Benedict Jacka: Předurčený

Nakladatelství FANTOM Print vydává román Předurčený, první díl urban fantasy série Alex Verus.

 

ANOTACE:
Alex Verus je součástí světa skrytého všem na očích, vede totiž magický obchod v Londýně. A třebaže Alexova vlastní moc není tak okázalá jako moc některých jiných mágů, má tu výhodu, že dokáže předpovídat možnou budoucnost – umožňuje mu to tak plnit úkoly, které mají šanci na úspěch jedna ku milionu.
Když však Alexe osloví hned několik stran, aby odemkl relikvii z dávné magické války, ví, že ať už se v ní ukrývá cokoli, musí to být mimořádně mocná věc. A díky svým schopnostem umí Alex předpovědět, že když se úkolu ujme, jeho vlastní šance na přežití klesnou z minimálních na nulové…

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, únor 2020
Žánr: urban fantasy
Obálka: Zuzi Maat
Překlad: Kateřina Niklová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 320
Cena: 319 Kč

 

O AUTOROVI:
Benedict Jacka se stal spisovatelem skoro náhodou, když v devatenácti seděl ve školní knihovně a začal psát příběh do zadní části pracovního sešitu. Od té doby studoval filozofii na Cambridgi, žil v Číně a živil se nejrůznějšími profesemi od úředníka přes vyhazovače po učitele, než se vrátil zpátky do Londýna, kde se dal na práva.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1

Ten den se toho moc nedělo, a tak jsem seděl u stolu, četl si knihu a koukal do budoucnosti.

V obchodě byli jenom dva zákazníci. Jedním byl student s ucouranými vlasy, který stál u regálu s bylinkami a prášky a neustále se nervózně ohlížel přes rameno. Už před deseti minutami se rozhodl, co si koupí, ještě pořád ale sbíral kuráž k tomu požádat mě o to. Druhým byl kluk v tričku s logem Linkin Park. V ruce držel křišťálovou kouli, nepřinese ji ale k pultu, dokud druhý mladík neodejde.

Kluk přijel na kole a za patnáct minut se objeví pochůzkář a napaří mu pokutu za to, že si připnul kolo k zábradlí. Mně pak zavolá někdo, s kým jsem si chtěl nerušeně promluvit, proto jsem odložil knihu na stůl a zadíval se na studenta. „Můžu vám nějak pomoct?“

Trhl sebou, přistoupil blíž, ohlédl se po klukovi a ztišil hlas. „Hm, ahoj. Máte…?“

„Ne. Knihy zaklínadel nevedu.“

„Dokonce ani…?“

„Ne.“

„Mohl byste se, no, podívat?“

„Čáry, o které vám jde, nikomu neublíží. Prostě je vyzkoušejte, pak si běžte s tím děvčetem promluvit a uvidíte, co se stane.“

Student na mě zíral. „To všechno jste poznal jenom z tohohle?“

Vlastně jsem se na bylinky v jeho ruce ani nepodíval, bylo to ale stejně dobré vysvětlení jako kterékoli jiné. „Chcete na to tašku?“

Verbenu, myrhu a kadidlo strčil do tašky, kterou jsem mu dal, zaplatil a po celou dobu na mě v úžasu civěl. Potom odešel. Sotva za ním zapadly dveře, přistoupil k pultu kluk, zeptal se mě na cenu druhé největší křišťálové koule a snažil se přitom působit věcně. Neobtěžoval jsem se podívat, co s ní plánuje provádět – prakticky jediný způsob, jak by si mohl křišťálovou koulí ublížit, byl, že by se s ní mázl přes hlavu, což je víc, než můžu říct o některých jiných věcech, které tu prodávám. Jakmile kluk s papírovou taškou v ruce odešel, vstal jsem, přistoupil ke dveřím a obrátil cedulku na nich z OTEVŘENO na ZAVŘENO. Oknem jsem sledoval, jak kluk odemkl kolo a odjel. Asi o třicet vteřin později prošel kolem pochůzkář.

Svůj obchod mám v severní části centra Londýna, ve čtvrti zvané Camden Town. Je v ní jedno místo, kde se kanál, tři mosty a dvoje koleje uzlují dohromady v městské verzi ambulanční spojky a moje ulice se nachází přímo uprostřed. Mosty a kanál celou oblast jistým způsobem uzavírají a vytváří z ní tak trochu oázu uprostřed města. Až na rachot vlaků tu vládne překvapivý klid. Občas si rád zaskočím na střechu a hledím přes kanál a prazvláštně tvarované střechy okolo. Někdy zvečera nebo zrána, když se provoz zklidní a světlo je slabé, máte dojem, že máte před sebou bránu do jiného světa.

Vývěsní štít nad mými dveřmi hlásá „Arkánum“. Na menší ceduli pod ním stojí některé věci, které prodávám: náčiní, činidla, ohniska a podobné věci. Mysleli byste si, že by bylo snazší prostě napsat „Obchod s magií“, už jsem ale měl až po krk nekonečného proudu lidí, kteří se ptali po kouzelnických kruzích nebo cinknutých kartách. Nakonec jsem uzavřel dohodu s obchodem s kouzelnickými potřebami asi o tři čtvrtě kilometru dál. Na pultu mám krabici s jejich vizitkami a dávám je každému, kdo přijde hledat nejnovější knihu Davida Blaina. Děcka odsud vypadnou natěšená a já mám klid a pokoj.

