Nalini Singh: Záblesk vzpomínek (Psyové/Měňavci 7)

Nakladatelství Fantom Print vydalo sedmý díl paranormální romantické série Psyové/Měňavci.

ANOTACE:
Žena bez minulosti se stává loutkou muže, který má v rukou její budoucnost…

Když ji Dev Santos najde na svém prahu, je v bezvědomí, samá modřina, ztratila paměť a nezná svou identitu. Ví pouze jediné: že je nebezpečná. Dev, vázaný povinností chránit nejchoulostivější tajemství svých lidí, musí eliminovat všechny hrozby. Tuto úlohu se nikdy nezdráhal plnit – ovšem jen do chvíle, než zjistí, že ho přitahuje tato žena, z níž se může vyklubat nejrafinovanější zbraň nepřítele.

Tyran skrytý ve stínech zbavil Katyu Haasovou všech vzpomínek a naprogramoval ji tak, aby provedla chladnokrevnou vraždu. Katya se zoufale snaží zachránit si zdravý rozum. Její jedinou nadějí je Dev. Jak ale může čekat, že získá důvěru muže, který by mohl být klidně jejím terčem? Jeden totiž musí v této hře zemřít.

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, prosinec 2021
Překlad: Petra Kubašková
Obálka: Tony Mauro
Vazba: brožovaná
Počet stran: 288
Cena: 349 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
Smrt

Smrt je pronásledovala jako boží hněv. Neúnavná. Nelítostná.

Snažili se nalézt naději, když odpadli od PsyNetu, ve snaze vybudovat pouze nový život daleko od chladných rozhodnutí svých bratří. Jenže Psyové v Síti, jejichž srdce zamrzla v bezcitném chladu Utišení, odmítali nechat odpadlíky odejít v míru – neboť Zapomenutí se svými nadějemi a sny o lepším životě byli Psyům překážkou na cestě k absolutní moci.

Odpadlíci napočítali ve svých řadách mnoho telepatů a lékařských odborníků, mužů a žen nadaných v psychometrii, jasnozřivosti a mnohém jiném. Tito mocní jedinci, tito rebelové, představovali jedinou skutečnou psychickou hrozbu pro Radu Psyů.

A tak je Rada odstranila.

Jednoho po druhém.

Jednu rodinu po druhé.

Otce. Matku. Dítě.

Znovu a znovu a znovu.

Až se Zapomenutí museli dát na útěk, skrývat se.

Jak šel čas, vzpomínky vyprchaly, pravda se časem skryla a Zapomenutí téměř přestali existovat.

Stará tajemství však nemohou zůstat ututlána navěky. Nyní, v posledních měsících roku 2080, se zvedá prach, světlo si začíná nacházet cestu a Zapomenutí se ocitají na křižovatce. Bojovat znamená opět se postavit tváří v tvář smrti, možná i totálnímu vyhlazení jejich druhu. Avšak útěk… Není to snad jenom jiný způsob vymření?

***

Kapitola 1

Otevřela víčka a na chvíli jí připadalo, jako by se svět zatočil. Ty oči, které na ni hleděly, byly hnědé, ale takovou barvu ještě nikdy předtím neviděla. Bylo v nich zlato. Jantarové skvrnky. A bronzové. Přímo hýřily barvami.

„Je vzhůru.“

Ten hlas, pamatovala si ho.

„Pst. Mám vás.“

Polkla a snažila se ze sebe vyloudit nějaký zvuk.

Z bolavého krku vyšlo zasípání. Bezhlesné. Nicneříkající.

Muž s hnědýma očima jí vsunul ruku pod hlavu, trochu ji předklonil a přiložil jí něco na rty.

Studilo to.

Led.

Pootevřela rty, zoufale se snažila rozpustit ty kousky ledu v ústech. Svlažilo jí to hrdlo, ale nestačilo to. Potřebovala vodu. Opět se pokusila promluvit. Ani sama sebe neslyšela, ale on ji ano.

