Sebastien de Castell: Cesta Argosanů

Nakladatelství Egmont vydává prequel k oblíbené sérii Divotvůrce.

 

ANOTACE:
Ferius žije ze dne na den, krade, podvádí a hazarduje se svým životem. Zároveň je ochotna dát v sázku vše, jen aby se pomstila fanatickému mladému mágovi, který ji pronásleduje každou bdělou hodinu.

Ale pak se setká s jedinečným Durralem Hnědým, potulným filozofem, který místo násilím zdolává své protivníky chytrostí a soucitem. Drží tento rozčilující muž klíč k porážce jejích nepřátel, nebo ji povede po cestě, která zničí její duši?

Následujte Ferius prostřednictvím tohoto výjimečného příběhu plného dobrodružné akce, magických intrik a oslnivého důvtipu po cestě Argosanů a vstupte do světa magie a tajemství, tolik odlišného od všech ostatních.

 

INFO O KNIZE:
Vydá: Egmont, listopad 2021
Překlad: Peter Kadlec
Vazba: vázaná
Počet stran: 384
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Hodná holka

Buď hodná holka.

To mi ostatní vždycky říkají. Pokaždé, když zubožený zbytek našeho kmene přijde do další vesnice nebo města prosit o přístřeší, nějaký cizinec mě pohladí po hlavě a řekne: „Buď hodná holka.“ Různé hlasy. Různé jazyky. Ale pokaždé ta samá fráze, jako nějaký duch, který mě pronásleduje, kam se hnu.

Mistryně tvůrkyně v jednom ze zářících gitabriánských měst to pronesla s úsměvem a se svým kolísavým, zpěvavým přízvukem: „Suvé onta bella jaïda.“

Buď hodná holka.

Ve skutečnosti tím myslela: usmívej se, vypadej hezky a buď zticha.

To na zhubanském území daleko na severu to jeden bojující básník (všichni Zhubani o sobě prohlašují, že jsou bojující básníci) pojal daleko vážněji. Zamračil se na mě, až se mu kolem huňatého obočí udělaly hluboké vrásky. Nanging isang bubutay bamba.

Teď jsi hodná holka.

Ve skutečnosti mi tím sděloval, abych byla rozumná, obezřetná, a především abych byla zticha.

Mlčet, to byl požadavek, na němž se všichni shodli. Dokonce i teď mně ta hodná stařenka s řídkými prameny špinavě šedých vlasů přiškvařených k čelu tam, kde ji před pár minutami ožehlo ohnivé kouzlo, s paží bezvládně visící z rozdrceného ramene zasaženého železnou znehybňující magií stejného kouzelníka, která ji odhodila mezi mrtvoly jejích sousedů, šeptá skrz zpřerážené zuby: „Psst… buď hodná holka.“

Je těžké být něčím jiným v této vlhké tmavé jeskyni, do které mě zatáhla. Venku, v tom, co zbylo z toho zaprášeného, vysušeného městečka na okraji Sedmi písků… Venku před jeskyní je septeto – to je sedm, jestli to náhodou nevíte – jan’tepských válečných mágů plně zaměstnáno vražděním křičících a o milost prosících posledních přeživších členů mého klanu, jednoho po druhém. Pravděpodobně by nás všechny mohli sežehnout na popel jediným mocným kouzlem, ale viděla jsem, že většina těch mágů jsou ještě teenageři. Myslím, že se jeden před druhým předvádějí. Už brzy přijdou na to, že jsem tady, a vymyslí speciálně pro mě nějaké obzvlášť ošklivé kouzlo, ale zdá se, že se nemám čeho obávat, protože ta laskavá stařenka, která se mě snaží postrkovat pořád dál a dál do jeskyně, má plán.

Psst… buď hodná holka.

Výborný plán, paní.

