Jennifer L. Armentrout: Tajemné touhy

V New Orleansu se začínají dít prapodivné věci… Studentka Ivy Morganová není jen tak obyčejná mladá žena. Ví, že lidé nejsou jediné bytosti ve Francouzské čtvrti. Před čtyřmi lety kvůli nim přišla o všechno. Přísahala si, že ty příšery, které jí rozcupovaly život i srdce, najde a zničí.

 

Ani v nejmenším nepočítala s tím, že by do jejího života, v němž panuje Řád a sebeovládání, mohl vstoupit kdosi jako Ren Owens. Představuje pro ni neodolatelný šarm a půvabné mužské kouzlo. Ivy zanedlouho dojde, že je pro ni v podstatě stejně nebezpečný jako ti chladnokrevní nepřátelé, protože s ním ztrácí kontrolu. Navíc už jednou přišla o velkou lásku a nehodlá dopustit, aby se tak krutá ztráta opakovala. Jenže přitažlivost si nevybírá a napětí, které mezi nimi stále narůstá, se odolává stěží. Hluboko ve svém nitru chce… potřebuje víc. Nestačí jí žít ze střípků minulosti a pomsty.

Po čase jí dochází, že i Ren má svá temná tajemství. Něco jí zamlčuje. Ivy najednou neví, co je pro ni nebezpečnější: starodávné bytosti, které chtějí převzít vládu nad městem, anebo muž žádající si její srdce i duši.

Info o knize:
Původní název: Wicked
Vydá: Baronet; listopad 2015
Překlad: Dagmar Brejlová
Vazba: vázaná
Počet stran: 376
Cena: 329 Kč

 

Ukázka z knihy:

Kapitola 1

Na čele mi vyrazil pot. Rudé vlasy se mi lepily na krk. Nohy jsem měla jako z těsta. Kromě toho jsem cítila, že mi mezi prsy tečou potoky potu. Měla jsem sto chutí někomu jednu vrazit nebo ho šoupnout pod tramvaj.

Bylo vedro k padnutí, vzduch se nehnul. Začínala jsem dospívat k závěru, že New Orleans je peklo a že posezení v Palace Café je vstupní bránou do jeho útrob. Anebo vstupní halou.

Ze špičky nosu se mi svezla tučná kapka potu a rozpleskla se na pasáži z Filozofie lidského bytí. Uprostřed odstavce zanechala vlhké kolečko. Pot ze mě doslova crčel, prakticky jsem neviděla.

Stolek zavrávoral na vratkých nohách. Pod nosem mi totiž přistála obrovská ledová káva. „Už se to nese.“

Zvedla jsem zrak nad obruby slunečních brýlí. V puse se mi sbíhaly sliny. Připadala jsem si jako Pavlovův pes. Naproti mně sebou plácla do křesílka Valerie Adrieuxová. Pořád držela moji sklenici. Podívala jsem se na Val. V krvi jí kolovala kombinace španělské a africké krve. Měla překrásný barevný tón pleti, bohatou a bezchybnou snědou. V jasně oranžové, modré a růžové a kterékoli barvě duhy vypadala naprosto úchvatně.

Třeba jako dneska. Měla na sobě volný oranžový top odporující zákonům zemské přitažlivosti a vínový náhrdelník. Natáhla jsem krk a zahlédla dlouhou vrstvenou tyrkysovou sukni. Vypadala, jako by vystoupila z katalogu poslední městské módy. Kdybych na sebe navlékla jakoukoli jinou barvu než černou, hnědou nebo šedou, vypadala bych jako šílenec, který zdrhl z blázince.

Narovnala jsem se a radši si nevšímala toho, že se mi zadní strany stehen lepí na židli. lačně jsem se natáhla pro sklenici. „Bezva, sem s tím.“

Vytáhla obočí. Ve svitu slunce její vlasy vypadaly jako rozžhavené kaštany. Nádhera. Zato moje působily dojmem, jako by se snažily napodobit hasičské auto. Děs běs. Ať bylo venku parno, nebo lilo jako z konve, její kudrlinky vždycky vypadaly bezvadně. Prostě nádhera. Zato moje vlasy se od dubna do listopadu kroutily, jak se jim zlíbilo. Opět děs běs.

