Zuzana Strachotová: Devět dní

MEZI VRAŽEDNÝM ŽIVLEM A SMRTÍCÍ IDEOLOGIÍ…
… dva úhly pohledu v rozpolceném postapokalyptickém světě.“
Pojďte překročit Hranici civilizace, kde končí bezpečná zóna a začíná nevyzpytatelná divočina. Když budete mít štěstí, nezasáhne vás záhadná Růžová bouře, nenapadne krvelačná vlkuma a nezabloudíte, protože v tomhle světě se GPS nevede. Ale ani pak nemáte vyhráno. Přežít Růžovou bouři není jen tak a ze spárů Inkvizice možná nevyjdete živí.

 

Citadela. Vzor všech ctností, hlavní kazatelna, z níž zaznívá Boží slovo, a také centrum těch nejkrutějších represálií, jaké je možné si představit. Anomálie se netolerují, kacířství se tvrdě potírá. Největší poctou pro malé kluky je stát je Jestřábem, členem elitních jednotek agentů pro speciální operace. Lee Parker to štěstí měl, jenže každá mince má dvě strany. Coby Jestřáb se ocitá sám v protolese se Serou Trantorovou, a to už zase taková klika není, ačkoli Sera je po čertech krásná ženská.

Sera je totiž Povstalkyně, a Povstalci jsou přece špína a dotýkat se jich se doporučuje jen v nejkrajnějším případě. Odporují víře, chovají zvířata, šíří nemoci a celkově představují velké riziko pro Boží řád. A také baží po návratu ke „starému světu“ se vším krásným a přirozeným a podnikají ničivé záškodnické akce proti Citadele a její demagogii.

Sera se může utěšovat alespoň tím, že nezemře hned. Lee má totiž za úkol dostat ji živou, přivést zpět a předat neporušenou k „výslechu“. Ale pozor: ona se jen tak nedá. Leeova víra s heslem „věřit a nepochybovat“ narazí na stejně houževnatý odpor mladé ženy, která by se dala nazvat vším možným, jen ne „špínou“.

Kde je vlastně pravda? Sera pevně věří, že Jestřábové jsou zlo. Lee věří, že Povstalci jsou ztělesněná neřest. Avšak venku běsní nevyzpytatelný atmosférický živel, v jeskyni je dost těsno a jistota, která se na začátku zdála tak neochvějná, se najednou kýve v základech. A co teprve, pokud se jim podaří dostat ven; jakým směrem se dát? Nebudou na ně vlastní lidé pohlížet jako na zrádce? Nezískalo jejich odmala pěstované přesvědčení povážlivé trhliny? Kde končí halucinace a kde začínají tak přísně zapovězené city?

Odpovědi na palčivé otázky přináší nakladatelství FANTOM Print v postapokalyp­tickém románu Devět dní z pera nové české autorky Zuzany Strachotové, která vás doslova nakazí svým nevyléčitelným nadšením pro postapokalyptické světy a díky osobním zkušenostem s bojovým uměním vás vezme na jednu velkou strhující jízdu, která končí až na poslední stránce, kde znovu chytíte dech.

 

ANOTACE:
Věřit a nepochybovat. Lee Parker věří, Sera Trantorová věří – pouze každý něčemu jinému. Vleklé války nejen že měly fatální dopad na tvář přírody, ale rozdělily lidstvo na dva nesmiřitelné tábory. Životním krédem kněžích je askeze. Hlavními hodnotami jsou čistota, zbožnost a také absence citu. Proti této nesmyslné víře stojí Povstalci, kteří bojují za návrat původního světa. A jejich přesvědčení je neméně houževnaté, jak brzy na vlastní kůži pocítí Parker, nejlepší voják z elitní jednotky Jestřábů a vykonavatel kněžské vůle, který má jasný úkol: přivést do Citadely Povstalkyni Seru živou. Ovšem ani Seřiny pevně vštěpované morální zásady nezůstanou ušetřeny tvrdé zkoušky. Brzy však oba shledají, že uprostřed nezmapované divočiny budou muset čelit novému nebezpečí – záhadnému atmosférickému jevu známému jako Růžová bouře, z jejíchž purpurových blesků dosud nevyšel nikdo živý. Budou Sera s Leem první a budou to ještě vůbec oni? Otočil se snad svět naruby, nebo byl takový i předtím? Dva úhly pohledu, dvě přesvědčení. A pravda ukrytá někde úplně jinde.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, listopad 2017
Obálka: Jakub Kowalczyk, Lukáš Tuma
Vazba: vázaná
Počet stran: 320
Cena: 319 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

před čtrnácti lety

Přes ostré hroty železného plotu sledoval dění na pozemku místní školy. Byla to jediná chvíle, kdy mohl na okamžik vidět svou dceru a sám zůstat nespatřen. Náboženské rozjímání skončilo před několika minutami a nyní žáci čekali na rodiče. Popošel kousek dál, ale zdálo se, že tentokrát mít štěstí nebude. Ještě jednou přejel nádvoří pohledem. Zrak mu přitom padl na skupinu starších chlapců, kteří obklopovali hocha ve svém středu. Nejdřív si pomyslel, že se stal terčem útoku. O to podivněji působila žena, která jejich počínání s úsměvem sledovala opodál. Nechal se ovládnout zvědavostí a prošel bránou na pozemek školy.

Chlapci mezitím pokračovali v soupeření a jemu nemohla uniknout mladíkova vítězství. Sám protivníky vyzýval a několikrát jim dokonce určité pohyby vysvětloval.

Jakmile ho skupina spatřila, daly se děti na ústup. Popošel blíž a střetl se s černovlasou ženou, která se před ním hluboce uklonila. „Věřit a nepochybovat, je mi ctí setkat se s vykonavačem citadelské vůle,“ řekla.

„Věřit a nepochybovat, to je váš syn?“

„Ano, pane,“ odpověděla, postrčila chlapce dopředu a rychle poupravila jeho postoj. „No tak, jak jsme se to učili? Omlouvám se. Je nervózní z vaší hodnosti.“

„Kolik je mu let?“ zeptal se.

„V létě mu bude třináct.“

„Zdá se, že je vysoce pohybově nadaný. Už jsi, hochu, přemýšlel, jak Citadele posloužíš, až vyrosteš?“

„Otec si přeje, abych se stal lékařem.“

Žena nesouhlasně semkla rty.

