S. K. Vaughn: Skrz prázdnotu

Nakladatelství Host vydalo román Skrz prázdnotu, vesmírný thriller, který potěší fanoušky románu Marťan nebo filmu Příchozí.

ANOTACE:
Z temnoty mě vyvede tvůj hlas

Jsou Vánoce roku 2067. Troskami kosmické lodi, která neřízeně pluje prázdnotou, zní Tichá noc. Na palubě se z umělého spánku probouzí kapitánka May, která trpí ztrátou paměti. Na Zemi však nikdo neví, že kapitánka je v nebezpečí a že energie rychle ubývá.

Mayino rozhodnutí zúčastnit se mise ji odcizilo manželovi, přednímu vědci NASA — ten jediný ji však může zachránit. Když na Zemi konečně dorazí její signál SOS, Mayin manžel neváhá a přispěchá jí na pomoc. Netuší ovšem, že ne všichni si její bezpečný návrat přejí. A co je snad ještě hrozivější — že se na lodi možná nachází černý pasažér

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Host, listopad 2020
Původní název: Across the Void
Překlad: Aleš Drobek
Obálka: Ceara Elliot
Vazba: brožovaná
Počet stran: 471
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

DUBEN 2045

BOURNEMOUTH, SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ

 

„Už jsi moc daleko.“

Eve stála na okraji zahradního rybníka a ve slábnoucím jarním světle jí na tváři vystupovaly ustarané vrásky. Mohla za ně její desetiletá dcerka May, která ve své oblíbené žluté koupací čepici a brýlích stejné barvy rozstřikovala zelenou vodu na všechny strany. Když May viděla, jak se máma tváří, spokojeně se usmála. Byl to pro ni důkaz, že dělá něco opravdu nebezpečného.

Eve nebyla kdovíjak přecitlivělá matka, ovšem Mayin nápad doplavat až na protější stranu kalného rybníka, a navíc pod vodou, jí nepřišel ani zábavný, ani rozumný. Zvedla ručník a zavolala:

„Stejně už je čas na večeři. Tak už z toho žabince vylez a…“

„Potkáme se na druhé straně!“ křikla May a zmizela pod hladinou.

„Sakra,“ zaklela Eve.

May se zaradovala ještě víc, když pod vodou uslyšela tu ztlumenou nadávku. Dvojnásob ji to pobídlo k tomu, aby matce dokázala, že svůj úkol hravě zvládne. Začala ze všech sil kopat nohama, a když usoudila, že urazila slušnou vzdálenost, na okamžik se vynořila, aby se podívala, jaký pokrok udělala. Sklíčilo ji, když zjistila, že jí chybějí ještě dvě třetiny cesty a přitom ji už teď zmáhá únava. Ve studené vodě jí tuhly svaly a zrychloval se jí dech. A jako by to nestačilo, Eve využila příležitosti a začala na ni rozčileně volat, aby okamžitě vylezla ven dřív, než se utopí.

Utopí.

May byla od raného věku výbornou plavkyní, na svá léta nadprůměrně nadanou a silnou. Představa, že umře v prostředí, v němž se cítila tak pohodlně a sebejistě, snad ještě více než na souši, jí přišla nesmyslná — až do onoho dne v rybníku. S každým tempem jí těžkly končetiny a stále ostřeji ji píchalo v plicích. Když se prve vynořila, rychle se nadechla, ale nyní jí vzduch znovu docházel. Konečně uslyšela hlásek, který jí kdesi v koutku mysli připomínal matčino varování před tímto rybníkem. Voda zde byla studená dokonce i v létě, protože slabé slunce ji nikdy neohřálo hlouběji než pár desítek centimetrů od matné, zachmuřené hladiny.

Jenže já jsem skvělá, pomyslela si May odhodlaně. Výjimečná.

Její vnitřní roztleskávačka ji v minulosti motivovala vždy spolehlivě, May však dnes ta slova v bolestivě studených uších připadala prázdná. A tak spolkla hrdost a znovu se vynořila a nadechla. Spatřila ale, že jí k protějšímu břehu stále zbývá poslední třetina délky, vzdálenost, která jí v tu chvíli přišla stejně ohromná jako Lamanšský průliv. Šlapala vodu a lapala po dechu, ale tělem se jí dál šířila ochablost.