Měla jsem chvíle, kdy jsem chtěla Val nenávidět.

„A dál?“ vyjela na mě.

Aha, už zase.

„Sem s tím… šikulko?“ dodala jsem tázavě.

Ušklíbla se. „Zkus to ještě jednou.“

„Děkuju?“ pronesla jsem a ukázala na kafe.

Zavrtěla hlavou.

Unaveně jsem si povzdychla a svěsila ruce do klína. „Mohla bys mě nasměrovat k tomu, co chceš slyšet? Můžeme zkusit hru na přihořívá, hoří.“

„Tuhle hru sice miluju, ale dneska ne, díky.“ Zvedla sklenici do výšky a usmála se na mě od ucha k uchu.

„Správná odpověď zní: ‚Jsi tak hodná, žes přinesla ledovou kávu, že bych pro tebe udělala cokoli.‘“ Znovu významně zdvihla obočí. „Jo, to zní opravdu dobře.“

Opřela jsem se a rozesmála se tak bujaře, až jsem kopla do prázdného křesílka po své levici. Došlo mi, že jsem zpocená jako myš, protože mám vysoké šněrovací boty. Ve stostupňovém vedru to nebylo žádné terno. Jenže já v noci makala a s žabkami bych se daleko nedostala. Kromě toho bych neměla kam schovat potřebné propriety. „Uvědomuješ si, že tě klidně můžu kopnout do zadku a to kafe si vzít?“ prohodila jsem pobaveně.

Val předsunula spodní ret. „Víš, Ivy, to od tebe není vůbec hezké.“

Mrkla jsem na ni. „To je pravda, ale kdybych chtěla, budu si s tebou kopat po Canal Street, jak se mi zlíbí.“

„Možná jo, ale to bys nikdy neudělala, protože jsem tvoje nejlepší nejlepší kamarádka na celém světě,“ namítla s ledovým klidem. Měla pravdu. „Stejně po tobě nechci žádné zázraky. Vlastně o nic nejde.“ Natáhla se pro brčko a přisunula si je k ústům. V duchu jsem zaúpěla. „Fakt ne.“

„No, tak to vyklop, co potřebuješ?“ Znovu jsem zaúpěla, ale zvuk se ztratil v hluku procházejících kolemjdoucích a kvílející sirény mířící k Francouzské čtvrti.

Val trhla ramenem. „V sobotu večer mám rande – přímo žhavé. No, aspoň doufám. Jenže David mě má na seznamu do Francouzské čtvrti, takže…?“

„Aha, budu hádat.“ Trochu jsem se zaklonila a zhoupla paže za opěradlo židle. Nebyla to zrovna pohodlná pozice, ale potřebovala jsem se pořádně prodýchat. „Takže po mně chceš, abych za tebe vzala šichtu ve Francouzské… v sobotu večer? V září. Podle tebe se mám dobrovolně vrhnout do pekla turistů?“

Val nadšeně kývala hlavou. „Jo, přesně tak. Uděláš to pro mě? Prosím, pěkně prosím.“ Zakývala skleničkou, až se ledy rozcinkaly o její stěny. „Prosím?“

Pohledem jsem přejela z její tváře na ledovou kávu. A už jsem tam zůstala. „Jasně, proč ne? Stejně nic nemám, rozhodně ne rande.“

„Paráda!“ Víceméně vyhodila sklenku do vzduchu směrem ke mně. Chytila jsem ji těsně předtím, než dopadla na stůl. Za pár vteřin jsem se lačně opájela kofeinovým rájem. Val se opřela lokty o stůl. „Taky bys mohla mít rande,“ pronesla. „Když budeš chtít. Jednou za rok si vždycky vyrazíš, ne?“

Tvářila jsem se, jako bych ji neslyšela, a horečně nasávala kofein.

„Jsi fakt hezká, i s těmi vlasy,“ dodala a máchla rukama do vzduchu, jako bych sama nejlíp nevěděla, že vypadám jako strašidlo s rozcuchanými vlasy. „Taky máš super prsa a zadek k nakousnutí. Já bych po tobě šla jako šílená.“

Prozatím jsem se tvářila, jako bych ji neslyšela. Za očima se mi začala rozprostírat tupá bolest. Aha, musím brzdit s kafem. Škoda, bylo vynikající.

