Honza Vojtíšek, Kristina Haidingerová (eds.): Může se to stát i vám

Na světě je druhá povídková antologie edice HorrorCon. Zatímco pilotní kniha Ve špatný čas na špatném místě sázela na nešťastnou náhodu, druhá s názvem Může se to stát i vám využívá naše vnitřní strachy a děsy a přináší příběhy s minimálním podílem explicitní fantastiky (nikoli však nutně bez zásahu nadpřirozena), horory, které se mohou stát i vám.

 

Letos se do projektu zapojili autoři Jozef Karika, Františka Vrbenská nebo Miroslav Pech, nechybí ani stálice jako Hanina Veselá, Petr Boček, či editorská dvojice Vojtíšek – Haidingerová. Kniha vychází jako sběratelská záležitost v omezeném nákladu a byla pokřtěna na letošním HorrorConu v CrossClubu v Praze.

 

ANOTACE:
Třináctka česko-slovenských autorů a autorek extrémní literatury udeřila podruhé. A nebála se přitvrdit. V zatuchlých sklepeních či potem a krví páchnoucích bytech vašich sousedů rozehrála morbidní divadlo, v němž místa se špatnou pověstí, kostlivci z minulosti nebo duše zemřelých jsou pouhými kulisami. Hlavními aktéry se stávají samotní lidé, jejichž slabosti a posedlosti brzy dostihnou i vás…

 

UKÁZKY Z KNIHY:

