Patricia Briggs: Smrtící žár

Ukázky z knih / 21.10.2015 /

„KDYŽ JSTE VYKONAVATELEM VLKODLAČÍ SPRAVEDLNOSTI…“
… vaše dovolená se dříve či později změní na další boj o přežití!

Nakladatelství FANTOM Print vydává čtvrtý díl urban fantasy série Alfa & Omega: Smrtící žár.

Briggs_Smrtici-zar

 

Velmi úspěšnou sérii (ať už filmovou, seriálovou, videoherní či knižní) poznáte velmi brzy, protože se její tvůrce většinou rozhodne k ní přidat tzv. spin-off. Tedy odbočku od hlavního děje, která dává zpravidla větší prostor některé zajímavé – v základní řadě přitom vedlejší – postavě.

Tak vznikl televizní seriál Angel ke kultovní Buffy, či u nás Rumburak k neméně legendární Arabele. V žánru urban fantasy je takovým spin-offem i série Alfa & Omega americké spisovatelky Patricie Briggs, která rozpracovává osudy partnerské i profesní dvojice Charlese Cornicka a Anny Lathamové, dobře známých z cyklu o Mercedes Thompsonové.

Charles je v první řadě syn svého otce, nejváženější autority mezi americkými vlkodlaky, a zároveň vykonavatelem jeho vůle. Anna je pak tzv. omega, tedy vlkodlačka stojící mimo běžnou hierarchii smečky. V sérii Alfa & Omega tato dvojice prosazuje mezi příslušníky svého rodu právo a pořádek a také napravuje vztahy mezi nadpřirozenými bytostmi a lidmi.

Po románech Štvanice, Loviště a Dvojí spravedlnost se k oběma postavám Patricia Briggs vrací ve čtvrtém románu nazvaném Smrtící žár. Tentokrát vše vypadá zdánlivě idylicky: vlkodlačí pár si užívá zaslouženou dovolenou, během níž chce Charles Anně pořídit vytouženého koně. Jenže, jak už to tak bývá, vlkodlak míní, život mění.

Patricia Briggs opět dokazuje, proč je v současné urban fantasy absolutní královnou, když s lehkostí a bravurou splétá svižný a napínavý příběh plný akce, překvapivých zvratů a neokoukaných nápadů. K tomu si připočtěte tradičně famózní obálku od Dana dos Santose a je vám jasné, že tuhle knihu nemůžete minout.

Anotace:
Romány ze série Alfa & Omega přenášejí čtenáře do světa vlkodlaků, kde Charles Cornick a Anna Lathamová ztělesňují protikladné strany osobnosti měňavců. Obyčejná dovolená nyní uvrhne dvojici přímo doprostřed nadpřirozené pohromy…
Projednou se vlkodlačí druhové Charles a Anna nevydají na cesty kvůli Charlesově roli otcova vymahače. Tentokrát je jejich výlet do Arizony čistě osobní, neboť Charles plánuje koupit Anně k narozeninám koně. Tak aspoň celá cesta začíná…
Charles a Anna brzy odhalí, že v okolí řádí nebezpečné faeské stvoření, které nahrazuje lidské děti kopiemi. Studená válka mezi fae a lidmi se začíná rozhořívat – a Charles a Anna se ocitají přímo uprostřed palebné linie.

Info o knize:
Autorka: Patricia Briggs
Originální název: Dead Heat
Nakladatel: FANTOM Print
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Daniel Dos Santos
Formát: brož., 145×205 mm
Počet stran: 288
Cena: 279 Kč

pattybriggsO autorce:
Patricia Briggs
Tato Američanka (*1965) píše od roku 1990. První román, Masques, jí vyšel v roce 1993. Kniha neuspěla a autorčina sotva nastartovaná kariéra málem skončila dříve, než začala. Druhý román, Riallina hra (1995), se naštěstí prodával mnohem lépe a získal příznivé ohlasy i u kritiky. Kariéra autorky se tak pomalu rozbíhala a s každým dalším titulem stoupal prodej i počet fanoušků. Rostoucí popularita knih Briggsové, spolu se schopností tvořit živé, přesvědčivé postavy, inspirovala nakladatele k tomu, aby autorku požádal, zda by nezkusila napsat moderní urban fantasy. Briggsová výzvu přijala a podepsala smlouvu na sérii románů, jejichž hlavní hrdinkou se stala Mercy Thompsonová.