A pak už se jí paže jen slabě zachvěly, jak z nich vyprchaly poslední zbytky sil. May se zmocnil tupý, strnulý vztek. Byla vážně hloupá, že neposlechla mámino varování. Ještě naposledy se chtěla na Eve podívat s nadějí, že matka v Mayiných očích pozná tiché volání o pomoc, na něž se její prochladlý hrudníček už nezmohl. May však spatřila pouze ocelové nebe zavěšené nad šedivou, výsměšnou krajinou a pak klesla ke dnu jako kámen. Stačila už jen zadržet svůj poslední dech, cítila ale, že i na to jí docházejí síly. Zmodralým tělem se jí šířila mrazivá smrt, jako když člověk strčí ruku do sněhu, a obestírala ji temnota hlubiny prorostlé vodním plevelem. A vtom na prsou ucítila ostrou bolest a uslyšela, jak ji z propasti táhne rozhodný hlas:

„Dýchej!“

 

 

2

25. PROSINCE 2067

VÝZKUMNÁ VESMÍRNÁ LOĎ HAWKING II

 

Mayino nahé tělo spočívalo na lůžku zmrzlého hypotermického gelu, v přízračném tichu izolační kapsle s jednotkou intenzivní péče. May byla intubovaná, napojená na všechna představitelná resuscitační zařízení a její jedinou známkou života bylo mnohohlasné, robotické švitoření přístrojů. Zdravotnická kapsle, baňatý kokon s mléčným povrchem, jemně pulzovala v rytmu Mayina mělkého dechu. Spolu s tlumeným jantarovým přísvitem nouzového osvětlení byla kapsle jediným významnějším zdrojem světla v jinak zšeřelé ošetřovně. Mayina vyzáblá tvář, rámovaná ojíněným pozorovacím okénkem, vypadala mrtvě.

Vtom senzory zachytily rychlé pohyby očí, první paprsky úsvitu vědomí, a sotva znatelné zachvění řas. Kapsle zareagovala, bílá skořepina zbrunátněla, postupně zvýšila teplotu a vpravila May do žil přípravek na povzbuzení nervové činnosti.

Mayiny otupělé smysly vnímaly jen mdlé tepavé světlo a vzdálené zvuky. Dlaně se jí slabě svíraly a rozevíraly, zatímco se v jejím ospalém mozku rozsvěcela galaxie neuronů. Na kůži se jí zaleskla tenounká vrstva potu. Každá kost v jejím těle vibrovala bolestí a v žilách se jí vařila krev.

Přestože se její životní funkce rychle probouzely, v duchu se May stále potácela ve zdánlivě neproniknutelné mentální mlze. Dýchací přístroj a ostatní systémy podpory života se pomalu vypínaly a ona si pomyslela, že pokud ji někdo nepostrčí k životu zvenčí, nejspíš se udusí. Vytoužený podnět přišel v podobě vánočních koled, které se naráz vyvalily z lodních reproduktorů a které doprovázel předtočený pozdrav v několika jazycích. Na popud mohutného dětského sboru pějícího Tichou noc Mayiny nadledviny vyloučily do krevního oběhu všechen adrenalin, který měly k dispozici. To mělo podobný účinek, jako když člověk nastartuje auto, které dlouhé týdny stálo venku na mrazu. K procesí životních funkcí se záhy připojila také Mayina autonomní nervová soustava a v zájmu zvýšení tělesné teploty jí prudce roztřásla svaly. V Mayině mysli se zajíkavě probudilo útržkovité vědomí, dětský sbor dospěl k hlasitému crescendu a May otevřela oči.

 

3

„Pacient resuscitován. Vypínám izolační kapsli.“

Klidný ženský hlas lodního počítače přehlušil slábnoucí zvuky usínajících přístrojů. Mayin respirátor naposledy unaveně vydechl a umlkl. Víko kapsle se odsunulo stranou a kondenzace na vnitřní straně stěny stekla na zem. May byla dočista dezorientovaná. Nedokázala zaostřit zrak a sotva pohnula ochablými pažemi. Zmocnila se jí panika, respirační a výživové trubice však její křik zdusily jako roubík. May je sevřela pomalu rozmrzajícími prsty a začala trubice vytahovat ven. Musela přitom přemáhat dvojí nutkání ke kašli a dávení.

