Sarah J. Maasová: Dvůr křídel a zmaru

Feyre se vrací zpět na Jarní dvůr, aby zde shromáždila informace o Tamlinové armádě a o plánech krále, který hodna Prythian napadnout a zničit. A k tomu musí předstírat svou lásku k muži, kterého ve skutečnosti nenávidí – a jediná chyba může stát život nejen ji, ale může způsobit zkázu i celého království.

UKÁZKA Z KNIHY:

Rhysand
Dva roky před zbudováním zdi

Bzučení much a křik přeživších dávno vystřídaly dunění válečných bubnů.

Válečné pole se změnilo ve spletenec bezvládných těl lidí i víl, který pouze sem tam narušovala zlámaná křídla čnící k šedé obloze či mohutná koňská mršina.

V tom horku bude jejich puch zanedlouho nesnesitelný, a to i navzdory pokrývce těžkých mraků. Kolem očí hledících nehybně vzhůru už lezly mouchy. Ty nedělaly rozdíl mezi masem lidí a nesmrtelných víl.

Kráčel jsem po kdysi travnaté pláni a všímal si zástav napůl pohřbených v blátě a krvi. Stálo mě většinu sil, co mi ještě zbývaly, abych nevláčel křídla po mrtvých a kusech zbroje. Z mé moci zbyla vyprázdněná studnice už předtím, než krveprolití ustalo.

Poslední hodiny jsem bojoval tak jako smrtelníci po mém boku: mečem i pěstmi, s brutálním, nepomíjejícím soustředěním. Drželi jsme linie proti Ravenniiným legiím. Hodinu za hodinou jsme je drželi, jak mi otec přikázal, a já věděl, že není jiná možnost. Pokud bychom zklamali, zasadilo by to smrtící ránu naší již beztak rozdrolené obraně.

Pevnost, jež se mi tyčila za zády, byla příliš cenná na to, abychom ji nechali padnout do rukou králových přívrženců. Nejen kvůli její poloze v srdci světadílu, ale také kvůli zásobám za jejími zdmi. Kvůli kovárnám na západní straně, z nichž dnem i nocí stoupal dým a kde kováři v potu tváře pracovali na výzbroji pro naše vojska.

Kouř z výhní se nyní smísil s tím, jenž stoupal z hranic, které už za mnou zapalovali, zatímco jsem šel dál a prohlížel si tváře padlých. Připomněl jsem si, abych vyslal všechny vojáky, co na to budou mít žaludek, aby sebrali zbraně ať už té, či oné strany. Potřebovali jsme je příliš zoufale na to, abychom si dělali hlavu s otázkami cti. Už proto, že si náš protivník podobné starosti v nejmenším nepřipouštěl.

Takový klid. Na bojišti panoval neskutečný poklid v porovnání s jatkami a chaosem, které před hodinami konečně ustaly. Královské vojsko spíše ustoupilo, než že by se vzdalo, a ponechali své mrtvé vránám.

Obešel jsem nehybného kaštanového valacha. Jeho krásné oči byly dosud plné děsu a zkrvavený bok měl pokrytý mouchami. Jezdec ležel zkroucený pod ním s napůl rozťatou hlavou. Nešlo o ránu mečem. Ne, ty kruté rány mu zasadily drápy.

Nehodlali se jen tak vzdát. Království a území, jež si chtěla ponechat lidské otroky, neměla v úmyslu válku vzdát, pokud by neměla jinou možnost. A i potom… Záhy jsme se na vlastní kůži přesvědčili, že nebudou brát ohledy na dávné zásady a pravidla boje. Pokud šlo o vílí kraje, které válčily po boku smrtelných bojovníků… Měli jsme být vyhubeni jako škodná.

Mávnutím jsem odehnal mouchu, která mi bzučela u ucha. Ruku jsem měl pokrytou svou i cizí krví.

Vždy jsem měl za to, že smrt bude cosi jako poklidný návrat domů – sladká, smutná ukolébavka, jež mě odvede pryč, ať mě tam očekává cokoli.

Nohou chráněnou zbrojí jsem rozlomil tyč zástavy náležející královskému korouhevníkovi a zamazal jsem kance s ostrými špičáky vyšitého na smaragdově zeleném poli.

Teď si říkám, co když ukolébavka smrti není krásná píseň, ale otupující bzukot much. Co když jsou mouchy a červi všichni do jednoho komornými smrti.

Všude, kam oko dohlédlo, se bitevní pole táhlo až k obzoru, s jedinou výjimkou, jíž byla pevnost za mými zády.

Tři dny jsme je odráželi. Tři dny jsme zde bojovali a umírali.

Linie jsme ovšem udrželi. Opakovaně jsem shromažďoval lidi i víly. Nedovolili jsme králově straně prolomit naše řady, přestože na druhý den nelítostně udeřili na náš zranitelný pravý bok s novými oddíly.

Využíval jsem svou moc, dokud z ní nezbylo nic než kouř v žilách, a poté jsem uplatnil illyrijský výcvik, až jediné, co jsem dokázal, bylo máchat štítem a mečem. To bylo vše, čím jsem mohl čelit hordám nepřátel.

Z hromady mrtvol vznešených víl trčelo zpola roztržené ­illyrijské křídlo, jako by bylo zapotřebí všech šesti válečníků, aby bojovníka srazili k zemi. Jako by je vzal všechny s sebou do hrobu.

Odtahoval jsem navršené mrtvoly a srdce mi zděšeně tlouklo ve ztýraném těle.

Na úsvitu třetího a posledního dne dorazily posily, které otec vyslal, když jsem ho v zoufalství žádal o pomoc. Nechal jsem se příliš strhnout bojovou zuřivostí na to, abych si všiml, kdo to byl, kromě toho, že jde o illyrijský oddíl, obzvlášť když tolik z nich mělo nasazená Zřídla.

Avšak během těch hodin, kdy nám zachránili kůži a zvrátili průběh bitvy, jsem mezi živými nezahlédl žádného ze svých bratrů. Netušil jsem, zda Cassian nebo Azriel vůbec bojovali na planině.

V Azrielově případě to nebylo pravděpodobné, protože si ho otec ponechával nablízku jako zvěda, zato Cassian… Cassiana sem mohl povolat. Nepřekvapilo by mě, kdyby ho otec poslal k oddílu, jenž bude s největší pravděpodobností rozprášen. Jak tomu bylo v tomto případě, kdy z bitevního pole odbelhala sotva polovina válečníků.