„Posaďte se.“

Bylo to jako snažit se plavat nějakou příšerně hustou kapalinou – kosti měla jako z želatiny, svaly totálně nepoužitelné.

„Počkejte.“ Zvedl ji sám na posteli do pozice vsedě. Srdce jí bušilo v hrudi a třepotalo se jako lapený ptáček.

Buch buch.

Buch buch.

Buch buch.

Ucítila na tváři teplé ruce, které jí otočily hlavu. Před očima se jí objevil nestálý obraz jeho tváře, který ale hned zase nepochopitelně ujel do strany.

„Myslím, že má pořád v krvi zbytky drog.“ Nejen že měl hluboký hlas, ale také jím pronikl hluboko do jejího nitra, přímo do bušícího, rozechvělého srdce. „Máte – díky.“ Něco zvedl.

Pohárek.

Voda.

Chytila ho za zápěstí a málem hned zase odtáhla prsty z toho, jaký živelný, mužný žár sálal z jeho kůže.

On však dál držel pohárek tak daleko, aby na něj nedosáhla. „Pomalu. Rozumíme si?“ Nebyla to ani tak otázka, jako spíš rozkaz – pronesený hlasem zvyklým poroučet.

Kývla a nechala si něco strčit ke rtům. Brčko.

Sevřela ho pevněji, měla hroznou žízeň.

„Pomalu,“ opakoval jí.

Upila. Syté. Pomerančové. Sladké. I přes nesmlouvavě přísný hlas svého zachránce by bývala klidně neposlechla a začala by hltat, jenže její ústa nefungovala, jak měla. Byla ráda, že nasála aspoň tenoučký pramínek. Stačilo to však k ukonejšení bolavého krku a k zahnání hladu, z něhož měla křeče v žaludku.

Tak hrozně dlouho trpěla hlady.

Záblesk čehosi v mysli, tak rychlý, že jej nedokázala uchopit. A potom už zírala do těch podivně uhrančivých očí. Bylo na něm však víc než jen to. Byl čistý, jeho rysy byly téměř nestydatě ostré a kůže zlatě hnědá. Exotické oči. Exotická kůže.

Jeho ústa se pohnula.

Utkvěla očima na jeho rtech. Spodní ret byl o trochu plnější, než se na té nekompromisně mužné tváři zdálo správné. Nebyl však měkký. To nikdy. Tento muž byl ztělesněním tvrdosti a panovačnosti.

Další dotek, prsty na její tváři. Zamrkala, soustředila se znovu na jeho rty. Snažila se slyšet.

„… jmenujete?“

Odstrčila džus a polkla, spustila ruce na přikrývku. Chtěla znát své jméno. Byla to rozumná otázka. Chtěla znát i jeho jméno. Lidé, když se potkávají, si přece vždy navzájem sdělují svá jména. Bylo to normální.

Zaryla prsty do měkkých bavlněných přikrývek.

Buch buch.

Buch buch.

Buch buch.

Ten vyplašený ptáček byl zpět, lapený v jejích prsou. Jak kruté.

Nenormální.

„Jak se jmenujete?“ Přímý pohled jeho očí ji přišpendlil, nedovolil jí odvrátit zrak.

A ona musela odpovědět. „Já nevím.“

Dev se díval do těch rozostřených, oříškově hnědých očí a viděl jenom zmatený strach. „Glene?“

Doktor Glen Herriford se mračil z opačné strany postele. „Může to být vedlejší účinek těch drog. Když sem přišla, měla toho v sobě požehnaně. Dej jí ještě pár hodin.“

Dev kývl, položil džus na stolek a opět obrátil pozornost k ženě. Už jí padala víčka. Neříkal nic, jenom jí pomohl zpátky do lehu na zádech. Za chviličku už zase spala.

Ukázal hlavou ke dveřím a vyšel ven, doktor Glen hned za ním. „Co jste jí našli v krvi?“

„To je právě to.“ Glen poklepal na elektronickou kartu v ruce. „Chemikálie přidané do úplně starých a obyčejných prášků na spaní.“

„Nevypadá to tak.“ Byla příliš dezorientovaná, zorničky měla velmi roztažené.