Když se však intubace konečně zbavila, začala se nořit do hypotermického gelu, který mezitím roztál v teplou vazkou hmotu. Gel se jí vplazil na hruď a obtočil kolem krku, jako by ji chtěl zaškrtit. May tělem proběhl elektrický šok paniky. Svaly jí začala škubat bolestivá křeč a kůži po celém těle jako by jí probodávaly tisíce jehel a špendlíků. Když jí páchnoucí gel olízl bradu, May sebou trhla a překulila se na stranu. Kapsle se zakymácela a překotila. Jakmile dopadla na zem, svou pacientku prudce vyplivla ven. Zatímco May klouzala po hladké podlaze, jehly s nitrožilní výživou se jí jedna po druhé vytrhávaly z těla.

Mayina mysl divoce bzučela otázkami jako nakopnutý úl. Vše, co svým kalným zrakem v okolním šeru viděla, bylo tuctové, všední. Věděla, že je v nemocnici, ale kde? Nevzpomínala si, že by byla v poslední době nemocná, natož aby potřebovala hospitalizaci. Nyní se však nemocně cítila, téměř na smrt. Jako škrtič ji ovíjela panika a stahovala jí dech. May se chtělo spát. Ševelivý hlas smrti ji přemlouval, aby jednoduše zavřela oči a vzdala se břemene života. Šepot byl přesvědčivý, dokonce svůdný, ona však tušila, že kdyby podlehla, opravdu by zemřela. Cítila to. Naslepo zašmátrala rukama a snažila se chytit něčeho pevného, protože místnost se s ní otáčela, až se z toho May zvedal žaludek. Nemotorně jako nemluvně se začala plazit po zemi.

Nejblíže měla pult u stěny, a tak se zaměřila na něj. Ztuhlými prsty se škrábala po podlaze a za sebou vlekla své gumové nohy. Nakonec klouby jejích prstů zazvonily o studený kovový povrch úložných zásuvek a slabá vlna naděje ji pobídla k dalšímu úsilí. May se zvedla na jeden loket, pak na druhý a vší silou se vzepřela. Ocitla se na všech čtyřech, třebaže ji slabé, roztřesené svaly držely nad zemí jen silou vůle.

May neměla tušení, co si počít dál, proto jen čekala, až se jí v hlavě zformuje nějaká rozeznatelná myšlenka.

Voda.

Jazyk měla suchý tak, že se jí lepil na patro, které stále chutnalo po krvi. Dehydratace. To je název toho, co cítila. Už ten pocit kdysi několikrát zažila. Nízký krevní tlak. Proto se jí točila hlava a proto byla tak slabá.

Hýbej se.

Její mysl se mezitím zbavovala pavučin a okolnímu světu dávala jasnější obrysy. Na pultu vedle sebe, metr nad zemí, May uviděla sbírku lékařských přístrojů a umyvadlo. Představa, že by se postavila, jí přišla absurdní, přesto však natáhla ruku, chytila se kraje skříňky a poklekla na jedno koleno. Sykla bolestí. Jako by ji v každém kloubu a svalu řezaly žhavé nože. Přesouvala sílu střídavě z nohou do paží, kdy jeden pár vždy odpočíval, zatímco druhý pracoval, a nakonec se jí podařilo zvednout do dřepu. To malé vítězství jí dodalo sebevědomí. Přidržela se okraje pultu a vytáhla se nahoru alespoň natolik, aby se jednou rukou chytila vodovodního kohoutku. Vší silou zabrala rukama i nohama, až se nakonec opravdu postavila.

