Brian Staveley: Kronika Netesaného trůnu – Lebky
Brian Staveley si získal srdce čtenářů svou trilogií Kronika Netesaného trůnu. Nyní nás nechává pohlédnout hlouběji do temných vod minulosti, abychom prožili příběh Pyrre, příslušnice řádu Lebek, kněžky boha smrti.
Mladá kněžka smrti a pomsta zapomenutých bohů
Pyrre se chce stát kněžkou boha smrti. K tomu však musí složit Zkoušku, při níž má sprovodit ze světa sedm lidí. Žádný problém pro někoho, koho vychovali a vycvičili vyznavači Ananshaelova kultu v odlehlých skalách Rassamburu.
Jenže pravidla Zkoušky mluví jasně, a bohužel v Pyrrein neprospěch. Jak má mladá akolytka, ač dobře znalá potěšení těla, najít svou sedmou oběť, když jí dosud nikdy nezahořel v prsou cit, o kterém píseň hovoří? Vydává se spolu se svými dvěma Svědky do rodného města Dombângu, kolem nějž se to ve zrádných vodách delty hemží jedovatou havětí, krokodýly a šelmami, aby našla muže, do něhož vkládá jedinou naději. Našla ho, zamilovala se do něj – a zabila ho.
Vplujte vodní branou do města Dombâng, honosné stoky v područí mocné annurské říše, kde to začíná vřít. Uctívači starých krvavých kultů nevymřeli, jenom zalezli pod zem. Sledujte, zda se naplní dávné proroctví o tisíci rukou, jež strhnou město do smrtících vod delty. Nedaleko, v nehostinné pustině, zatím číhají staří bohové, kteří kdysi slíbili chránit město za cenu lidských obětí. Bohové, které Dombâng zavrhl a nyní má za to pykat…
Brian Staveley si získal srdce čtenářů svou trilogií Kronika Netesaného trůnu. Nyní nás nechává pohlédnout hlouběji do temných vod minulosti, abychom prožili příběh Pyrre, příslušnice řádu Lebek, kněžky boha smrti. Román Lebky spolu s Brianem Staveleyem a nakladatelstvím FANTOM Print nechává ožívat staré městské kulty, jejich legendy a po staletí trvající boj proti silám, které mnohonásobně převyšují ty lidské.
ANOTACE:
Pyrre nemá ráda, když se jí říká Lebka. To slovo nevystihuje krásu její oddanosti Ananshaelovi, bohu smrti. Navíc není nájemný vrah, jak se o Ananshaelových služebnících často tvrdí, nýbrž kněžka. Přesněji řečeno bude, pokud obstojí u závěrečné zkoušky.
Problém není v zabíjení – Pyrre strávila celý život tím, že trénovala umění smrti. Problém je láska. Pyrre má čtrnáct dní na to, aby zabila sedm lidí podle prastaré písně, a jedním z těch lidí musí být její opravdová láska. Jenže ona se dosud nikdy nezamilovala, a jestli selže, bude odevzdána svému bohu. Smrti se možná nebojí, ale selhání ano. A tak jí nezbývá, než se vrátit do svého rodného města – města na pokraji revoluce, kde ve stínech číhají zapomenutí staří bohové a žádají si krev – k minulosti, kterou zavrhla, v naději, že tu najde lásku… a ukončí ji ostřím svého nože.
INFO O KNIZE:
Vydal: FANTOM Print, prosinec 2019
Překlad: Petra Kubašková
Obálka: Anas Asghar
Mapa: Isaac Stewart
Počet stran: 416
Cena: 449 Kč
UKÁZKA Z KNIHY:
PROLOG
Tento příběh jsem nikdy neměla v plánu vyprávět. Tenkrát, před všemi těmi lety, když jsem tě nakonec opustila, jsem si myslela, že ten příběh beru s sebou. Byla jsem přesvědčená, že patří mně, neboť jsem to přece byla já, komu se to všechno stalo, veškeré dění se točilo kolem mě –jenže příběhy takhle nefungují. Náležejí vypravěči pouze zčásti – i ta nejdivočejší historka si žádá spolupráci posluchače, a tady nejde o smyšlenou báchorku. Je to pravdivý příběh – nebo se pravdě blíží nejvíce, jak jsem toho po tolika letech ještě schopna – a vystupují v něm i další postavy. To vyprávění patří jim stejně jako mně, jenže jsou mrtví, a tak ty kousky musím poskládat sama. Byl jsi jediný, kdo byl u toho a přežil až do úplného konce, nevěděl jsi však, co se děje. Jak bys jen mohl? Měla jsem ti to povědět už dávno, uvědomila jsem si ale až mnohem později, že je to tvůj příběh stejně jako můj. Už je pozdě,ale stejně ti to říkám.
Šla jsem do Dombângu kvůli lásce.