Jozef Karika: Bílé díry

Nehezké období. Podzim přicházel brzy, deprese společně s ním. Černí psi, tak těmto stavům tuším říkal Winston Churchill. Zmocňovaly se mě pravidelně, obvykle ale později – až v prosinci nebo v lednu. Takto brzy mě navštěvovaly zřídka. Možná to souviselo s počasím. Byl sotva začátek října, ale listí už opadalo. Všechno mi připadalo nažloutlé, hnilobné a studené. Navíc foukal nepříjemný vítr.
Splín pokaždé začínal tím, že se mi přestalo chtít vycházet ven. Studený vlhký vzduch mi nedělal dobře. Stačila delší procházka a dostal jsem horečky anebo návaly. Když tu černí psi nebyli, dokázal jsem to zvládnout. Ráno jsem vstal, umyl se, oblékl a vyrazil do práce. Učil jsem tehdy na univerzitě historii – slovenské dějiny, první polovinu dvacátého století. Celkem mě to bavilo, mé posluchače snad taky. Bylo to, abych pravdu řekl, celkem morbidní historické období. Svérázně přízračné.
Jenže když přišli černí psi, všechno se změnilo. Nevstal jsem. Důvody, proč to neudělat, najednou převážily nad jakoukoliv racionalitou. Pod jejich tlakem jsem jednoduše nevstal, nešlo to. Zůstal jsem v posteli; nanejvýše s vypětím všech sil zavolal na univerzitu, že jsem nemocný. Někdy ani to. Pak jsem celé hodiny ležel a hleděl na strop. Seznámil jsem se s každou skulinkou, s každým nánosem barvy. Když mě strop omrzel, přenesl jsem pohled na okno. Za ním se ve větru komíhaly holé větve velkého ořechu. Často se leskly deštěm. Sledoval jsem jejich rytmus, ležel jsem v tichu.
Nebyl nikdo, koho by to trápilo. Možná jen vedení univerzity. V pracovní rovině. Jinak jim to bylo jedno. Od rozchodu se snoubenkou před dvěma lety jsem žil sám. Pokusy o navázání nových vztahů nevyšly, anebo je překazili černí psi. Poslední rok jsem se už ani nesnažil. Můj život byla má práce, o jejímž významu jsem pochyboval. Dokonale mechanický chod beze změn, bez vzrušení.
Emocionálně jsem úplně vyhořel. Můj milostný život? Skládal se z občasné masturbace při pohledu na převlékající se dívku z protějšího domu. Jmenovala se Lívia, mohla mít asi sedmnáct let. Okno jejího pokoje bylo naproti mé ložnici. Vzdálenost mezi bytovkami mohla být tak deset, patnáct metrů. V létě listy stromů zakrývaly výhled, ale na podzim a v zimě jsem viděl všechno. Každý večer se převlékala při rozsvíceném světle. Někdy jsem v ložnici zhasnul, usadil se do křesla za oknem a čekal. Hned, jakmile se rozsvítilo, jsem do jedné ruky vzal dalekohled a druhou začal masturbovat. Měla plnoštíhlou postavu, titul miss by asi nevyhrála, ale její křivky mě vzrušovaly přesně tak, jak jsem potřeboval. Ne přílišné vzrušení, jen takové, jaké stačí pro vydráždění k orgasmu. Mé potřeby nebyly náročné, na jakékoliv propojení sexuality a emocí jsem už nevěřil. Prostředek k uspokojení těla, nic více. Nikdy to netrvalo dlouho. Pak jsem se opláchl, lehl si do postele a usnul.
Černí psi přicházeli na týden, někdy na dva. Kritické bývaly první čtyři dny. Pro tyto případy jsem měl doma připravenu železnou zásobu jídla. Nákup nepřicházel v úvahu. Ani vaření. Po jednom, dvou dnech postu jsem s obtížemi vstal, došel do špajzu, vzal kus suchého salámu a vlákninový chleba a vrátil se do postele. Tam jsem jídlo mechanicky rozžvýkal a ztěžka spolkl.
Uzdravení se projevilo tak, že jsem ráno vstal, umyl se, oblékl a vyrazil do práce. Žádné mezistupně nebyly. Jen buď–anebo.
Cesta do práce – neměnný rituál. Bydlel jsem ve staré čtvrti na kraji lesa. Stála na úpatí rozložitého vrchu. Postavili ji během války, prý podle plánů architekta z Třetí říše. Jak jsem řekl, stála na kopci. Skládala se ze tří řad domů. Vypadaly jako velké terasy. Na každé ploše se táhla jedna řada. Mezi nimi příjezdová cesta. Okolo cesty alej lip, vysazených v šedesátých letech.
Mezi domy se svažovaly malé louky; i na nich rostly stromy – ořechy, jabloně, někde smrky. Za domy se až k nedaleké hradbě smrkového lesa táhly zahrádky. Co se týká domů, byly to velké a masivní dvouposchoďové stavby. V každém jen šest bytů. Bydlel jsem v nejvyšší řadě, u lesa. Můj byt se nacházel ve druhém poschodí. Z plánů čtvrti jsem zjistil, že je to nejvýše položený byt. Měl jsem z něj úžasný výhled na okolní kopce i město.