Zahleděla se do kovového umyvadla a hrdě se usmála. Rty jí popraskaly a začaly krvácet, ale ona si toho nevšímala, protože když nastavila ruce pod kohoutek, vyřinula se z něj voda. May se shýbla a hltala každou kapku, která jí stekla do úst. Voda chutnala tak báječně, že by se May rozplakala, kdyby měla odkud brát slzy. Po pár doušcích se v ní probudil nový život. Rozjasnil se jí zrak i mysl. V přihrádce na stěně za umyvadlem byla uložená nouzová svítilna. May ji vytáhla, rozsvítila matný, blikavý kužel a opatrně začala zkoumat ošetřovnu.

Co se tady proboha stalo?

V místnosti byl ohromný nepořádek. Obsah zásuvek, skříněk a bezpečnostních trezorů ležel porůznu na zemi, jako by jej někdo vyházel ven v zoufalé snaze něco najít. Co asi hledal? Pojízdná lůžka byla svlečená a znečištěná. May si pomyslela, že to tady vypadá jako v třídírně raněných uprostřed bitvy. Jak vlastně vím, jak vypadá třídírna raněných? Pokusila se domyslet si příčiny nepořádku, jenže široké mezery v její paměti a myšlenkových schopnostech v ní vyvolaly vlnu tísně, jíž se chtěla od počátku vyhnout. Poručila si, že si nejprve srovná tělo, než zkusí totéž s myšlenkami.

„Hlavně jednoduše.“

Vlastní zašeptání jí znělo chraptivě a cize, ona však byla ráda, že ho slyší. Navíc s ním souhlasila. Zpočátku by se neměla pouštět do ničeho složitého. Zvedla ze země nemocniční plášť a navlékla si jej přes hlavu. Látka příjemně hřála. Voda ji před chvílí povzbudila jako mana, May však cítila, jak se jí tělem znovu šíří slabost a v hlavě jí tepe vinou dehydratace. Kužel světla Mayiny svítilny přejel přes skříňku, v níž se za sklem vyjímaly sáčky s nitrožilní výživou. Přesně to May potřebovala — vydatnou infuzi tekutin, které by doplnily to, co z ní zbývalo. Jen deset kroků odsud. Ke skříňce došla šouravým, nejistým krokem, přičemž se pevně přidržovala pultu, aby na zaneřáděné podlaze neuklouzla.

Natáhla ruku a zjistila, že skříňka je zamčená. Zkusit si vzpomenout na číselný kód by pro May bylo utrpením, o něž v této chvíli nestála. Když se tak rozhlížela po ošetřovně, zda neobjeví něco, čím by mohla rozbít téměř zaručeně nerozbitné sklo, všimla si, že u klávesnice s čísly je optický snímač. Přiložila k němu dlaň. Malý displej vedle zablikal a zobrazil zprávu:

VELITELKA MARYAM KNOXOVÁ, VÝZKUMNÉ PLAVIDLO HAWKING II.

„Vítejte, velitelko Knoxová,“ ozval se veselý ženský hlas lodního počítače.

„Cože?“ opáčila May zaraženě.

„Vítejte, velitelko Knoxová.“

„Já… právě jsem se probudila a… Jak jsi mi to řekla?“

„Velitelko Knoxová.“

„Velitelko?“

„Nerozumím otázce.“

May už nějakou chvíli cítila, jak v ní klíčí strach, ten se však nyní rozrostl do plného květu. „To nic. Já jen… Ztratila jsem paměť. Nic si nepamatuju. Byla jsem vážně nemocná, myslím. Jsem slabá a potřebuju tekutiny… a jídlo. Pomůžeš mi, prosím?“

„Ovšem. Jaká je vaše diagnóza? V současné době nemám přístup k lodní databázi s vašimi lékařskými záznamy.“

„Nevím,“ odsekla May ostře, až ji zabolely dosud citlivé hlasivky.

„Omlouvám se, že jsem vás rozrušila. Přímo za sebou máte rychlou snímací jednotku. S její pomocí mohu vyhodnotit váš zdravotní stav.“

May se otočila a přitáhla si vozík se snímačem k sobě.

„Dýchněte do pulmonální trubice a položte prst na podložku krevního testu.“

May dýchla do trubice a divoce se rozkašlala. Analyzátor krve jí propíchl citlivý prst a ona bolestí vyjekla.