„Hele, Ivy, líbí se ti vůbec kluci? Sama víš, že já do toho jdu s klukama i holkama. Proč si s holkama nevypomoct, co?“

Obrátila jsem oči v sloup, ale zasáhla mě tak prudká bolest, až jsem sebou trhla. Odložila jsem kávu a přitiskla si dlaň na čelo. „Au.“

Val si odfrkla.

„Já jsem na kluky,“ zamumlala jsem. Pocit, jako by mě někdo bodal sekáčkem na led, začal ustupovat.

„Nemůžeme se bavit o něčem jiném než o klucích, střídání partnerů nebo o tom, jak si vypomoct? Jestli s tím nepřestaneme, zanevřu na orgasmy i na chlapy. A vůbec, nechce se mi o tom mluvit, nemám náladu.“

„O čem se chceš bavit?“

Pomalu jsem se napila kávy a přeměřila si kamarádku pohledem. „Například mi můžeš vysvětlit, proč se nepotíš.“

Val zaklonila hlavu a rozesmála se tak bujarým smíchem, až se po ní ohlédl procházející postarší pár. „Kamarádko, já se přece narodila v Louisianě a strávila tam skoro celý život. Moje rodina má kořeny až u původních francouzských obyvatel –“

„Bla bla bla. Znamená to, že máš nadpřirozenou schopnost, díky níž jsi odolná vůči vedru, zatímco já se musím topit ve vlastní šťávě?“

„Řeknu ti to asi tak, že můžeš vytrhnout holku ze severu, ale nikdy nedokážeš vytrhnout sever z holky.“

Ušklíbla jsem se. Měla pravdu. Ještě před třemi lety jsem žila v severní Virginii. V New Orleansu jsem si na místní počasí zatím nezvykla. „Víš, co bych teď dala za polární vír?“

„Bezesporu by ses kvůli němu ráda vzdala sexu.“

Mávla jsem rukou. Upřímně řečeno jsem sama netušila, proč tak pravidelně užívám antikoncepci. Nevynechala jsem jediný den. Nejspíš to byl zvyk z doby, kdy jsem si pauzu nemohla dovolit.

Val se zahihňala, opřela se lokty o stůl a upřela pohled na moji filozofickou knížku. „Pořád nechápu, proč chodíš do školy. Že se na to nevykašleš.“

„Proč bych měla?“

Z jejího pohledu jsem vyčetla, že mi vedro nejspíš sežehlo několik mozkových buněk. „Přece máš práci – navíc skvěle placenou. Nepotřebuješ jinou. Na rozdíl od spousty jiných. Kromě lidí, kteří skáčou z letadla bez padáku, máme patrně nejkratší dobu zaměstnání. Tím spíš bys neměla plýtvat časem v nějaké škole. Je to nesmysl.“

Místo odpovědi jsem pokrčila rameny. Sama jsem neměla jasno v tom, proč jsem se před rokem přihlásila na loyolu. Nejspíš z nudy. Anebo jsem chtěla dělat to, co dělá většina jednadvacetiletých bytostí. Anebo v tom vězelo ještě něco hlubšího, každopádně jsem musela mít nějaký důvod, proč jsem se pustila do studia sociologie a psychologie. Napadlo mě, že bych mohla dělat sociální pracovnici. Zvládla bych obě práce, o tom jsem nepochybovala. Možná to souviselo s tím, co se stalo –

Ne, na to myslet nebudu. Dneska ne. Ani nikdy jindy. Minulost byla minulostí. Byla mrtvá, stejně jako moje rodina.

Navzdory spalujícímu vedru jsem se zachvěla. Val měla pravdu. Náš život někdy trval až krutě krátce. Od května jsme přišli o tři členy Řádu. Byla mezi nimi i šestadvacetiletá Cora Howardová. Setnuli jí hlavu na Royal Street. Pak o život přišel devětadvacetiletý Vincent Carmack. Jeho život skončil na Bourbon Street, rozpárali mu krk. Třetí byla pětatřicetiletá Shari jordanová. Zemřela teprve před třemi týdny, taky jí rozpárali krk. Našli ji v industriální čtvrti. Smrt byla běžnou součástí našeho života, ale tři úmrtí během pěti měsíců bylo ažaž.