Ve čtvrti žili nejvíce důchodci, i když v poslední době se sem natáhlo i nemálo zbohatlíků z města. Většinou však rychle pochopili, že prostředí vypadá přátelsky jen během krásných letních dní. Na podzim se začínalo měnit. Mlha vystupující z lesa a země, pach hnijícího listí, chlad… Zpoza stromů se však nevalí jen mlha, ale i něco jiného. Tlačí to, usedne na člověka. Je to blížící se zima, ale ne ta, co se projevuje venkovním chladem a sněžením. Tohle je zima duše, která vychází z lesních zákoutí. Mně přinášela černé psy, ostatním neklid.
Jak jsem již zmínil, cesta do práce znamenala rituál. Pozdravit dvě babičky ze spodního bytu, přejít loukou mezi domy, sejít na cestu a pak přímo do města. Paní Loseková žila ve vedlejším domě. Mohla mít hodně přes sedmdesát let. Potkával jsem ji každé ráno. Trhala něco na zahrádce, čistila okna svého přízemního bytu nebo jen tak seděla a sledovala cestu. Měla vysokou hubenou postavu, laskavou tvář, dlouhé bílé vlasy. Jednoduše, babička z pohádky.
„Zase do práce, Jožko?“ promlouvala na mě laskavým hlasem.
„Pravda, teta, zase. Vy se máte, nemusíte nikam chodit.“
Dvouřádkový rozhovor, téměř každé ráno. V zimě jsem ji vídal za oknem. Pozorovala dění anebo ptáky zobající zrní na okenní římse. I tehdy pokývala a usmála se. Byl to krásný, vřelý úsměv. Myslím, že jsem ji měl rád. Až do té doby…
Jednou v létě jsem se vracel z práce. Příšerně horký den. Tropický. Zahlédl jsem ji trápit se se dvěma plnými taškami, určitě šla z nákupu.
Přišlo mi ji líto. Doběhl jsem ji a nabídl se, že nákup odnesu. Potěšilo ji to, mezi chrčivými výdechy mi děkovala. Kráčeli jsme podél nepříliš frekventované silnice vedoucí z naší čtvrti do centra města.
„A co ty teď děláš, Jožko?“ zeptala se.
„Učím na škole, teta. Druhou světovou válku.“
„Ale, tak válku? To bylo hrozné. Hrozné.“
„Vy si to pamatujete?“
„Jakpak by ne. Bydleli jsme v Balážích. Měla jsem tehdy patnáct let.“
Baláže, horská obec u Banské Bystrice. Jedna z partyzánských bašt během Slovenského národního povstání. Poté, co Němci obsadili Bystrici, se v oblasti vedly krvavé boje. Nakonec Němci obsadili i Baláže. Některé partyzány zatlačili do hor, na Donovaly a jinam, další postříleli. Udála se tu jedna z nejhorších zvěrstev při potlačování povstání. Jako historika mě to, samozřejmě, zaujalo.
„Baláže? Tam to muselo být hodně zlé.“
„Bylo, pravdaže bylo, Jožko. A pro nás ještě více. Ukrývali jsme partyzána. V komoře seděl. Když přišli Němci, dali nám svého kapitána do domu. Že prý u nás bude bydlet. Víš, co to bylo, mít v domě partyzána i Němce?“
„Zajímavé, teta.“
Najednou se zastavila a pohlédla mi do očí. Nikdy jsem si neuvědomil, že ty její jsou modrobílé. Spíše bílé než modré, snad až příliš bílé. Stáli jsme ve stínu lip na sluncem zalité cestě uprostřed léta. Pohodička. Jenže i tak mi přestalo být příjemně.
„Víš, co to bylo, Jožko? Přijď, někdy ti povyprávím. Něco takového jsi ještě neslyšel, i když učíš o válce.“
Upřeně na mě hleděla a ústa se jí roztáhla do nepříjemného, divného úsměvu. Přešla vteřina, dvě, stále se nehýbala, jako by ztuhla. Šklebící se stařecká tvář s vyvalenýma bílýma očima. Dýchala mi do tváře, stála nevhodně blízko. Zarazila mě, ani jsem neodstoupil. Její strnulost začínala být nesnesitelná, nevěděl jsem, co dělat.
„No, pojďte, teta, už spěchám!“ dostal jsem ze sebe.
Kouzlo okamžiku se zlomilo, vydali jsme se dál. Naštěstí jsme už byli blízko domova, nemuseli jsme si už nic říkat. Loseková se po několika krocích probrala ze zasnění, znovu se pohybovala normálně, ale působila zmateně. Chválabohu mlčela, přesto mě neopouštěl pocit čehosi slizkého, co se z ní před chvílí vyvalilo jako stařecký zápach. I ten jsem cítil nějak více, při každém nádechu mi zůstával v nose, ne a ne se jej zbavit.
Přestal jsem ji mít rád, zprotivila se mi. Stále jsem s ní každé ráno prohodil několik slov, ale příjemný pocit, jaký jsem z toho předtím míval, se změnil v mrazení. Někdy jsem se až otřásl, když jsem se jí dostal z dohledu.
Musela si náš rozhovor pamatovat, protože mi často opakovala: „Ale přijď, Jožko, řeknu ti o tom partyzánovi. Řeknu ti, co to bylo.“
„Ano, přijdu, teta, chci to hodně slyšet. Mám teď hodně práce, ale určitě přijdu!“ Věděl jsem, že to nikdy neudělám.
Stala se z toho část ranního rituálu. Ona mi připomenula, že mám přijít, já jsem ji ubezpečil, že určitě přijdu. Nevím, co si myslela. Mně občas proběhlo myslí, že by už mohla i zemřít.