A ano, také proto, abych zabila sedm lidí během čtrnácti dní, ale se zabíjením jsem si nedělala hlavu. Vyrostla jsem na místě, kde ženy chodily ve vestách posetých bodci, kde každý kněz měl u sebe tucet nožů, ocelové pasti a jehlice tak tenké, že se daly vbodnout očním důlkem za okem až do mozku a opět vytáhnout, aniž by zanechaly stopu. Viděla jsem ostatní kněží umírat ohněm a železem, někdy rychle, skokem z vrcholku pískovcového útesu, jindy pomalu, spolu s drobnými krůčky dehydratace. Do svých patnácti let jsem si musela vštípit do paměti tisícovku způsobů, jak obětovat ženu či muže svému bohu tak, aby je mohl s jistotou odtvořit. Oddanost bohu ani schopnost přinést oběť mi nedělaly starosti.
Ovšem láska… Láska byla zrádná. Do pětadvaceti jsem si užívala milenců a smíchu, dlouhých nocí na vysokých, opuštěných vrcholcích skal, a učila jsem se poznávat své tělo buďto sama, nebo v něčí žhavé náruči. Ale láska, ta se mi vyhýbala.
Nezasvěcený na tom zřejmě neshledá nic divného. Vždyť by ses mohl ptát: Copak může láska zapustit kořeny v kamenném srdci Lebky? Jak by mohly Ananshaelovy nože poznat lásku?
Neuráží mě to. Můj bůh v očích většiny lidí ztělesňuje jednu velkou záhadu a děs. Tys nebyl v Rassamburu, neslyšel jsi naše chóry při novoluní, neochutnal jsi sladké plody stromů vroubících naše pískovcové stěny. Jak bys mohl vůbec něco vědět o mužích a ženách, jež lidé nazývají Lebkami? A jak by ses o tom mohl dovědět, kdybych ti to nepověděla?
Možná bych měla začít hned tím názvem. Není totiž správný.
V mé přísaze nejde o lebky, nepřísahám ani na ně, ani jim, ani v jejich blízkosti. Vlastně jsem lebku neviděla už několik let. Možná snad kousek zkrvavené kosti, který vysvitne pod rozťatou kůží, ale skutečnou lebku, s očními důlky zejícími prázdnotou a postrádající čelist? Co bych si, dobrý bože, počala s lebkou?
Zdá se, že k běžným představám patří i to, že „pijeme krve nevinných děcek“, a tak rozptýlím i tuhle pomýlenou myšlenku: nepiji krev dětí, ani nevinných, ani těch, co se něčím provinily. Nepiji krev, ani lidskou, ani zvířecí. Jednou jsem si v Sie dala krvavé jelito, tlusté, černé, položené na kopci rýže, ale jedla jsem ho z normálního talíře, nikoli z lebky, a všichni ostatní jedli totéž.
Také bych měla objasnit, že se nekoupu v kádích s krví. Krve mám na sobě dost už jen od toho, když vyrazím do světa vykonávat práci svého boha. Jediným důvodem, proč se koupu, je, abych ze sebe krev smyla. Kněží boha smrti si dopřávají koupele v horké vodě, stejně jako všechny ostatní příčetné osoby po obou stranách Ancazu. Když jsem zpátky v Rassamburu, přisypu si do horké vody špetku jasmínu a drcené šalvěje. Mám ráda čistotu.
Namátkou objasním několik dalších věcí:
Nenosím oděv z lidské kůže. Dávám přednost hedvábí, ačkoli krev lze mnohem lépe vyprat z vlny.
Nikdy jsem nesouložila se žádnou mrtvolou. Nevím, kdo chodí a měří erekci oběšenců, můžu ale slíbit, že já to nejsem. Většina mužů je v posteli nešikovná a nemusí k tomu být ani znevýhodněni tím, že už jsou mrtví, což by z nich udělalo ještě větší nemehla. Mám ráda své milence stejné, jako mám ráda koupel: hřejivé, čisté a pokud možno voňavé, ačkoli u těch posledních dvou věcí jsem ochotna slevit.
Samozřejmě chápu, jak lidé dospěli k podobně pomýleným představám. Když vidíš lebku nebo sud plný krve, je velmi pravděpodobné, že tu byl můj bůh, odtvořil nějakou bytost a zase zmizel. Tak jako silný vítr za úsvitu víří prach a ohýbá větve stromů, se stejnou jistotou zanechává po sobě Ananshael na své cestě krev a lebky. Ovšem krev a lebky nejsou totéž co smrt, stejně jako ohnutá větev není vítr.
Smrt odolává veškerým příměrům a podobenstvím. To jsem se naučila během svého prvního roku v Rassamburu. Kdo říká o smrti, že je jako země za mořem či nekonečný výkřik, ten ji nepochopil. Smrt nezná přirovnání. Neexistuje nic, co by se podobalo Ananshaelovu dílu. Nejvěrnější odpovědí na jeho tajemství a majestát je mlčení.
Mlčení však na druhou stranu podněcuje představivost nezasvěcenců, v jejichž fantazii se následně zrodí lebky přetékající krví, orgie na hřbitovech, děti houpající se jako nepoužitelné lustry na stropech jeskyní ve světle svící. A tak je možná nedokonalé přirovnání lepší než vůbec žádné.
Vezmi si hrozen vína.
Nachová slupka vypadá jako ojíněná mlhou či ranním oparem. Vylešti ji, nebo třeba ne, a vlož ji do úst. Pod chladnou, hladkou kůží je pevné maso. Jestli na sobě nyní pozoruješ počátky vzrušení, přestaň. Začni si to představovat znovu od začátku. Víno je víno. Představ si ho pořádně, jinak to nebude fungovat.