Možná ze zájmu sáhl po pistoli. Jakmile si získal chlapcovu pozornost, vyndal zásobník, zatáhl za závěr, přesvědčil se, že je prázdná komora, a poté zásobník opět zaklapl. Nabil zbraň a podal mu ji.

Hoch si ji několik vteřin prohlížel a poté přesně zopakoval jeho postup. Když mu nabitou pistoli vracel, hlasem prostým všech emocí pronesl: „Není bezpečné manipulovat se zbraní v přítomnosti civilistů.“

Žena vytřeštila oči a okamžitě syna okřikla: „Jak se opovažuješ mluvit takto s citadelským důstojníkem?“

„Omlouvám se, matko. Přišlo mi to jako důležitá informace.“

Zdálo se, že se černovláska chystá svého syna potrestat, proto zakročil. „Máš pravdu, hochu. Nemohu ti upřít všímavost a talent. Bez pokory ovšem svých cílů nikdy nedosáhneš. Citadela vždy hledá odhodlané muže. Z chlapců, jako jsi ty, vychová důstojné následovníky Boží. Ti nejlepší pak mají tu čest sloužit služebníkům jediného Boha. Avšak pouze bezchybné chování, vynikající výsledky a dokonalé sebeovládání ti otevřou tuto cestu. Jsi schopen po ní jít?“

Chlapci zasvítily oči a on věděl, že právě postavil dítě před nový životní cíl. Již za dva roky se bude moci účastnit vojenského přijímání. A stát se další sílou, která vynutí řád.

Bude ho sledovat.

*

první část

„Tahle žena je váš cíl. Přiveďte ji za každou cenu. Musí být naprosto v pořádku.“

*

Věřit a nepochybovat, obyvatelé Sabrie. K příležitosti Svaté pouti proběhne také poprava sto padesáti tří osob zadržených skupinou Jestřábů. Synchronizovaná operace vedla k odhalení rozsáhlé zločinné sítě, která se provinila porušením náboženských zákonů. Hromadná poprava naražením na kůl proběhne na hlavním náměstí všech hlavních měst.

– záznam vysílání citadelského přenosu

I

Mezi stromy se snášel soumrak. To si aspoň Sera na moment pomyslela, než jí došlo, že je to absurdní. Od chvíle, kdy odpoledne opustila havarované auto, uběhlo jen několik minut. Teď už to ale bylo jedno. Jediným cílem se stalo co nejrychleji zmizet ve změti stromů, kapradin a křovisek. Na tvář jí dopadly první těžké kapky a za půl minuty už byla naprosto promočená.

Není nad vlahý jarní deštík, pomyslela si. To vše by bylo moc fajn, kdybych se neřítila bůhví kam protolesem a neměla za zády fanatického vykonavatele citadelské vůle, který mě chce zabít.

Sera běžela jako o závod a snažila se nevnímat, že se jí země pod nohama mění v bažinu. Neuvěřitelně prudký déšť by ji možná za normálních okolností donutil zpomalit nebo úplně zastavit, ale teď si to nemohla dovolit. Ačkoli se viditelnost blížila nule a vše se smrsklo na čtyři základní pohyby – krok, odstrčit větev, skočit, shýbnout se – nezáleželo na tom, co je před ní, nebo dokonce vedle ní. Důvod šíleného sprintu byl za ní. Na vteřinu si dovolila natočit hlavu a úkosem pohlédla za sebe. Přes provazce vody nebylo vůbec nic vidět. Nebylo možné určit, jak je pronásledovatel blízko.

Chvilková nepozornost si vybrala svou daň a Seře na rozbahněné zemi podklouzla noha. Po zadku se svezla z mírného kopečku, ale reflexy ji vymrštily dřív, než se mohla rozmyslet, kam vlastně běží. Vletěla přímo mezi kapradí, kde se mezi obřími trsy vinula lehce udusaná pěšina, vytvořená a používaná zvířaty jako stezka. I když bylo jednodušší běžet tudy, riskovala snazší dopadení. Přes hustý déšť sice nebylo vidět, ale Sera neměla kam jinam odbočit. Vegetace rostla příliš hustě u sebe. Mohla by se zkusit schovat v nějakém hustém křoví. Bahno, kterým se po pádu celá pokryla, jí přilepilo vlasy k hlavě a zakrylo veškeré lidské rysy v obličeji. Avšak dokonalé maskování vytrvalý déšť nemilosrdně smyl. A jakmile by si pronásledovatel všiml, že stopy končí… Neměla na výběr. Musela stezku využít.

Sera dál udržovala rychlé tempo i přes náročný terén. Snažila se ignorovat tíhu kabátu nasáklého vodou i pocit, že jí shoří plíce. I když tomu tak nebývalo vždycky, patřila k celkem dobrým běžcům. Ostré píchnutí na hrudi ale ohlašovalo, že se její hranice přece jenom blíží. Když už začala přemýšlet, že se kabátu zbaví, přišla další skluzavka. Tentokrát jízdu absolvovala po břiše a hlavou napřed. Chvilková dezorientace sice ukradla cenné vteřiny, za moment už však byla zase na nohou. Před ní teď leželo několik polámaných stromů. Mohutným skokem překonala kmen prvního a doslova přeletěla druhý. Při třetím odrazu jí podklouzla noha a přes kmen se převalila po hlavě. Tělo už odmítalo dál poslouchat. V prsou ji příšerně píchalo, v puse ucítila slanou chuť potu. Znechuceně několikrát odplivla a odplazila se k širšímu konci kmene, o který se opřela. Křečovitě oddechovala, a zatímco si dopřávala chvilkový odpočinek, rozhlížela se po okolí.

Ocitla se na naprosto nevhodném místě. Po pravé straně se tyčila skála, jejíž hladké stěny znemožňovaly jakýkoli výstup. Kus skalního štítu se utrhl a sesuv kamení vytvořil val, který zpustošil vegetaci v nejbližším okolí. Sera se teď nacházela na mýtině, která se ze svahu, odkud sjela, dala hravě přejet jediným pohledem.

Sera rychle promyslela své možnosti. Mohla by vylézt po sesuvu někam nahoru a doufat, že se schová v puklině skály. Toho by si ovšem určitě všiml. Ani na sekundu ji nenapadlo, že by pronásledovatele setřásla. Může být za ní maximálně tři sta metrů, hned by ji uviděl. Další možnost skýtala skupina stromů asi dvacet metrů vepředu. Kdyby mezi ně stihla doběhnout dřív, než se on dostane na okraj svahu, mohla by mu zmizet. Do kapradin šikmo vlevo se vběhnout nedalo. Rostly tak hustě, že by se v nich zasekla po pár krocích. Déšť naneštěstí začal polevovat a viditelnost se pomalu zvyšovala. Všechno hrálo proti. Mozek jí pracoval na maximum, adrenalin držel tep až nezdravě vysoko.