Mám sto chutí jí říct, že žádný Mahdek by nikdy neřekl jedenáctileté, aby byla zticha. Stejně tak by mi neříkali holka, protože až teprve ve třinácti předstupujeme před svůj kmen a oznamujeme každému, kým a čím jsme uvnitř. Ve svém věku mám hledat svého zvířecího ochránce – zvíře nebo ptáka -, který bude mým společníkem na cestě světem, bude mi šeptat své rady a povede mě životem.

Jak vás má nějaký zvířecí ochránce slyšet volat, když jste pořád zticha?

Mahdecké děti jsou vybízeny k tomu, aby dělaly hluk, říkaly nahlas, co si myslí a co mají na srdci (i když nás dospělí zrovna neposlouchají, jak jsem si všimla), aby se duchovní pastýři procházející kolem stali součástí našich slov a písní a jeden z nich rozpoznal spřízněnou duši, jejíž život chce sdílet.

Já však zvířecího ochránce nikdy mít nebudu. Nikdy se z této jeskyně nedostanu. Ať si hodná stařenka mumlá to svoje „buď hodná holka“, kolikrát chce, bude to jedno. Být hodný nikdy nezachránilo mahdeckého uprchlíka před smrtí z rukou jan’tepského kouzelníka.

Ačkoli…

Teď mě napadá, že jak tady ležím stočená do klubíčka a snažím se udělat co nejmenší uprostřed doutnajících mrtvol lidí z městečka, kteří se sem doplazili, když je trhala na kusy železná a ohnivá kouzla, zatímco tahle umírající stařenka… Ne, jsem si naprosto jistá, že už je mrtvá. Ukazováček zdravé ruky má stále přitisknutý ke rtům, jako by mi i po smrti připomínala, abych byla potichu. Nicméně nemůžu si pomoct a musím přemýšlet, jestli snad není nějaká souvislost mezi tím, že můj lid je jediný na kontinentu, který nežádá od své mládeže, aby byla zticha, a skutečností, že nás zůstalo tak málo. Možná že naším hlavním problémem je právě to, že jsme se nikdy nenaučili mlčet.

Zvenku ke mně doléhá bojový pokřik jedné z našich válečnic. Útočí na mágy, pokřikuje na ně postaru naší řečí. Už ji nepoužíváme ani mezi sebou, protože je to lidem, kteří nám poskytují přístřeší, nepříjemné. Jan’tepští mágové, kteří nás pronásledují, říkají lidem, že naše řeč je „jazyk ďábla“. Říkají, že s její pomocí probouzíme pekelné bytosti, aby zabíjely naše nepřátele.

Jak bych si přála, aby to byla pravda!

Vím, že naše válečnice zahynula, když jsem uslyšela hromové prásknutí ohnivého kouzla, které rozzářilo vzduch před jeskyní. Dokážu si představit déšť zlatomodrých jisker následovaný obrazem časného jitra po bouři. Napůl toužím vyběhnout ven, jen abych spatřila zázraky jan’tepské magie. Vím, že bych ji měla nenávidět, ale barvy, světla, způsob, jakým se pohybují… jsou krásné. A když máte stejně umřít, proč by to nemohlo být při pohledu na něco krásného?

Už je pozdě. Křik ustal a vše utichlo. Přemýšlím, jestli válečnice, která právě zemřela, byla poslední z mého klanu. A byl můj klan poslední, který zbyl z kdysi slavných mahdeckých kmenů?

Jsem teď sama?

„Mrtvoly spalte, popel zakopejte,“ slyším říkat jednoho z mágů. Je to ten starší, který jim velí. Ale není to ten, kterého nenávidím ze všech nejvíc.

Ten, kterého nenávidím nejvíc, je mladší, asi šestnáctiletý. Je však stejně vysoký jako ostatní. Ramena má široká a na rozdíl od ostatních vypadá pod oblečením silný. Neusmívá se, když zvedá ruce, vytváří prsty ony podivné tvary a vysílá blesk a plamen, aby nás zabily. Nesměje se ani nežertuje, když umíráme.