A teď: jak to víno chutná?
Že hroznové víno chutná prostě jako hroznové víno? Samozřejmě že ne. Dokud do něj nekousneš, žádnou chuť nemá. Mohl by to být zrovna tak kámen, vylovený na podzim ze studeného proudu nějaké řeky: hladká, studená kulička, tajnůstkářská, bez chuti. Mohl bys ji třeba navěky převalovat mezi horním patrem a jazykem a vnímat pouze nepatrnou kapičku šťávy z malého otvůrku, kde byla kulička utržena.
Jsi jako to víno – plný šťávy, lepkavé a sytě sladké, plný mokrého, nachového života. Pravda života je pravda o hroznovém víně: zásadní je až okamžik, kdy čelisti stisknou, kdy praskne kůže, když sluncem živená, chladivá dužina vytryskne na jazyk. Bez okamžiku vlastní destrukce je víno pouze hladkým, barevným kamenem. Bez předchozí znalosti ženy, která jej drží v ruce, bez jejího očekávání, předtím, než vůbec přejde přes její rty, není ve víně ani stopa po rozdrcené slupce a sladkém životu, jenž jí teče po jazyku.
Takoví prý byli csestriim a nevariim, pokud kroniky nelžou – nesmrtelné, neporušené kameny, neschopné prožívat ani rozdávat radost. Samozřejmě že můj bůh byl mladý, když ještě chodili po světě. V těch dobách, kdy byli stvořeni, byl ještě sláb, tak sláb, že po tisíce let či déle unikali jeho doteku. Možná by takto přežívali navěky – nesmrtelní, vyjma oněch několika vzácných případů, kdy tělo bylo tak podlomeno násilím, že do něj můj bůh mohl konečně vložit své prsty –, ale csestriim neznali míru. Ve své suchopárné touze rozebrat faktickou stránku světa, poznat jej tak, aby ho mohli vytvarovat podle své vůle, dohnali nevariim příliš daleko, a ti jim nakonec oplatili úder.
Prohráli; csestriim je vymýtili ze světa, avšak můj bůh se během toho konfliktu mnohému přiučil a za dlouhých tisíciletí, jež následovala, zesílil natolik, že když jsme přišli my, lidé – ženy a muži putující po nemilosrdné zemi – dokázal s námi skoncovat lusknutím svých nespočetných prstů. U csestriim se tomuto triku nikdy nenaučil, avšak to nebylo podstatné. Byli jsme tu, abychom mu pomohli, rozevřeli to nesmrtelné tělo pomocí našeho bronzu a vpustili jej dovnitř. Csestriim byli jako kameny, my jsme je však rozbili, vyhladili jsme je tak, jako oni vyhladili nevariim.
My nejsme kameny. Naše lidská kůže je tenká a život, který hostí, je radostný. A smrt? Bůh, jemuž sloužím? Je jako čelist sevřená kolem nás, s příslibem sladké nachové destrukce, bez níž bychom nebyli o moc víc než vyleštěný kámen. Mí bratři a sestry toto chápou lépe než většina jiných lidí. Této pravdě zasvěcujeme svůj život. A tak není uvnitř stěn Rassamburu nouze o radost, potěšení, hudbu a ano, o lásku. Sledovala jsem staré páry, jak ruku v ruce sestoupily z krvavě rudých útesů, spojeni dokonce i v okamžiku svého odtvoření. Viděla jsem manželky, které nalily svým mužům otrávený čaj, jak samy přidržely hliněný šálek u zesláblých rtů, poskytly poslední úlevu, když se bolest z té či oné choroby stala neúnosnou. Byla jsem svědkem rozkoše ve tvářích mladších párů, které se odkradly pryč, dokonce jsem tu rozkoš zčásti cítila i sama, to drobné zachvění extatického blaha, když se mé rty spojí s jinými.
Nepocítila jsem však lásku.
Nevadilo mi to. Byla jsem mladá, silná, hořel ve mně zápal vlastní zbožnosti i soudržnosti mých bratrů a sester. Láska byla příjemná představa odkládaná na potom, něco, co přece mohu zažít později, až se vše zpomalí, až přestanu být mladá.
A potom přišla Zkouška a se Zkouškou ona píseň.
Můj bůh je velkým milovníkem hudby. Nikoli mlčenlivých neměnných forem, jimiž jsou malby a sochy, nýbrž hudby. Hudba je pevně spjata s odtvořením. Každá nota je podmíněna smrtí těch předchozích. Zkus je všechny udržet naživu a výsledkem bude šílenství, kakofonie, kravál. Píseň, stejně jako život, spočívá v umění nechávat věci odejít, v ochotě uznat od samého počátku, že přijde i konec. A ze všech rozmanitých podob hudby – houslí a bubínků, harfy a lesního rohu, nástrojů truchlivých i radostných – miluje Ananshael nejvíce lidský hlas, nástroj, jehož zvuk je hudbou vědomí vlastní konečnosti. Nebylo žádným překvapením, že Zkouška začne písní, avšak ze všech melodií, které jsem v Rassamburu slyšela, mi tato jediná zůstala dosud utajena, stejně jako všem akolytům, kteří se s ní rovněž seznámili až těsně před Zkouškou. Poslouchej a pochopíš, jak prudce jsem pocítila potřebu poznat lásku:
Toho, který pravdu zná,
i toho, kdo se plete,
pěvce lapeného v síti,
již melodie splete;
pošli, kde čekají na ně
s milionem prstů dlaně.