Musím se rozhodnout!

Z příruční tašky vytáhla otlučené zrcátko a opatrně ho zvedla. V odraze se objevil svah, ze kterého sklouzla. Zaúpěla při zjištění, že její tělo vytvořilo v bahně jasně viditelnou brázdu. Ve chvíli, kdy v duchu vymyslela dostatečně drsnou nadávku, která by vystihla nespravedlnost situace, se z kapradin vyřítil on. Jen taktak se zastavil na okraji, aby neopakoval Seřin skluz. Stopy po její přítomnosti si ale všiml okamžitě. Vzápětí se rozhlédl po mýtině.

Déšť úplně ustal a všechna nepřízeň osudu se upřela na Seru. V tomto nezdravém světě se počasí měnilo mrknutím oka a po mýtině už tančily první paprsky slunce. Nebylo pro něj příliš těžké zachytit záblesk za kmenem, který hodilo Seřino zrcátko.

Sera bleskově opustila úkryt a vběhla přímo mezi stromy. Nemusela se ohlížet. Věděla, že ho má hned za zády. Kabát jí plácal o stehna, jak sprintovala, přeskakovala překážky a snažila se přitom nenarazit do stromu, nezakopnout nebo neuklouznout. Zvuk trhajícího se ostružiní uslyšela dřív, než ucítila zapíchnuté trny. Ignorovala ostrou bolest a zamířila rovnou mezi turopalmy.

Několik větví šlehlo Seru do tváře a byla si téměř jistá, že jedna z nich jí způsobila zranění až do krve. Další zásah byl přímo do nosu. O tři kroky později už na rtech cítila kovovou chuť. Mezi šustěním listů turopalem zaslechla kroky. Ve chvíli, kdy ji za límec uchopila ruka, turopalmy zmizely a objevil se příkrý sráz. Na reakci zbyl pouhý okamžik.

Sera se pokusila otočit a vrhnout se opačným směrem. Pronásledovatel do ní setrvačností narazil a jeho stisk povolil. Chytla se poblíž visící liány a vyhnula se tak jeho druhé ruce, která jen pročísla vzduch. Zároveň se sesunul velký kus podmáčené země, na které stáli. Liána nápor neunesla a tentokrát to byla Sera, kdo narazil do druhého. Zoufale zamávala rukama ve vzduchu a ztratila rovnováhu.

Oba klouzali ohromnou rychlostí někam do prázdna. Doslova vyrývali cestu v hlíně, protože zkřížili cestu potoku a svah tu byl měkký jako máslo. Několikrát do sebe narazili. Chatrný popruh cestovní tašky nevydržel nápor a přetrhl se. Sera znovu prolétla ostružiním a do několika šlahounů se zamotala. Tisíce jehliček se roztančily po Seřině těle. Nehty vyrývala brázdy, jak se snažila něčeho zachytit. Náraz hrudníkem do kamene jí vyrazil dech. Okamžitě se ozvalo křupnutí. Udělala několik kotoulů, které bolest ještě umocnily. Zatmělo se jí před očima a prakticky nevnímala, když z výšky dvou metrů dopadla do bahnité tůně společně s hromadou větví, hlíny a svým nepřítelem.

Když konečně nabyla vědomí, zírala přímo do otevřené tlamy. Pokusila se zvednout, ale výsledkem bylo, že se skulila do vody. V místech, kde měla původně hlavu, se nyní tyčila vakožížala. Očividně se lekla stejně jako Sera, protože se teď vlnila ve zvláštním rytmu ze strany na stranu s cílem zastrašit protivníka. Chvíli se navzájem hypnotizovaly pohledem a pak se vakožížala vydala hledat jinou potravu.

„Stejně bych ti nechutnala,“ prohodila k vakožížale. „Nejsem mrtvá… zatím.“

Sera se pokusila kleknout, ale žebry jí projela ostrá bolest. Zatnula zuby a vyplazila se z tůně ven. V hlavě jí hučelo a jen taktak udržela žaludek na uzdě. Okamžik trvalo, než si uvědomila, co se stalo.

Všimla si ho celkem rychle. Ležel v tůni celým tělem a nehýbal se. A protože nic nenasvědčovalo tomu, že by se v nejbližších chvílích probral, rozhodla se zkontrolovat svůj úraz. Strhala si z těla šlahouny a sundala kabát. Rychle ze sebe vytáhla poslední trny a brodila se pod vodopád, který při vydatných deštích tůň napájel. Voda jí sahala skoro do pasu, její kotníky se bořily do bahna. Sera si vyhrnula tuniku a nechala po sobě stékat vodu. Brzo bylo všechno bláto pryč, a tak si mohla lépe prohlédnout svá zranění. Na levém boku se jí táhla ošklivá podlitina. Opatrně si přejela prsty po žebrech. Bolest napověděla, že jsou pravděpodobně pouze nalomená, protože aspoň mohla naštěstí dýchat a nikde neucítila zlom. Natáhla ruku k obličeji a opatrně si ohmatala nos. Na prstech jí zůstala trocha krve, jinak ale žádné větší poranění.

Začala se brodit ven a ještě jednou pohlédla na pronásledovatele. Ležel stále nehybně, ale voda mu sahala až k bradě.

Před chvílí to tak nebylo, pomyslela si. Netušila, jak dlouho byli oba v bezvědomí, ale dalo se snadno odhadnout, kdy se on utopí. Udělala ještě několik kroků směrem ven a pak se s povzdechem začala brodit k němu. Vodu už skoro vdechoval. Teď měla možnost trochu si ho prohlédnout.

Nemohlo mu být víc než dvacet sedm. Tmavé, skoro černé vlasy měl po stranách vystříhané, na temeni delší. Na Citadelu docela netradiční kombinace. A z toho, co Sera dokázala rozeznat, musela usoudit, že je hezký.

„Ach jo, tohohle budu určitě hrozně litovat,“ pronesla napůl šeptem a popadla ho za límec. Jen co napnula tělo, ucítila další vlnu bolesti. Přesto ho ale dokázala vytáhnout dostatečně daleko, aby se neutopil.