„Ledaže…“ Glen povytáhl obočí.

Devova ústa se napjala. „Je nějaká šance, že si to udělala sama?“

„Ta šance je tu vždy – ale někdo ji vyhodil před tvým bytem.“

„Šel jsem dovnitř v deset večer a vyšel jsem zase za patnáct minut.“ Zapomněl si v autě telefon a byl vytočený, že musel přerušit práci a vrátit se do garáže. „Když jsem ji našel, byla v bezvědomí.“

Glen zakroutil hlavou. „V tom případě by neměla dost koordinace na to, aby prošla přes bezpečnostní systém – jemnou motoriku musela ztratit hodně dlouho předtím.“

Dev se podíval zpátky do pokoje a bojoval přitom s návalem hněvu, který ho popadl při představě, jak se musela cítit bezmocná a co jí kdo mohl v tom mezičase provést. Jasně bílá zářivka vrhala světlo na její zacuchané blond vlasy, zvýrazňovala škrábance na tváři a ostré lícní kosti, které jako by chtěly propíchnout kůži. „Vypadá polomrtvá hlady.“

Glenova tvář, obvykle tak usměvavá, se nyní změnila v pochmurnou masku. „Neměli jsme zatím možnost provést kompletní prohlídku, ale má modřiny na pažích a na nohách.“

„Chceš mi říct, že ji někdo mlátil?“ Devovým tělem se prohnal syrový hněv, horký, prudký.

„Použil bych slovo ‚mučil‘. Pod novějšími modřinami jsou staré.“

Dev zaklel pod nosem. „Za jak dlouho jí bude líp?“

„Než se drogy úplně vyplaví, potrvá to asi čtyřicet osm hodin. Myslím, že to byla jednorázová záležitost. Kdyby byla delší dobu na drogách, vypadala by ještě hůř.“

„Pravidelně mě informuj.“

„Zavoláš donucovací orgány?“

„Ne.“ Dev neměl v plánu pustit ženu z očí. „Nehodili mi ji před dveře jen tak pro nic za nic. Zůstane tady u nás, dokud nepřijdeme na to, co se tu ksakru děje.“

„Deve…,“ vydechl Glen. „Její reakce na drogy naznačuje, že se určitě jedná o Psyku.“

„Já vím.“ Jeho vlastní psychické smysly zachytily od té ženy jistou „ozvěnu“. Sice utlumenou, ale byla tam. „V tomto stádiu není hrozbou. Až se vzbudí a přijde k sobě, znovu zhodnotíme situaci.“

Něco v pokoji píplo a Glen se podíval do karty, kterou držel v ruce. „To nic. Nemáš se dneska dopoledne sejít s Talin?“

Dev pochopil, a tak se odebral domů, aby si dal sprchu a převlékl se. Když vcházel do budovy, v níž se nacházelo centrum nadace Paprsek, bylo zrovna půl sedmé. Čtyři horní patra byla rozdělena na několik apartmá pro hosty, v prostředních deseti sídlily různé úřednické kanceláře a v podlažích pod suterénem se nacházely testovací a medicínské prostory. A dneska – Psyka. Žena, která by snad mohla být nejnovějším krokem snah psyské Rady zničit Zapomenuté.

Připomněl si však, že v tuto chvíli žena spala a on měl práci. „Aktivovat. Hlasový kód – Devraj Santos.“ Průzračná obrazovka jeho počítače se vyklopila nahoru z desky stolu a zobrazila mu několik nepřečtených zpráv. Maggie, jeho sekretářka, uměla moc dobře roztřídit zprávy na „tohle může počkat“ a „tohle vyžaduje odpověď“, a všech deset, které na něj teď svítily z obrazovky, spadalo do té druhé kategorie – a to dnešek ještě ani nezačal. Rozvalil se v židli a podíval se na hodinky.