***

Miro Švercel: Na kolejích stála

Seděli ve skromném obýváku, v němž na ně ze všech stran dýchal socialismus. Nábytek, starý černobílý televizor s osmi kanály bez ovladače, přes něj přehozená háčkovaná dečka, polyesterový koberec a pod ním linoleum.
Když si Karel udělal pár snímků, vytáhl z batohu flašku vína. Švýcarským nožem navrtal korek a s hlasitým lupnutím ho vytáhl: „Nemáte nějaké sklenice?“ obrátil se na starce.
Děda se postavil a přešel k sekretáři, odsunul skleněnou tabuli a vytáhl tři sklenice.
„Pro mně ne, strejčku,“ odmítla Zuzka.
„Strejčku?“ zamrmlal pro sebe mile překvapený.
Přišel ke konferenčnímu stolku a postavil na něj dvě sklenice: „Pravý český křišťál, broušený, jsem zdědil po rodičích,“ oznámil hrdě správce.
„No, kvalitka,“ uznale přitakal Karel a nalil vrchovatě do obou.
„A vy nebudete?“
„Od jisté doby už nepiju,“ mávl rukou, „probouzí to ve mně zlé pudy,“ pohlédl na Zuzku. Dívka zbledla více než při houbovém guláši.
„Pudy,“ zašeptala Katka Karlovi, dloubla ho do zad a smích opustil její krásné rty. Ťukli si sklenicemi a vylili do sebe celý jejich obsah. Karel hned dolil a ukázal na stěnu: „To je španělka?“
„Ano.“
„Taky po rodičích?“ uštěpačně nadhodila Katka a vypila druhou skleničku na ex.
Karel jí ochotně doplnil víno.
Stařec se zachmuřil: „Ne, to je… to je památka na mou dcerku,“ smutek přetvořený do slov opustil jeho suché rty.
Pohlédl na Zuzku a v jeho očích se odrazily jeho zadržované slzy.
Po chvíli ticha, které rozkrájeli nástěnné hodiny, Karel dodal: „A proč má jen pět strun?“
Stařec mlčky přešel ke kytaře, přímo s nábožnou úctou ji vzal do rukou a sundal ze stěny. Na okamžik to vypadalo, jako by se s ní mazlil jako s batoletem, jako by na ni mluvil.
Katka dopila další skleničku a posměšně si zaťukala na čelo. Nevěděla, že si toho stařík, stojící k ní zády, všiml v odraze okna.
Otočil se a s kytarou pomalu kráčel k mladým, sehnul se k Zuzce a podával jí nástroj: „Na, hrej, Zuzko!“
„Ale… ale, jak víte, že hraju na kytaru?“
„Všiml jsem si tvých rukou. Na levé máš nakrátko zastřižené nehty a na pravé pěkně pěstované – dlouhé.“
„Vy jste ale všímavý,“ uznale kývla hlavou a vzala nástroj do rukou, „a co mám zahrát?“
„Co jen chceš, dceruško,“ rozhodil rukama a usedl pohodlně do křesla.
„Dceruško?“ podivila se, přeběhla cvičenými prsty po pěti strunách. Usoudila, že chybějící hluboké e nebude vadit. Jemně je doladila.
Odkašlala si: „Poznáte Nedvědy, strýcu?“
Muž přitakal a zavřel oči. Karel s Katkou rozlili zbylé víno do skleniček a Zuzka spustila:

„Na kolejích stála, za uchem květ,
Vlasy trávou zavázaný
S kytarou na zádech strun už jen pět
Hezký voči uplakaný.

Opuštěnejch ptáčat plnej je svět
Hnízda hledaj, neví co dál
Vyšlápli jsme ránem a v neděli zpět
Za tejden jsem u trati stál.