„Tak, a teď mi nikdo nemůže tvrdit, že jsou Nevěřící krutí zabijáci,“ mumlala si.

Ačkoli jí jedna část říkala, že je blázen, když zachraňuje člověka, který ji chce pravděpodobně zabít, nemohla prostě nechat zemřít mladého kluka. Chlapce, co jen plní rozkazy papalášů z Citadely. Beztak pravděpodobně v protolese nepřežije déle než několik hodin. S trochou štěstí se možná zvládne vrátit k polorozpadlé silnici. Avšak pro každého Citadelana znamenala Hranice civilizace místo, kde končilo bezpečí obydlené oblasti a začínala děsivá smrtící zóna divočiny.

Znovu se nad ním sklonila, aby si ho lépe prohlédla. Měl vojenské oblečení typické pro Městskou hlídku a zdál se neozbrojen. Pravděpodobně ho o část vybavení připravil nepříjemný pád, stejně jako ji. Opatrně vytáhla známky. „Lee Parker,“ zašeptala a četla dál. „První útvar – Jestřábové.“

Známky Seře vyklouzly z prstů. Cítila, jak ji polilo horko a žaludek provedl přemet. Agenti ze skupiny Jestřábů patřili k nejlepším. Byla to elita Citadely. Vždycky plnili nejtěžší a hlavně nejbrutálnější úkoly. Měli speciální výcvik, ke kterému patřilo každodenní vymývání mozku. Byli zběhlí snad ve všem. V bojových technikách, střelbě, zdravotnictví, mučení. A také v přežití v divočině. Právě strach z protolesa a ze zvířat využívali Povstalci proti Citadele. Městská hlídka by se nikdy neodvážila překročit Hranici civilizace. Avšak Jestřábové byli jiní.

Nepsané pravidlo velelo, aby před nimi každý, kdo nesympatizuje s Citadelou, rychle utekl. Pár mladých mužů od Jestřábů se nakonec přidalo k Povstalcům. Nebyla to ale snadná cesta. Stálo to mnoho přesvědčování a důkazů.

A teď tu na zemi jeden leží. Zrakem spočinula na roztrženém rukávu odhalujícím krvácející ránu. Kousla se do rtu. Je to jenom kluk. Zabiják, ale pořád jenom kluk.

Uvědomovala si, že bylo dost naivní nazývat ho chlapcem. I patnáctiletý Jestřáb, který čerstvě narukoval k armádě, by Povstalci dokázal způsobit značné problémy, ne-li ho rovnou zabít. A tenhle vypadal, že má za sebou minimálně dvanáctiletou službu. Jenže Sera si nemohla pomoct. Přes nesmiřitelný boj, který mezi Citadelou a Povstalci zuřil desítky let, pocítila výčitky svědomí. Něco jiného bylo zabít nepřítele v rovnocenném boji, a jiná věc byla chladnokrevně zabít osobu, která se ani nemůže bránit. Přestože by se tak Citadelan nikdy nezachoval, ona sama zvolila život Bloku, protože ctila určité morální zásady. Nyní spolu byli jen sami dva. Neriskovala život členů své jednotky, jen ten svůj.

Nakonec se k němu shýbla, a protože stále ležel obličejem k zemi, mohla snadno k jeho batohu. Chvíli se v něm prohrabovala a přitom neustále úkosem sledovala, jestli se neprobírá. Při sebemenším náznaku byla připravená poslat ho zase na chvíli do bezvědomí. Ze zásob se rozhodla vzít si s sebou pouze pláštěnku, nůž, lahev, nějaké jídlo a část obsahu lékárničky. Vysílačka nevypadala, že by fungovala, a zbytek věcí jí teď nebyl k užitku. Nožem opatrně nařízla rukáv. Nebylo to nějak hluboké zranění, ale přesto hodně krvácel. Vymyla ránu vodou z lahve, dezinfekci se však použít neodvážila.

„Promiň, kámo, ale budeš si to muset vyčistit sám. Nebudu riskovat, že tě to pálení probudí.“

Nakonec ránu rychle ovázala. Pak ještě jednou sáhla do batohu a vytáhla stahovací pásky. Ruce mu přitiskla k sobě a pevně stáhla. Taktéž nohy. Seře bylo jasné, že se z toho určitě dostane, trochu ho to ale zpomalí. Zvlášť když nemá nůž. Sama se lesem dokázala pohybovat snadno a jistě. Než se osvobodí, bude kilometry daleko.

V boku jí už nepříjemně pulzovalo námahou, a tak usoudila, že je nejvyšší čas vyrazit. Sebrala ze země větev a použila ji jako hůl. Pravou rukou se přitom držela za bok a co nejrychleji zmizela v hustém podrostu.

Kdyby se Sera otočila, všimla by si, že má Parker modré oči.

*

„Co se děje?“

„Dostali jsme hlášení ze Sarku. Městská hlídka našla při povinné obchůzce městských hradeb čtyři roztrhaná těla. Respektive jejich zbytky. Z některých částí zbyly sotva ohlodané kosti.“

„Příčina?“

„Zřejmě vlkuma. Šelmy tentokrát útočily ve smečce. Nejspíš ty bestie přitáhly k městu z hlubin protolesa.“

„Rozumím. Útok sveďte na Povstalce.“

II

Lee Parker zamžoural do paprsků planoucího slunce a rychle se posadil. Několika zkušenými pohyby si osvobodil ruce a pak sáhl do boty, aby vytáhl záložní nůž. Přeřízl pouta na nohou a postavil se. Nic mu nedávalo smysl. Zatímco prohledával batoh, aby zjistil, co mu ukradla, přemýšlel.

Probral se přesně ve chvíli, kdy ho ta holka vytahovala ven. Samozřejmě na ni mohl hned zaútočit, ale nemohl si dovolit, aby došlo k nějakým vážným zraněním. Kněží dali jasné příkazy: přivést tu holku, ať už se jmenovala jakkoli, bez úhony k výslechu. Z toho, co si stačil všimnout, usoudil, že měla zlomená nebo naražená žebra. Kdyby se s ní začal prát, mohlo by jí zlomené žebro způsobit vnitřní krvácení, a on si byl jist, že by se bránila dost tvrdě. Navíc nemusel ani nikam pospíchat. Jeho kořist mu nikdy neuteče, ať se pokusí schovat kdekoli. Ovšem hlavní důvod pro předstírání bezvědomí byla její nečekaná reakce. Zaslechl, co si pro sebe říkala, a popravdě ho zajímalo, co bude dělat. Vůbec nechápal, proč mu pomohla, a pravděpodobně by se asi opravdu utopil, kdyby nezasáhla. Zamyšleně si přejel rukou po obvazu. Docela slušná práce.