Zvedl jsem poslední mrtvou vznešenou vílu ležící na padlém illyrijském vojákovi. Mé bolavé, zkrvavené prsty se nořily mezi proraženou zbroj a lepkavou, tuhou kůži.

Měl tmavou kůži, zlatohnědou kůži… Stejnou, jako měl Cassian.

Ten sinalý obličej hledící k nebi však Cassianův nebyl.

Prudce jsem vydechl. Plíce jsem měl stále rozdrásané křikem a rty vyprahlé a popraskané.

Nutně jsem potřeboval vodu. Jenomže z kupy mrtvých opodál čněla další dvojice illyrijských křídel.

Klopýtl jsem a vrhl se vpřed. V duchu jsem se odebral na jakési tmavé, tiché místo, když jsem otočil přeražený krk do správné polohy a zahleděl se do tváře pod prostou přílbou.

Nebyl to on.

Prodral jsem se přes mrtvoly k dalšímu Illyrijci.

Pak k dalšímu a k dalšímu za ním.

Některé jsem znal, další ne. Válečné pole se táhlo dál pod oblohou.

Míli za mílí. Království hnijících mrtvých.

A já nepřestával hledat.

 

PRVNÍ ČÁST

PRINCEZNA MRŠIN

1

Feyre

Ten obraz byla lež.

Pestrobarevná, líbivá lež přetékající bledě růžovými květy a širokými slunečními paprsky.

Začala jsem na něm pracovat včera. Šlo o poklidnou studii růžové zahrady za otevřenými okny ateliéru. Za změtí trnů a lístků hladkých jako satén se do dáli zvedaly svěže zelené ­kopce.

Nekonečné, nepomíjející jaro.

Kdybych namalovala portrét dvora, jak mě k tomu nutilo svědomí, byl by to obraz plný trnů rvoucích kůži, květin zabírajících sluneční paprsky menším rostlinám a zvlněných kopců pokrytých rudými skvrnami.

Ovšem každý tah štětcem na širokém plátně byl vypočítaný. Každá příměs a křivka mísících se barev měla zachytit nejen idylické jaro, ale i prosluněnou náladu. Nepříliš šťastnou, ale náladu někoho, kdo se naštěstí konečně uzdravuje z hrůz, se kterými jsem se ostatním opatrně svěřila.

Řekla bych, že jsem za uplynulé týdny vytříbila své chování stejně důmyslně jako některý ze svých obrazů. Měla jsem za to, že kdybych si dovolila vzít na sebe podobu, po níž jsem ve skutečnosti toužila, ozdobila bych se spáry schopnými trhat maso a rukama, jež by zakroutily krkem mým nynějším společníkům. Zanechala bych za sebou zlacené síně potřísněné krví.

Ale ještě ne.

Ještě ne, připomínala jsem si s každým pohybem štětce, s kaž­dým tahem, který jsem během oněch týdnů udělala. Bleskurychlá pomsta by nikomu a ničemu neprospěla, pokud nepočítám svou vlastní planoucí zuřivost.

Přestože jsem pokaždé, když jsem s nimi mluvila, slyšela, jak Elain vzlyká, když ji nutili vstoupit do Kotlíku. Přestože jsem pokaždé, když jsem na ně pohlédla, viděla, jak Nesta míří prstem na krále Hybernu v příslibu smrti. Přestože mi pokaždé, když jsem je ucítila, zaplnil nos pach Cassianovy krve vytékající na tmavé kameny kostěného hradu.

Zlomila jsem štětec v prstech.

Rozštípla jsem ho vpůli. Bledá rukojeť byla natolik zničená, že ji nepůjde opravit.

Tiše jsem zaklela a ohlédla se k oknům a dveřím. Dům byl plný slídivých očí, takže jsem štětec nemohla vyhodit do koše.

Zapátrala jsem myslí, jako bych rozhazovala síť, abych vypátrala, jestli je nablízku možný svědek nebo špeh. Nikoho jsem nenašla.

Zvedla jsem ruce před sebe, abych měla na každé dlani jednu polovinu štětce.

Na okamžik jsem si dovolila prohlédnout skrz kouzlo ukrývající tetování na mé pravici a předloktí. Na symboly mých pravých citů. Mého skutečného titulu.

Vladařka Nočního dvora.

Stačil náznak pomyšlení a zlomený štětec zahořel plameny.

Oheň mě nespálil, přestože pohltil dřevo, štětec i barvu.

Nezbylo nic než kouř a popel a já přizvala vítr, aby mi je smetl z dlaní otevřenými okny ven.

Pro jistotu jsem přivolala ze zahrady vánek, který prolétl pokojem, odnesl pozůstatky stuh kouře a naplnil místnost omamnou, dusivou vůní růží.

Třeba až bude mé poslání tady u konce, vypálím do základů i tenhle dům. A začnu těmi růžemi.

Ve skrytu mysli jsem pocítila přítomnost dvou víl, které se ke mně přibližovaly. Hbitě jsem popadla další štětec, namočila ho do nebližšího odstínu a odstranila jsem neviditelné, tmavé nástrahy, jimiž jsem obemkla místnost, aby mě upozornily na případné návštěvníky.

Pokoušela jsem se zachytit, jak sluneční paprsky ozařují jemné žilky plátku růže, a snažila jsem se nemyslet na to, jak jsem podobně malovala illyrijská křídla, když vtom se otevřely dveře.

Sehrála jsem roli malířky zabrané do práce. Stačilo lehce svěsit ramena a naklonit hlavu. Ještě lépe jsem sehrála to, jak jsem se ohlédla přes rameno, jako bych se musela obzvlášť přemáhat, abych se odtrhla od obrazu.

Skutečnou výzvou bylo přinutit se k úsměvu. Tak aby se mi odrazil v očích – podle toho se dá odhadnout, nakolik je něčí úsměv upřímný. Nacvičovala jsem si to v zrcadle. Stále dokola.

Takže jsem bez potíží přimhouřila oči a věnovala jsem Tamlinovi mírný, a přitom šťastný úsměv.

Stejně jako Lucienovi.