Série ALFA & OMEGA:
Série Alfa & Omega sleduje osudy Charlese a Anny Cornickových. Charles, druhorozený syn Brana Cornicka, který je jakožto marok nejvyšší autoritou mezi americkými vlkodlaky, slouží jako prodloužená ruka otcovy vůle a vymahač vlkodlačích zákonů. Jeho manželka Anna je omega – nejvzácnější druh vlkodlaka stojící zcela mimo hierarchii smečky. Společně vyšetřují případy, v nichž došlo k porušení vlkodlačích zákonů, a trestají ty, kteří ohrožují křehký mír mezi lidmi a vlkodlaky.

 

Ukázka z knihy:

Prolog

Prosinec

Faeský lord přecházel sem a tam po cele z šedého kamene. Tři kroky, otočka, čtyři kroky, otočka, tři kroky. Mohl by v tom pokračovat celý den. Vlastně to tak dělal už dva týdny.

Jeho boty s měkkou podrážkou nevydávaly při chůzi žádné zvuky. Nechtěl, aby ho cokoli rozptylovalo – jeho cílem totiž bylo unudit se tak, že už nebude o ničem přemýšlet.

Oděv měl stejně praktický jako boty, stále však reprezentoval jeho postavení pána vyššího dvora – třebaže si z této části svého života už moc nepamatoval. Dlouhé rusé vlasy, spletené do složitých copánků, táhl po zemi za sebou ve stylu, který musel vyjít z módy už aspoň před tisícem let. Kdyby stále existovali dvořané a vyšší dvory, určitě by ho považovali za zcela nemoderního.

První týden, co tu byl, se oblékal do dvorského kostýmu, jenomže tu nebyl nikdo, na koho by mohl dělat dojem, proto ho odložil a oblékl se pohodlněji. Klidně si mohl obléct i džíny, den po dni však víc a víc ztrácel tu část sebe, která byla lordem z dávných dob, a šat mu připomínal, čím býval – i když některé dny, některé roky, si nedokázal vzpomenout, proč je tak důležité pamatovat si to.

Někdo zaklepal na dveře a on podrážděně zasyčel, neboť už se mu skoro podařilo znecitlivět vůči věznění. Nesmrtelnost je prokletím, protože bez ohledu na to, jak mocní jste, vždy je tu někdo ještě mocnější. Někdo, komu jste podřízení. Někdo, kdo vám ukradne vše, co vám patřilo, a ponechá vám jen zbytky. A pak vám vezme i to. Proto nyní trčel v této cele a útroby se mu svíraly žádostí a tělo prahlo po magii, jako maso prahne po soli. Bez magie byl jako bez chuti.

Znovu se ozvalo klepání. Ať už to byl kdokoli, musel být nazlobený, protože ten zvuk, který drásal uši i srdce, otřásal celým jeho vězením. Výtečně. Přišla ho navštívit jedna z Mocností. Málem neodpověděl – co víc mu mohli provést?

Zastavil se uprostřed místnosti, neboť vždy existovalo něco horšího. Nepomůže, když o tom bude spekulovat. Řekl: „Tak vstupte.“

Dovnitř vešla drobná, upravená žena. Netvor v jeho nitru se začal probouzet. Pak ale promluvila a iluze zmizela.

Byla spirituálním prototypem zlých královen z pohádek, zčásti proto, že se na řadě událostí, z nichž se pohádky zrodily, osobně podílela. Zbožňovala trápit krátkověké lidi a ubližovat jim. V jejím hlase se ozývala staletí moci, i když ráda působila bezmocně.

„Říše Pod kopcem může přijmout jakoukoli podobu,“ řekla, ohrnula ret a rozhlédla se po jeho současném domově, „a ty si vybereš vězení.“

Obezřetně se narovnal. „Ano, paní.“

Zavrtěla hlavou. „A to chtějí tebe?“

Nesdělila mu, kdo ho chce ani proč. A on se nezeptal, protože mu přece jen zůstal nějaký pud sebezáchovy.

Přešla malou celu. „Tvrdí, že máš představivost.“

Založila si paže na hrudi, natočila horní část těla a obrátila pohled napřed ke kamenům na stropě, pak k nepatrnému ohybu ve stěně, který maskoval jeho skrýš. Uvolnila žulový blok, který jako jediný nebyl zpevněn maltou. „Tvrdí, že se umíš schovat před lidmi, fae i před všemi ostatními tvory, kteří by po tobě mohli jít, tvé maskovací kouzlo je prý tak dobré.“

Chtěl ji zastavit, chtěl jí zabránit v odhalení jeho pokladu. Chtěl ji zničit. Sebrali mu ale veškerou moc, nenechali mu vůbec nic.

