William Ritter: Jackaby

Příběh detektiva, který se zabývá paranormálními jevy, překypuje troufalým vtipem a notnou dávkou hrůzy ve stylu Doktora Who a Sherlocka Holmese.

 

 

Abigail Rooková právě přicestovala do New Fiddlehamu v Nové Anglii. Píše se rok 1892 a ona nutně potřebuje najít práci. Potkává R. F. Jackabyho, detektiva objasňujícího nevysvětlené jevy, jehož bystré oko si všímá všeho neobvyklého – což zahrnuje i pozorování nadpřirozených bytostí. Abigail má zase jiný dar, dokáže si všímat obyčejných, ale podstatných detailů, takže se na místo Jackabyho asistentky výborně hodí.

Hned během svého prvního dne v novém zaměstnání se Abigail ocitne uprostřed napínavého případu: ve městě řádí sériový vrah. Policie je přesvědčená, že se jedná o běžného kriminálníka, ale Jackaby si je jistý, že za vším stojí nelidská stvůra, jejíž existenci policie – s výjimkou mladého pohledného detektiva Charlieho Canea – vytrvale popírá.

 

Info o knize:
Nakladatelství: Host, listopad 2015
Překlad: Vratislav Kadlec
Vazba: pevná
Počet stran: 280
Cena: 299 Kč

 

Ukázka z knihy:

hledá se asistent vyšetřovací služby
8 $ týdně
požadován je všeobecný rozhled,
bystré myšlení a otevřená mysl
vítán je silný žaludek

bližší informace na augur lane, č. 926
nezírejte na žábu

Ačkoliv byl inzerát dost podivný, měla jsem pocit, že přesně odpovídám zmíněným požadavkům — a osm dolarů týdně by mě zbavilo hladu a zimy. Zeptala jsem se poštovního úředníka na cestu a vydala se na necelou míli vzdálené místo.

Nevelký dům byl vklíněn mezi mnohem vyšší a rozlehlejší budovy obchodní čtvrti. Po namrzlých chodnících spěchali lidé v upjatých oblecích. Když však míjeli číslo 926, zdálo se, jako by vždycky přidali do kroku, pokaždé je cosi náhle zaujalo na protější straně ulice a všichni odvraceli pohledy jako kluci, kteří se ve škole o přestávce vyhýbají trapnému setkání s mladšími sourozenci.

Nade dveřmi trčel tepaný vývěsní štít, na němž stálo velkými písmeny: 926 — VYŠETŘOVACÍ SLUŽBA — a pod tím o něco menšími: SOUKROMÝ DETEKTIV A PORADCE SE ZAMĚŘENÍM NA NEVYSVĚTLENÉ.

Dvoupatrová budova, skrývající nahoře nejspíš ještě podkroví, překypovala ozdobnými štíty a římsami. Bez zjevného ohledu na tvar a účel navrhl architekt sloupy, oblouky a štukové girlandy všude, kde bylo jen trochu místa, a ve všech možných stylech, které mu zrovna přišly pod ruku. V nejrůznějších úhlech tu rašily arkýře a balustrády a občas nebylo tak docela jasné, ke kterému podlaží patří. Celý ten mišmaš slohů a tvarů se nicméně snoubil do čehosi, co se jakýmsi způsobem zdálo být správné. Žádné dva architektonické prvky nepatřily k sobě, ale když se dům vzal jako celek, všechno bylo náhle na svém místě.

Dveře byly zářivě rudé a skromně ozdobené klepadlem velikosti a tvaru koňské podkovy. Přistoupila jsem k nim, třikrát zaklepala a chvíli jsem čekala. Našpicovala jsem uši, zda uvnitř někoho neprozradí kroky či rachocení odsouvající se židle. Po delší chvíli jsem zkusila vzít za kliku a dveře se otevřely.

„Haló?“ zavolala jsem a nesměle vstoupila dovnitř. Místnost za dveřmi snad měla být něčím na způsob čekárny. Stál tu stůl s dřevěnou lavicí a na stole ležela hromada knih a rozházených papírů. Odložila jsem kufr stranou a popošla do místnosti. Dlouhá knihovna napravo nesla několik svazků vázaných v kůži a podivnou směsici předmětů, zahrnující například zvířecí lebku, kamennou sošku nahého tlouštíka a hnízdovitý svazek klacíků a provázků. Na kraji police stála hranatá skleněná nádoba s trochou hlíny, lupením a maličkým jezírkem. Naklonila jsem se k ní a nakoukla dovnitř, zda nezahlédnu jejího obyvatele. Po pár vteřinách jsem spatřila siluetu šedozelené žáby, která na mě celou tu dobu zírala. V očích měla zlostný pohled a drobné nozdry se jí vztekle roztahovaly. Potom najednou říhla a hrdlo se jí nafouklo jako balónek. Když vzápětí zase splasklo, z očí jí vyšel jasně patrný proud jakéhosi plynu. Zůstala jsem zírat. Ale nezdálo se mi to. Plyn, který byl podobně zbarvený jako vlhká žabí kůže, rychle unikal z obou očí. Celé terárium se zakrátko proměnilo v krychli šedavého dýmu a jen podle tichého hvízdání se dalo usuzovat, že za zakouřeným sklem plyn stále uniká. Potom jsem ucítila puch.

Někde za mnou klaply dveře a já jsem se ohlédla. Z vedlejší místnosti nepřicházel nikdo jiný než pan R. F. Jackaby. Za chůze si navlékal svůj neforemný kabát. Zastavil se a rozpačitě mě sledoval, zatímco si zapínal knoflíky. Co se mě týče, k plynulé konverzaci jsem také příliš nepřispěla: „Ehm…“

Jeho výraz se náhle změnil a on prolomil mlčení: „Ale dobrý bože! Vy jste zírala na žábu, že jo? Tak tu jen tak nestůjte. Otevřete okno. Bude trvat kolik hodin, než to vyvětrá.“ Rychle přiskočil k druhému oknu na protější straně místnosti a otevřel ho. Ohlédla jsem se, všimla jsem si okna za sebou a udělala to samé. Z terária se šířil palčivý zápach, útočil na můj nos a pozvolna svůj útok stupňoval jako boxer rozehřívající se před zápasem.

„Vy jste…?“ začala jsem, ale potom jsem to raději zkusila jinak. „Přišla jsem kvůli tomu inzerátu vyvěšenému na, ehm, na vývěsce. Vy…“

„Ven! Ven!“ Jackaby popadl pletenou čapku z věšáku u dveří a důrazně pokynul k východu. „Jestli chcete, můžete jít se mnou. Ale teď rychle ven!“

Povedlo se nám vyběhnout na chodník, ještě než mi vyhrkly slzy do očí, a s radostí jsem uvítala čerstvý, chladný vzduch. Ohlédla jsem se k rudým dveřím a zaváhala jsem, zda se nemám vrhnout zpět pro kufr. Ale to už si Jackaby přehodil dlouhou šálu přes rameno a vydal se uličkou pryč. Bleskově jsem zvážila situaci, zavazadlo jsem nechala na místě a spěchala jsem za tím tajemným mužem.