„Promiň, že tě rušíme,“ omlouval se Tamlin a pátral v mé tváři po stopě stínů, které se na mně, jak jsem si dobře uvědomovala, občas podepsaly a které jsem si pěstovala, abych si ho udržela od těla, až se slunce snese za okolní vrcholky. „Říkal jsem si, že by ses možná ráda připravila na schůzku.“

Přiměla jsem se polknout a položit štětec. Nebyla jsem ničím víc než nervózní, nejistou dívkou, kterou jsem kdysi dávno bývala. „Je… Mluvil jsi o tom s Ianthe? Opravdu přijde?“

Zatím jsem se s ní nesetkala. S velekněžkou, která vydala mé sestry Hybernu a zradila nás.

Ačkoli mi Rhysand prostřednictvím pouta, jež nás spojovalo coby druha a družku, posílal neurčité, kvapné zprávy, které zčásti utišily můj strach a hrůzu… Byla za to odpovědná. Za to, co se stalo před týdny.

Odpověděl mi Lucien, který si měřil můj obraz, jako by v něm byl skrytý důkaz, který podle mě nepochybně hledal. „Ano. Měla… k tomu své důvody. Je ochotná ti je vysvětlit.“

Možná společně s důvody, proč nenechá na pokoji žádného z mužů, který se jí zalíbil, ať už o to dotyčný stojí, nebo ne. Proč obtěžovala Rhyse a Luciena.

Zajímalo by mě, co si o tom Lucien ve skutečnosti myslí. Co říká na to, že za její přátelství s Hybernem zaplatila jeho družka. Elain.

O Elain jsme spolu mluvili jen jednou, den potom, co jsem se vrátila.

Ať Jurian naznačoval cokoli ohledně toho, jak se bude Rhysand k mým sestrám chovat, sdělila jsem mu, ať je Noční dvůr, jaký chce, oni mým sestrám takhle neublíží – aspoň prozatím. Rhysand zná vynalézavější způsoby, jak je trápit.

Zdálo se, že o tom Lucien stále pochybuje.

Na druhou stranu jsem při kratičkých „návratech“ ­paměti také naznačila, že já takovéto vynalézavosti nebo pozornostem unikla.

To, že tomu tak snadno uvěřili, že se domnívali, že by kdy Rhysand někoho nutil… Tu urážku jsem přidala na dlouhý, pře­dlouhý seznam věcí, za které mi zaplatí.

Odložila jsem štětec, sundala si zástěru plnou skvrn a opatrně jsem ji odložila na stoličku, na níž už jsem dvě hodiny seděla.

„Půjdu se převléknout,“ zamumlala jsem a přehodila si cop přes rameno.

Tamlin přikývl a sledoval každý můj pohyb, když jsem k nim zamířila. „Ten obraz je nádherný.“

„Ještě zdaleka není hotový,“ odpověděla jsem a oprášila jsem přitom tón dívky, která není zvyklá na chválu a poklony a nestojí o pozornost. „Pořád vyžaduje spoustu práce.“

Popravdě řečeno byl to jeden z mých nejlepších výtvorů, ­ovšem to, že postrádá ducha, bylo zřejmé jenom mně.

„To se asi dá říct o nás všech,“ nadhodil Tamlin s váhavým úsměvem.

Potlačila jsem nutkání protočit panenky a oplatila jsem mu úsměv. Když jsem ho míjela, přejela jsem mu rukou po rameni.

Deset minut nato jsem se vynořila ze své nové ložnice a Lucien na mě už čekal.

Trvalo mi dva dny, než jsem přestala chodit do té staré a začala na vrcholu schodiště zatáčet vpravo namísto vlevo. Ve staré ložnici ale nic nebylo.

Jednou jsem do ní nahlédla, den potom, co jsem se vrátila.

Nábytek byl rozbitý, pokrývky roztrhané a oblečení rozházené všude kolem, jako by mě Tamlin hledal ve skříni. Podle všeho nikomu nedovolil, aby pokoj uklidil.

Nedalo se tam však bydlet kvůli těm šlahounům posetým trny. Má stará ložnice jimi byla dočista zarostlá. Kroutily se a svíjely kolem zdí, proplétaly se kusy nábytku. Podle všeho tam vklouzly z mřížky pod mými okny, jako kdyby uběhlo sto let, ne jen pár měsíců.

Ložnice se stala hrobkou.

Zvedla jsem hebkou růžovou sukni vzdušných šatů v ru­ce a zavřela jsem za sebou dveře. Lucien se opíral o dveře naproti.

Za nimi byl jeho pokoj.

Nepochybovala jsem o tom, že se postaral, abych dostala protější ložnici. Nepochybovala jsem, že se jeho kovové oko neustále obracelo k mým komnatám, i když spal.

„Překvapuje mě, že jsi tak klidná vzhledem k slibům, které jsi dala v Hybernu,“ prohodil Lucien místo pozdravu.

Slíbila jsem, že zabiju lidské královny, krále Hybernu, Ju­riana a Ianthe za to, co napáchali na mých sestrách a přátelích.

„Sám jsi řekl, že Ianthe k tomu měla své důvody. Jsem sice vzteky bez sebe, ale můžu ji vyslechnout.“

Neprozradila jsem Lucienovi, co vím ohledně její pravé povahy. Znamenalo by to vysvětlovat mu, že ji Rhys vyhodil ze svého domu. Že to udělal, aby ochránil sebe a členy svého dvora. Vyvolala bych tím příliš mnoho otázek a ohrozila příliš mnoho pečlivě vymyšlených lží, které udržovaly jeho i jeho dvůr – můj dvůr – v bezpečí.

Ačkoli jsem se ptala, jestli to po Velarisu bylo vůbec ­nezbytné. Naši nepřátelé o městě věděli. Věděli, že je to dobré, pokojné místo. A při první příležitosti se ho pokusili zničit.

Vina za útok na Velaris, jenž přišel potom, co o něm Rhys pověděl lidským královnám, bude mého druha pronásledovat po zbytek našich nesmrtelných životů.

„Vymyslí si takový příběh, jaký bys chtěla slyšet,“ varoval mě Lucien.

Pokrčila jsem rameny a zamířila jsem do prázdné chodby pokryté kobercem. „To posoudím sama. Ovšem zdá se, že ty už jsi předem rozhodnutý jí nevěřit.“

Srovnal se mnou krok. „Zatáhla do toho dvě nevinné ženy.“

„Snažila se zajistit silné spojenectví s Hybernem.“

Lucien mi položil ruku na loket a zastavil mě.