„Není ti něco?“ lekla se Val.

„Ne,“ povzdychla jsem si a zadívala se na projíždějící nákupní vozík. „Dneska večer máš šichtu, že jo?“

„Jasňačka,“ mrkla na mě a zamnula si ruce. „Vsadíme se?“

„Co je ve hře?“

Val se na tváři rozlil přímo ďábelský úsměv. „Většina vražd je vyřízená do jedné ráno.“

Kolem ní právě procházel postarší muž. Vrhl na ni zděšený pohled a přidal do kroku. Nechápala jsem proč, v ulicích New Orleansu si lidi vyslechnou mnohem horší věci, zvlášť takový kousek od Francouzské čtvrti.

„Platí.“ Dopila jsem kafe. „Počkat, počkat, co z toho budu mít, až vyhraju?“

„Jestli,“ opravila mě. „Budu ti nosit ledovou kávu celičký týden. A když vyhraju já, budeš…“ Nedopověděla. Přimhouřenýma očima něco sledovala. „Ale, ale, helemese.“ Zdvihla bradu.

Zamračila jsem se, otočila se a hned jsem pochopila, na co Val naráží. Bleskově jsem se nadýchla a pokrčila jsem pravou nohu tak, abych měla botu co nejblíž k ruce. Byla to ona.

Většině lidí, tak devětadevadesáti procentům z nich, by ta ženská v rozevláté maxisukni, vykračující si po Canal Street, připadala jako běžný člověk. Nejspíš by ji tipli na turistku. Anebo by v ní viděli místní obyvatelku, která se ve středu odpoledne vydala na nákupy. Jenže Val ani já jsme nebyly obyčejní lidé. Od dětství jsem poslouchala plno řečí a vysvětlování o tom, na co si mám dávat pozor. Stručně řečeno jsme viděly to, co většina lidí nevidí.

V tomhle případě příšeru za líbivou fasádkou.

Ta bytost představovala jedno z nejhrůznějších nebezpečí pro člověka. Odjakživa, od počátku všech časů.

Oči jí zakrývaly sluneční brýle. Její rasa z nějakého důvodu byla přecitlivělá na slunce. Oči měla světlounce modré, tedy prakticky bezbarvé. Za použití kouzla a temných čar mohla její rasa nabývat nejrůznějších podob, které byly pro lidi normální. Vyskytovala se v pestré škále fyzických rysů, tvarů i velikostí. Tenhle exemplář byla vysoká a štíhlá blondýna. Skoro by se dalo říct, že vypadala křehce. Její vzhled ovšem klamal o sto šest.

Žádná lidská ani zvířecí duše na celičkém světě nebyla silnější ani rychlejší než tahle bytost. Měla spoustu nadání. Dokázala kdekoho napálit, ovládala telekinezi, lusknutím prstů uměla zažehnout plamen jako hrom. Nejděsivější zbraní však bylo to, že dokázala lámat vůli druhých pro své potřeby, přetvářela druhé v poslušné ovečky. Zotročovala si je. Mytické bytosti jako ona potřebovaly lidi. Bez nich dokázaly zpomalit proces stárnutí, s nimi se blížily k nesmrtelnosti.

Bez lidí by stárly a umíraly jako my. Mýtové si někdy se svými oběťmi pohrávali, postupně, třeba i několik měsíců je vysávali. Někdy to trvalo i roky. Nakonec z lidí zbyly jen trosky. Svým zacházením ničili lidem tělo i mysl, proměňovali je ve stejně nebezpečné a nepředvídatelné darebáky, jako byli oni sami. Stávalo se, že oběti rovnou zabili. lidi ani já nebo Val jsme se o jejich praktikách nedozvěděli hned. Nám se jejich zvyklosti začaly odhalovat před několika staletími. Kromě toho se zjistilo, co na ně funguje, jaká drobnost dokáže zastavit jejich řádění, zneutralizovat jejich ničivou sílu a zabránit jim v tom, aby ostatními manipulovali.

Skutečně je to maličkost, konkrétně čtyřlístek. Nic dramatického, naopak.