Jmenuju se Alex Verus. Není to jméno, se kterým jsem se narodil, ale to je jiný příběh. Jsem mág; věštec. Někteří lidé říkají mágům, jako jsem já, orákula, jasnovidci nebo, pokud chtějí být fakt ukecaní, pravděpodobnostní mágové, což je taky v pohodě. Jen ať mi neříkají „prorok“. Nejsem jediný mág v zemi, pokud ale vím, žádný jiný si neotevřel obchod.

Mágové jako já nejsou běžní, na druhou stranu ale nejsme zas tak vzácní, jak byste si mysleli. Vypadáme stejně jako ostatní, a kdybyste některého z nás potkali na ulici, pravděpodobně byste to ani nepoznali. Jen kdybyste byli opravdu vnímaví, povšimli byste si, že je na nás něco jiného, divného, ale než byste se za námi otočili, byli bychom pryč. Jde o úplně jiný svět, ukrytý v tom vašem, a většina jeho obyvatel nemá ráda návštěvy.

Ti z nás, kdo návštěvy rádi mají, to musí inzerovat, a je celkem problém najít způsob, jak to udělat, aniž byste vypadali jako blázni. Většinou spoléháme na doporučení, mladší mágové ale používají i internet. Slyšel jsem o jednom chlapíkovi v Chicagu, který si podal inzerát ve Zlatých stránkách s titulkem „Čaroděj“, to je ale pravděpodobně jenom legenda. Já mám obchod. V dnešní době jsou vyznavači Wiccy, pohanských náboženství a New Age natolik běžní, že lidé existenci magického obchodu akceptují, nebo aspoň chápou, že ti podivíni musí někde nakupovat. Samozřejmě jsou přesvědčeni o tom, že všechno je to podvod a zboží v mém obchodě není o nic magičtější než pár starých ponožek. Z velké části mají pravdu. Jenže nemagické věci jsou dobrou kamufláží pro ty, které magické jsou, jako je třeba ta věc, kterou si držím nahoře v malém modrém válci a která vám může splnit jakýchkoli pět přání. Kdyby se tohle někdy dostalo ven, měl bych mnohem větší problémy než občas nějakého vtipálka.

Budoucnosti se narovnaly. Asi za třicet vteřin zazvoní telefon. Pohodlně jsem se usadil, a když se telefon ozval, nechal jsem ho dvakrát zazvonit, než jsem ho zvedl. „Ahoj.“

„Ahoj, Alexi,“ řekl mi do ucha Lunin hlas. „Máš práci?“

„Ani trochu. Jak se vede?“

„Můžu tě požádat o laskavost? Pátrala jsem na jednom místě v Claphamu a něco jsem našla. Mohla bych ti to přinést?“

„Hned teď?“

„Není to problém, že ne?“

„Vlastně ne. Ale spěchá to?“

„Ne. No…“ Luna zaváhala. „Ta věc mě trochu znervózňuje. Cítila bych se líp, kdybys ji měl u sebe ty.“

Vůbec jsem o tom nemusel přemýšlet. Jak jsem řekl, ten den se toho moc nedělo. „Pamatuješ si cestu do parku?“

„Do toho u tvého obchodu?“

„Sejdeme se tam. Kde jsi?“

„Pořád v Claphamu. Právě se chystám nasednout na kolo.“

„Takže za hodinu a půl. Když si pospíšíš, můžeš tu být ještě před západem slunce.“

„Myslím, že si pospíším. Nevím to jistě, ale…“ Luna zmlkla, a když opět promluvila, zněl její hlas pevně. „Dobrá. Uvidíme se.“

Zavěsila. Držel jsem mobil v ruce a hleděl na displej. Luna pro mě na půl úvazku hledá věci, které bych mohl prodat, nemyslím si ale, že by to dělala kvůli penězům. Každopádně jsem si nepamatoval, že by kdy byla kvůli něčemu podobně nervózní. Začal jsem být zvědavý na to, co mi přinese.

Magický talent si můžete představit jako pyramidu. Nejnižší a nejobsáhlejší úroveň představují normálové. Kdyby magie byla barvami, tito lidé by se narodili barvoslepí: o magii nic nevědí a ani vědět nechtějí, mockrát děkuju. Už tak se musí vypořádat se spoustou věcí, a když už vidí něco, co by mohlo otřást jejich pohledem na svět, rychle sami sebe přesvědčí, že vlastně nic neviděli. Představují asi devadesát procent dospělého civilizovaného světa.

Další úroveň pyramidy tvoří sensitivové. Ti barvoslepí nejsou. Sensitivové jsou nadaní (nebo prokletí, jak se na to díváte) širším zrakovým spektrem než normálové. Cítí přítomnost magie, vzdálenou moc ve slunci, v zemi a ve hvězdách, teplo a stabilitu starého rodinného krbu, pozůstatky smrti a hrůzy na temném rituálním místě. Většině chybí správná slova, kterými by své pocity popsali, sensitivové se ale navzájem poznají jistou empatií, což vytváří mocné pouto. Cítili jste někdy s někým zvláštní souznění, jako byste spolu něco sdíleli, třebaže jste nevěděli co? Je to něco takového.

