilcha a můžu říct, že jde o mnohem lepší čtenářský zážitek.
Obálku nového vydání (stejně jako toho původního) zdobí nestárnoucí kresba z dílny Michala Ivana, ale grafická úprava obálky je hezčí, a ne tolik dryáčnicky řvavá jako ta z roku 2006.
Ten, kdo půjde vlevo, toho láska nemine.
Kdo se vydá rovně, zasype ho bohatství.
Kdo zamíří vpravo, najde jistou smrt. (str. 105)
Vydalo: Argo, 2022
Překlad: Robert Pilch
Obálka: Michal Ivan
Vazba: vázaná
384 stran / 498 Kč