Ty ostatní můžu nenávidět způsobem, jakým nenávidíte chladnou zimu nebo ostrý kámen, o který si rozříznete nohu. Jsou krutí a uvnitř odporní. Jsou zrůdy. Ale tenhle ví – někde uvnitř ví –, že to, co dělají, je špatné. Je to lidská bytost. Jako já.

Ale stejně to dělá.

Neznám jeho jméno, protože když jsou jan’tepští mágové v akci, oslovují se přezdívkami jako „Železná kobra“ nebo „Ohnivá liška“. Tenhle mladík je „Stínový sokol“.

Jednou Stínového sokola zabiju.

No, nejspíš ne, protože za několik okamžiků zemřu.

Vzduch před jeskyní začínají rozněcovat další kouzla. Tentokrát jiná. Žádné údery hromu, které vzápětí utichnou, ale setrvalý praskot plamenů, které proudí z dlaní kouzelníků, jako kdyby jejich ruce byly sopky plné lávy.

Proč je pro ně tolik důležité, aby nenechali žádné stopy?

Slyším někoho z mágů stěžovat si na pach masa pálícího se na kostech mrtvých. Několik z nich zvrací a jejich kouzla se hroutí od ztráty soustředění. Pak na ně ten starší cosi zakřičí a začínají celý proces znovu. Brzy někoho pošle do jeskyní, aby pátral po opozdilcích. Aby našel mě.

„Prosím, ušetřete nás!“ vykřikuje jakýsi hlas. Není to nikdo z mého lidu. Jsem si jistá, že ti už jsou všichni mrtví. A také by nás ani nenapadlo prosit jan’tepský válečný oddíl o milost. Ten, kdo tu žebrá o život, musí být někdo z vesničanů, kteří se nás ujali.

„Nevěděli jsme, kdo jsou!“

Není to pravda. Nikdy jsme nelhali o tom, kdo jsme. Možná jsme ale měli.

„Přivolali si démony, aby nás přiměli ukrýt je.“

Pustý výmysl. Ať si Jan’tepové tvrdí, jak chtějí, že používáme ďábelskou magii – což byla jejich výmluva, když nás začali před třemi sty lety vyvražďovat –, ďábla „přivolat“ nemůžete. Vím to, protože jsem to mnohokrát, mnohokrát zkoušela.

„Jen jsme předstírali, že je ukrýváme, abychom vás mohli na–“

Zvláštní, že ho zabijí právě v okamžiku, kdy konečné říká něco pravdivého. Můj klan zůstal v tomto městečku Sedmi písků příliš dlouho a jeden z obyvatel musel následně vyhledat nějakého jan’tepského čarostopaře, který pak dovedl válečný oddíl přímo k nám.

Nikdy nezůstávej na jednom místě příliš dlouho, říkají Mahdekové svým dětem.

To mi řekli i matka s otcem těsně předtím, než zahynuli při nájezdu, který před třemi roky vyhladil polovinu našeho klanu. Stále si pamatuji výraz v jejich tvářích, jak byli vyděšení.

Proč nejsem vyděšená?

Zemřu tu, v této temné jeskyni, uvidím jen tvář mrtvé ženy s prstem stále přitisknutým k neživým rtům a ucítím jen pach mrtvol kolem sebe. Měla bych být vyděšená. Měla bych se zlobit. Místo toho se cítím skoro… opile? Je to správné slovo? My, Mahdekové, nepijeme silné nápoje (hloupý název pro alkohol, jelikož síla je v duších a ti vás mají provázet, ne nutit chovat se hloupě). Možná jedině tehdy, když sledujete vlastní rodiče vznášet se ve vzduchu se zápěstími a kotníky ovinutými nádhernými proužky žlutého a stříbrného světla těsně předtím, než jsou roztrháni na kusy, víte bez stínu pochybností, že totéž jednoho dne udělá nějaký jiný jan’tepský mág vám.

Dnes je ten den, myslím si.