I proto každý člen Řádu u sebe stále jeden nosil. Val si ho vložila do náramku, já ho zasadila pod drahokam na náhrdelníku s tygřím okem. Nosila jsem ho pořád, i ve sprše, do postele. Bez čtyřlístku pro mě neexistovalo bezpečné místo na zemi, to jsem už pochopila.

Odhalovali jsme mýty a lovili je díky tomu, že jsme uměli prokouknout jejich kouzla. Jejich skutečná podoba byla krásná… a děsivá zároveň. Měli stříbřitou pokožku, vypadala jako tekutý dusík. Navíc měli neuvěřitelně hebkou kůži. Jejich krása vskutku byla až tajuplně bezchybná. Měli vysoké, ostře řezané lícní kosti, plné rty. Oči se jim ve vnějších koutcích stáčely trochu nahoru. Jejich ryzí vzhled byl až hrozivě lákavý. Nebylo snadné odvrátit pohled. Pohádky a mýty vystihují jedinou věc správně: zašpičatělé uši.

„Mýtka jedna pitomá,“ nadávala Val.

Moje slova. Bytosti jako ona mi vzaly celou rodinu. Navíc dvakrát. Nenáviděla jsem je celým svým srdcem a duší.

Mýtové vypadali hodně jinak, než je líčí disneyovské pohádky. Kromě těch uší. Totéž platí i pro Shakespeara. Mýtové ani jejich vzdálení příbuzní nepatří do naší říše. Před dávnými a dávnými časy mýtové přišli na to, jak překročit hranici mezi jejich říší a říší smrtelníků. Jejich svět se nazývá jinosvět. letní a zimní dvory se rozpustily, pokud tedy vůbec kdy existovaly, a zůstala jediná obrovitánská skupina. Měla hrůzostrašný cíl, pro mýty typický.

Chtěli převzít nadvládu nad říší smrtelníků.

No, a naším úkolem bylo vracet je do toho jejich jinosvěta. Anebo je zabít. Měli jsme vždycky sáhnout po tom, co zafungovalo rychleji.

Problém spočíval v tom, že se obtížně zvládalo to i to. Nevzdávali se dobrovolně, nepotkávali jste je na každém pozemském rohu.

Mýtka prošla kolem našeho stolu. Val se na ni usmála. Tvářila se jako ztělesněná nevinnost. Mýtka se pokusila úsměv opětovat, odměřeně se usmála. Nemohla vědět, že jí vidíme až do žaludku.

Val na mě mrkla. „Tahle je moje.“

Zaklapla jsem učebnici. „To není fér.“

„Jak to? Viděla jsem ji první.“ Vstala a upravila si sukni. „Měj se fajn.“ Natočila se k odchodu. „Jo, abych nezapomněla, díky za tu sobotu. Čekám bezva sex, tak se na mě napoj, ať si taky užiješ.“

Zasmála jsem se a strčila knížku do batohu. „Díky.“

„Vždycky myslím hlavně na druhé. Měj se.“ Otočila se na podpatku, obešla sousední stolek a plynule se vtělila do davu.

Val chtěla dohonit mýtku, vylákat ji na klidné místo, kde by se jí mohla snadno a rychle zbavit. Nehodlala dopustit, aby jejímu aktu přihlížela široká veřejnost. Všichni by si totiž mysleli, že se jedná o chladnokrevnou vraždu. Bylo známo, že kdykoli nic netušící člověk narazil na jejich počiny, situace se rychle vymkla kontrole.

Běžní smrtelníci, tedy kromě těch, jimiž se mýtka obklopovala z mnoha podlých důvodů, neměli nejmenší tušení, že mýtové jsou velmi reálné bytosti. Nic na tom neměnil fakt, že je lidé potkávali prakticky na každém kroku. Ve městech jako New Orleans, kde se pohybovaly davy prapodivných bytostí a nikdo nehnul brvou, se mýtové stávali úplným morem. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na houpající se palmy. Jaké to asi je, když se člověk jen tak prochází po ulici? napadlo mě. Jaké to je, když někdo žije v blažené nevědomosti? Kdybych se narodila v jiné rodině, v mém životě by byla spousta věcí jinak.