Nevěřící mají různé triky, říkal vždycky Otec Felebius. Budou se vás snažit oklamat, aby získali váš soucit. Nesmíte věřit ničemu. Pravá víra je zde…!

Když se Lee snažil marně vybavit další část Felebiusova projevu, upoutalo jeho zrak hejno ptáků. Vřeštění zaslechl i přes značnou vzdálenost. Skoro to vypadalo, že před něčím prchají. Nebe znovu změnilo barvu a teď to vypadalo, že slunečné počasí opět nahradí prudký liják. Střelka v malém kompasu, který měl na hodinkách, se otáčela zuřivě kolem své osy. Vybavilo se mu vše, co se kdy učil o jevech vyskytujících se v Sabrii.

Aby se ujistil, že se mýlí, zamířil k opodál stojící skupince vysokých stromů. Obratně vyšplhal do koruny jednoho z nich a rozhlédl se. Úlekem na chvíli ztratil rovnováhu. Krom toho, že se oba dva ocitli někde uprostřed protolesa mnohem dál, než předpokládal, a husté stromoví propletené turopalmami sahalo na míle daleko, zjistil, co vyplašilo ptactvo. V dáli na obzoru se rýsovala podivná černá oblaka. Nebe kolem těch míst měnilo barvy. Žlutá střídala zelenou. Pak červenou. Pak zase zelenou a pak růžovou. Růžovou.

„Vypadá to, že budu poprvé svědkem Růžové bouře v přímém přenosu,“ ucedil skrz zuby.

Název „Růžová bouře“ zněl možná směšně, na samotné Bouři ale nic směšného nebylo. Klidně se mohla jmenovat „nestvůrná“, „vraždící“ nebo „nepřirozená“. Podle kněží byla Růžová bouře božím trestem za protivenství Nevěřících. Svůj název získala díky růžovým, až purpurovým bleskům, které se objevovaly zničehonic kdekoli v jejím dosahu a na troud usmažily všechno, co jim stálo v cestě. Tento nesmírně komplikovaný atmosférický jev nedokázal nikdo pořádně vysvětlit a provázely ho i další jevy skoro popírající fyzikální zákony. Někdo říkal, že zabíjí i její zvuk. Jiný tvrdil, že ocitnout se jen na chvíli na okraji Bouře znamená ztratit sluch i zrak. Ještě se nenašel jediný člověk, který by v Bouři přežil. Několikrát ho napadlo, jestli kněží schválně nezveličují její sílu, nikdy se ale neodvážil se svým podezřením někomu svěřit. Pokud mu bylo známo, ještě nikdy se Bouře neobjevila ve městech. Musel se dostat na jih od Deluvy a Hranice civilizace mnohem dál, než původně myslel. Otřásl se při představě, jak hluboko pronikl do protolesa. Hranice tvořila mezník mezi městy kontrolovanými Citadelou a zbytkem neobyvatelného prostoru z dobrého důvodu.

Lee se naposledy rozhlédl a slezl dolů. Odhadoval, že mají zhruba den a půl, než je zasáhne první fáze Bouře. Za tento čas by se možná dokázal vrátit k místu havárie. Měl přirozený orientační smysl a kompas na hodinkách používal výjimečně. Džípem by se pak dostal od Bouře dostatečně daleko, přestože byla ta opuštěná silnice v příšerném stavu. Ale to by znamenalo neúspěch mise. Ještě nikdy se nestalo, že by úkol nesplnil. A pro tenhle případ ho osobně vybral otec Felebius. Být zvolen kněžím byla ohromná pocta, zároveň to však znamenalo splnit úkol za jakýchkoliv okolností. Kdyby se chtěl zeptat nějakého vojáka, co následovalo po nesplnění svatého úkolu, odpověď by nedostal. Nikdo takový totiž nežil. Musel ji přivést zpět.

Zaváhal. I kdyby ji teď hned dostihl, jejím tempem by se vrátit nestihli. A to by navíc musela spolupracovat. Ne, nebyla jiná možnost. Bude se muset pokusit přežít Růžovou bouři. A bude muset zajistit i její přežití.

Takže bylo nezbytně nutné vyhledat úkryt. Vzhledem ke stavu té holky si to určil jako prioritu. Bude mnohem snazší nalézt nějakou jeskyni sám, dokud se může ještě volně pohybovat. Podíval se na zem a uviděl jasně vytlačené otisky od bot i hole. Nebude těžké ji vystopovat. Za chvíli se začne stmívat, nemůže dojít daleko. Ne bez nočního vidění. Usmál se a bezděčně vztáhl ruku k jedné z kapes. S čočkami pro noční vidění se dokáže ve tmě pohybovat jako za dne. Vzpomněl si, že z koruny stromu zahlédl skalní masiv. Pokud mají mít šanci, musí najít nějaké bezpečné, uzavřené místo. Pohoří v této oblasti byla bohatá na jeskynní systémy. Stačí najít jednu jedinou útulnou jeskyni i pro ně. Chvíli přemýšlel, kterým směrem to bylo, a pak se vydal na cestu. Počasí se opět změnilo, což jasně dokazovalo, že se Bouře blíží jejich směrem.

Asi po hodině a půl chůze se les rozestoupil a Lee dorazil ke svému cíli. Ocitl se na kamenité mýtině, zhruba šedesát metrů široké. Levou stranu lemovaly mohutné borovice, mezi kterými se krčily turopalmy a braly jehličnanům veškerý zbytek prostoru. Napravo se prostor vypínal do vysokých skal. Rozhlédl se po kamenitém povrchu. V puklinách si probojovaly cestu potoky a končily svou pouť na okraji srázu v podobě vodopádů. Lee opatrně přikročil k útesu a naskytl se mu impozantní výhled do krajiny.

Všude se rozkládaly lesy. Dole v údolí, mohlo to být možná dvě stě metrů hluboko, se líně kroutila řeka. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru a zanechávalo po sobě na obloze načervenalý nádech. Překrásné a mírumilovné prostředí kazil jen černý mrak na obzoru.