„Tady!“ slyším zavrčet hluboký hlas. „Chyť ji!“

Natahuji ruce, aby mě mohli snáz vyvléct z hromady mrtvol. Neodtahuji se, ani nekřičím. Možná jsem doopravdy hodná holka?

„A teď rychle, dokud ještě ničí důkazy!“

Pár velkých rukou mě pevně uchopí za zápěstí a vleče mě dozadu, pryč od vchodu. Zadnicí kloužu nejprve po mrtvolách a potom po chladném kamení a blátě. Zdá se, že jdeme hlouběji do jeskyně. Vůbec mě nenapadlo, že by mohla být tak hluboká: než mě sem ta stařena zatáhla, vypadala jako obyčejná mělká sluj.

Ten, kdo mě předtím popadl, pouští má zápěstí a bere mě do náruče. Hledím do tmy a jen stěží rozeznávám dvě postavy. Sklánějí se nade mnou a kvůli stínům, které vrhají, vypadají hrozivě. Jako ďáblové.

Možná že můj lid skutečně uctívá ďábla.

Cosi těžkého skřípe na podloží jeskyně a posunuje se, jak to větší ďábel postrkuje ramenem. Dvojice se shýbá ještě víc a táhne mě do úzkého tunelu. Museli ho zamaskovat vesničané, aby ho mohli při nájezdech používat jako úkryt pro sebe a své cennosti. Možná není moc dobrý, když mágové, kteří po vás jdou, mají písečné kouzlo, které vás vyslídí všude. Ten, kterého oslovovali Stínový sokol, v tom byl nejlepší, jak jsem slyšela říkat jednoho z ostatních. Možná už si pro nás jde.

„Neboj se,“ říká jeden z mých zachránců. Hovoří daromansky, řečí země, která leží asi tři sta kilometrů odsud. Sedm písků nemá vlastní jazyk, a tak většina lidí z těchto končin mluví zjednodušenou daromanštinou. Tento muž však mluví lámaně, jako kdyby se jí naučil teprve nedávno. Hlas má hluboký a tón rozmrzelý, jako by mě předem varoval, abych se s ním nehádala.

„Co je s ostatními?“ ptám se přeci jen, ale odpovědí mi je jen šoupání jeho bot na kamenité zemi. Hádám, že nechce říct, že žádní ostatní nejsou.

„Kam mě to nesete?“ zeptám se pak.

Hlas, který mi odpovídá, patří ženě. Zní neobvykle. Uhlazeně. Sametově. Líbí se mi, ale když ho slyším, připadám si zvláštně, jako kdybych se potají vkradla do domu bohatého člověka a někdo mě měl každou chvíli najít. „Na jedno místo daleko odsud,“ říká. „Na místo, kde budeš v bezpečí.“

Muž promluví, hekaje námahou od toho, že mě nese a musí se u toho hluboko ohýbat. „Už se nebudeš muset živit zbytky, děvče moje. Už žádné plahočení v pouštích pod spalujícím sluncem, ani v ledových lesích v mrazivé zimě. Budeš bydlet ve velkém domě, jíst vybraná jídla a budeš mít všecky hračky, na jaké si jen vzpomeneš.“ Hlas se mu při posledních slovech zlomil – jako kdyby se ze všech sil bránil pláči.

„Jan’tepové –“ začínám, ale žena mě přerušuje.

„Už nikdy ti neublíží,“ říká teď hlasitěji, protože hádám, že už se nacházíme pořádně daleko od vchodu do jeskyně. „Naše rodina je bohatá, dítě. A významná. A jsme…“ Usilovně přemýšlí, jako kdyby nemohla přijít na správný výraz, což mě ujišťuje, že není rodilou daromanskou mluvčí. Za další vteřinu jí muž cosi zamumlá a ona přikývne. „Čestní válečníci. Ano, jsme čestní válečníci. Rozumíš mi? Dokonce ani jan’tepský lord mág by si nedovolil pokusit se tě od nás odvést.“