Toho, kdo smrt rozdává,
matku, v níž život uzrává,
strůjce jmen z milosti nože
odešli na věčné lože.
Zbav je dechu i života,
neb smrti vládne němota.
V rukou božích až spočinou,
zbývá dát duši jedinou –
pro niž tělo i mysl zpívá,
písní lásky tě rozechvívá,
tu duši bohu odevzdej
a víckráte ji nehledej.
Nevím, kdo tu hudbu složil, je však dokonalá, vícehlasná, jedna melodie řeže jako obnažená čepel, druhá připomíná teplou kůži okamžik předtím, než se rozestoupí pod ostřím. Zpívali mi ji Ela a Kossal – ten úkol jim připadl jakožto mým Svědkům – v Síni všech konců, v klenuté pískovcové krychli bez oken, která měřila napříč asi jen tucet stop. Vlastně to nebyla tak docela síň, spíš komnata. Prostor osvětlovaly dvě svíce, bělostné válce tlusté jako moje stehna vsazené do nástěnných svícnů. Nebyly zde žádné oltáře. Těmi oltáři byla totiž jejich zpívající těla, jejich hudba, jejich obětina, a mihotavě ozářený prostor se tou písní plnil, až se zdálo, jako by píseň komnatou protékala. Elin hlas zněl sytě, hrdelně; Kossalův prostě a střídmě jako staré železo. Když jsem je poslouchala, rozplakala jsem se, štkala pro tu čistou krásu, a okamžik poté, když se má mysl přesunula od hudby ke slovům, jsem si uvědomila, co to znamená: neuspěju. Vlastně už teď jsem selhala, už teď jsem neobstála u velké zkoušky oddanosti, a došlo k tomu ještě předtím, než vůbec začala.
Ta píseň je, jak jistě patrno, seznamem lidí, jež musí každý akolyta odevzdat bohu, než se stane právoplatným Ananshaelovým knězem. Od prvního k poslednímu obětovanému je budoucímu knězi vyměřeno čtrnáct dní. Čtrnáct dnů na to, aby přinesl oběti. Pro někoho, kdo vyrostl a byl vycvičen v Rassamburu, to nebyl nikterak děsivý úkol. Avšak pro někoho jako já, kdo nepoznal zamilovanost, byl nemožný.
Ta slova se mi třepotala v mysli ještě poté, co zpěv utichl: tu, pro niž tělo i mysl zpívá, písní lásky tě rozechvívá, tu duši bohu odevzdej.
Ela si mého šoku všimla jako první, vyložila si jej však mylně.
„Já vím,“ pravila a přejela mi silnýma, ale něžnýma rukama po ramenou. Její prsty mě v chladném nočním vzduchu hřály. Její hlas zněl i bez not jako píseň. „Já vím.“
Kossal se již obrátil ke svícím. Dva plameny byly jediným světlem v místnosti, on se je však nyní chystal zhasit a už se mozolnatými prsty natahoval po prvním knotu, aby zaštípl plamen.
„Dej jí chvilku, ty kozle starý,“ řekla Ela.
Kněz se zastavil a otočil se. Jeho tvář vypadala jako vytesaná, jako by někdo do jeho kůže vyryl každičkou linii a vrásku. V obou očích se zalesklo světlo svící, pichlavé jako jehly.
„Může mít chvilek, kolik chce. Ale potmě.“
„A co když potřebuje trochu světla?“
Kossal odvrátil oči od Ely a nemelodicky si pohvizdoval škvírou v zubech, zatímco si mě prohlížel. „Když chce být kněžkou, měla by snést trochu té tmy. Navíc plýtváme voskem.“
„Už jsme plýtvali horšími věcmi než voskem,“ odvětila Ela. „Až budeme odcházet, uhasím je.“
Stařec si mne ještě chvilku prohlížel, podíval se opět na svíce, jako by v nich mohl najít odpověď, a zakroutil hlavou. „Elo Timarno, to, že spolu my dva ještě pořád pracujeme, je mi záhadou, již nedokážu rozluštit.“
Elin smích zacinkal jako stříbrný zvonek. Viděla jsem ji pěstí prorazit tlustý kvádr sluncem vypálené hlíny, viděla jsem ji chytit umírající kozu za rohy a zlomit jí vaz, vždy ale se svou silou nakládala s lehkostí. Svaly a šlachy, vinoucí se pod její hnědou kůží, vypadaly jako stvořené ke skákání či lenošení, nikoli k chladnokrevnému zabíjení. Všechno na ní působilo lehce: vlasy – bujná kštice plná černých kudrlinek –jako by s každým pohybem poskakovaly; její ruce se neustále plavně míhaly vzduchem, jak gestikulovala a brebentila o tom či onom; dokonce i koutky jejích rtů jako by stále měly nakročeno vzhůru, do úsměvu.
„Pracujeme spolu proto, že máš slabost pro mladé ženy,“ odvětila knězi a přitom na mě mrkla.