Dovolila jsem mu to, protože kdybych to neudělala a přenesla se, jako jsem to provedla před měsíci v lese, nebo kdybych použila illyrijský obranný chvat, abych ho srazila na zadnici, prozradila bych svou přetvářku.

„Na to jí přece neskočíš.“

Prohlížela jsem si širokou snědou ruku, která mi svírala loket. Potom jsem se mu zadívala do červenohnědého i otáčejícího se zlatého oka.

Lucien zašeptal: „Kde ji ukrývá?“

Věděl jsem, koho má na mysli.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím. Rhysand by je mohl schovávat na stovce míst, ale pochybuji, že by Elain držel na některém z nich, protože ví, že tuším, kde jsou.“

„I tak mi to řekni. Vyjmenuj je do posledního.“

„Jakmile vkročíš na jeho území, zemřeš.“

„Přežíval jsem dost úspěšně, když jsem tě našel.“

„Nevšiml sis, že mě má v moci. Nechal jsi ho, aby mě zase odvlekl.“ Lež, lež, lež.

V jeho výrazu jsem však nepostřehla dotčení a provinilost, které jsem čekala. Lucien pomalu uvolnil sevření. „Musím ji najít.“

„Ani Elain neznáš. To pouto je jen reakce tvého těla, která přehlušuje zdravý úsudek.“

„Tak tomu bylo mezi tebou a Rhysem?“

Byla to tichá, nebezpečná otázka. Přinutila jsem se nasadit znepokojený výraz, přiměla jsem se uchýlit se ke vzpomínkám na Tkadlenu, Řezbáře a Middengarda, aby dávná hrůza poznamenala můj pach. „Nechci o tom mluvit,“ řekla jsem hlasem, který byl pouhým ochraptělým zachvěním.

V přízemí začaly odbíjet hodiny. V duchu jsem vyslala modlitbu k Matce a rychle jsem vykročila. „Přijdeme pozdě.“

Lucien pouze přikývl, já ale cítila v zádech jeho pohled. Nespouštěl ze mě oči, ani když jsem zamířila dolů na setkání s Ianthe.

Při kterém jsem se chtěla rozhodnout, jak ji roztrhám na kusy.

Velekněžka vypadala přesně tak, jak jsem si pamatovala, ať už ze vzpomínek, které mi ukázal Rhysand, tak z mých vlastních snů o tom, jak jí drápy skrytými pod kůží vyškrábu oči, pak jí vyrvu jazyk a roztrhnu hrdlo.

Má zuřivost se stala živou bytostí skrytou v mé hrudi, dunivým tlukotem srdce, jenž mě konejšil do usnutí a k ránu mě probouzel. Utlumila jsem ji, když jsem na Ianthe pohlédla zpoza jídelního stolu, s Tamlinem a Lucienem po boku.

Stále na sobě měla světlou kápi se stříbrným kroužkem zdobeným bleděmodrým kamenem.

Jako Zřídlo. Drahokam ve středu kroužku mi připomněl Azrielova a Cassianova Zřídla. Napadlo mě, jestli podobně jako v případě illyrijských válečníků i tento drahokam pomáhal přetvářet nezvladatelné magické nadání v něco vytříbenějšího a nebezpečnějšího. Ianthe ho nikdy nesundávala, ovšem já ji nikdy neviděla vyvolat větší moc, než jaká byla zapotřebí k rozsvícení koule vílího světla v místnosti.

Velekněžka sklopila modrozelené oči k tmavému dřevěnému stolu a kápě jí kreslila stíny v dokonalé tváři. „Pro začátek bych chtěla říct, že mě to skutečně mrzí. Jednala jsem v dobré vůli… poskytnout ti to, po čem bys, jak jsem se domnívala, mohla ­toužit, a přitom jsem se snažila zajistit, aby naši spojenci v Hybernu byli s naším spojenectvím spokojeni.“

Hezké, jedovaté lži. Ovšem pokud šlo o odhalení jejího pravého motivu… čekala jsem na toto setkání celé týdny. Trávila jsem je tím, že jsem předstírala, že nabírám síly a že se uzdravuju z hrůz, jimž jsem byla vystavená v Rhysandově područí.

„Copak bych si mohla přát, aby moje sestry podstoupily něco takového?“ Můj hlas vyzněl rozechvěle a chladně.

Ianthe zvedla hlavu a zkoumavě si změřila můj nejistý, možná poněkud odtažitý výraz. „Takto bys s nimi mohla být navěky. A pokud by Lucien předem odhalil, že Elain je jeho družka, bylo by… kruté žít s vědomím, že s ní bude moci strávit jen pár desetiletí.“

Když z úst vypustila Elainino jméno, ucítila jsem, jak se mi do hrdla dere zavrčení. Já ho však zkrotila a opět si nasadila masku tichého utrpení, jež byla nejnovější z mých zbraní.

Lucien odpověděl: „Jestli očekáváš, že ti budeme vděční, tak se načekáš, Ianthe.“

Tamlin po něm vrhl varovný pohled, který si vysloužila jeho slova a tón. Možná Lucien Ianthe zabije, než k tomu dostanu příležitost já, už jen za tu hrůzu, kterou ten den musela prožít jeho družka.

„Ne,“ vydechla Ianthe se široce rozevřenýma očima jako dokonalé zosobnění výčitek a provinilosti. „Ne, žádný vděk ani v nejmenším neočekávám. Ani odpuštění. Ale pochopení… Toto je i můj domov.“ Pozvedla útlou ruku ozdobenou stříbrnými prsteny a náramky a zahrnula tím gestem tuhle místnost i sídlo. „Všichni jsme museli navázat spojenectví, o nichž bychom nevěřili, že na ně kdy přistoupíme – snad i taková, která nás znechucují, ovšem… Hybernské vojsko je příliš velké na to, aby se dalo zastavit. Můžeme jeho nápor pouze přestát jako jakoukoli jinou bouři.“ Krátce se podívala na Tamlina. „Vynaložili jsme tolik úsilí, abychom se připravili na neodvratný vpád Hybernu – po všechny ty měsíce. Dopustila jsem se vážné ­chyby a navždy budu litovat, že jsem komukoli způsobila bolest, ale pokračujme společně v této chvályhodné práci. Najděme způsob, jak zajistit, aby naše země a lidé přežili.“

„A kolik dalších za to zaplatí?“ obořil se na ni Lucien.

Znovu si vysloužil varovný pohled od Tamlina, jenže si ho nevšímal.