Víš, holky těžsí to maj, víš, holky těžší to maj…“

Katka šťouchla do Karla a pokývla bradou ke starému. Oba fascinovaně hleděli do skrčené tváře s nezdravě sinalou pokožkou křížem krážem protkanou krvavými vlásečnicemi jako náhrobní deska z červeného mramoru. Ze zavřených očí ztékaly slzy a plnily vysušená koryta vrásek na lících.
A v tom Katce vypadla z dlaně sklenička z broušeného českého křišťálu a rozbila se o hranu stolku…

***

Stalo se více věcí současně.
„Má sklenička!“ zařval stařík a vystartoval z křesla.
Katka padla do mdlob. Zuzka přestala hrát a šokovaně hleděla na svou kamarádku, kterou se Karel snažil zachytit, aby se neuhodila o stůl. Jak se ale rychle postavil, o to rychleji se mu zatočil svět. Švihl sebou a předvedl téměř dokonalý flop za gauč, kde zůstal v polovičním bezvědomí ležet v poloze, kterou by zvládl jen zkušený jogín.
„Co jste to udělal?“ vykřikla Zuzka.
Správce se na ní zahleděl uslzenýma očima: „Podívej, rozbili mi skleničku, jedinou památku po rodičích…“ ztěžoval si plačtivě.
„Nasrat na vaši skleničku. Co je s nimi?“ vykřikla opět, ukázala na kamarády a postavila se.
Stařík nenávistně sevřel rty. Během jednoho nadechnutí byl u překvapené Zuzky. Ruka mu vystřelila jako prasklé hluboké e na kytaře. Zuzčina hlava nadskočila a útlá dívčina se svezla k zemi. Bylo po revoltě.