Kossal zamručel. „Tohle je na lidech legrační: když jim dopřeješ dostatek let, přestanou být mladí.“
„A kolik let to podle tebe trvá?“ zeptala se Ela a rozpřáhla paže, jako by mu otvírala náruč či vyzývala staršího kněze, aby risknul ránu pěstí. Naklonila hlavu, usmála se a její zuby ve světle svící zazářily. „Přestala jsem už být mladá?“ Ladně jako tanečnice se pomalu otočila kolem dokola, a když se ocitla zády k němu, na kratičký okamžik se zastavila, než otočku dokončila.
Kossal z ní nespouštěl oči. Jeho pohled byl upřímný, otevřený, uznalý, postrádal však jakoukoli vášeň, byl zcela oproštěn od nutkavé touhy. Přistihla jsem se, že chci, aby se na mne také někdo tahle díval – aby na mě jen nehleděl, ale skutečně mě viděl. Oči kněze však zůstávaly upřeny pouze a jen na ženu starší než já.
„Ještě ne,“ usoudil nakonec.
Ela se usmála. Oba stáli nehybně, do plamenů se však opřel průvan a stíny ženy a muže se zatřepotaly. „To jsem ráda. Ani netušíš, jak demoralizující by bylo, kdybys byl v sedmdesáti mladší než já v pětatřiceti.“
Kossal zakroutil hlavou. „Já už jsem přestal být mladý dávno. Nikdy mi to neslušelo.“
„Já budu soudit, co ti sluší.“
Starý kněz znovu zamručel, pak se otočil ke mně. „Dám ti takovou radu, děvče. Když tě na konci naší zkoušky nebudu muset zabít, mohla by ti jednou přijít vhod.“
Ela mě vzala kolem ramen. Spiklenecky mě stiskla, potom se naklonila blíž a žertem mi pošeptala do ucha: „Tvař se, že posloucháš. Jeho rady jsou příšerné, ale on je hrozně rád rozdává.“
Kossal to rýpnutí ignoroval. „Až odevzdáš bohu toho, koho miluješ, ujisti se, že to děláš správně. Jinak tě totiž…,“ pokračoval a kývl k Ele, aniž by ze mě spustil oči, „bude otravovat do konce života.“
„Jak už jsem řekla,“ zamumlala Ela, pořád tak hlasitě, aby to Kossal slyšel. „Jeho rady jsou na draka. Narodila jsem se deset let po tom, co skládal zkoušku.“
„Měl jsem počkat,“ zamumlal napůl pro sebe, zakroutil hlavou a vykročil ke dveřím.
Pohybem tak rychlým, že jsem si to uvědomila až později, se ode mě Ela odtrhla a otočila se ke staršímu knězi, aby mu dala do žeber cvičnou ránu pěstí. Byla rychlá, stejně hbitá jako kterákoli kněžka, kterou jsem v Rassamburu viděla, nebyla to však její rychlost, nad čím jsem později znovu a znovu žasla, nýbrž to, jak hladce a dokonale Kossal zablokoval ránu, jak chytil její zápěstí a zadržel ty zaťaté prsty několik palců od svého boku. Ela shlédla ke své ruce, pochmurně potřásla hlavou, usmála se a natáhla se k němu, aby ho zlehka políbila na čelo.
„Opravdu bys mě uškrtil v kolébce?“ zeptala se. Ta slova byla vřelá, osobní, jako by zapomněla, že tam jsem.
„Bývalo by to bylo jednodušší,“ odvětil Kossal a pustil její zápěstí.
„Jednodušší než co?“
Starý kněz jenom zavrtěl hlavou. „Až budeš hotová, zhas svíčky. Trocha světla je v pořádku, ale když dojde vosk, je po všem.“
Kossal odešel do noci a cedrové dveře se za ním tiše zaklaply. Ela se na ně ještě chvíli dívala s našpulenými rty, jako by se chystala zahvízdat několik prvních taktů staré melodie. Vypadala zcela uvolněně, ale všimla jsem si, jak jí na krku tepe žíla, sice ne vyloženě rychle, avšak přece jen rychleji než předtím. I její dech byl rychlejší, hruď se jí pod rouchem zvedala a klesala, a já jsem nevěděla, zda to způsobila ona krátká potyčka s Kossalem, nebo něco jiného.
„On tě miluje?“ zeptala jsem se hloupě.
Ela se ke mně otočila a usmála se. „Ten starý blázen neví o lásce vůbec nic.“
„Ale kdysi vědět musel,“ namítla jsem.
„Kdysi?“ Kněžka naklonila hlavu ke straně, pak kývla. „Ach. Jeho zkouška.“
„Uspěl,“ řekla jsem. „Což znamená, že někoho miloval. Musel.“
Ela zpola přikývla. „Možná.“ Potom mě znovu objala jednou paží kolem ramene. „Dost už o něm. Už je napůl v Ananshaelových rukou. S tímhle sis dělala starosti, že? S odevzdáním toho posledního daru bohu?“
Zaváhala jsem. Tváří v tvář té pravdě jsem se cítila malá.