„Podle toho, co jsem viděl v Hybernu,“ pokračoval Lucien, který sevřel opěrky své židle tak silně, až řezbami zdobené křeslo zaskřípělo, „veškeré jeho sliby míru a nedotknutelnosti…“ Zarazil se, jako by si vzpomněl, že by to Ianthe mohla klidně prozradit králi. Uvolnil stisk, zatnul prsty a znovu položil ruce na opěradla. „Musíme se mít na pozoru.“

„To také budeme,“ slíbil Tamlin. „Jenže už jsme dohodli jisté podmínky. Oběti. Pokud budeme rozdělení… dokonce i s Hybernem jako naším spojencem musíme představovat jednotnou sílu. Společně.“

Stále jí důvěřoval. Stále si myslel, že se Ianthe prostě jen dopustila omylu. Netušil, co se skrývá pod její krásou, oděvem a zbožnými zaříkáváními.

Ovšem stejná slepota mu také zabraňovala pochopit, co číhá pod mou kůží.

Ianthe znovu sklonila hlavu. „Budu se snažit, abych byla hodna svých přátel.“

Lucien se podle všeho jen s vypětím přemáhal, aby neprotočil panenky.

Tamlin však odvětil: „Všichni se budeme snažit.“

Snažit se bylo jeho novým oblíbeným slovem.

Já jen polkla a dala si záležet, aby to slyšel. S očima upřenýma na Ianthe jsem zvolna přikývla. „Už nikdy nic podobného nedělej.“

Byl to bláhový příkaz – takový, jaký ode mě očekávala podle toho, jak rychle kývla. Lucien se opřel na židli a už nehodlal říkat cokoli dalšího.

„Lucien má ovšem pravdu,“ vyhrkla jsem naoko plná obav. „Co se při tomhle střetu stane s lidmi ze zdejšího dvora?“ Zamračila jsem se na Tamlina. „Amarantha je mučila. Nejsem si jistá, jestli budou dobře snášet život vedle Hyberňanů. Už si vytrpěli dost.“

Tamlinovi se napnul sval na čelisti. „Hybernský král slíbil, že náš lid bude ušetřen a bude žít v pokoji.“ Náš lid. Málem jsem se zamračila, místo toho jsem však opět chápavě přikývla. „Bylo to součástí naší… úmluvy.“ Když zaprodal celý Prythian, zaprodal vše, co v něm samotném bylo slušné a dobré, aby mě získal zpět. „Náš lid bude v bezpečí, až Hybern dorazí. Ačkoli jsem rozhlásil, že bude lepší, když se rodiny… přestěhují do východní části území. Aspoň prozatím.“

Dobře. Přinejmenším zvážil možné oběti – přinejmenším mu na jeho lidech záleželo aspoň tolik a chápal, jaké zvrácené hry král Hybernu s oblibou hraje a že by mohl odpřisáhnout jednu věc a mít na mysli něco jiného. Pokud se už teď pokoušel dostat pryč ty, kteří budou při střetu nejvíc v ohrožení… Jen mi to usnadňovalo práci. Východ… Tu informaci jsem si uložila do paměti. Jestli bylo na východě bezpečno, pak na západě… Hybern skutečně dorazí z tohohle směru. Přitáhne sem.

Tamlin dlouze vydechl. „To mě přivádí k dalšímu důvodu našeho setkání.“

V duchu jsem se obrnila a nasadila jsem výraz mírné zvědavosti, jakmile prohlásil: „Zítra se dostaví první vyslanci z Hybernu.“ Lucienova nazlátlá pokožka pobledla, když Tamlin dodal: „Jurian dorazí kolem poledne.“

2

O Jurianovi jsem za poslední týdny zaslechla sotva půl slova a od té noci v Hybernu jsem lidského velitele opět přivedeného k životu neviděla.

Jurian se znovuzrodil pomocí magie Kotlíku, při níž byly použity jeho odporné pozůstatky, které si Amarantha pět set let ponechávala jako trofeje a věznila v nich jeho duši, jež všechno vnímala okem uchovávaným pomocí kouzel. Byl šílený. Zešílel dlouho předtím, než ho král Hybernu oživil, aby zlákal lidské královny na cestu tupé podřízenosti.

Tamlin s Lucienem to museli vědět. Museli zahlédnout ten lesk v Jurianových očích.

Jenže… zdálo se, že jim příliš nevadí, že král Hybernu má v rukou Kotlík a ten že by mohl rozervat celý svět. Začalo by to zdí. Jedinou věcí, která stála mezi shromažďujícími se smrtícími vílími vojsky a zranitelnými lidskými kraji na jihu.

Ne, nevypadalo to, že by tahle hrozba nedala Lucienovi nebo Tamlinovi spát. Nebo jim zabránila v tom, aby ty zrůdy pozvali do svého domu.

Tamlin mi při mém návratu slíbil, že se budu účastnit všech příprav a schůzí. A své slovo dodržel, protože mi vysvětlil, že Jurian dorazí s dalšími dvěma hybernskými veliteli. A já budu přitom. Chtěli prozkoumat zeď a najít nejlepší místo, kde by se dala strhnout, jakmile Kotlík obnoví svou moc.

Proměna mých sester ve víly ho podle všeho vyčerpala.

Mé uspokojení nad tou skutečností nemělo dlouhé trvání.

Mým prvním úkolem bylo zjistit, kde se chystají udeřit a jak dlouho Kotlíku potrvá doplnit veškerou moc. A pak tu informaci tajně doručit Rhysandovi a ostatním.

Další den jsem se oblékla nanejvýš pečlivě. Po večeři s Ianthe, která se užírala vinou a mohla se přetrhnout, aby mně a Lucienovi lezla do zadku, jsem se příliš dobře nevyspala. Zdálo se, že velekněžka chce počkat, až si hybernští velitelé odpočinou po cestě, než před ně předstoupí. Zavrkala něco v tom smyslu, že jim chce dopřát příležitost, aby nás poznali, než mezi nás vstoupí, ale mně stačil jediný pohled na Luciena, abych pochopila, že jsme výjimečně zajedno: Nejspíš měla v úmyslu vejít na scénu ve velkém stylu.

Pro mě se tím nic neměnilo. Ani pro mé plány.

Plány, které jsem ráno potom vyslala po duševním poutu v podobě slov a výjevů nesoucích se chodbou pohrouženou do noci.

