Patricia Briggs: Smrtící žár (Alfa & Omega 4)
Charles Cornick funguje jako trestající ruka svého otce, maroka všech vlkodlaků. Jeho žena Anna naopak přináší zklidnění a mír. Jsou prostě Alfa a Omega. A o problémy ve světě, kde žijí s lidmi i nadpřirozené bytosti, není nikdy nouze.
Ve čtvrtém díle cyklu Alfa & Omega s názvem Smrtící žár se hrdinové Patricie Briggs dostanou do Arizony, na ranč indiánských chovatelů koní. Důvodem příjemného výletu není jen koupě nových zvířat, ale i návštěva Charlesova starého přítele. Tento starý Navajo žije obklopen svou velkou rodinou. A právě na děti číhá nebezpečí. Ne všichni fae jsou v rezervacích, jak by dle dohody s lidmi správně měli být. Ještě že má Charles čich na víly Zvonilky. Nejedná se o hodné a roztomilé postavičky od Disneyho, taky to není žádná pohádka. Každý den, kdy není nikdo mrtvý, je dobrý den, říká Charles. A má pravdu. Přesto je mrtvých v knize dost.
Jako v povedeném minulém díle Dvojí spravedlnost vlkodlaci spolupracují s policií a s Cantripem, úřadem pro nadpřirozeno. Na fae jsou ovšem lidé krátcí, musí zákonitě hrát jen druhé housle. Tentokrát hlavní role nepatří jen vlkodlakům, ale i původním obyvatelům amerického kontinentu a ve velké míře čtyřnohým ušlechtilým tvorům – koním. Vedle pátrání po nadpřirozeném a mazaném protivníkovi sledujeme druhou linii, věnovanou právě jim. Milovníci arabských koní, a nejen jich, budou při čtení nadšeni, ti ostatní už méně, protože koním jsou věnovány opravdu dlouhé pasáže.
Smrtící žár nabízí nejen nevšední povídání o koních, ale hlavně poodhaluje minulost jednoho tajemného, velkého a charismatického polovičního indiána. Vlkodlak, čaroděj a šaman Charles nikdy nebyl člověk, proto je i jeho proměna rychlá a magická. Jeho tělo obývá kromě něj samotného i Bratr vlk, vnímá své vlkodlačí já jako samostatné stvoření. To ovšem není jediný rozdíl oproti vlkodlakům, kteří se jimi stali trýznivou přeměnou. O Charlesovi a jeho magii čtenář opravdu moc neví a asi se všechno nikdy nedozví. Všichni se ho bojí; když vydá příkaz, i lidé poslechnou a pak se diví. Díky Anně vnímáme marokova mladšího syna i jako citlivou a milující bytost. Také jako zatraceně sexy chlapa, co si budeme zastírat. Až na konci knihy se mihne muž, na kterého vždy čekám – tak vzhledově průměrný a nenápadný, že by byl ideálním agentem tajných služeb. Přitom je to ON, marok.
Smrtící žár autorka napsala ve třetí osobě, stejně jako předcházející díly série. Příběh sledujeme z pohledu několika protagonistů, takže se nám dostává plastického obrazu dění. I to přispívá k velkému čtenářskému zážitku. Patricia Briggs píše velice poutavě a čtivě. U tří posledních dílů mě překvapilo velké písmo textu, což zajisté unavené oči knihomola přivítají, ale román tím pádem moc rychle uběhne. Stránky se čtou samy. Škoda, že jich není víc.
Autorem podle mě dosud nejlepší obálky série je jako vždy Daniel Dos Santos. Přesně takto si Annu představuji – na první pohled nezajímavá a obyčejná. Tentokrát je na obálce i sám Charles, ne Bratr vlk jako na předchozích dílech.
Vydal: Fantom Print; 2015
Konečně jsem se k tomu dostala. Jednak bylo „překoňováno“, to určitě, ale i když odhlédnu od toho, nijak zvlášť mě to nebavilo. Přitom zápletka s fae, co krade děti, nebyla špatná, jen relativně snadno odhalitelné, kdo za tím stojí. Podle mě se víc mohla využít ta přeměna ve vlkodlaka a přidat víc napětí do vztahů postav, potenciál k tomu byl. Já už jsem měla problém i s předchozím dílem. Nejvíc mě bavil první a pak druhý.