Na telefonáty bylo ještě moc brzo – dokonce ani v New Yorku většina lidí neseděla ve tři čtvrtě na sedm ráno za psacím stolem. Jenže většina lidí neřídila nadaci Paprsek, natož aby jednali jako hlava „rodiny“ tisíců jiných, různě roztroušených po vlasti, a v mnoha případech i po světě.

V té chvíli si nutně musel vzpomenout na Martyho.

„Tahle práce,“ řekl kdysi jeho předchůdce té noci, kdy Dev převzal vedení, „ti sežere život, pěkně tě vysaje, až do morku kostí, a potom tě někde na druhém konci vyplivne jako vyschlou slupku.“

„Ty jsi ale vydržel.“ Marty řídil Paprsek víc než čtyřicet let.

„Měl jsem kliku,“ pravil tehdy starší muž tím svým přímočarým, praktickým tónem. „Když jsem tu funkci vzal, byl jsem ženatý, a teď jsem nevýslovně vděčný, že se mnou moje manželka i přes všechny ty útrapy zůstala. Když do toho vstupuješ nezadaný, už tak zůstaneš.“

Dev si ještě dneska pamatoval, jak se tomu tehdy smál. „Cože? Takhle ty podceňuješ mé osobní kouzlo?“

„Osobního kouzla můžeš mít, kolik chceš,“ řekl Marty s odfrknutím, „ale ženské vyžadují tvůj čas. Ředitel nadace Paprsek čas nemá. Jediné, co má, je tíha těch tisíců snů, nadějí a obav, které mu leží na ramenou.“ Jeho pohled se naplnil stíny. „Změní tě to, Deve, když si nedáš pozor, opanuje tě krutost.“

„Jsme teď stabilní jednotka,“ namítal tenkrát Dev. „Minulost nechme být.“

„Drahý chlapče, minulost nikdy nezmizí. Jsme ve válce a ty jako ředitel jsi generál.“

Devovi trvalo tři roky na tomhle postu, než doopravdy pochopil, před čím ho Marty varoval. Když se jeho předkové odtrhli od PsyNetu, doufali, že si zařídí život mimo chladný, ztuhlý protokol Utišení. Místo kontroly si vybrali chaos, místo života bez naděje, lásky a radosti si zvolili riskantní emoce. A tato volba s sebou nesla následky.

Psyská Rada nikdy nepřestala Zapomenuté pronásledovat.

Aby se dokázal účinně bránit, udržet své lidi v bezpečí, musel i sám Dev sáhnout k některým krutým volbám.

Jeho prsty teď pevně sevřely pero a drtily je tak, že se div nezlomilo. „Dost,“ zamumlal a znovu se podíval na hodinky. Na hovory bylo pořád ještě moc brzo.

Odsunul se na židli, vstal a chtěl si jít pro kafe. Místo toho se však přistihl, že vlastně jede výtahem dolů do podzemních pater. Chodby byly tiché, ale on věděl, že v laboratořích bude v tuto dobu živo – měli zkrátka tolik práce, že prostě museli jet nonstop.

Zapomenutí sice kdysi dávno byli stejní Psyové jako ti, kteří vzhlíželi k Radě a jejímu vedení, ale čas a sňatky s jinými rasami mezitím způsobily jisté změny v jejich genetické struktuře. Začínaly se objevovat nové, divné schopnosti… a stejně tak i nové, divné nemoci.

Tuhle hrozbu však dnes neměl řešit.

Jestli se nemýlili, byla ta neznámá žena v nemocniční posteli před ním přímo napojená na samotný PsyNet. To ji činilo nadmíru nebezpečnou, byla jako trojský kůň a její mysl byla v takovém případě využívána jako kanál, jímž se mohla čerpat data, případně by se skrze něj implementovaly smrtící strategie.