Nad sensitivy stojí v magické hierarchii adepti. Tihle lidé tvoří jen asi jedno procento, na rozdíl od sensitivů ale dokážou jemným způsobem usměrňovat magii. Často se jedná o tak delikátní způsob, že si to ani neuvědomují; mohou mít „štěstí“ v kartách nebo být velmi dobří v „hádání“ toho, na co někdo jiný myslí, jedná se ale o tak nepatrnou věc, že si jednoduše myslí, že se narodili pod šťastnou hvězdou nebo jsou prostě bystří. Někdy jim ale dojde, co dělají, začnou své schopnosti rozvíjet a někteří z nich pak dosáhnou celkem působivé úrovně dovedností ve svém zvoleném oboru.

A pak jsou tu mágové.

Luna stojí na pomezí sensitivů a adeptů. I pro mě je těžké určit, co vlastně je, má totiž jisté… jedinečné vlastnosti, kvůli nimž je těžké ji zařadit, nemluvě o tom, že ji dělají nebezpečnou. Zároveň ale patří k mým přátelům, kterých nemám zrovna moc, a já se těšil na to, až ji zase uvidím. Tón jejího hlasu ve mně vyvolal jisté obavy, proto jsem nakoukl do budoucnosti a ulevilo se mi, když jsem zjistil, že přesně za hodinu a půl skutečně dorazí.

Zároveň jsem ale uviděl něco, co mě podráždilo: za pár minut vejde dovnitř někdo jiný, a to navzdory skutečnosti, že na dveřích visí cedule ZAVŘENO. Camden navštěvuje spousta turistů a mezi těmi se vždycky najde někdo, kdo je přesvědčen o tom, že na něj se otvírací doba nevztahuje. Nechtělo se mi vstát, jít až ke dveřím a zamknout je, proto jsem tam jen seděl a nevrle sledoval ulici, dokud se u dveří neobjevila postava a neotevřela je. Byl to muž v nažehleném obleku, košili a kravatě. Zvoneček nad dveřmi melodicky zacinkal, když vešel a zvedl obočí. „Ahoj, Alexi.“

Sotva promluvil, poznal jsem ho. V návalu adrenalinu jsem rozprostřel své smysly po obchodě i po ulici venku. O kousek jsem přesunul pravou ruku a položil ji na polici pod stolem. Nevycítil jsem žádný útok, ale to nemuselo nic znamenat.

Lyle tam jen stál a hleděl na mě. „No?“ řekl. „Nepozveš mě dál?“

Od mého posledního setkání s Lylem uplynuly víc než čtyři roky, pořád ale vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval. Byl přibližně stejně starý jako já, štíhlý a jeho černé vlasy a lehce olivově snědý odstín pleti naznačovaly, že má někde v rodokmenu předka ze Středomoří. Jeho šaty byly drahé a on je nosil s věcnou elegancí, o které jsem věděl, že jí nikdy nedosáhnu. Lyle vždycky uměl vypadat dobře.

„Kdo ještě je tady?“ zeptal jsem.

Lyle si povzdychl. „Nikdo. Proboha, Alexi, opravdu ses stal tak paranoidním?“

Zkontroloval jsem situaci a pak ještě jednou a ověřil si, že říká pravdu. Pokud jsem mohl říct, byl Lyle jediným dalším mágem v okolí. Navíc, když se můj srdeční tep začal zklidňovat, uvědomil jsem si, že kdyby se Rada rozhodla pro útok, byl by Lyle tím posledním, koho by poslali. Najednou jsem se opravdu cítil paranoidní.

To samozřejmě neznamenalo, že mám radost z toho, že ho vidím, nebo něco takového. Lyle vykročil vpřed a já ostře poručil: „Stůj.“

Lyle zůstal stát a tázavě na mě pohlédl. „Ano?“ řekl, když jsem nereagoval. Stál uprostřed mého obchodu, mezi činidly a policemi plnými svíček a zvonků. „Budeme tu stát a zírat jeden na druhého?“

„Co kdybys mi řekl, proč jsi tady?“

„Doufal jsem, že si promluvíme na příjemnějším místě.“ Lyle naklonil hlavu. „Co třeba nahoře?“

„Ne.“

„Chystal ses jít se najíst?“

Odstrčil jsem židli vzad a vstal. „Pojďme se projít.“

Venku se mi hned dýchalo snadněji. U jedné stěny mého obchodu se v prostoru odděleném provazem dají najít opravdové magické předměty: ohniska, zbytkové a jednorázové čáry. Z místa, kde zůstal stát, je Lyle nemohl vidět, stačilo ale, aby udělal ještě několik kroků, a nemohly by mu uniknout. Žádná z těch věcí nebyla natolik mocná, aby upoutala jeho pozornost, netrvalo by však dlouho a došlo by mu, že když mám tolik magických drobností, musím mít i něco velkého. A já bych upřednostnil, kdyby se tato konkrétní informace nedonesla Radě.