Netroufala jsem si pouto využívat příliš často. Od svého příchodu sem jsem s Rhysandem hovořila jen jednou. Pouze jednou, hodiny poté, co jsem vešla do své staré ložnice a uviděla trny, které ji porostly.

Bylo to jako křičet na velikou dálku. Jako mluvit pod vodou. Jsem v bezpečí a v pořádku, vyslala jsem spěšně prostřednictvím pouta. Brzo ti řeknu, co vím. Počkala jsem a nechala ta slova odplout do tmy. Pak jsem se zeptala: Jsou naživu? Jsou zranění?

Nevzpomínala jsem si, že by pouto mezi námi šlo tak obtížně zaslechnout, ačkoli jsem předtím pobývala v tomhle sídle a on ho využíval, aby se ujistil, že dýchám a že mě mé zoufalství dočista nestrávilo.

Rhysandova odpověď však dorazila chvíli poté. Miluji tě. Jsou naživu. Uzdravují se.

To bylo všechno. Jako by nemohl říct nic víc.

Odebrala jsem se zpátky do nových komnat, zamkla jsem dveře a zahalila místnosti stěnou z pevného vzduchu, aby ven nepronikla slaná vůně mého tichého pláče, když jsem se schoulila v koutku koupelny.

Kdysi jsem takhle seděla a pozorovala hvězdy během dlouhých bezútěšných nočních hodin. Teď jsem pohlédla na čistou modrou oblohu za otevřeným oknem, naslouchala jsem ptákům, kteří jeden druhému zpívali, a chtěla jsem řvát z plných plic.

Neodvážila jsem se na Cassiana a Azriela podrobněji vyptávat – ani na své sestry. Ve strachu z vědomí, jak zle na tom jsou, a z toho, co bych udělala, kdyby jejich uzdravování nedopadlo, jak mělo. Jak bych naložila s těmihle lidmi.

Uzdravovali se. Byli naživu a uzdravovali se. Připomínala jsem si každý den.

Navzdory tomu, že jsem stále slyšela jejich křik a cítila jejich krev.

Další otázky už jsem mu nepoložila. Nechtěla jsem pokoušet naše pouto mimo tu první příležitost.

Netušila jsem, jestli by takové spojení dokázal někdo sledovat a odposlouchávat tiché zprávy mezi druhy. Pouto druha a družky bylo možné vycítit a já s ním hrála nebezpečnou hru.

Všichni byli přesvědčení, že bylo přetnuto a že mě Rhysova vůně provází, protože mě přinutil ten svazek přijmout a prodchl mě tím pachem.

Věřili, že když od něj budu daleko, jeho vůně se časem vytratí. Nejspíš po týdnech nebo měsících.

A pokud by neslábla, pokud by zůstávala… pak bych musela zaútočit, ať už bych měla potřebné informace, nebo ne.

Protože bylo možné, že vůni posilovaly rozhovory pomocí pouta, musela jsem je co nejvíc omezit. I když to, že jsem nemohla mluvit s Rhysem, neslyšela jeho pobavený a prohnaný hlas… Stále dokola jsem si slibovala, že ty věci znovu uslyším. Že opět spatřím jeho ironický úsměv.

Na druhý den se Jurian objevil se dvěma hybernskými veliteli na štěrkové cestě a mně se znovu vybavila bolest ve tváři mého druha, když jsem ho viděla naposledy. Vybavil se mi Rhys potřísněný Azrielovou a Cassianovou krví.

Jurian na sobě měl stejnou lehkou koženou zbroj a prudký jarní vánek mu do obličeje vháněl prameny hnědých ­vlasů. ­Uviděl nás, jak stojíme na bílém mramorovém schodišti vedoucím do domu, a na rtech mu zahrál ten pokřivený, nadutý úsměv.

Přivolala jsem do žil led, chlad ze dvora, na který jsem nikdy nevstoupila. Přesto jsem vládla darem jeho pána a proměnila jsem žhnoucí zášť v mrazivý chlad, jakmile si to k nám Jurian pyšně namířil s rukou na jílci meče.

Ovšem dvojice velitelů – muže a ženy z vílího rodu – mi vetkla do srdce střepinu skutečného strachu.

Podle vzhledu šlo o vznešené víly. Jejich kůže měla stejný narudlý odstín a vlasy měli inkoustově černé jako jejich král. Nejvíc mě však zaujaly jejich bezcitné tváře bez jakéhokoli výrazu. Tisíciletí krutosti je zbavila veškerého citu.

Když se Jurian zastavil pod širokými schody, Tamlin a Lucien byli napjatí jako struny. Lidský velitel se pohrdavě usmál. „Vypadáte lépe, než když jsem vás viděl posledně.“

Beze spěchu jsem mu oplatila pohled a neřekla jsem ani slovo.

Jurian si pobaveně odfrkl a pokynul dvojici velitelů, ať předstoupí. „Dovoluji si vám představit Jejich Výsosti, prince Dagdana a princeznu Brannagh, synovce a neteř krále Hybernu.“

Dvojčata. Možná je spojovala také magická a duchovní moc.

Tamlin se podle všeho rozvzpomněl, že jsou nyní jeho spojenci, a sešel po schodišti. Lucien ho následoval.

Zaprodal nás. Zaprodal Prythian kvůli mně. Aby mě dostal zpět.

V ústech mi zavířil dým. Přinutila jsem se znovu je naplnit mrazem.

Tamlin sklonil hlavu před princem a princeznou. „Vítejte v mém domě. Pro všechny jsou připraveny pokoje.“

„Bratr a já budeme sdílet jeden společně,“ odvětila princezna. Její hlas měl klamně lehký tón – skoro dívčí. Pravý opak citové prázdnoty, pravý opak neochvějné autority.

Doslova jsem cítila, jak se Lucienovi na jazyk dere uštěpačná poznámka. To už jsem ale sestoupila po schodech a jako pravá paní zdejšího sídla, přesně podle role, kterou jsem podle těchto lidí a Tamlina měla s radostí přijmout, jsem pronesla: „To se dá snadno zařídit.“

Lucienovo kovové oko se stočilo a upřelo se na mě, ovšem já zachovávala nicneříkající výraz a pozdravila jsem je pukrletem. Své nepřátele. Který z mých přátel se jim postaví na bojišti?

Uzdraví se Cassian a Azriel natolik, aby mohli bojovat, nebo třeba jen pozvednout meč? Nedovolila jsem si o tom přemýšlet – o tom, jak Cassian křičel, když mu roztínali křídla.