Kněžka si mě natočila čelem k sobě. Jednu ruku držela na mém rameni, druhou mi zvedla bradu, až jsem se jí dívala do tmavých očí. Husté kudrny ji obklopovaly jako mlha a odrážely světlo svící, až se zdálo, že vlasy září, zatímco její tvář zůstávala skryta ve stínu. Byla o pouhých několik palců vyšší, ale v tom okamžiku jsem mohla být klidně zase dítětem, které bloudí v komnatách takřka neznámých emocí.
„Ty poslední verše jsou vždycky těžké,“ řekla. „Dokonce i Ananshaelovi kněží někdy zapomínají, že patříme jemu. Láska je oproti tomu úskočná, šálivá bytost. Donutí tě uvěřit.“
„Láska…,“ hlesla jsem, pak jsem se odmlčela, neboť jsem ze sebe nedokázala vymáčknout víc než ty dvě slabiky.
Ela kývla. „Ať je to kdokoli, myslíš si, že si ho můžeš nechat. Nebo ji.“ Přejela palcem po linii mé brady. „Nemůžeš.“
Najednou toho bylo na mě příliš. Zvládla jsem pouze zavrtět hlavou, v očích mě pálily horké slzy, a potom jsem otevřela těžké cedrové dveře a vyšla jsem do nočního chladu. Hřejivé světlo dvou svící jsem nechala za sebou a nad hlavou mi zasvítilo jiné, starší, chladnější světlo nespočetných hvězd rozesetých po obloze. Všude kolem mě ve světle měsíce zářily bledé pískovcové sály a domy Rassamburu. Mezi nimi se pohybovali muži a ženy, o samotě, ve dvou, v malých skupinkách a rozprávěli, smáli se nebo mlčeli. Tmou se nesly útržky vzdálené písně. Všechno jsem to ignorovala a šla pořád dál, až už nebylo kam jít, až na samý okraj tabulové hory, kde jedinou volbou zůstávalo zastavit, nebo se zřítit.
Z okraje útesu jsem zírala dolů do velké propasti, jež obklopovala celý Rassambur. Samozřejmě že už jsem byla i za tou propastí. Narodila jsem se za ní, vyrůstala jsem tam až do deseti let a během těch patnácti roků, které následovaly, jsem tucetkrát přešla přes tenký pískovcový můstek spojující Rassambur s horami a okolním světem. I přese všechnu opuštěnost naší pevnosti je naše oddanost bohu založena na zbožném zápalu a pospolitosti, nikoli na řeholi. Náš bůh je tam, kde jsou lidé, ubírá se svým tichým krokem mramorovými chodbami mocných i nejodpornějšími zapadlými uličkami, navštěvuje osamělou chajdu na lesní mýtině stejně jako rušný přístav či tábor hemžící se vojáky. Jeho spravedlnost nečiní rozdíly a je absolutní, a totéž platí i pro nás – její vykonavatele. Na každý můj rok strávený v Rassamburu připadl jeden strávený v cizích zemích, někdy na západ od Ancazu, jindy na východ, vždycky to však byl život mezi lidmi, učení se jejich způsobům, poznávání jejich nadějí, strachů a tužeb. Žila jsem v Sie a Svobodném Přístavu, v rozsáhlém bludišti Uvashi–Ramy a maličkém městečku na východním břehu Zeleného vodopádu. Měla jsem přátele, známé a milence, na něž mi zůstaly milé vzpomínky, napříč dvěma kontinenty, a přece…
Neslyšela jsem, že se Ela blíží, pohybovala se příliš tiše, ale v chladném pouštním vzduchu jsem ucítila její vůni – jasmín a kouř. Stanula půl kroku za mnou. Když promluvila, její hlas jako by zůstal viset všude v okolním vánku.
„Bývala bych řekla, že jsem si za tu dobu už zvykla,“ zamumlala. Z jejího hlasu promlouval jakýsi vřelý humor, který jsem však nechápala.
„Na co?“
„Na vlastní zabedněnost.“
Zakroutila jsem hlavou, ale neotočila jsem se. „Tomu nerozumím.“
„Ale ano,“ odvětila Ela. „Rozumíš dobře, minimálně své vlastní zajímavé… situaci. Nedošlo mi to.“ Uchechtla se. „Jsme zaslepeni vlastním životem a já jsem se vždycky zamilovala tak snadno.“
Dlouze, nesouvisle jsem vydechla a dál jsem zírala do propasti. Vědomí, že krůček ode mě je strž, a pohled do ní mi z nějakého důvodu dávaly pevnou půdu pod nohama. Bylo to jako vidět zázračnou ruku svého boha s milionem prstů, který trpělivě vyčkává.
„Jak je vůbec možné,“ zeptala jsem se napůl Ely, která tiše stanula vedle mě, a napůl sebe sama, „že jsem ještě po všech těch letech… že jsem se…“
„Nezamilovala?“
Otupěle jsem přikývla.
„Možná jsi vybíravější. Vybíravost není nic špatného, Pyrre – dej na mě. Kdysi jsem se zamilovala do jednoho farmáře, kousíček za Chubolem. Páchl tuřínem. Měl krátké, drsné krátké prstíky, vypadaly jako okoralé párky. Nikdy jsem neslyšela, že by řekl víc než pět slov najednou.“
Otočila jsem se k ní, zírala jsem na tu mrštnou, uhlazenou, smrtící ženu po svém boku a zkoušela jsem si ji představit vedle farmáře, který pěstuje tuříny. Jako byste si chtěli představit lvici, která si tře zlatý bok o štětinatého starého vepře.