Bylo pozdní jaro a počasí v Londýně bylo natolik mírné, že chůze byla potěšením a ne dřinou. V Camdenu vládl vždycky ruch, a to i když bylo tržiště zavřené, zdejší budovy a mosty ale tlumily nahodilé zvuky. Vzal jsem Lylea na promenádu u kanálu, kde jsem se zastavil a opřel se o zábradlí. Za chůze jsem pečlivě studoval okolí, a to jak v přítomnosti, tak v budoucnosti, nic jsem však nenacházel. Pokud jsem viděl, dorazil Lyle sám.

Znám Lylea už víc než deset let. Když jsme se seznámili, byl neohrabaný a dychtivý učedník chvátající ve stopách svého mistra, který zasedal v Radě. Už tehdy nebylo pochyb o tom, že se sám pokusí získat místo v Radě, byli jsme ale přátelé, i když nijak blízcí. Aspoň v tu dobu. Potom jsem se však rozkmotřil s Richardem Drakhem.

Na to, co se stalo v roce, který následoval, popravdě nerad vzpomínám. Některé věci jsou tak strašlivé, že se přes ně nikdy doopravdy nepřenesete; obrátí vaši paměť ve vypálenou pustinu a vy se jen můžete pokusit jít dál. Lyle sice nebyl přímo odpovědný za věci, které se mně a ostatním v Richardově sídle staly, měl ale o tom, co se děje, docela dobrou představu, stejně jako zbytek Rady.

Nebo by ji aspoň měli, kdyby si dovolili o tom přemýšlet. Místo toho se tomu tématu vyhýbali a jen čekali, až zmizím a všechno jim tak usnadním.

Lyle už není můj přítel.

Teď stál vedle mě, a než se opřel o zábradlí, ometl ho, aby si neušpinil sako. Promenáda vedla podél kanálu, stáčela se spolu s ním a mizela z dohledu. Voda byla tmavá a hnaly se po ní zpěněné vlny. Bylo zataženo a slunce jen matně pronikalo šedými mraky.

„No,“ řekl Lyle nakonec, „pokud tě nezajímají zdvořilosti, tak co kdybychom přešli rovnou k věci?“

„Myslím, že se nemáme o čem bavit, nemyslíš?“

„Rada by si ráda najala tvé služby.“

Zamrkal jsem. „Jsi tu oficiálně?“

„Ne tak docela. Došlo k jistému… sporu o to co dál. Rada se nedokázala úplně shodnout…“

„Rada se nedokáže shodnout na tom, kdy bude večeře.“

„… na nejlepším postupu,“ dokončil Lyle hladce. „Proto rozhodla, že konzultuje věštce.“

„Nějakého věštce?“ zeptal jsem se podezřívavě. Rada a já nemáme zrovna nejlepší vztahy. „Nebo konkrétně mě?“

„Jak víš, Rada jen málokdy žádá…“

„Co Alaundo? Myslel jsem, že když potřebujete věštce, obracíte se na něj.“

„Obávám se, že o tom, co se projednává na uzavřených zasedáních Rady, nemůžu mluvit.“

„Jakmile začneš lidem klepat na dveře, už se nejedná o uzavřené zasedání, ne? No tak, Lyle. Rozhodně se k ničemu nezavážu, dokud nebudu vědět, proč přesně jsi tady.“

Lyle podrážděně vydechl. „Mistr Alaundo se právě teď účastní rozsáhlého výzkumu.“

„Takže vás odmítl. A co Helikaon?“

„Má jinou práci.“

„A ten chlapík z Nizozemska? Jake Holanďan, nebo jak se jmenoval. Vím docela jistě, že pro vás věštil, když…“

„Alexi,“ přerušil mě Lyle. „Nemusíš vyjmenovávat všechny věštce na Britských ostrovech. Znám jejich seznam stejně dobře jako ty.“

Zazubil jsem se. „Jsem jediný, koho se vám podařilo najít, že jo? Proto jsi přišel.“ Přimhouřil jsem oči. „A Rada o tom neví. Nikdy by nepřistoupila na to, abys mi svěřil oficiální úkol.“

„Nemám rád výhrůžky,“ řekl Lyle prkenně. „A ocenil bych, kdybys na tyto věci nepoužíval své schopnosti.“

„Myslíš, že jsem potřeboval magii na to, aby mi to došlo?“ Uspokojovalo mě Lylea zlobit, věděl jsem ale, že je riskantní tlačit na něj příliš. „Fajn. Tak co Rada potřebuje tak nutně, že jsi byl ochotný riskovat a jít za mnou?“

Lyle si dal načas a upravil si kravatu. „Předpokládám, že víš o Arrancarském nařízení?“

Upřel jsem na něj prázdný pohled.