Hovořila z něj však ješitnost; dobře věděl, že i kdyby svoji moc stále měl, proti jednomu z Šedých pánů by nic nezmohl.

Sledoval, jak vysunula kámen a odhalila výklenek za ním.

Vytáhla z něj panenku, kterou si tam schoval, upravila jí hezkou žlutou sukýnku a prsty se dotkla zašlých stop po slzách.

Dítě pláče celým srdcem, nedrží se zpátky. Dítě žije přítomností, proto má jeho bolest jedinečnou kvalitu. I když byl zbaven magie, moc v těch slzách cítil i z místa, kde stál.

Vrátila panenku zpátky a zamyšleně zasunula zpět i kamenný blok. Potom na něj pohlédla. „Tvrdí, že jsi býval dobrý mág, záludný a mocný, okrasa mocného vyššího dvora – později jeho zhouba, první temný úponek zkázy. Uměl ses schovat i před těmi nejlepšími stopaři.“

„Nevím, o kom mluvíte ani co vám o mně řekli,“ přiznal upřímně a snažil se zamaskovat podráždění.

Usmála se. „Ale jejich slova nepopíráš.“ Přistoupila blíž a levou rukou se dotkla jeho tváře.

Jeho maskovací kouzlo, iluze lorda, jímž kdysi býval, se rozplynulo. Během let se nezvrhla a nepřekroutila pouze jeho magie, nýbrž i jeho skutečný vzhled. Očekával, že ucukne; nebyl na něj hezký pohled, ona se však usmála. „Mám pro tebe dar. Dar a úkol.“

„Jaký úkol?“ zeptal se obezřetně.

„Žádný strach,“ ujistila ho a položila mu pravou ruku na krk.

„Bude se ti líbit, slibuji.“

Opět ho prostoupila magie a rozlila se mu žilami jako žár smrti.

S jekotem se zhroutil na zem a svíjel se ve sladké agónii.

Sehnula se k němu a pošeptala mu do ucha: „Musíš ale dodržet jistá pravidla.“

***

1. kapitola

„Dobrá,“ řekl Charles Cornick, mladší syn maroka – vládce všech vlkodlaků nejen v Severní Americe, nýbrž na celém světě, k takovému závěru aspoň Anna dospěla.

Možná jim nevládl oficiálně, rozhodně ale fakticky. Když Bran Cornick poručil „vstaň a běž“, žádný vlkodlak, obyčejný ani alfa, by se neodvážil neuposlechnout.

Charles odváděl spoustu špinavé práce, díky níž mohl jeho otec udržet jejich lid, vlkodlaky, v bezpečí. Důsledkem toho, že dobrý muž musel vykonávat úděsné, i když nezbytné věci, bylo, že Charlesovy emoce zůstávaly záhadou dokonce i pro něj samotného.

Například nyní řekl „dobrá“, Anna však věděla, že si o celé věci nic dobrého nemyslí. Poznala to podle toho, jak prudce vstal ze židle a pověsil otlučenou kytaru, na kterou ještě před chvílí hrál, na hák na zdi. Neklidně přešel po dřevěné podlaze k velkému oknu a zadíval se ven na únorový sníh. Byly ho hromady, taková už byla zima v montanských horách.

Kdyby se trochu méně ovládal, byla si docela jistá, že by se nahrbil.

„Říkal jsi, že se na to mám podívat,“ připomněla Anna tázavě.

Znala Charlese líp než kdokoli jiný, přesto jí někdy připadal zcela nečitelný, její báječný, složitý muž. „A tak jsem to udělala a začala jsem u tvého bratra. Samuel říká, že na problému vlkodlačích dětí pracuje už dlouho, i když ne zcela z našeho úhlu. Očividně byl dětmi tak trochu posedlý, než znovu našel Arianu. Věděl jsi, že vlkodlačí DNA je úplně stejná jako lidská? Rozdíl poznáš jen tehdy, když odebereš vzorek z vlčí podoby – pak je jiná.“

„Věděl jsem to, ano,“ odvětil Charles, zjevně byl rád, že může mluvit o něčem, o čemkoli jiném. „Samuel mi o tom řekl, když na to před pár desítkami let přišel. Nebylo to poprvé, co se ukázalo být užitečné mít doktora v rodině. Myslím, že nějaký lidský vědec publikoval ta data minulý měsíc v jakémsi obskurním žurnálu; vím jistě, že se toho dříve nebo později chytí i noviny.“

Náhradní téma mu umožnilo uvolnit se natolik, aby se na ni přes rameno křivě usmál, než se vrátil k pozorování sněhu. „Táta z toho měl strašnou radost. Není tak možné použít krevní test ke zjištění, jestli je někdo vlkodlak, nebo ne – pokud ovšem netestuješ samotného vlka, v tom případě je ale test zbytečný. Nejsem si jistý, jestli by s námi někdy vyšel na veřejnost, kdyby bylo tak snadné nás identifikovat.“

„Fajn.“ Anna kývla. „Je to dobrá věc. Z velké části. Na druhou stranu ale neexistuje způsob, jak zjistit, jestli je embryo geneticky člověk nebo vlkodlak, kdybychom se rozhodli použít náhradní matku.“

„Náhradní matku,“ zopakoval.

