Zuzana Hartmanová: Oko bouře
Spasitelovo impérium se drolí. Na počátku zdánlivě silná říše, která ví, jak se chránit před bouří, se v pokračování ocitá v oku bouře, křehká a rozpolcená. Cíl krys apokalypsy je jasný. A samozvanému vládci Leru se pranic líbit nebude.
Oko bouře na začátku nenavazuje na události ze závěru prvního dílu Před bouří . Místo toho se čtenář ocitá v minulosti, ve vzpomínce Arumiela, kde se odkrývají důležité okolnosti jeho cesty za mocí. V jiné vsuvce nám autorka Zuzana Hartmanová osvětlí i jeho překvapivý vztah k bohyni lásky Sionaře, již nechal později zotročit. Arumiel se stává mnohem zajímavější postavou než dříve. Je to dobrý intrikán, oběť zbrklosti a naivity mládí, nebo čistokrevný psychopat? Všechny tyto vrstvy navazují jedna na druhou, místy srůstají, sem tam jako by se některá chtěla odloupnout. Střet s osvobozeným bohem smrti Corvem vzal Arumielovi mnoho sil. Možná víc, než si mohl dovolit.
Příběhová linka z hlavního města Arameje ale není pro tento díl stěžejní. Hlavní úlohu tu má druhá kohorta Garifa Ungaara, elitní jednotka Arumielových démonů. Autorka do sebe spojuje vícero osudů postav, které vystupují jako proutky z hlavní větve symbolizující cestu a cíle vojenského útvaru. Nejvýraznějším hrdinou je samotný Garif Ungaar, rozpolcený mezi přísahou vládci, odpovědností za své vojáky a potlačovaným chtíčem po komplikované ženě. Po Vesper touží většina vojáků už od dob, kdy ke kohortě patřil její snoubenec Meren. Z Vesper se stala žena zlomená událostmi, které ji po Merenově smrti neodvratně čekaly.
Třetí výraznou linií zůstává putování bývalé nekromejky a nově zrozené bohyně života Luciany po boku boha smrti Corva. Dvojice se snaží uniknout smrti či zotročení v Arumielově područí. Zároveň spolu pozvolna navazují přátelství, které nevyhnutelně přerůstá v něco mnohem hlubšího. I přes svůj neoblíbený božský původ získávají díky Lucianině daru léčit na různých místech nečekané spojence. Navíc to vypadá, že nejen uvnitř hranic Leru mohou najít pomocnou ruku.
Autorka se v Oku bouře z velké části věnuje hře o moc, o své proto nepřijdou příznivci politických tanečků. Zuzana Hartmanová se nebojí pouštět do složitých intrik, do popisů diametrálně odlišných druhů sexu ani do nepříjemných témat, kterým se mnozí autoři raději vyhnou. (Například jak si během několik dní trvající cesty důstojně ulevit ve vagonu, kde se skrýváte s dalšími černými pasažéry.) Velmi přirozeně působí nespisovná čeština v přímé řeči, když dojde na klení a nadávky.
Stejně jako v prvním díle je v románu velké množství vedlejších postav, které se hůře pamatují. Tento drobný chaos by se dal zmírnit čtením všech dílů série za sebou, což ale zatím není možné. Oceňuji proto rejstřík pojmů na konci knihy a lexikon postav na webových stránkách autorky.
Vytknout můžu jen subjektivní drobnosti. Osobně mě zcela neuspokojilo vysvětlení, jak mohly Sionařiny výkladové karty lhát, a přitom mluvit „pravdu“. Přestože mi množství sexu a sexuálně zabarvených narážek v knize nevadí, uvítala bych méně postkoitálního poplácávání po rameni. Tyto lechtivé vsuvky málokdy děj obohacují o další informace. Obvykle jen opakují to, co jsme si už vyvodili během četby o samotném aktu.
Druhý díl Krys apokalypsy si drží vysokou úroveň prvního dílu. Hluchá místa zde neexistují. Všechny postavy se neustále dostávají do fyzické akce nebo jsou vystaveny emocím. Závěr, jak už je u knih Zuzany Hartmanové standardem, graduje do hurikánu překvapivých zvratů, krve, bolesti a… rozlámaného peří. Čekání na poslední díl bude pro fanoušky dlouhé.
Vydal: Host, 2021
Obálka: Vít Burda
Vazba: brožovaná
391 stran / 369 Kč