Lee odstoupil od srázu a vydal se směrem ke skalnímu masivu. Vrátil se až zpátky k lesu a hledal nejschůdnější cestu, jak se dostat na jednu ze skalních říms, kde doufal, že objeví potřebný úkryt. Ve spodní části překonal postupně dvě římsy a poté rozsedlinou vystoupil na první stupeň masivu, kde mohl odbočit jen několik málo metrů, než mu rozeklaná skaliska zatarasila cestu. Zkoumal každý kousek kamene, každou škvíru, která mohla být vchodem do jeskyně. Nemýlil se, když správně odhadl strukturu horniny. Avšak žádná z jeskyní nevyhovovala. Buď byly málo hluboké, anebo se prudce svažovaly do nitra hory. Jedna sice vypadala přijatelně, ale klenula se příliš nízko a nebyl v ní žádný zdroj vody. Nevydrželi by v ní déle než dva dny.

Po půlhodině začínal být netrpělivý. Pátrání ho zavedlo zpět k útesu. Skalní štít se zde vypínal do závratné výšky a plynule přecházel ve sráz. Vypadalo to, jako by někdo odkrojil nožem kus hory. Tohle místo mohlo být dokonalou pastí. Kdyby sem na plošinu zahnal svou kořist, neměla by kudy utéct. Kolem štítu by neproklouzla snad ani horská koza. Les byl u plošiny neprůchodný, vegetace rostla příliš hustě. Zbýval by pouze skok do náruče smrti.

Lee přerušil proud myšlenek a zaostřil zrak. Několik stop od srázu se zhruba tři metry vysoko rozprostírala další římsa. Vylezl na ni a spatřil vchod do jeskyně, u kterého rostlo několik keřů. Z batohu vylovil baterku a namířil kužel světla do tmy. Opatrně nahlédl dovnitř s rukou položenou na vojenském noži. Byl připraven okamžitě zabít cokoli, co by se uvnitř skrývalo. Jeskyně se ale zdála být prázdná. Když ověřil, že nehrozí žádné nebezpečí, rozhodl se pro malý průzkum.

U vchodu se jeskyně snižovala a strop byl vysoký jen necelé dva metry. Hlubší část sahala výš. Na délku měla jeskyně možná dvacet metrů a mírně zatáčela doprava do středu skály. Zadní část nebyla na první pohled vidět, protože byla ukrytá za mohutným balvanem, který v jednom místě zužoval prostor skoro na polovinu. V levé části objevil potůček. Voda vyvěrala ze skály a po šesti metrech se opět ztrácela. Lee následoval tok a odhalil skalní průrvu, kterou se dostal do miniaturní jeskyňky. Potok zde padal do útrob hory. Plošina byla dostatečně široká, aby si člověk klekl a mohl se umýt nebo si dojít na záchod. Avšak místo bylo zároveň velmi nebezpečné. Ze stropu visely krápníky a povrch kamene byl velmi hladký, při kontaktu s vodou vyloženě kluzký. Jeden špatný krok a voda by ho strhla s sebou. Vzhledem k poloze jeskyně by našel ledovou smrt v temnotě, navždy zaklíněn v podzemních puklinách. Lee se při té představě otřásl a raději místo opustil.

Vrátil se k průzkumu a pozorně si prohlédl zadní část. Měla mnohem vyšší strop a zdálo se, že jsou v něm drobné praskliny. Nevypadaly, že by způsobily sesutí stropu, ale naopak poskytovaly jakousi přirozenou ventilaci. V jeskyni tak půjde bez problémů rozdělat oheň. Byl to po všech stránkách dokonalý úkryt.

Dokončil obhlídku a vyšel ven. Z batohu vyndal dvě tyčinky chemického světla a nožem odřízl kus lanka, které měl stočené v batohu. Stiskl světla v dlani, čímž poškodil slabou bariéru mezi chemikáliemi. Z tyčinek se okamžitě začala linout modrá záře, která postupně nabírala na intenzitě. Poté přivázal každou ke konci lanka. I v šeru se mu podařilo objevit strom dostatečně vysoký, aby posloužil jako výchozí bod. Roztočil lanko a vší silou ho mrštil proti koruně stromu. Povedlo se mu to hned napoprvé. Obmotalo se i se světly kolem jedné z větví a zůstalo bezpečně viset.

Lee ještě zkontroloval polohu vůči obloze a v duchu poděkoval Bohu, že se počasí aspoň na chvíli uklidnilo. Z kapsy vylovil malý sáček s čočkami pro noční vidění a nasadil si je. Zamrkal, aby si oči zvykly na cizí předmět, a vykročil do tmy ulovit svou kořist.

*

Skupina Nevěřících způsobila smrt čtyř mužů! Zohavená těla nalezla Městská hlídka při pravidelné obchůzce. Forma útoku odpovídá využití divokých zvířat, která Nevěřící chovají pro tyto účely. Nepřekračujte Hranici civilizace.

– záznam vysílání citadelského přenosu

 

III

Sera si už poněkolikáté vztekle odhodila vlasy z obličeje. Prameny slepené potem a špínou jí neustále padaly do už tak podrážděných očí a odmítaly držet někde jinde. Zamrkala, aby dostala sůl pryč. Škrábance po ostružiní však pálit nepřestaly.

Asi před hodinou se u ní začala projevovat horečka. Od té chvíle bojovala střídavě se zimnicí a s návaly vedra. Snažila se uklidnit myšlenkou, že je to způsobené pouze horkým počasím, ale podvědomě cítila pravdu. Z věčného otáčení hlavy ji bolelo za krkem a zdálky to muselo vypadat, jako by měla tik. Čas od času zaslechla v blízkosti šelest a žaludkem jí projelo ostré píchnutí nervozity. Urazila příliš krátkou vzdálenost, protože podcenila své zranění. A když se jí nyní rozležely události v hlavě, především také podcenila schopnosti Jestřábů.

Zatímco se prodírala panenskou přírodou, probírala své chatrné možnosti. Věděla, že se nejbližší předsunutá Hlídka Povstalců nachází severním směrem zhruba čtyři dny svižné chůze, avšak pochybovala, že by úkryt dokázala přesně nalézt. Vzpomněla si na vše, co se naučila během svého výcviku, a pokusila se odhadnout směr podle porostu lišejníků na kmenech. V hustém lese však nedokázala najít dostatečně osamělý strom, aby byl ukazatel relevantní. Zkusila tedy alespoň orientaci podle mravenišť, jichž cestou několik minula. Rozdíl ve strmosti svahu mraveniště sice nebyl výrazný, přesto drobným živočichům důvěřovala. Jednou se Seře i jakž takž podařilo ověřit severní směr dle hustoty letokruhů odlomeného stromu. Ovšem opravdovou husí kůži jí naháněla neviditelná přítomnost Parkera.