Nejspíš bych teď na jaře končila vysokou. Měla bych plno kamarádů a spojovaly by nás vzpomínky, ne tajemství jako teď. Dokonce bych možná měla – páni – přítele.

Přítele.

Uspěchaný svět kolem mě se rázem rozplynul. Viděla jsem jenom sebe a… Ach jo, i po třech letech a jediná vzpomínka na Shauna se mnou zalomcovala. Okamžitě jsem viděla ty hluboké smyslné hnědé oči. Některé detaily pomalu vyprchávaly, třeba jeho tvář jsem vnímala trochu zastřeně, zato bolest v srdci neustávala.

V břiše se mi usadil smutek. Snažila jsem se ho nevnímat. Co to vlastně mamka říkávala? Nemyslím svoji opravdovou. Zemřela hodně brzy, vůbec si ji nepamatuju. Myslím nevlastní, Holly. Říkávala, že kdyby přání byly ryby, všichni bychom rozhazovali sítě jako diví. Četla to někde v knížce a chtěla mi tím říct, že upínat se na přání nemá smysl.

Tak jsem si to tedy přebrala.

Samozřejmě vím, že moje práce – moje povinnost – je důležitá. Jsem členkou Řádu, rozsáhlé organizace, jejíž doménou jsou bohaté informace předávané z generace na generaci, z rodiny na rodinu. Můj život má větší smysl než život většiny lidí.

Tak se to aspoň u nás říká.

Každý člen Řádu měl označení, konkrétně tetování v podobě tří propojených spirál. Připomínalo obrazce ještě z dob před Kelty. Na našem znaku byly pod spirálami tři rovné čáry. Pro Řád představoval symbol svobody.

Měla to být svoboda života bez strachu. Svoboda rozhodovat se. Svoboda prosperovat.

Já měla symbol vytetovaný na kyčli. Žádný člen Řádu neměl tetování na místě viditelném smrtelníkům nebo mýtům.

Nebylo jedno, jak naložím se životem, to jsem pochopila. Mojí rodinou se stal Řád. Nelitovala jsem ničeho, co jsem udělala, ani čeho jsem se vzdala. Nezáleželo na tom, že většina lidí netušila, co je posláním Řádu, a tedy i mým posláním. Žila jsem svůj život. Zachraňovala jsem životy druhých.

Kdykoli jsem chtěla, proměnila jsem se v nekompromisní bojovnici.

Spokojeně jsem se usmála.

Hodila jsem si batoh na záda, vzala prázdnou sklenici od ledové kávy a vstala jsem. Práce nepočká.

Před barem na Bourbon Street jsem zahlédla mýta. Připomněl mi Daryla Dixona ze Živých mrtvých. Docela mě to mrzelo, protože jsem ho musela zabít.

Měl béžovou košili s odstřiženými rukávy. Látka se mu na ramenou třepila. Džíny měl vyšisované, na kolenou se mu div netrhaly. Na první pohled vypadal jako dříč z farmy. Vlasy měl neučesané, rozdrbané. Ty na dojmu drsňáka ještě přidávaly.

Stříbřitá pokožka a zašpičatělé uši bohužel dojem sexy drsnosti naprosto přebíjely.

Choval se jako turista, nebyl ničím nápadný. Vždycky vešel do baru a pak si odnášel láhev, jako by nakupoval suvenýry. Sice se říká, že lidský alkohol nemá na mýty žádný vliv, zato blín s nimi dokáže pěkně zacvičit. Pro lidi je navíc jedovatý.

Pozorovala jsem ho asi hodinu. Neustále nakupoval další a další láhve. Začínala jsem tušit, že v každém baru, do nějž vcházel, jsou mýtové, protože v okamžiku, kdy odbočil z Bourbon Street a prošel kolem slavné restaurace gumbo Shop, byl nametený jako dělo.

Napadlo mě, že bych měla zavolat Davidu Faustinovi. Byl šéfem pobočky Řádu v New Orleansu a mohl by vědět, jestli se v lidských barech náhodou neprodává blín. Nejdřív jsem se ale potřebovala postarat o dvojníka Daryla Dixona.