Do této věci vkládala velké naděje. Charlesova matka zemřela při porodu. Věděla, že jeho odmítavý postoj k dětem z velké části, pokud ne úplně, vyplývá z rizika, jemuž by se vystavila.

„Pokud nemůžu dítě donosit, protože se o každém úplňku musím proměnit, pak je náhradní matka očividným řešením. Zatím se o to nikdo nepokusil – tedy, pokud víme.“

Mlčel, proto pokračovala a předkládala mu všechny možné výhrady. „Protože ale neexistuje žádný způsob jak zjistit, jestli je embryo vlkodlak, člověk nebo nějaká kombinace obojího, je tu pořád velké riziko spontánního potratu, kterému čelí i lidské družky vlkodlaků. A pak je tu další problém: co se stane s lidskou ženou, která odnosí vlkodlačí dítě? Stane se z ní vlkodlak? Samuel navrhl, abychom to vyzkoušeli se ženou, která se chce stát vlkodlakem. To by vyloučilo riziko, že chytí… že se nakazí… hm…“

Velice suše řekl: „Cítíš se nemocná, Anno?“

Ne. Ale nenechá se odvést od tématu.

„Nevzniknou tak potíže v případě, že by ji těhotenství proměnilo, kdyby dítě bylo vlkodlak a ne člověk,“ dodala důstojně. Nešlo to vůbec dobře. „Nevíme, jestli odnošení vlkodlačího dítěte a jeho porod matku infikuje – a pokud ano, kdy k tomu dojde. Nikdo kromě tvé matky zatím vlkodlačí dítě nedonosil. Kdyby náhradní matka toužila po proměně, eliminovalo by to jednu část problému.

Je tu totiž i možnost, že by náhradní matka prošla proměnou ještě dřív, než by dítě bylo životaschopné.“

Stál k ní teď úplně zády. „Zní to jako úplatek. Odnos nám dítě a mi ti dovolíme podstoupit proměnu. S naznačeným důsledkem – ať už to přiznáme, nebo ne –, že když to neuděláš, žádná proměna nebude. A pořád je tu fakt, že většina lidí během proměny zemře a ženy přežívají méně často než muži.“

„Jo,“ souhlasila. „Když to podáš takhle, zní to ošklivě. Každý rok se ale náhradním matkám rodí spousta dětí – a normální těhotenství taky ohrožuje život. Když náhradní matku o rizicích předem informujeme, a ona bude přesto ochotná to udělat výměnou za peníze nebo za šanci na proměnu, pak s tím nemám problém.

Pořád to bude riziko, ale poctivé riziko.“

„Takže život někoho jiného ohrozit můžeme, co?“ odsekl a divoce zavrčel. „Vždyť ta osoba bude vědět o možných rizicích tolik co my, což znamená prakticky nic.“

Otevřela ústa, aby mu pověděla o tom, co si přečetla v tlusté složce, kterou jí Samuel poslal, ale rozmyslela si to. Možná kdyby k problému přistoupila z jiné strany, dosáhla by lepších výsledků.

„Zkusila jsem to i jinak,“ řekla. „Věda má problémy s magií, a tak mě napadlo, že bych se mohla zeptat na názor někoho, kdo ovládá magii. Zavolala jsem Moiře…“

Otočil se k ní a nějaká náhodná hra světla mu zvýraznila kosti v tváři a ramena. Připadal jí tak krásný. Jeho sejlišský původ mu dodal bronzovou kůži a husté, skoro černé vlasy a oči. Díky tvrdé dřině a běhu ve vlčí podobě, se mu pod teplou kůží rýsovaly svaly. Ale to jeho integrita a… Charleskost jí dokázaly rozbušit srdce a zalít ji touhou, z níž se jí podlamovala kolena.

Nebyl to jen chtíč – i když kdo by po Charlesovi neprahl? Milovala na něm všechno a znovu ji tak napadlo: Kdo by po Charlesovi neprahl? Ovládla ji touha vzít si ho, vnořit se do jeho esence.