„Proč?“ zeptala jsem se.
Ela se opět zasmála. „No, to je mi otázka. Ať ti bude kdokoli tvrdit cokoli, Eira je tyranka a nevysvětluje mi své způsoby.“
„Ale muselo přece být něco…“
„Asi ano. Možná když jsem ho viděla pohnout tím balvanem.“
Ohromeně jsem potřásla hlavou.
„Byla jsem zrovna na cestách,“ pokračovala a její hlas vklouzl do rytmu vzpomínky, „a on si dělal pořádek na poli. Ležel tam kámen. Musel vážit desetkrát víc než on, možná dvacetkrát, co já vím, prací na poli jsem se nikdy nezabývala. Jde o to, že ten kámen byl obrovský, pohnout jím se zdálo nemožné. Tedy to jsem si myslela. Pracoval na tom celý den, vydloubával ho těmi malými sukovitými prsty, podkládal ho kládami, aby ho posunul, a pokaždé trochu změnil jeho těžiště. Nikdy jsem neviděla nikoho tak pomalého, trpělivého, a pomyslela jsem si: ‚Není to sice žádný krasavec, ale chlapa, který dokáže takhle pohnout balvanem, bych měla poznat blíž.‘ Potřebovala jsem se přesvědčit, co všechno s tou svou pomalou, neodbytnou, neúnavnou trpělivostí dokáže. Chtěla jsem být tím kamenem.“
Obě jsme zíraly do tmy. Nad hlavami jsme měly jasnou oblohu, hvězdy zářily až mučivě ostře, ale daleko na sever, nejméně stovku mil daleko, až k vrcholkům hor, zahnaly jarní větry bouři. Vždy stačilo několik úderů srdce a chladnou noční nebeskou báň roztříštily modrobílé blesky, ačkoli jsme stály příliš daleko, než abychom zaslechly hrom.
„A co jsi tedy udělala?“ zeptala jsem se a pohlédla jsem na Elu právě v okamžiku, kdy udeřil další blesk; sledovala jsem, jak se její temná tvář rozzářila, aby následně zase zčernala.
„Strávila jsem s ním šest měsíců na jeho farmě.“
„Šest měsíců?“ Zkoušela jsem si to představit: zahlédnete na poli nějakého divného chlápka a ještě toho dne se rozhodnete, aniž byste o něm věděli cokoli jiného, než že umí přesouvat balvany, že s ním zůstanete půl roku v jeho domě. Celý ten příběh se tvářil jako historka, kterou možná vyčtete z knihy nebo vyslechnete u táborového ohně, upředenou zpola ze lží a zpola pro pobavení. Až na to, že Ela se přitom nesmála a mě nenapadal žádný důvod, proč by měla lhát. Najednou se mi zatočila hlava, jako by se vršek tabulové hory nepatrně naklonil a chtěl mě svrhnout do propasti. Ela mi položila konejšivou ruku na rameno a stáhla mě zpět.
„Jak jsi to zvládla?“ zeptala jsem se, když jsem získala zpět ztracenou rovnováhu.
Pokrčila rameny. „Bylo to snadné, stačilo nedívat se mu na prsty a dýchat jenom ústy.“
„Odvracet oči a dýchat pusou se mi nezdá jako dobrý základ pro lásku.“
Starší žena se zasmála. „Aco myslíš, že je láska, Pyrre?“ tázala se.
Jen jsem hloupě pokrčila rameny.
„Jak už jsem řekla,“ pokračovala Ela po krátké pauze, „k některým z nás přichází snáz než k jiným. Bohyně nás tvoří s nekonečnou rozmanitostí. Naše útrapy se liší stejně jako naše obličeje.“
Když jsem odpověděla, nedokázala jsem z hlasu vyhnat hořkost. „A přesto má pro nás Ananshael pro všechny stejnou zkoušku.“
„Cokoli jiného by bylo nespravedlivé.“
Kousla jsem se do jazyka tak silně, až jsem ucítila krev. „Proč mi to nikdo neřekl? Všechny ty roky… Umím zabít ženu dřevěnou miskou na třináct různých způsobů. Naučila jsem se nazpaměť jedy, které nikdo neviděl od válek csestriim, jedy staré jako nevariim, jestli vůbec kdy existovali. Vydržím zavěšená hlavou dolů na trámu celé hodiny nebo absolutně neslyšně vymáčknout okenní tabulku. Celou dobu jsem si myslela, že se připravuju, a teď… na ničem z toho nezáleží.“
Ela mi stiskla rameno. „Ale ano, záleží. Bez ohledu na tu záležitost s láskou máš sprovodit ze světa šest lidí.“
„Jenže já tu záležitost s láskou nemůžu odsunout stranou. I kdybych všechny ostatní obětovala hned první den, stejně neuspěju.“
„Možná ano. Můžeš zaujmout místo poslední oběti i sama. Kossal a já na to dohlédneme.“
Ta slova zněla vyrovnaně, dokonce povzbudivě, ale neposkytovala mi žádnou útěchu. Ne že bych se bála umřít. Kdo vyroste v Rassamburu, je smířen s myšlenkou vlastního odtvoření. Ananshaelova milost a spravedlnost platí i pro nás. Nebo spíš hlavně pro nás. Kněžka, která není ochotná obětovat sama sebe, není žádnou kněžkou, nýbrž pouhou vražedkyní. Rozumím i tomuhle. Nebála jsem se vidiny vlastní smrti, ale selhání. Velmi dlouho ke mně Ananshaelovo umění přicházelo až moc snadno; zdálo se mi nefér, že se přede mnou tak náhle zjevila tahle nečekaná a nemožná překážka.