Princezna Brannagh si mě prohlédla: růžové šaty, vlasy, které mi Alis nakadeřila a spletla v copu na vršku hlavy jako korunku, a růžové perly, co mi zdobily uši.

Neškodná, roztomilá panenka, dokonale vhodná k tomu, aby si s ní vladař hrál, kdykoli se mu zamane.

Brannagh vrhla letmý pohled na bratra a ohrnula ret. Princ nejspíš dospěl ke stejnému závěru, soudě podle úšklebku, který jí věnoval.

Tamlin tiše varovně ucedil: „Jestli jste se na ni už dost vynadívali, snad bychom mohli přejít k našim záležitostem.“

Jurian se tlumeně zasmál a bez ptaní se vydal nahoru po schodech. „Jsou jen zvědaví.“ Lucien ztuhl při pohledu na jeho opovážlivé gesto a při tónu jeho slov. „Nestává se každých sto let, že by spor o ženu zapříčinil válku. Obzvlášť o ženu s takovým… nadáním.“

Jen jsem se otočila na patě a vyšla po schodech za ním. „Možná kdyby ses obtěžoval vyjet do války kvůli Miryam, ne­opustila by tě kvůli princi Drakonovi.“

Připadalo mi, že se Jurian zachvěl. Tamlin s Lucienem za mnou ztuhli, jako by se nemohli rozhodnout, jestli mají sledovat náš rozhovor, nebo doprovodit návštěvníky z hybernského královského rodu do domu. Jakmile jsem jim vysvětlila, že má Azriel síť dobře vycvičených zvědů, zbavili jsme se všech nadbytečných sluhů z obavy před slídivýma ušima a očima. Zůstali jen ti, kterým se dalo nejvíc důvěřovat.

Pochopitelně jsem se zapomněla zmínit o tom, že vím, že odtud Azriel své špehy stáhl už před týdny, protože informace nestály za to, aby pro ně umírali. Mít kolem sebe méně lidí, kteří by mě sledovali, navíc posloužilo mým účelům.

Jurian se zastavil na vrcholku schodiště a jeho tvář byla maskou kruté smrti, když jsem k němu udělala posledních pár kroků. „Dávej si pozor na jazyk, děvče.“

S úsměvem jsem provlála kolem. „Nebo co? Vhodíš mě do Kotlíku?“

Prošla jsem hlavním vchodem a minula jsem stůl ve středu vstupní síně, na němž stála váza plná květin, které dosahovaly až ke skleněnému lustru.

Právě tady – jen pár kroků od něj jsem se před měsíci zhroutila jako uzlíček hrůzy a zoufalství. Přímo zde, uprostřed vstupní síně mě Mor zvedla a odnesla mě z tohoto domu na svo­bodu.

Zamířila jsem k jídelně, kde byl připravený oběd, a přes rameno jsem prohodila k Jurianovi: „První pravidlo této návštěvy zní: Nevyhrožuj mi v mém vlastním domě.“

Okamžik nato mi bylo jasné, že se ta ukázka odvahy neminula účinkem.

Ne v případě Juriana, který se zamračeně posadil ke stolu.

Ovšem zabrala na Tamlina, který mě prstem pohladil po tváři, když procházel kolem, a přitom si neuvědomoval, jak pečlivě jsem svá slova volila a jak jsem Juriana vyprovokovala k tomu, aby mi nabídl příležitost na stříbrném podnose.

Byl to první krok: Přimět Tamlina, aby věřil, skutečně věřil, že miluji jeho i tohle místo a všechny jeho obyvatele.

Aby neměl podezření, až je poštvu jednoho proti druhému.

Prince Dagdan vyhověl každému přání a rozkazu své sestry. Jako by byl mečem v její ruce, kterým chtěla protnout svět.

Naléval jí nápoje, potom co k nim nejdřív přičichl. Vybíral z táců nejjemnější kousky masa a úhledně je skládal na její talíř. Vždy přenechal odpovědi na ní a nikdy na ni nepohlédl se sebe­menšími pochybami v očích.

Jedna duše ve dvou tělech a podle toho, jak na sebe pohlíželi a beze slov spolu hovořili, jsem se musela ptát, jestli snad… jestli by nemohli být jako já. Daemati.

Mé duchovní štíty byly od příchodu sem pevnou černou stěnou, ovšem s tím, jak během večeře byly odmlky dvojčat delší než samotný hovor, jsem se přistihla, že je neustále odhaduju.

„Zítra vyrazíme ke zdi,“ sdělovala právě Brannagh Tamlinovi a byl to spíš rozkaz než žádost. „Jurian nás doprovodí. Budeme požadovat doprovod strážců, kteří vědí, kde se nacházejí trhliny.“

Představa, že budou tak blízko území lidí… Jenže moje sestry tam nebyly. Ne, sestry byly někde v širém kraji mého pravého dvora pod ochranou mých přátel. Můj otec se však za měsíc či dva vrátí z obchodních jednání na světadíle a já ještě nepřišla na to, jak mu to řeknu.

„Mohu vás doprovodit společně s Lucienem,“ nabídla jsem se.

Tamlin ke mně prudce otočil hlavu. Očekávala jsem, že můj návrh odmítne a zavrhne.

Ale zdálo se, že se vladař opravdu poučil a byl skutečně ochotný se snažit. Pouze pokynul k Lucienovi. „Můj vyslanec zná zeď stejně dobře jako kterýkoli strážce.“

Dovoluješ jim to. Při všem, co víš, jim dovoluješ strhnout zeď, aby se lidé na druhé straně stali jejich kořistí. Ta slova se mi zmítala v ústech.

Přinutila jsem se však na Tamlina váhavě, i když poněkud popuzeně kývnout. Věděl, že z toho v žádném případě nebudu nadšená. Dívka, o níž se domníval, že mu byla navrácena, by se vždycky snažila chránit svou smrtelnickou domovinu, a přesto očekával, že se s tím srovnám – kvůli němu, kvůli nám. Myslel si, že se Hybern na lidi nevrhne, jakmile zeď padne. Že je prostě jen přičleníme k našemu území.

„Vyjedeme po snídani,“ řekla jsem princezně a potom jsem dodala k Tamlinovi: „A vezmeme s sebou několik strážců.“

Ulehčeně svěsil ramena a mě napadlo, jestli se k němu doneslo, jak jsem bránila Velaris. Že jsem ochránila Duhu před legií netvorů podobných Attorovi. Že jsem Attora krutě a bez lítosti zabila za to, co udělal mně a mým blízkým.