Ráda bych jí vysvětlila, že nemám ani ponětí, kdo jsou čestní válečníci, a že se mýlí, poněvadž když kouzelník jednou spatří Mahdeka, nikdy po něm nepřestane jít, ale zjišťuji, že už jsem na to příliš unavená. Nevím, jak dlouho mě nesou a co je to za nádherné zlaté světlo, které najednou vybuchne všude kolem nás. Musí to být jan’tepské bleskové kouzlo. Cítím výčitky kvůli tomu muži a ženě, kteří se sem vydali v domnění, že mě mohou zachránit. Nikdo není rád, když zjistí, že jeho svět není tak bezpečný, jak si myslel.

„Teď rychle,“ říká muž. „Odveď ji do kočáru!“

Slunce. Záře, kterou jsem viděla, bylo slunce na nebi nad námi, ne jan’tepská magie.

Ukrývají mě pod přikrývku v kočáře, který, podle krátkého pohledu, jenž se mi naskytl, byl nejpřepychovější, jaký jsem kdy viděla. Jeho houpání mě brzy začíná uspávat, zatímco nás čtyři krásní koně táhnou po prašné cestě a pak na silnici. Hlava mi spočívá v ženině klíně. Je to ten nejteplejší a nejměkčí polštář, jaký jsem kdy poznala.

„Teď si odpočiň,“ říká a hladí mi pod přikrývkou ryšavé smotky vlasů. „Nejhorší máme za sebou – to ti přísahám. Buď teď hodná holka a zůstaň tiše jako myška, dokud se nedostaneme z jejich území.“

Buď teď hodná holka.

Byla milá. Její muž také. Odvezli mě do krásného domu, velkého a přepychového, jak slibovali.

Jejich těla jsem pohřbila na zahradě o půl roku později.

***

Rytíř / Dobyvatel

Rytíř

Rytíř trestá nespravedlnost silou, a je-li vyzbrojen soucitem, chrání nevinné před možnými dobyvateli. Putovat jako rytíř může být dobrá a užitečná věc – na jistý čas. Ale rytíř se příliš snadno nechává ovládnout hněvem, slepou poslušností a touhou po pomstě, a tak se z něho stává dobyvatel. Cesta rytíře není Cestou Argosanů.

 

1

Hroby

„Slečinko, ušpiníte si šaty,“ upozornil mě rytíř Vespan. Ani ledabyle ovázané popáleniny na jeho hrudi a klíční kosti mu nezabránily v nespokojeném zamlaskání, které vydával pokaždé, když se mu něco nelíbilo. Já si ho ale nevšímala, kopala jsem dál a radovala se z deště, který mi promáčel oblečení, chladil na kůži a poněkud změkčoval tvrdou zemi. Rytíř Vespan se pokusil vzít mi lopatu, ale když jsem zavrtěla hlavou, poodstoupil.

Rytíř býval něco jako společník urozeného pána, jak byste nejspíš nazvali zvláštní typ vojáka ze zámoří – což lord Gervais neobratně přeložil do daromanštiny jako „čestný válečník“. Také býval takovým rytířem – nebo mně to Rosarita (která zjevně rovněž bývala rytířkou) aspoň tak řekla, když jsem se jí jednou zeptala, proč se chovají tak odlišně od jiných šlechticů ve městě.

„My nejsme Daromani,“ zavrčel tenkrát Gervais. „Dokonce bychom se ani neměli počítat mezi jejich šlechtu, ale když rozhodíš tu a tam pár mincí, ti jejich prodejní soudci tě prohlásí králem, pokud je cena správná.“

„Nepleť té holce hlavu,“ napomenula ho Rosarita (nikdy ne lady Rosarita, protože když jsem odmítla říkat jí matko, měla jsem ji oslovovat jenom křestním jménem) a laškovně ho pleskla přes břicho.

„Učitel společenského chování ve škole říká, že skutečná dáma musí být cudná a tichá a nikdy se nepere, protože je to barbarské,“ sdělila jsem jí.