„Kdo to posoudí?“ zeptala jsem se tiše.
„Posoudí?“
„Ano, kdo je soudcem? O té lásce. Kdo o tom rozhodne?“
„Ach.“ Ela se otočila od nekonečné noci čelem ke mně. „Kossal a já rozhodneme společně.“
„A když zalžu?“
Kněžka pohrdavě sykla. „Od těch, kteří se podrobují zkoušce, očekáváme všeobecně trochu víc zbožnosti.“
„Zbožnost dokáže hromada mrtvol,“ odvětila jsem pochmurně. „Tohle jsem na našem bohu vždycky obdivovala – nepotrpí si na faleš. Když ze ženy vyprchá život, je fuč. Jenže láska…“ Dlouze, bezmocně jsem vydechla. „Tu může předstírat kdokoli. Předstírání k ní patří.“
„Slova dívky, která se nikdy nezamilovala.“
„Jak to poznáte?“ nenechala jsem se odbýt. „Když někoho najdu, když řeknu, že jsem zamilovaná, když na tom budu trvat, jak to prohlédnete?“
„S láskou jsou spojené určité projevy, pohybuje se v nás a skrze nás typickým způsobem. A mezi námi.“
„Co ty vlastně, u ’Kenta, jsi? Kněžka smrti, nebo nějaká básnířka?“
Litovala jsem těch slov už ve chvíli, kdy jsem je vypustila z úst. Ela byla o pouhých deset let starší než já, stejně dlouho tedy uplynulo od její zkoušky, ale v Rassamburu se za tu krátkou dobu stala téměř legendou. V osmadvaceti letech, poslušna nezpochybnitelnému rozkazu našeho boha, se vydala do Badrikas-Ramy, našla si cestu do prastarých neprodyšných zdí Paláce večerního vlnobití, proklouzla kolem Stráží soumraku a uškrtila nejstaršího manjarijského prince. Takový projev oddanosti považovali mnozí za nemožný. Potom, následující noci, se vrátila a zabila jeho bratra. A já jsem zpochybnila zbožnost této ženy; napůl jsem čekala, že mě shodí z útesu. Ona se místo toho zasmála.
„Řekla bych, že žena může být obojím. Může být i něčím víc. Noci strávené v něčí náruči nikterak nesnižují mou oddanost bohu. Můžeš přiložit ženě čepel k hrdlu…,“ spustila a pohybem tak rychlým, že jsem jej ani nestihla sledovat, osvobodila svůj nůž z pochvy a přitiskla mi jej na kůži. V jejích tmavých očích jiskřilo světlo hvězd. „A můžeš ji při tom i políbit, když chceš.“
Na půl úderu srdce jsem uvěřila, že přesně to se chystá udělat. Na okamžik se zdálo, že nestojíme na okraji tabulové hory, nýbrž visíme kus od ní nadnášené temnotou, nebo už jsme možná padaly a noční vzduch se možná mé kůže dotýkal tak jemně, že jsem to ani nepostřehla. Toto je jedna z Ananshaelových pravd – všichni umíráme, pořád. Narodit se znamená sestoupit z okraje útesu. Jedinou otázkou je, co dělat během pádu.
Eliny oči jako by nabízely odpověď, jenže jsem jí nerozuměla. Potom nůž zmizel stejně rychle, jako se objevil, zasunut zpět do pouzdra na jejím opasku. Nevzdálila se, ale přesto se mi teď zdála být nějak dál, jako by se mezi námi v té chvíli přetrhlo jakési pouto. Mohla jsem to tak nechat, kývnout a odkráčet. Jenomže jsem nikdy neuměla jen tak odejít.
„Já nejsem ty,“ řekla jsem tiše.
Ela kývla. „Ani bys neměla být.“
„To, čemu říkáš láska, možná pro mě vůbec láska není.“
„Tvé ruce nejsou mé ruce,“ pronesla Ela, vzala mě za zápěstí a podržela mou ruku v měsíčním světle, „ale pořád jsou to ruce. Tvoje láska nebude moje. To neznamená, že ji nedokážu vidět nebo poznat.“
„A když se zmýlíš? Když se zamiluju a ty to ani nepoznáš?“
Vzala mě i za druhou ruku. Stály jsme naproti sobě na kraji útesu jako dvě milenky. Měla jsem pocit, že kvůli mně nasadila smrtelně vážnou tvář, jako když dospělý předstírá pozornost před vzteklým dítětem. „Vtom případě by ses měla bránit, Pyrre, až tě přijdu zabít.“