Poslední špion, který byl natolik hloupý, že se pokusil infiltrovat Paprsek, odhalil osudnou pravdu příliš pozdě – a sice že Devraj Santos nikdy tak docela nezavřel dveře za svou vojenskou minulostí. Teď, když se díval do zhmožděné, poškrábané a vyzáblé tváře té ženy, uvažoval, zda by byl schopen zlomit jí s chladnokrevnou precizností vaz, kdyby na to došlo.

Bál se, že odpovědí by mohlo být ledově praktické „ano“.

Zalekl se a už chtěl z pokoje odejít, když si všiml, že se jí oči pod víčky rychle pohybují. „Psyové nemají mít sny,“ zamumlal.

„Řekni mi to.“

Polkla krev na jazyku. „Řekla jsem už všechno. Všechno jste mi vzal.“

Oči černé jako noc, s několika málo bílými flíčky na ni shlížely, zatímco jí v mysli šátraly mentální prsty, přehrabovaly se, chňapaly, ničily. Polkla výkřik, znovu se kousla do jazyka.

„Ano,“ řekl její mučitel. „Vypadá to, že jsem tě obral o všechna tajemství.“

Neodpovídala, neuvolnila se. Tohle už předtím udělal. Tolikrát! Za chviličku začnou otázky nanovo. Nevěděla, co od ní chce, ani co hledá. Věděla jenom, že ji zlomil. Nic v ní už nezbylo. Byla zlomená, roztříštěná, mrtvá.

„Teď,“ řekl pořád tím samým, neochvějně trpělivým hlasem. „Řekni mi o těch experimentech.“

Otevřela ústa a opakovala to, co už vypověděla tolikrát dokola. „Zfalšovali jsme výsledky.“ Tohle věděl od začátku; nic tím nevyzradila. „Nikdy jsme vám nedali skutečná data.“

„Řekni mi pravdu. Řekni mi, co jste našli.“

Ty prsty se jí opět zaryly do mozku, až ucítila šílenou, ohnivou bolest, která snad každou chvíli mohla vymazat samotné její já. Nemohla pokračovat, nemohla je ochránit, nedokázala ochránit ani sama sebe – protože on při tom všem seděl v její hlavě jako velký černý pavouk, díval se, dovídal se, věděl. Nakonec jí vzal její tajemství, čest, loajalitu, a když skončil, pamatovala si jenom sytý, měděný pach krve.

Probudila se a v hrdle jí uvízl ostrý výkřik. „On to ví.“

Opět k ní shlížely ty hnědé oči. „Kdo to ví?“ Už to jméno měla na jazyku, ale záhy se zase ztratilo v džungli její zpustošené mysli. „On to ví,“ opakovala, zoufalá z toho, že někdo pochopí, co udělala. „On to ví.“ Chňapla ho za prsty.

„Co ví?“ Pod kůží mu projížděla elektřina a pálila jako peklo.

„O těch dětech,“ zašeptala, zatímco jí opět ztěžkla hlava a oči zešedly. „O chlapci.“

Zlatá se změnila v bronzovou a ona se chtěla dívat, ale už bylo pozdě.

 

ARCHIV RODINY PETROKOVOVÝCH
Dopis ze 17. ledna 1969

Drahý Matthew,

na dnešním zasedání vládnoucích hlav navrhla Rada nový, radikální přístup k problémům, jimž čelíme. Věděla jsem, že to přijde, ale stejně si nedokážu moc dobře představit, jak to bude fungovat.

Cílem tohoto nového programu by bylo zbavit nadcházející generaci Psyů veškerých negativních emocí. Kdybychom dokázali vyléčit zuřivost, bylo by to nesmírné požehnání, neboť by se zabránilo velkému množství násilí a zachránila spousta životů. Teoretikové však zašli ještě dál. Říkají, že jakmile se nám povede ovládnout zuřivost, budeme schopni ovládat i další ničivé emoční stavy – ty, které způsobují roztříštění mysli, ústící v duševní choroby.

Jsem optimistická, avšak obezřetná. Bůh ví, že tato rodina pykala za své talenty víc, než je zdrávo.

S nesmírnou láskou

Máma