„Všichni o něm vědí už celé měsíce.“

„Kdo všichni?“

Lyle znovu podrážděně vydechl. „Od Arrancarské konkláve mají mágové povinnost hlásit všechny významné archeologické objevy tajemného původu Radě. Nedávno byl nahlášen nový objev…“

„Nahlášen?“

„… a podroben předběžnému ohledání. Výzkumný tým dospěl k docela jistému závěru, že jde o relikvii Předchůdců.“

Po tomhle jsem vzhlédl. „Funkční?“

„Ano.“

„Jaký druh?“

„To nedokázali určit.“

„Je uzamčená? Překvapuje mě, že ji prostě nevypáčili.“

Lyle zaváhal.

„Ach,“ řekl jsem, když mi to došlo. „ Zkusili ji vypáčit. Co se stalo?“

„Obávám se, že to je tajné.“

„Měla magickou ochranu? Strážce?“

„Každopádně dáváme dohromady nový výzkumný tým. Bylo… rozhodnuto, že je nezbytné, aby měl přístup ke schopnostem věštce.“

„A ty mě v tom týmu chceš?“

„Ne tak docela.“ Lyle se odmlčel. „Budeš pracovat nezávisle a hlásit se jenom mně. Já předám tvá doporučení vyšetřovatelům.“

Zamračil jsem se. „Cože?“

Lyle si odkašlal. „Bohužel není možné, aby ses k týmu připojil přímo. Rada ti nemůže umožnit přístup. Pokud ale přijmeš, pak slibuju, že ti povím všechno, co potřebuješ vědět.“

Odvrátil jsem se od Lylea a zadíval se přes kanál. Od cihlových zdí kus dál po proudu se odrazilo burácení motoru, následně se objevila bárka a supěla si to blíž. Byla natřená na žluto a červeno. Muž u kormidla na nás cestou kolem ani nepohlédl. Zatímco bárka plula okolo, Lyle mlčel. Když zmizela za ohbím kanálu, přihnal se za ní vánek a pocuchal mi vlasy.

Ještě pořád jsem neodpověděl. Lyle si odkašlal. Nad hlavami nám proletěli dva racci. Mířili si to za bárkou a hlasitě, nemelodicky křičeli: arrrh, arrrh.

„Alexi?“ zeptal se Lyle.

„Promiň,“ řekl jsem. „Nemám zájem.“

„Jestli je to otázka peněz…“

„Ne, prostě se mi to nelíbí.“

„Proč?“

„Protože to smrdí.“

„Podívej, musíš být realistický. Není možné, aby Rada dala prověrku…“

„Pokud mi Rada odmítá dát prověrku, neměl bys tu vůbec být.“ Otočil jsem se a pohlédl na něj. „Jak si to představuješ? Že budou potřebovat informace tak moc, že je nebude zajímat, odkud pochází? Dřív nebo později by určitě začali klást otázky a ty bys mě pak hodil přes palubu, aby sis zachránil zadek. Nemám zájem být tvůj obětní beránek.“

Lyle vydechl. „Proč se chováš tak iracionálně? Dávám ti šanci znovu si získat přízeň Rady.“ Zatěkal pohledem po betonu a šedém nebi. „Když zvážím alternativu…“

„No, když už o tom mluvíš, pravda je, že nijak zvlášť netoužím znovu si získat přízeň Rady.“

„To je směšné. Rada zastupuje všechny mágy v zemi.“

„Jo, všechny mágy. To je ten problém.“

„Jde o tu věc s Drakhem, že jo?“ řekl Lyle a protočil očima. „Ježíši, Alexi, to bylo před deseti lety. Už se přes to přenes.“

„Nezáleží na tom, kdy se to stalo,“ opáčil jsem napjatě. „Rada se nijak nezlepšila. Právě naopak.“

„Máme za sebou deset let míru. To je tvá představa ‚zhoršení‘?“

„Mír vládne jenom proto, že ty a Rada dovolujete temným mágům, aby si dělali, co se jim zlíbí.“ Zamračil jsem se na Lylea. „Víte, co provádí lidem ve své moci. Proč se nezeptáte jich, jak dobrou dohodu jste uzavřeli?“

„Nevyvoláme novou válku, Alexi. Rada nezmizí a ani mágové, kteří v ní zasedají, světlí nebo temní. Budeš to prostě muset akceptovat.“

Zhluboka jsem se nadechl, zadíval se přes kanál a poslouchal vzdálený křik racků. Když jsem znovu promluvil, zněl můj hlas pevně. „Odpověď zní ne. Najdi si někoho jiného.“

Lyle vydal znechucený zvuk. „Měl jsem to vědět.“ Odstoupil a zadíval se na mě. „Žiješ v minulosti. Měl bys dospět.“

Sledoval jsem, jak Lyle odchází. Neohlédl se. Když zmizel za rohem, obrátil jsem se zpátky ke kanálu.

Co existuje magie, existují dvě cesty: světlí mágové a ti temní. Někdy mezi nimi panuje nejistý mír; jindy vedou války. Té poslední a největší se říkalo Válka runové brány a došlo k ní čtyřicet let před mým narozením. Jedna frakce temných mágů se tehdy postavila skoro všem světlým mágům a cenou pro vítěze byla totální nadvláda nad Zemí. Strana světla vyhrála – víceméně. Zastavila temné mágy a zabila jejich vůdce, než ale bylo po všem, padla i většina světlých bojových mágů. Přeživší světlí už nechtěli dál bojovat, čímž umožnili přeživším temným vzpamatovat se. Uplynuly roky. Staré válečníky nahradila nová generace přesvědčená o tom, že mír je přirozeným řádem věcí.