***

Dominik Fiala: Ashley Carriganová

Prskala nadávky tak hrubé, že by se za ně nestyděl kdejaký námořník, když se svlékala. Déšť opět polevil, ale ten příšerný vítr! I tak byla promočená na kost, bosá noha v blátě jí skutečně na duchu nepřidala. Místo mezitím poklidně světélkovalo tou prazvláštní barvou, kterou mohla vidět jen ona. Zpočátku spatřovala v samotném průběhu úkonu hlubokou, temnou romantiku. Takové myšlenky ji ale velmi rychle opustily. Stačil pohled na první mrtvé morče. „Do toho už bych ale nešla. Morče je doopravdy na hraně… svým způsobem jsem vděčná aspoň za toho čokla.“ Až na ten zápach, kterým pak byla celé dny cítit. Mokrý pes. Ashley kvůli povaze své pouti často zapáchala prapodivnými, nepravděpodobnými a nelibými pachy, a tuto skutečnost nenáviděla z hloubi duše. Například to, co ji čeká. Mokrý pes. Jedinou odměnou, jaké se jí kdy dostalo, byl pach mokrého psa. Nebo morčete po tři dny se škvařícího na rozžhavené silnici v Coloradu.
„Je mi příšerná zima…“ nervózně kouřila, když si svlékala džíny. Za pár chvil stála před svou společnicí dočista nahá. Molly si mezitím rozverně pohrávala v dešti se svými vlnitými, liščími vlasy. Vyzývavě na ni mrkla.
„Budeš můj valentýn?“ skousla si při těch slovech ret.
„Nech si těch keců a pojď ke mně…“
„Měla by ses trošku víc smát, Ashley. Tohle není zdravý, víš o tom?“
„Směju se ráda. Jenom ve mně umřel smysl pro humor, a ten nahradil sarkasmus. Tak šup, holka. Pojď sem, ať to máme za sebou… a prosím tě, prosím, ať to není jako minule.“
„Lekla jsem se toho auta…“
Její společnice ji zmrazila pohledem natolik vyčítavým, až děvče zahanbeně sklopilo zrak, nechavši tak větu nedokončenou.
„Nemáš se čeho lekat už jenom z principu,“ sykla Ashley. „Nemělo by to bejt ani možný. Nezapomenu na to, cos mi řekla hned první den. Straší mě to v nočních můrách.“
„Co? Že takhle vlastně nevypadám?“
„Vůbec se o tom nezmiňuj, prosím. A soustřeď se. A nezabilo by tě, kdybys aspoň předstírala, že mrzneš aspoň vzdáleně podobně jako já.“
Molly se znovu laškovně uchechtla. Neodpustila si několik posledních baletních piruet, než se vydala ke své nahé společnici. Balet milovala, a Ashley to nikdy nepřestávalo fascinovat. Balet snad nemá ve skutečnosti rád nikdo, nebo jo? Zajisté, Ashley nebyla příliš dívčí typ, ale i tak… Molly se u ní zastavila tak blízko, že mezi jejich rty zbyl prostor sotva na list papíru. Pak to začalo.
Prvně to Ashley tolik vyděsilo, že v polovině vše vzdala, zpanikařila a pokusila se proces přerušit, nebo ještě lépe, zcela zvrátit. To ji téměř stálo život. Teprve po dlouhých hodinách vysvětlování načerpala dostatek odvahy dílo dokonat. Vždy to probíhalo stejně. Byly i jiné způsoby, desítky způsobů; podle Molly byl tento nejjednodušší, zato velmi účinný.
Správné provedení onoho ritu vyžadovalo správnou kombinaci tří věcí – správnou konstelaci hvězd, nalezení správného místa a obětinu temným bohům dávné zvrácenosti. Hvězdy byly, jak Molly uvedla, v příhodné poloze poměrně často – každých několik dní. Tento rituál byl právě proto jednou z nejběžnějších praxí daného okruhu vědění.
Pak místo. Jak jí Molly vysvětlovala, dříve se tato místa nacházela na každém kroku, ani dnes však není jejich nalezení příliš problematické. Nejčastěji je lze nalézt v odlehlých částech lesa nebo poblíž osamocených pil, ve zpustlých, opuštěných domech nebo na hřbitovech. Na místech, kde zavládla smrt, žal, bolest nebo samota. Na smutných místech, kterým postupem času začalo něco scházet. Že pro běžného člověka zůstávala jejich odlišnost reálně neviditelná, o tom snad není třeba se obšírněji zmiňovat. Byla to místa, kde se setkával svět hmoty se světem ležícím mimo čas a prostor. Se světem za oponou.
Co se obětiny týkalo, postačila v podstatě jakákoli mrtvá tkáň. Ashley měla tu smůlu, že nejčastěji narážela na mrtvé psy, kočky a králíky. Čím blíže je tělo podobné lidskému, tím pochopitelně lépe. U morčete, například, se dokázala vrátit jen s velkým úsilím, sama cesta ji téměř zahubila. A to se říká, že lidská a morčecí DNA si jsou velmi podobné…
Tento bizarní rituál dovoloval Ashley a jí podobným opustit sféru hmotného světa a vstoupit do toho druhého. Kdo vlastně ví, kolik jich je? Molly o tomto tématu zarytě mlčela. Tenhle svět byl Ashley povědomý, byť by se nikdy neodvážila tvrdit, že ho zná. Byl to svět smrti a snů. Molly se zmiňovala o možném využití síly tohoto místa, které v určitém smyslu toho slova ani neexistuje. Ashley však zajímal jen ten, který byl neodmyslitelně spjatý s jejich zdlouhavou poutí. Spojení duší. A náhled do toho, co bylo.
Již nedlela ve svém těle. Temnota kolem ní. Nekonečné oceány hubící jakýkoli náznak světla. Pak náhle jako by celou scenérii pročísl blesk. A přímo do duše se jí začaly vypalovat útržky dávno minulých dob. Zaprášené odpočívadlo.
Dálnice dvaašedesát.
Motel.
Ne, počkat… oslepující záře. Ještě ne! Betonové schody, snad až příliš ostré. A oprýskaná cedule, prostřílená rozdováděnými lovci. Bledě modrá. Neproniknutelná scenérie lesů ovívaných lehkomyslnou písničkou meluzíny. Tento záběr trval o něco déle. Ashley tak vždy poznala, že vize se chýlí ke konci. Většinou následovaly dva, tři další a pak… další vjem byl sluchový. To se dělo poměrně vzácně a Ashley to vždy tak nějak vykolejilo. Úryvek písničky, chaotický šramot kytar a krátký přechod na bicí. Najednou se octla v temnotě. Pak vše pohltila exploze jasné záře.
Odporný záchvěv bolesti. Každičký sval v agonii. Prudce se jí zamotala hlava, okamžitě se vyzvracela. Hlava jí třeštila. Žaludek se svíral v nepopsatelných mukách. V krku měla, jako by jí do něj někdo vrazil hořící pochodeň. Bylo zcela nepopiratelné, že se její tělo přemístilo – namísto v blízkosti Molly a stromu se totiž octla na zemi na místě, kde ještě před chvilkou ležela rozkládající se mršina psa. Ta zmizela. Jak bylo běžné, Ashleyino tělo povstalo z mrtvé tkáně. Jednou z bran do světa hmoty. Přece opustila tenhle svět. A i když jsou i jiné cesty zpět, vstoupit do mrtvoly a vyloupnout se z ní fungovalo relativně dobře. Jako vždy, několik nekončících chvil se jen svíjela na blátivé zemi. Molly mezitím tančila. Déšť opět sílil.