I když se neustále přesvědčovala, že nepřítel je daleko, že musel v šeru ztratit její stopu, věděla, že tomu tak určitě není. Byla si téměř jistá, že krouží někde kolem stejně jako jestřáb, podle kterého byla skupina elitních agentů tak příznačně pojmenována. Mohla získat náskok, ale peří dravce ji nepřetržitě šimralo na krku. Brzy pocítí nelítostné sevření spárů.

Barvité představy Seru plně pohltily. Cítila v hrudi rostoucí paniku. Byla zraněná, ztracená neznámo kde a hladová. To málo z jídla, které ukradla, už dávno spotřebovala a lahev s vodou se jí cestou podařilo někde vytrousit. Popravdě začínala být vyděšená k smrti. Síly ji opouštěly alarmující rychlostí. Musela si stále častěji dělat přestávky na odpočinek, zadýchala se i při zdolávání sebemenšího kopečku. Rokle a strže, kterých bylo v lese nespočet, se staly doslova peklem. Litovala, že si z havarovaného auta, které ukradla Městské hlídce, nevzala žádné vybavení. Jistě by jí to zabralo jen pár vteřin. Jenže ona byla příliš hysterická, než aby uvažovala v tu chvíli rozumně.

Z chvilkové nepozornosti málem přehlédla trsy keříků, které se krčily pod turopalmami. Chvíli na ně nechápavě zírala, než si uvědomila, že jsou jejich jasně fialové plody jedlé. Padla na kolena a začala si cpát bobule do pusy i s listím. Po chvíli se uklidnila a trhala plody obezřetněji. Maličké keříky se prohýbaly pod množstvím bobulí a Sera si slastně vychutnávala sladkou chuť na jazyku. Sice si nepamatovala název rostliny, ale věděla, že její plody obsahují obrovské množství cukru. Dokonce i geneticky modifikované rostliny určené pro cukrovary ho měly menší podíl. Kvůli náročnosti na pěstování se cukr získaný z těchto keřů prodával za obrovské ceny. Běžní obyvatelé se k němu vůbec nedostali. Při představě, za kolik peněz právě hoduje, ji popadl šílený smích, až se začala bobulemi dusit. Po minutě ji smích přešel a vystřídal ho zoufalý pláč. Znovu zuřivě trhala všechny bobule v dosahu i se stonky. Některé keříky za to zaplatily i kořeny. Pohled na zmrzačené rostliny u ní vyvolal opět záchvat pláče. Následně upadla do apatie.

Sera se chvíli pohupovala na patách, rukama zbarvenýma do fialova pevně objímala kolena, když jí bolest v boku připomněla realitu. Rozbalila pláštěnku nacpanou v kapse kabátu a přendala do ní všechny utrhané větvičky. Dovolila si ještě pár okamžiků ke sběru, než své zásoby považovala za dostačující.

Dostačující k čemu? Ta otázka jí projela myslí, jako když nůž krájí turopalmu. Dostačující ke smrti dehydratací. Dostačující ke smrti z vnitřního zranění. Dostačující k ulovení. Ona byla kořist. Lovná zvěř. Byla slabší, pomalejší a ve svém zuboženém stavu nedokázala ani jasně myslet. Znovu ji zachvátila panika. Možná by si měla prostě sednout na zem a počkat na to, co má přijít.

V odpověď jí v koutku mysli vytanula slova: Vzdáváš to?

Sera pevně sevřela svou hůl a rázně se postavila. Ignorovala protestující tělo. Nehodlala se vzdát. Nikdy se nevzdává. Těžila z chvilkového návalu optimismu a rychle sestavila priority. Voda. Osobní potřeby. Přístřeší.

Jako první se vydala hledat vodu. Naštěstí to netrvalo dlouho. Díky nedávnému vydatnému lijáku byla celá džungle přímo nasáklá. Stačilo jen najít dostatečně široké listy jedné z palem. Poté, co ukojila žízeň, utrhla pláštěnce kapuci a naplnila ji vodou. Několik bobulí přitom vypadlo na zem. Pružným stonkem svázala cípy pláštěnky a vytvořila popruh. Pak si provizorní měch pověsila na krk a rychle se vydala hledat nějaký bezpečný úkryt.

Než se dostala ke stromům vhodným pro nocování, byla již příliš velká tma a ona byla příliš unavená. Bude muset noc strávit na zemi. Zabojovala s novým přívalem paniky a raději se dala do výroby hloubeného přístřešku. Chvíli ohmatávala půdu v okolí křovisek, až našla nejpoddajnější místo. Zabodla do něj nůž a pak se odpotácela hledat nějaký vhodný nástroj ke kopání. Rozhodla se pro plochý kámen ležící opodál. I když se od místa vzdálila jen kousek, stejně jí ve tmě trvalo, než znovu našla označenou plochu.

Za půl hodiny vykopala celkem obstojnou díru hlubokou asi půl metru. Bude se muset stočit do klubíčka, aby se do ní vešla. Tak jako tak ji nečekala příjemná noc. Dno vystlala kapradím a velké listy turopalem opřela o sebe do tvaru obráceného „v“. S trochou štěstí si ta kolemjdoucí citadelská zvěř splete její úkryt s okolní vegetací.

Pak rychle vykopala ještě malou jamku, do které schovala pláštěnku s bobulemi a vodu. Důkladně skrýš zakryla kapradím a s vypětím sil se nasoukala do prohlubně, která bude její postelí. Přehodila přes sebe zabahněný kabát a na něj ještě zhruba rozmístila pár kapradinových listů. Stočila se do nepříliš pohodlného úhlu a pokusila se uvolnit. Tělo ztěžklo vysílením. Zatímco vdechovala rostlinnou vůni smíšenou s těžkým pachem hlíny, pocítila na sobě znovu účinky horečky. V puse Seře vyschlo a rty značně zdrsněly. Hlad se ozval s novou vervou. Napadlo ji, že by použila něco z Parkerovy lékárničky, ale neprohlédla si obsah za světla. O rozdělání ohně ani neuvažovala.

Snažila se nevrtět, ale nerovný povrch týral každičkou část těla. Věděla, že se potřebuje vyspat a odpočinout si, co možná nejvíc to půjde, avšak nedokázala ignorovat nalomená žebra, kterým se poloha skrčence rozhodně nelíbila.