Když jsem na scénu dorazil já, řídila se Rada zásadou „žij a nech žít“. Temní mágové byli tolerováni, dokud nenapadali světlé mágy, a naopak. Existoval seznam pravidel s názvem Svornost, který určoval, jak se k sobě mágové mohou a nemohou chovat. Svornost nedělala rozdíly mezi světlem a tmou a začínalo se šířit přesvědčení, že podobné dělení je zastaralé. V tu dobu mi to dávalo smysl. Můj vlastní mistr, Richard Drakh, byl temný mág a já neviděl důvod, proč by spolu světlí a temní mágové nemohli vycházet.

Názor jsem změnil poté, co mezi mnou a Richardem došlo k rozkolu, to už ale bylo příliš pozdě. Tehdy jsem zjistil, že i když Svornost reguluje to, jak se mágové smějí chovat k sobě navzájem, neobsahuje žádná pravidla, která by určovala, jak se mají chovat ke svým učedníkům. Po svém útěku jsem zašel za Lylem a Radou. Nechtěli nic vědět. Zůstal jsem sám s rozzlobeným temným mágem v patách.

I teď, když zavřu oči, si pořád pamatuju tu dobu, ten strašlivý, paralyzující strach. Nedá se to pochopit, pokud jste si to sami neprožili – tu hrůzu z toho, že po vás jde něco krutějšího a silnějšího, než jste vy. Byl jsem tehdy sotva dospělý, sotva jsem se dokázal postarat sám o sebe, natož abych se postavil někomu, jako je Richard. Když se ohlédnu zpátky, jasně vidím, že Rada jen čekala na to, až se mě Richard zbaví a celou tu trapnou záležitost smete ze stolu. Já místo toho přežil.

Teď už chápete, proč mě Rada nesnáší. A proč nijak netoužím získat si zpátky její přízeň.

Věděl jsem, že Lyle odešel a nevrátí se, zůstal jsem tam ale stát dalších dvacet minut. Sledoval jsem odrazy v tmavé vodě a čekal, až se ošklivé vzpomínky usadí. Když jsem se opět uklidnil, vytěsnil jsem Lylea a všechno, co představoval, z mysli a šel jsem domů. Na další práci jsem se ten den už necítil, proto jsem zamkl obchod a vydal se do parku.

*

Londýn je starý. Cítí to dokonce i turisté – tíhu tisíců let historie. Pro sensitiva je ten pocit ještě silnější, připomíná fyzickou přítomnost zapuštěnou do země a kamene. Během staletí se vytvořily kapsy, malé enklávy v džungli budov, a právě na jedno takové místo jsem mířil.

Park, který leží asi deset minut chůze od mého obchodu, je schovaný v klikaté uličce, kterou nikdo nepoužívá. Je tak zarostlý, že přes plot a stromy prakticky není vidět. Parkují před ním stavební stroje – oficiálně je park zavřený kvůli přestavbě, práce tu ale nikdy nějak nekončí. Všude okolo stojí budovy, listí a větve vás však chrání před zvědavýma očima.

Seděl jsem na dece a zády se opíral o kmen buku, když jsem uslyšel slabé chrastění kola na venkovní cestě. Vzápětí se mezi stromy objevila dívka a protáhla se pod větvemi. Zamával jsem a ona změnila směr a vydala se přes trávník ke mně.

Pohled na Lunu by vám odhalil dívku něco přes dvacet s modrýma očima, světlou pletí a vlnitými hnědými vlasy staženými do dvou culíků. Pohybuje se velmi opatrně, neustále si dává pozor, kam klade ruce a nohy, a často se zdá, jako by její tělo bylo tady, její mysl ale úplně jinde. Málokdy se usmívá a ještě nikdy jsem ji neviděl smát se, jinak byste s ní ale mohli mluvit, aniž byste si všimli něčeho zvláštního… aspoň zpočátku.

Luna patří k těm, kdo se narodili do světa magie, aniž by dostali na vybranou. Adepti a dokonce i mágové mohou svoji moc opustit, pohřbít své nadání v písku a jednoduše odejít, pro Lunu je to ale jiné. Před stovkami let udělal jeden z Luniných předků na Sicílii tu chybu, že rozzlobil mocnou stregu. Venkovské čarodějnice mají špatnou pověst, tahle ale byla krutá i na jejich poměry. Místo, aby toho muže prostě zabila, vložila na něj kletbu, která měla postihnout jeho nejmladší dceru a dceru jeho dcery a pak její dceru a pronásledovat jeho děti generacemi, dokud jeho rod nevymře nebo svět neskončí, cokoli nastane dřív.