Nechodila jsem do školy dlouho a považovala jsem za důležité dokázat mým patronům (protože když je nechci nazývat svými rodiči, pak o nich budu jednoduše mluvit jako o mých patronech), že jejich peníze nejsou vynakládány nadarmo, hlavně vzhledem k tomu, kolikrát mi byl mistr Phinus nucen opakovat tuto poučku, protože jsem, jak mi často připomínal, byla velmi zlobivá dívka, která se nikdy nepoučí. Nicméně má ukázka dobrých mravů neměla na Rosaritu kýžený účinek.

„A jak že se jmenuje ten učitel?“ zeptala se nenuceně. Tou dobou jsem už i já poznávala ten tón v jejím hlase.

„Rosarito…,“ ozval se Gervais. „Byl to přece tvůj nápad, aby to děvče –“

Jeho žena zvedla ruku, pak vzala do dlaní moji a políbila ji, jako kdybych byla paní domu já a ona pouhou služebnou. „Samozřejmě, maličká, tvůj učitel má úplnou pravdu, ačkoli jsem si jistá, že tím myslel, že skutečné dámy a pánové by měli být laskaví a shovívaví a bojovat jen v krajním případě.“

Takhle to mistr Phinus vůbec nemyslel. Nebyla jsem ale hloupá. Pochopila jsem, že mi tím Rosarita říká, že se mám jinak chovat ve škole a jinak všude jinde. Mahdecké děti se tomu učí velmi brzy, protože na jednom místě nikdy nezůstáváme dlouho, než nás okolnosti donutí hledat si jiný úkryt.

„Máš v sobě moudrost,“ řekla tenkrát Rosarita s úsměvem teplým jako čerstvě upečený chléb. „Nasloucháš. Díváš se. Učíš se způsobům světa, ve kterém žiješ. To je vzácná a cenná schopnost, drahoušku.“ V očích jí zajiskřilo, když úkosem pohlédla na Gervaise. „Někteří lidé si ji musejí teprve osvojit.“

Gervais si odkašlal. Dělal to často, i když v žádném případě nebyl ještě starý. Myslím, že byl starý jenom v srdci. „Toho se dočkám od ženy, která má chuť jít rozporovat –“

Tady musím připustit, že pořádně nevím, co znamená slovo rozporovat, ale domnívám se, že je to něco jako rázně se zapojit do barbarské rvačky, jaké se správné dámy vyhýbají.

„… má chuť jít rozporovat počínání dívčina učitele chování, protože jí opakuje stejné poučky, jaké byl bezpochyby nucen se učit také, když byl v jejím věku. A co se té moudrosti týče –“

Lord Gervais to dělal často. Začal u jedné věci a přecházel ke druhé, aniž to oddělil něčím jiným než slovy „a co se týče…“, nezbytně doprovázenými rozmáchlým mávnutím paží a zvýšeným hlasem.

„A co se té moudrosti týče, pokud hledáme právě ji, pluli jsme špatným směrem! Tento kontinent je barbarský. Přes všechny jeho divy, od gitabriánských vynálezů až po jan’tepská kouzla, jsou tihle lidé jako děti, kterým byl podán příliš ostrý nůž bez náležitého poučení. Mocné národy vedou válku proti slabým; slabí kořistí na ještě slabších. Mágové – mágové, jaké jsme u nás nikdy neměli, obracejí svá úžasná kouzla proti uprchlíkům a nevinným…“

Rosarita se zhluboka nadechla. Mysleli byste si, že spustí velký křik, ale ve skutečnosti to dělala proto – i když to bylo stěží postřehnutelné –, že to pokaždé přimělo Gervaise zklidnit se, plaše se usmát a přestat mluvit.

Měli mezi sebou mnoho takových nenápadných znamení: náznak úsměvu, kterým říkali, že se mají rádi; drobné přikývnutí, které jste sotva zahlédli a které znamenalo, že se dohodli na něčem strašlivě důležitém. Čím menší přikývnutí, tím vážnější se to rozhodnutí ukázalo být. Mrknutí. Gesta. Dokonce i mlaskavé zvuky, které Gervais občas vydával. Bylo to, jako kdyby měli jakousi tajnou řeč, které rozuměli jen oni dva.