Samozřejmě jsem nenakráčela rovnou k němu a nebodla ho před zraky přítomných. Nechtělo se mi strávit noc v base, ačkoli by to nebylo poprvé. Když mě posledně někdo zahlédl, jak kosím mýta, zavolal policii. Tělo sice žádné nenašli, přesto na mě mířily pistole ze všech stran a vysvětlovalo se to dost těžko. Kromě toho jsem neměla náladu na Davidovo kázání o tom, za kolik nitek musel zatáhnout, bla, bla, bla. Začala jsem se obávat, že vypotím nejmíň půl kila prsou, než ten chlápek konečně zabočí do klidnější uličky. Konečně. Hurá. Měla jsem děsný hlad, myslela jsem jenom na buchty. Navíc byla středa večer, takže po městě nepobíhalo zrovna moc mýtů. No jo, takže sázku s Val prohraju.

O víkendu to bývala jiná písnička. Všude byly davy lidí, mezi něž se mýtové snadno schovali. Mohli páchat ta svoje alotria a nedalo jim skoro žádnou práci schovat se. O víkendech proto vyráželi do terénu ve velkém.

Byli jako švábi cupitající nocí.

Mýt splynul s temným stínem budovy. Potichu jsem ho pronásledovala úzkou uličkou. Držela jsem se u vlhkých cihlových zdí. Pustila jsem popruhy batohu. A málem mě trefilo. Mýt se totiž zastavil uprostřed uličky a natočil se k budově.

Rukama sjel k zipu kalhot.

Cože? Fakt se tady chce vymočit? Zbláznil se? Nic takového jsem zrovna vidět ani slyšet nechtěla, pěkně děkuju. Jak mám zabít chlapa, který močí? To není sportovní. Nemůžu kopat do někoho, kdo má kalhoty na půl žerdi.

Jasně, nesmím na nic čekat. Musím do akce hned teď. Pohyboval se jako zpomalený film, měla jsem šanci.

S pohledem nezdolně upřeným na objekt svého zájmu jsem zajela prsty do boty, v níž se schovával železný hrot. Železo mělo na mýty mocný vliv, odjakživa. Drželi se od něj co nejdál. Pouhý dotek železa je pálil. Rána železem přímo do srdce měla fatální důsledky. Nezabila je, ale vypakovala je zpátky do jejich říše.

Spolehlivě se likvidovali tak, že se jim usekla hlava. Tím jejich život končil nadobro.

Každopádně stačilo poslat je zpátky do jinosvěta. Naštěstí. Sekání hlav totiž vždycky nadělalo příšerný nepořádek. Brány mezi světy byly na každém kroku, umně skryté. Sice byly zavřené celá staletí, přesto byly i nadále dobře střežené. Cesta do jinosvěta neměla zpáteční jízdenku.

Odloupla jsem se od budovy, pevně uchopila hrot za držák a hbitě jsem se přibližovala k mýtovi. Za zády mi hučelo dění ulice, tlumené hovory a vzdálený smích.

Mýt přešlápl a roztáhl nohy. Připravovala jsem se k úderu. Vmžiku jsem se ocitla za ním. Neslyšel mě, ale instinkt mu napověděl, že není sám. Mýtové nás neměli podle čeho vycítit, každopádně věděli, že jsme jim všude v patách.

Otočil se ke mně. Mléčné modré oči pohlédly do mých, ale nedokázaly přesně zaostřit. Zmateně zamrkal.

„Ahoj,“ zacvrlikala jsem a bleskově schovala hrot za záda.

Pohledem sjel přímo k němu. „Sakra,“ zaklel.

Navzdory opilosti i tomu, co měl v plánu, zareagoval nečekaně rychle. Odrazil můj útok a zvedl koleno. Natočila jsem se k němu bokem a těsně jsem zabránila tomu, aby mě nakopl do břicha.

Nezajímalo mě, jak daleko se dostal s rozepínáním zipu. Vystřelila jsem a šla mu po zádech. Zaryla jsem mu podrážku bot rovnou mezi lopatky.