Netuším, jak se té dávno mrtvé čarodějnici podařilo připoutat kletbu k rodové linii tak pevně, odvedla ale fakt dobrou práci. Sama už byla stovky let jen prachem a kostmi, její kletba však byla stále stejně silná a v této generaci ji zdědila právě Luna. Jedním z důvodů, proč je to prokletí tak odporné, je to, že se prakticky nedá určit, že existuje. Dokonce ani mág by si ho nevšiml, kdyby přesně nevěděl, po čem se dívat. Když se soustředím, vidím ho kolem Luny jako stříbřitě šedou mlhu, mám ale jen vágní ponětí o tom, jak dělá, co vlastně dělá.

„Ahoj,“ řekla Luna, když dorazila ke mně a shodila si z ramene batoh. Místo aby si sedla na deku, zvolila si místo na trávě několik metrů ode mě. „Jsi v pořádku?“

„Jasně. Proč?“

„Vypadáš, jako by tě něco trápilo.“

Zavrtěl jsem podrážděně hlavou. Myslel jsem si, že jsem to skryl lépe, vždycky ale mám problém před Lunou cokoli utajit. „Nevítaný návštěvník. Jak se vede?“

Luna zaváhala. „Můžeš…?“

„Podíváme se na to.“

Luna jen čekala, až se zeptám; rozepnula batoh a vyjmula z něj něco zabaleného v bavlněném šátku. Natáhla se, položila tu věc na okraj deky a rozbalila ji, držela se přitom co nejdál. Šátek sklouzl, Luna se odsunula vzad a já se se zájmem předklonil. V záhybech šátku leželo něco, co vypadalo jako kostka z červeného krystalu.

Ta věc o hraně asi osmi centimetrů měla tmavě karmínovou barvu a vypadala, jako by byla z barevného skla. Když jsem se ale podíval víc zblízka, uviděl jsem, že na sklo není dost průsvitná; měl bych vidět skrz, jenže jsem neviděl. Místo toho jsem si při bližším pohledu všiml v jejím nitru malinkých bílých jiskřiček. „Hm,“ řekl jsem a narovnal se. „Kde jsi ji našla?“

„V podkroví domu v Clapham Westu. Ale…“ Luna se odmlčela. „Je to divné. Byla jsem v tom domě už před třemi týdny a nic jsem nenašla. Tentokrát ale stála na polici, přímo na očích. A když jsem zašla za majitelem, nemohl si vzpomenout, že by ji kdy vlastnil. Dal mi ji zadarmo.“ Luna se zamračila. „Přemýšlím, jestli mi předtím prostě neunikla, ale neumím si to představit. Cítíš to, že?“

Kývl jsem. Z kostky čišela silná aura jinakosti, jakou mají všechny magické objekty. Tenhle nebyl nijak okatě působivý, byl ale silný; někdo tak vnímavý jako Luna by kolem něj bez povšimnutí neprošel. „Dotkla ses jí?“

Luna kývla.

„Co se stalo?“

„Rozzářila se,“ řekla Luna. „Jen na vteřinu a…“ Zaváhala. „No, když jsem ji odložila, zase zhasla. Tak jsem ji zabalila a přinesla ji sem.“

Kostka teď nezářila, a tak jsem se na ni soustředěně zadíval. Všichni mágové umí do jisté míry nahlédnout do magického spektra, jako věštci mi to ale jde líp než většině. Mágův náhled není skutečný pohled – jedná se spíše o šestý smysl – nejjednodušší je ale popsat ho vizuálně. Umí odhalit, o jakou magii jde, odkud pochází a co dělá. Když jste fakt dobří, dokážete zachytit i myšlenky, které ji stvořily, a osobnost tvůrce. Když mám zrovna dobrý den, stačí mi jediný pohled a přečtu si celou historii objektu.

Dnešek dobrý nebyl. Nejenže jsem nedokázal přečíst auru té věci, nenacházel jsem na ní vůbec žádnou auru. Což nedávalo žádný smysl, protože na ní měla být přinejmenším jedna aura, a to Lunina. V mých očích zářila Luna čistě stříbrně, neustále z ní stoupaly a mizely úponky mlhy, která se zase obnovovala: její batoh zářil stříbrně, její šál zářil stříbrně, dokonce i tráva, na které seděla, zářila stříbrně. Kostka však nezářila vůbec. Připomínala černou díru.

Magické objekty mají auru samy o sobě, a čím mocnější jsou, tím mocnější je jejich aura. Právě proto jsem Lunu požádal, aby tu věc přinesla sem; kdybych se pokusil kostku prohlédnout v obchodě, rozptylovala by mě stovka jiných aur. Park je přirozenou oázou, jistým druhem uzemnění, které vytěsňuje všechny ostatní energie, což mi dovoluje soustředit se v určitou chvíli pouze na jednu věc. Je možné stvořit objekt a minimalizovat jeho auru, ať už se ale při vytváření jednorázového objektu nebo ohniska snažíte jakkoli, vždycky na něm bude něco vidět. Existuje pouze jediný způsob, jak zcela odstranit magickou auru, a to aktivně ji maskovat, což znamenalo, že to mohla být jen jediná věc. Uvolnil jsem své soustředění a vzhlédl k Luně. „Našla jsi něco zvláštního, to fakt jo.“

„Víš, co to je?“ zeptala se Luna.