Charles jí umožnil pochopit tu část o „jednom těle“, o níž mluvil manželský slib. Když jí bylo devět nebo deset, ona věta ji neuvěřitelně hnětla. Proč by se měla vzdát všeho, čím byla, kvůli nějakému hloupému klukovi? Postěžovala si otci a ten jí nakonec řekl:

„Až a pokud přijde ‚nějaký hloupý kluk‘ o rozum a přistoupí na to, že si tě vezme, určitě tu frázi rád vynechá.“

Když se brali, vynechala Anna ze slibu část o „poslušnosti“.

Nechtěla lhát. Byla ochotná svého muže vyslechnout, ne poslechnout. Poslušnosti měla dost na deset životů. Frázi o „jednom těle“ ale ve slibu nechala.

S Charlesem neztratila sebe, nýbrž získala Charlese. Tvořili ucelenou frontu proti „šípům a střelám rozkacené sudby“*. Byl jejím teplým a bezpečným útočištěm v bouři světa a ona… ona si myslela, že je jeho domovem.

Chtěla jeho děti.

„V žádném případě,“ prohlásil a ji na okamžik napadlo, že jí čte myšlenky, protože úplně ztratila nit konverzace. Pak ale dodal:

„Žádné čarodějnictví.“

Nebyla hloupá. Házel jim pod nohy všechny klacky, které dokázal najít. Vzdala by to nebýt hluboké víry zrozené z pouta druhů, jež spolu sdíleli, že Charles touží po dítěti dokonce víc než ona.

„Žádný strach,“ uklidnila ho. „Neudělám nic takového jako tvá matka.“ Pokud ovšem nebudu mít na vybranou. „Vlastně mě napadlo, jestli by Moira nemohla poradit Samuelovi. Říkala jsem si, že bude jenom fér, když jí zavolám a varuju ji, že jsem ho za ní poslala… působil totiž dost odhodlaně.“

Zvedl hlavu jako splašený kůň. „Aha. Špatně jsem tě pochopil. Dobře.“

Charles měl děti rád. Věděla, že je má rád. Tak proč tak panikařil při pomyšlení na jejich dítě? Zvážila, že by se ho zeptala. Už to ale zkusila několika způsoby; dal jí řadu odpovědí, a pokud věděla, všechny byly pravdivé. Byla si docela jistá, že sám skutečnou odpověď nezná. Takže bude na ní najít ji.

Jakmile se jí to podaří, uvidí, jestli nenajde způsob jak jeho námitky obejít. S panikou si poradí – a pokud doopravdy děti nechtěl, no, poradí si i s tím. Za jeho panikou však cítila přetrvávající smutek, smutek a touhu, kterou vycítila její vlčice, proto byla odhodlaná dál bojovat. Po svém.

„Dobrá,“ řekla vesele. Kdo bojuje a uteče, může bojovat znovu.

„Jenom mě napadlo, že ti povím, co jsem zjistila.“ Sebrala složku s informacemi a strčila si ji do podpaží.

Přistoupila k oknu a zadívala se ven na padající sníh, který cukroval tmavě zelené stromy i nepříliš vzdálené hory, takže celý svět najednou vypadal čistý a nový. A taky studený.

„Už ses rozhodl, co mi dáš k narozeninám?“ zeptala se.

Rád jí dával dárky. Někdy jí utrhl květinu – jindy jí daroval drahý šperk. Postupně se učil, že z opravdu drahých dárků, které měl nejraději, šílí. Proto si je nechával na důležité příležitosti.

Objal ji paží, přitiskl se k ní a uvolnil se. „Ještě ne. Myslím ale, že už na to brzy přijdu.“

Jeden komentář

  • Czistoslava 21.10.2015na16.13

    Jo na další Alfa a Omegu se moc těším.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Copy Protected by Chetan's WP-Copyprotect.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací

Cookie je krátký textový soubor, který navštívená webová stránka odešle do prohlížeče a následně uloží na váš disk. Ukládají se různé informace a nastavení, určená k lepšímu načítání webu, započítání do číselníků počítadla návštěvnosti, nebo v případě stránek s reklamním obsahem, vyhledá podle jiných již uložených cookies, reklamu přímo pro vás. Jak jste někde hledali novou pračku, vyskočí na vás pračky na každém webu, který si reklamou přivydělává.
Více informací naleznete na odborných stránkách, u tetičky WIKI, nebo strýčka Googla.

S pozdravem
Děti noci

PS: U nás pračky ani jiná zařízení nenaleznete :)

Zavřít