***

Když svítalo, Ashley již byla vzhůru. Moc toho nenaspala, přikryla se promočenými šaty a na kost vymrzlá čekala na další den. Silná nevolnost a bolesti s ubíhajícím časem slábly, a dívka se asi po dvou hodinách konečně odebrala do sladkých zákoutí říše spánku. Na žádné sny však nenarazila. To bylo dobře. Teprve ranními paprsky se jí podařilo utříbit si mysl, vstřebat, co ve skutečnosti viděla. A v neposlední řadě dokázala sebrat sílu, aby promluvila.
„Někde poblíž musí bejt dálnice…“ Molly neviděla, nebyla však na pochybách, že ji přítelkyně slyší „… a u dálnice bude motel. Bude tam uřvaný rádio. A budou tam betonový schody…“
„Sklep motelu? To teda zní skvěle.“
Molly se čistě z rozvernosti převlékla, sukni měla nyní o něco kratší, příjemného, béžového odstínu. Košilku sněhově bílou. Neměla boty. Ashley si zapálila chesterfieldku, přitom se neubránila letmému přikývnutí.
„Sklep mě nenapadl. Fajn tip… Hele, Molly…“
„Ashley?“
„Nemáš někdy dojem, že se točíme v kruhu?“
Molly se zarazila, poněkud dramaticky svěsila ruce.
„…No ne, přemýšlej. Byly jsme až v Coloradu jenom proto, abychom nakonec skončily tady… ani nemam tušení, kde že to vlastně jsme. Jsme ještě pořád v Oregonu?“
„Nejsem kompas, to bys už měla vědět“ mračila se Molly, přesto vypadala tak nějak… roztomile.
„Narážím jenom na to, že necítím žádnej pokrok. Jsme… pořád na cestách.“
„Každý den jsem ti neskonale vděčná,“ vypadlo z Molly náhle. Když mluvila, hlas měla náhle tenčí, křehký, jako by se mohl každou chvíli rozpadnout na tisícovku střípků.
Ashley k ní mlčky přešla, pak se smutně usmála. Objaly se. „To je přece samozřejmost, Molly…“
„To teda není…“ zdálo se, že Molly má blízko k slzám „…to rozhodně není.“
„Nech to být. Beztak jsem neměla nic moc na práci. Však víš… jenom mít život. Udělala bys přece totéž, kdybys… však víš…“
„Kdybych mohla, určitě…“ pousmála se křehce. Nálady se Molly střídaly jako na houpačce.
Ashley se musela tlumeně rozesmát. S námahou hekla, když jí prasklo v zádech během zavazování tkaniček. Naposledy se rozhlédla po mýtině. Musela uznat, že to bylo krásné místo, klidné, osamocené. Sluneční paprsky měkce ozařovaly trávu, pro většinu lidí měla jen odstíny zelené. Ashley však před sebou viděla mnohem nádhernější výjev. Kopce zaplavovala záře nepopsatelných barev, nespatřitelných okem běžného smrtelníka. Ashley jen děsila skutečnost, jak blízko má taková krása k temnotě. A k smrti. Jak Molly říkala, jsou tam i dobré věci. Ale… je snad moudré na to spoléhat?

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Netopejr, listopad 2018
Autoři: Honza Vojtíšek, Miro Švercel, Hanina Veselá, Miroslav Pech, Roman Bílek, Lucia Jedinečná Barthová, Jozef Karika, Františka Vrbenská, Dominik Fiala, Anna Šochová, Tomáš Marton, Petr Boček, Kristina Haidingerová.
Obálka: Kristina Haidingerová, Miroslav Bula
Vazba: brožovaná
Počet stran: 300
Cena: 189 Kč