Mýt zavrávoral a zavrčel. Otočil se ke mně. V plné parádě jsem se chystala k poslednímu úderu. Máchla jsem hrotem. Ve chvíli, kdy jeho špička byla sotva pár centimetrů od jeho hrudi, vyštěkl: „Ten tvůj slavný svět je na hraně zkázy. Však on si na vás –“

Nenechala jsem ho domluvit a zaryla mu hrot do hrudi. Vnořil se do jeho těla naprosto hladce, jako by projel papírem. Mýt se zlomek vteřiny ani nepohnul, pak otevřel pusu a vydal ze sebe pronikavý skřek, jako by náklaďák přejel kojota.

Vycenil na mě zuby.

Do háje, čtyři ostré, dlouhé řezáky. Dosahovaly mu až ke spodnímu rtu. Vypadal jako kříženec s tygrem šavlozubým. Mýtové dokázali pěkně kousat, nic pěkného to nikdy nebylo. Na kousání si v podstatě potrpěly všechny bytosti z jinosvěta.

Pohotově jsem uskočila, svěsila ruku s hrotem a pozorovala, jak se mýt ztrácí. Sesul se na zem jako domeček z karet. Než jsem se nadála, proměnil se ze statného chlapa v uzlíček neduživé hmoty. A bylo to. hotovo.

„Ta tvoje poslední slova byla fakt originální. Nuda, kámo,“ pronesla jsem na adresu místa, kde předtím mýt stál. „Už jsem slyšela mnohem nápaditější komentáře.“

„O tom nepochybuju.“

Srdce mi poskočilo. Prudce jsem se otočila. Děsila jsem se představy, že zase strávím noc ve vězení. Došlo mi, že jsem se nechala načapat. Pro jistotu jsem schovala hrot za záda.

Naštěstí to nebyla spása města, ale jen jakýsi muž v černých kalhotách a bílé košili. Vydal se ke mně pomalým krokem. Choval se, jako by se o půlnoci vydal na příjemnou procházku. Byla jsem z něj pořádně nervózní.

Bylo mi jasné, že viděl, jak jsem zapíchla mýta. Z toho se mohly vyklubat pouze dvě varianty. Buď patřil k Řádu, ale nebyl členem neworleanské pobočky, protože jsem ho neznala, nebo byl mýtův sluha, konkrétně člověk v jeho službách. Sluhové většinou bývali stejně nebezpeční jako samotní mýtové.

Při boji bývali dost odolní. Bodnutí je nezlikvidovalo hned, trvalo to pěkně dlouho. Nejdřív krváceli. Taky umřeli, ale někdy umírali hrozně dlouho. Řád neměl politiku nezabíjení lidí, protože to občas bylo nezbytné zlo a nutnost. Každopádně to nebyla sranda a stálo by mě hodně přemáhání to udělat.

Znovu jsem prsty pevně obemkla hrot. Ať to není sluha, prosím, prosím. Ať je to jenom nějaký ubožák, který si bude myslet, že jsem třeba nemanželské dítě toho bídníka a přišla jsem se mu pomstít. Prosím, prosím. „Potřebujete něco?“ zeptala jsem se s hraným klidem.

Muž pozvedl hlavu. Vůbec se mi to nelíbilo. Byla jsem připravená k útoku. Popošel o dalších pár kroků blíž ke mně. Konečně mi to došlo.

Měl světle modré oči, ve vnějších koutcích zešikmené. Přesně tak vypadaly oči mýtů. Kupodivu neměl stříbřitou pokožku. Jeho pleť byla sytě olivová a nápadně vynikala v kontrastu s dlouhými světlými vlasy. Měl je až bílé. Vypadal jako Legolas v Pánu prstenů.

A Legolas byl zatraceně přitažlivý chlap.

Hele, uklidni se. Dávej bacha. Tenhle chlápek je nebezpečný. Všechny instinkty, které mám, mě před ním ostražitě varovaly. Couvla jsem a podezřívavě si ho prohlížela. Nečišelo z něj kouzlo, ani neměl strnulý výraz, jímž se sluhové běžně vyznačovali. Vypadal a současně nevypadal jako člověk. Bylo mi jasné, že my dva kamarádi nebudeme. Něco mi na něm hrubě nesedělo, ale pořád jsem nevěděla co.

Usmál se a zvedl paži. Zničehonic se mu v ruce objevila pistole. Jako by ji vykouzlil ze vzduchu.

Co to má znamenat?

„Měla by ses vidět,“ prohodil a namířil hlaveň přímo na mě.