Potřásl jsem hlavou a chvíli o tom přemýšlel. „Co se stalo, když ses jí dotkla?“

„Jiskry uvnitř se rozzářily a žhnuly. Jenom asi vteřinu. Pak zase zhasla.“ Zdálo se, že se Luna chystá říct něco víc, ale zarazila se.

„A pak? Udělala ta věc ještě něco jiného?“

„No…“ Luna zaváhala. „Možná o nic nejde.“

„Pověz mi to.“

„Měla jsem pocit, že mě sleduje. I potom, co jsem ji schovala. Vím, že to zní divně.“

Opřel jsem se o strom a zadíval se dolů na kostku. Vůbec se mi to nelíbilo. „Alexi?“ zeptala se Luna. „Co se děje?“

„Budou z toho problémy.“

„Proč?“

Zaváhal jsem. Už několik měsíců jsem učil Lunu o magii, doposud jsem se ale vyhýbal tomu, abych jí řekl něco o lidech, kteří ji používají. Vím, že Luna chce, aby ji v magickém světě přijali, a taky vím, že je to nepravděpodobné. Společnost mágů je založená na hierarchii moci: čím silnější máte magii, tím vyšší máte status. Sensitivové jako Luna jsou přinejlepším občany druhé kategorie.

„Podívej, existuje dobrý důvod, proč jen málo mágů vede obchod,“ řekl jsem nakonec. „Nikdy tak docela neakceptovali koncept vlastnictví. Když mág vidí magický objekt, jeho prvním instinktem je vzít si ho. Drobné předměty dokážeš ukrýt, ale něco opravdu mocného… to je jiné. Každý mág, který se o té věci dozví, bude ochotný obětovat čas, aby tě vystopoval a vzal ti ji, a nebude přitom jemný. Už jen vlastnit mocný předmět je nebezpečné.“

Luna mlčela. „Ty ale něco takového neděláš,“ řekla nakonec.

Povzdychl jsem si. „Ne.“

Luna na mě pohlédla, pak se odvrátila. Chvíli jsme seděli mlčky.

Lunino prokletí vychází z nahodilé magie. Nahodilá magie ovlivňuje štěstí, ohýbá pravděpodobnost, takže pokud existuje šance jedna k tisíci nebo jedna k milionu, že se něco stane, stane se to – ať už ve správnou chvíli anebo ve špatnou. Lunina kletba způsobuje obojí. Ji sice smůly zbavuje, přenáší ji ale na všechny okolo.

Nejzvrácenější na tom je, že podle mých zjištění vynalezli temní mágové ty čáry původně na ochranu, ne jako kletbu, chránily totiž člověka před nehodami, jak nejlépe to jenom šlo. Mohli jste tak přeběhnout přes dálnici v nejhustším provozu, vylézt za bouřky na strom, projít v dešti bomb bojištěm a vyvázli jste bez sebemenšího škrábnutí.

Jenže to neznamenalo, že se ty nehody prostě nestaly; byly jednoduše přesměrovány na všechny okolo, a když byly takové čáry permanentní, důsledky byly hrozivé. Čím víc se Luna s někým sblížila, tím silněji její kletba na tu osobu působila. Nemohla s nikým bydlet v jednom domě, protože do měsíce se stalo něco strašlivého. Nemohla mít domácí mazlíčky, protože by zemřeli. Dokonce i mít přátele bylo nebezpečné. Čím bližší jí lidé byli, čím déle se zdržovali v její blízkosti, tím horší byly následky. Kdykoli si Luna oblíbila nějakou jinou lidskou bytost, věděla, že čím víc času s ní stráví, tím víc bude ta osoba trpět. Jednou mi přiznala, že první kluk, kterého políbila, skončil v kómatu.

Nějaký čas jsem Lunino prokletí zkoumal a snažil se najít způsob, jak ho zlomit, nikam jsem se ale nedostal. Možná by se mi to povedlo, kdybych ji mohl podrobně studovat, jenže Lunin život byl těžký i bez toho, aby se k ní někdo choval jako k vědeckému projektu. Přesto… „Luno?“

„Hm?“

„Chtěl jsem se tě…“ Něco se mi otřelo o smysly a já zmlkl. Zadíval jsem se do budoucnosti a zastudilo mě v žaludku.

Luna mě zmateně sledovala. Z mého výrazu vyčetla, že se něco děje, netušila ale co. „Alexi?“

Vyskočil jsem na nohy. „Zmiz odsud!“

Luna se nechápavě začala zvedat. „Co se děje?“

„Nemáme čas!“ Byl jsem zoufalý; měli jsme jen několik vteřin. „Za strom, schovej se! Rychle!“

Luna ještě chvilku váhala, pak rychle vklouzla za buk. „Zůstaň tam,“ řekl jsem tiše a naléhavě. „Ani muk.“ Otočil jsem se právě ve chvíli, kdy ze stromů přede mnou vystoupil muž.

Měl statnou postavu, býčí šíji, velké ruce a linie jeho černého pláště mu obepínaly svaly. Vypadal jako vyhazovač nebo tělesný strážce, možná i přátelský, dokud jste se mu nezadívali do očí. „Verus, že jo?“ řekl temný mág a vyrovnaně mě sledoval. „Myslím, že se neznáme.“