„Nezaznamenala jsem žádné známé patogeny,“ prohlásila umělá inteligence. „Trpíte však vážnou dehydratací, podvýživou a vaše plíce fungují hluboko pod normálem.“

„Brilantní postřeh,“ odtušila May jízlivě.

„Děkuji. Navrhuji neprodleně začít s intravenózní terapií.“

Pod vedením počítače našla May ve skříňce hydratační sáček s elektrolyty a vitaminy, sterilizační balíček a dva automatické injektory s adrenalinem. Vše pomalu přemístila na prázdné pojízdné lůžko a počítač jí pokynul, aby si nejprve vpíchla adrenalin a pak si lehla a zavedla si do paže jehlu s nitrožilní výživou. May si odhrnula rukáv nemocničního pláště a v houšti vpichů lemovaných modřinami začala hledat nějakou použitelnou cévu. Paže měla strakaté podivnými rudými skvrnami, které záhy objevila také na zádech a nohou. Některé byly pokryté strupy. Souvisely snad s její chorobou? Hlava jí třeštila.

„Velitelko Knoxová, zaveďte si, prosím, jehlu intravenózní výživy,“ upomenul ji počítač.

„Ale no jo,“ zabručela May.

Vysoko na stehně našla cévu, která vypadala stále zdravě, a tak si do ní pomalu a opatrně vpíchla jehlu. Bolelo to, jako by ji bodali rozžhaveným pohrabáčem. Pak se ale infuze rozkapala a May se tělem rozlila taková vzpruha, že ze sebe konečně vytlačila pár slz radosti. Jako třešničku na dortu si nasadila dýchací masku a začala plnými doušky lokat směs bohatou na kyslík. Ihned se cítila silněji a pozorněji.

„Podám vám mírné sedativum, aby se vám lépe spalo,“ oznámil konejšivě počítač.

May zavrtěla hlavou.

„Ne. Bojím se… že bych se neprobudila. Musím zjistit, co se…“

V půli věty jí došel dech. Zívla a lehla si na záda.

„Vaše tělo potřebuje odpočinek. Budu pozorně monitorovat vaše životní funkce, a pokud se vyskytne nějaká potíž, vzbudím vás pomocí stimulantu. Adrenalin, který jste si aplikovala, vám navíc nedovolí upadnout do hlubokého spánku. Rozptýlila jsem vaše obavy?“

„Ano, děkuji,“ přisvědčila May zdráhavě.

Lodnímu počítači neměla důvod věřit. Kde bylo psáno, že právě on není příčinou neznámé pohromy, která stihla její plavidlo? Co když to sedativum nebude mírné? Kdyby tě ta mašina chtěla zabít, nikdy by ses nedostala z toho kokonu. Na druhou stranu si tě všimla, teprve až když ses probudila.

May umlčela svůj vnitřní dialog, který přisoudila paranoii, nejspíš jednomu z vedlejších důsledků své choroby. Nebylo divu, že se cítila zranitelná. Jenže pokud nemohla May lodní inteligenci skutečně důvěřovat, pak stejně neměla naději. Navíc si nevzpomínala, že by s počítačem měla dříve nějaký problém. Co vlastně bylo dřív? A co se tady stalo? May doufala, že až se probudí, ukáže se, že to všechno byla jen noční můra. Poví o ní posádce a všichni se tomu zasmějí.

Posádka! May zavřela oči a soustředila se. V duchu viděla několik tváří. Byly rozmazané, občas však nějaká část získala spolu s příslušným jménem jasnější obrysy. Vzpomínka na kolegy pomalu dostávala tvar. Všichni stáli v hloučku a na něco se dívali. Rychle pohybovali ústy, jako by cosi říkali, ale May jim nerozuměla. Oči mhouřili znepokojením, snad dokonce strachem. Vtom se scéna na okamžik zaostřila. Mayini kolegové se dívali dolů na ni, ohmatávali jí krk, zkoušeli tep. Jakýsi muž se k ní naklonil a poslouchal její dech. Na mysl jí vytanulo jméno Jon. Přestala dýchat? „Velitelko Knoxová?“ volali, tleskali jí před obličejem a svítili jí do očí.

Zkoušeli mě oživit.