Jednou jsem se na to ptala rytíře Vespana. Řekl mi, že to je tajná řeč. Říkal, že tajnou řeč mají mezi sebou všichni milenci, dokonce i když o tom zpočátku nevědí, a že není větší potěšení než život strávený jejím společným učením.

Rytíř Vespan, sdělil mi jednou lord Gervais, jako by šlo o nějaké velké tajemství, byl tak trochu romantik.

Měla bych se vrátit k Vespanovi, i kdybych se měla zmínit jen o tom, že po většinu času, kdy jsem žila v jejich domácnosti, jsem se domnívala, že „Rytíř“ je jeho křestní jméno. Ale jak už jsem řekla, ukazuje se, že rytířem nazýváme člověka, kterému pán důvěřuje víc než komukoli jinému na světě. Šlechtici z města, kteří se v domě pravidelně zastavovali, aby vyhledali lorda Gervaise (ačkoli častěji se na něj dívali spatra), mluvili o Vespanovi jako o „majordomovi“. Pochybuji, že to Vespan vůbec oceňoval.

Byl vlastně Rosaritin rytíř – ještě z jejich země za mořem, kde byla známa jako „sir Rosarita“, což je zvláštní, poněvadž v daromanštině se ekvivalent slova „sir“ používá jen v souvislosti s muži.

„Rytíř je rytíř, který je rytíř,“ říkával Gervais. Rád opakoval věci třikrát, i když občas řekl něco jenom dvakrát a odmlčel se, zatímco jsem na něho civěla, rozčilená z čekání na třetí opakování, než se nakonec usmál a přiměl mě to říct společně s ním.

„Mohla bych být rytíř?“ zeptala jsem se.

Lord Gervais právě vařil večeři. Občas to dělal – jen aby dokázal, že to dovede. Vytáhl ze zásuvky dlouhou dřevěnou naběračku a podržel ji před sebou, jako kdyby to byl veliký meč. Myslela jsem, že si chce hrát na šermování, ale zpražil mě pohledem, takže jsem ztuhla.

„Natáhni ruce,“ poručil.

Poslechla jsem.

Klepl mi koncem naběračky na obě dlaně a potom na čelo. Kdyby to byl opravdový meč, byl by mě pořezal.

„Tak,“ řekl nakonec.

„Tak co?“ nechápala jsem.

„Tak – jsi rytíř.“

Opět se začal věnovat míchání polévky.

„Ale ne opravdový rytíř,“ řekla jsem.

„Ach ano, opravdový rytíř.“ Otočil hlavu – jen o kousek ale dost na to, abych věděla, že tento signál znamená, že mám pozorně poslouchat, co se mi chystá říct, ale nesmím to před nikým opakovat. „Nikdo z tebe nemůže udělat rytíře. Dokonce ani ty sama ze sebe nemůžeš udělat rytíře. Rytíř existuje pouze krátký okamžik, když uděláš něco statečného, laskavého, nemožného a vznešeného najednou. V tu chvíli kráčí po zemi rytíř, a když ta chvíle pomine, rytíř zmizí a zůstaneme tu jenom my, hloupé, nemotorné věci z masa a kostí.“

Pak udělal něco velmi gervaisovského. Pohyboval sanicí, jako by si žvýkal vlastní jazyk, načež na mě vrhl vlahý pohled, který občas míval, a dodal: „Jistěže jednou budeš skutečný rytíř, mé dítě.“

Nikdy předtím ani potom jsem se nesetkala s člověkem, který by měl tak dobré srdce jako lord Gervais. A měl i pravdu: nedlouho poté, co pronesl tato slova, jsem se skutečně stala rytířem. Pravda, jen na okamžik a rozhodně ne tak, jak by si on přál.