Takhle mizerně mi snad nikdy nebylo, zabědovala v duchu, ale jak by řekla babička: Bude hůř. Usmála se, když si vzpomněla, jak babička proklamovala vždy ty nejkatastrofálnější scénáře. Pocházela z předsunuté Hlídky Beta, kde byli Povstalci zvyklí vidět vše pesimisticky. I když se jednalo o největší Hlídku, nacházela se strážní pevnost v půlkruhovém rádiu od Bloku až za Hlídkou Alfa. Dokonce odmítli označení Bravo, které jim Blok přisoudil kvůli jejich geografické poloze, a nazývali se druhým jménem v pořadí staré abecedy. Občas přemýšlela, zda tento vzdor znamenal „druhá Hlídka“, nebo v něm byl skrytý význam „ti druzí za Blokem“. Tak jako tak jejich tragické předpovědi přinášely Seře paradoxně jisté uklidnění. Koneckonců se vždy vše nějak vyřeší. A jako by se stalo, za pár minut upadla do neklidného spánku.

Asi po dvou hodinách se probudila zalitá potem. I když s ní třásla zimnice, znatelně cítila, jak jí pot stéká po krku a mezi ňadry. Cítila se naprosto vyděšená. Něco se pohybovalo kolem. Napínala uši, jestli uslyší znovu ten divný zvuk. Oči upírala před sebe ve snaze prohlédnout temnotu a odhalit zdroj svíravého pocitu. Přitom se neodvažovala ani pohnout. Sebemenší zašustění mohlo znamenat konec. Krkem jí stoupala hořká pachuť strachu a z píchání v žaludku málem zvracela. Nakonec se odvážila poodhrnout kabát. Zjistila, že vítr větve shodil, takže viděla část oblohy. Podle hvězd odhadla, že je uprostřed noci.

Sera se nepatrně nadzvedla, takže viděla malý výsek okolí. Zadržela dech, aby tělo udržela v požadované poloze. Zalitovala, že není zatažená obloha. Hvězdy slabě ozařovaly okolí, takže i v noci vrhaly stromy stíny. Zaostřila na místo, kde se něco právě pohnulo. Srdce se jí rozbušilo tak prudce, že málem dostala závrať. Spatřila lidskou siluetu. Zavřela oči a potlačila touhu okamžitě sebou praštit zpátky do díry. I zkušenější lidé už se prozradili odleskem vlastních očí ve tmě. Představila si, že až je znovu otevře, bude mít nepřítelovu tvář jen pár centimetrů před obličejem. Nebo nějakou příšeru. Neslyšela nic, jen tlukot svého srdce.

Otevřela oči. Stín se chvěl stále na místě. Nebyl to člověk, ani příšera. Mírný větřík si pohrával s listy jedné z turopalem. Co nejpomaleji ulehla a snažila se nedýchat nahlas, přestože plíce tvrdě prosazovaly svou.

Aby se Sera uklidnila, začala si v duchu přeříkávat texty písní. Hudba byla jednou z výsad Povstalců. V krutých pravidlech světa bylo něco tak malicherného jako hudba zakázáno. Seru však tóny a zpěv přitahovaly víc než cokoli jiného. Násilím se přinutila vzpomenout si na všechny hudební nástroje, které se jí podařilo ukořistit. Na některé uměla hrát, jiné sloužily jen k obdivným pohledům. V Bloku byla známá pro svůj talent, a tak ji sousedé často prosili, aby zahrála nebo zazpívala třeba na oslavě jejich dítěte.

Blok. Při vzpomínce na domov pocítila stesk. Kdysi opuštěná vodní elektrárna, bezpečně ukrytá v srdci skal, poskytovala Povstalcům úkryt již přes třicet let. Narodila se čtyři roky po jejím objevení. Tehdy ještě žili Povstalci přímo v přehradě. Postupně objevili další součásti dávného komplexu nebo sami dostavěli domy na březích obrovské nádrže, víc připomínající horské jezero než uměle vybudovaný rezervoár. Za tu dobu našlo v Bloku domov na osm tisíc svobodomyslných lidí, obětí odsouzených Citadelou za nesmyslné náboženské zločiny a také přeběhlíků, pro které byla vojenská služba nadále z různých více či méně osobních důvodů neúnosná. Až se vrátí, přijme nabídku Zástupce kultury a uspořádá malé vystoupení. Představovala si, v jakém oblečení bude zpívat i jaké písně zazní. Mohla by i předvést hru na nějaký nástroj. Myšlenky na hudbu se začaly pomalu zamlžovat až do chvíle, kdy konečně usnula.

Sera nedokázala určit, jestli spala jen minutu, nebo celé hodiny. Probudila se tím zvláštním způsobem, kdy tělo ještě předstírá spánek, kdežto mysl už pracuje naplno. Věděla, že ji probudily její smysly. Něco, nebo někdo – on – bylo v okolí. Cítila, jak jí na krku vstává chloupek po chloupku hrůzou. Svaly měla napnuté k prasknutí, připravené okamžitě vyrazit – utíkat, nebo se bít o život. Současně ji zaplavil pocit hanby a nevěřícnosti, když si uvědomila, že svou jedinou zbraň nechala zabodnutou v zemi. Cenné vteřiny míjely, zatímco horečně přemýšlela, co udělá. Musela se rozhodnout.

Sera odhodila plášť, vyskočila na nohy a téměř poslepu se vrhla k místu, kde tušila nůž. Pohyb byl spíš koordinovaným pádem, neboť jí přeleželá polovina těla vypověděla službu. Ve svitu měsíce, který vyšel tři hodiny po půlnoci, nebylo nikde vidět rukojeť. Zatímco se zvedala ze země, z hrdla se jí vydral jakýsi vzlyk zadostiučinění, že se jí její hloupost vymstila. V tu chvíli nenáviděla sama sebe. Udělala několik nejistých kroků směrem k blízkému stromu, než se jí kolem krku sevřela paže. Instinktivně se ruku pokusila odtáhnout, ale její snaha byla naprosto marná. Pak ji síla zvedla do vzduchu a Sera se začala dusit. Zoufale kolem sebe kopala nohama. Její mozek se rozdělil. Zvířecí část dál bojovala nesmyslně o život, zatímco druhá analyzovala poslední vzpomínky. Pocítila úlevu, že hon konečně skončil. Pořád se styděla za svou hloupost. Netrpělivě vyčkávala konec. Bude moct na druhém břehu zpívat?