Jurian se na Luciena podíval přímým pohledem válečníka. „Vždycky mě zajímalo, kdo pro tebe to oko vyrobil, když ti ho vyřízla.“

Tady jsme o Amaranthě nemluvili. Nedovolili jsme jí vstoupit do tohoto domu a mě to měsíce potom, co jsem tu po návratu z kraje pod Horou žila, dusilo. Ubíjelo mě to den po dni, kdy jsem musela strach a bolest potlačovat kdesi hluboko.

Na okamžik jsem porovnávala to, kým jsem byla, s tím, kým jsme měla být nyní. Měla jsem se pozvolna uzdravovat a znovu se stát dívkou, které Tamlin dával jídlo, střechu nad hlavou a lásku, než mi Amarantha po třech měsících trýznění zlomila vaz.

A tak jsem poposedla na židli a upřela oči na stůl.

Lucien na Juriana vrhl zlostný pohled, zatímco dva členové hybernského královského rodu přihlíželi s lhostejnými výrazy. „Mám na Jitřním dvoře starou přítelkyni. Je v tomto umění zběhlá. Dokáže skloubit magii a stroje. Tamlin nesmírně riskoval, když ji přesvědčil, aby ho pro mě vyrobila.“

Jurian se nenávistně usmál. „Že by tvá malá družka měla sokyni?“

„Má družka tě nemusí nijak zajímat.“

Jurian pokrčil rameny. „To by neměla ani tebe vzhledem k to­mu, že už ji nejspíš ošukala polovina illyrijského vojska.“

Nepochybovala jsem o tom, že jen staletí výcviku Lucienovi zabránila v tom, aby přeskočil stůl a rozsápal Jurianovi hrdlo.

Tamlinovo zavrčení však otřáslo sklenicemi. „Chovej se jako řádný host, Juriane, nebo budeš spát ve stájích s ostatními zvířaty.“

Jurian jen upil vína. „Proč bys mě měl trestat za to, že říkám pravdu? Ani ty, ani on jste nebyli ve válce, když se má vojska spojila s těmi illyrijskými dobytky.“ Vrhl postranní pohled na hybernskou princeznu a prince. „Předpokládám, že vy dva jste měli to potěšení bojovat proti nim.“

„Křídla jejich generálů a šlechticů jsme si ponechali jako trofeje,“ odpověděl Dagdan s mírným pousmáním.

Musela jsem se dokonale ovládnout, abych na Tamlina nepohlédla. Abych se ho nezeptala, kde skončily dva páry křídel, které si jeho otec ponechal jako trofeje potom, co brutálně zavraždil Rhysandovu matku a sestru.

Rhys tvrdil, že je měl přibité na zdi pracovny.

Já však po nich nenašla ani stopu. Po návratu jsem po nich pátrala pod záminkou, že procházím dům čistě z nudy za deštivého dne. Ve sklepení také nic nebylo. Žádné truhlice, schrány nebo uzamčené místnosti, kde by byla křídla ukrytá.

Dvě sousta jehněčího, která jsem dokázala polknout, se mi div nevydrala zpátky do krku. Náznak znechucení byl ale přinejmenším odpovídající reakcí na to, co hybernský princ pronesl.

Jurian se na mě usmál, zatímco krájel jehněčí na malé kousky. „Víš, že jsme bojovali bok po boku, že ano? Já a ten tvůj vladař. Drželi jsme linie proti královým stoupencům a válčili jsme na stejné straně, dokud jsme nestáli po kolena v krvi a vnitřnostech.“

„On není jejím vladařem,“ podotkl znepokojivě tiše Tamlin.

Jurian jen broukl mým směrem: „Určitě ti prozradil, kde ukryl Miryam a Drakona.“

„Jsou mrtví,“ řekla jsem rozhodně.

„Kotlík tvrdí něco jiného.“

V žaludku jsem pocítila zamrazení. Už to zkusil. Chtěl Miryam pro sebe oživit a zjistil, že je dosud mezi živými.

„Bylo mi řečeno, že jsou mrtví,“ zopakovala jsem a snažila jsem se, aby to vyznělo znuděně a netrpělivě. Dala jsem si další kousek jehněčího. V porovnání s bohatým výběrem koření ve Velarisu maso chutnalo dost mdle. „Jeden by si myslel, že máš na práci lepší věci než šílet kvůli milence, která tě poslala k vodě, Juriane.“

„To by stačilo,“ zavrčel Tamlin.

Tehdy jsem to vycítila. Dotek, který chtěl proniknout do mé mysli. Bylo mi nad slunce jasné, co mají v plánu: Rozčílit nás, odvést naši pozornost, zatímco nám tichý princ a princezna proklouznou do mysli.

Má byla chráněna, zato Lucienova a Tamlinova…

Přivolala jsem svou nocí políbenou moc, rozhodila ji jako síť a odhalila jsem dva slizké úponky, které se natahovaly k Lucienově a Tamlinově mysli jako kopí vržená z protější strany stolu.

Zaútočila jsem. Dagdan s Brannagh sebou trhli na židlích, jako bych jim uštědřila skutečnou ránu, když jejich moc narazila do černé nepropustné bariéry obklopující Lucienovu a Tamlinovu mysl.

Probodli mě tmavýma očima a já před nimi neuhnula pohledem.

„Stalo se něco?“ zajímal se Tamlin a já si uvědomila, jaké se rozhostilo ticho.

Předstírala jsem, že zmateně krčím obočí. „Nic.“ Pak jsem se na princeznu a prince sladce usmála. „Jejich Výsosti jsou určitě po tak dlouhé cestě unavené.“

Pro všechny případy jsem se vrhla do jejich myslí, ale našla jsem jen stěnu z bílé kosti.

Škubli sebou, když jsem přejela černými spáry po jejich duchovních štítech a zanechala jsem v nich hluboké rýhy.

Ten varovný úder se neobešel bez následků. Kolem spánků se mi ozvala tlumená tepající bolest. Já se však jen dala znovu do jídla a ignorovala jsem Jurianovo mrknutí.

Dovečeřeli jsme v naprostém tichu.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: CooBoo, březen 2018
Překlad: Ivana Svobodová
Vazba: brožovaná
Počet stran: 720
Cena: 399 Kč