Sylvain Reynard: Princ

Miliony čtenářů po celém světě milují Gabrielovu trilogii. Autor vyslyšel jejich přání a přichází s novou třídílnou sérií. Ještě před ní vychází novela Princ, která obě trilogie propojuje. Lze ji číst samostatně, bez znalosti předchozích knih, ale čtenáře bude určitě zajímat, jak autor spojil svět profesora Gabriela Emersona s temným a tajemným podsvětím florentského prince.

Novela Princ zkrátka propojuje Gabrielovu trilogii a zbrusu novou florentskou sérii. Setkáte se v ní s profesorem Gabrielem Emersonem a jeho krásnou ženou a také poznáte nové postavy z florentské série.

Profesor Gabriel Emerson a jeho krásná žena Julia musejí společně čelit záhadnému nepříteli. Ilustrace Dantovy Božské komedie, které profesor nechá vystavit v galerii Uffizi ve Florencii, totiž dříve patřily přímo vládci florentského podsvětí. To profesor netuší a neví ani o tom, že je florentskému princi někdo ukradl. Tato tajemná a nebezpečná bytost chce své ilustrace za každou cenu zpět. A navíc prahne po pomstě. Nejprve ale musí odhalit, co je na krásné Julianne tak znepokojivého…

Ukázka z knihy:

1. kapitola

SRPEN, 2011
FLORENCIE, ITÁLIE

Princ florentský stál v prvním patře galerie Uffi zi a zvažoval vraždu. Dav městské smetánky kroužil kolem něj – muži ve smokinzích, ženy v dlouhých večerních róbách –, zatímco arogantní a nesnesitelný profesor Gabriel Emerson zaplňoval renesanční budovu svou nanicovatostí.

Princ už v minulosti zabíjel. Své oběti si pečlivě vybíral a pouze v ojedinělých případech z toho měl potěšení. Tohle bude jeden z nich.

Byl neuvěřitelně rychlý a mimořádně lstivý, jeho nadpřirozená síla se mísila s jeho inteligencí. Nebylo pochyb o tom, že by toho amerického profesora dokázal popadnout a zlomit mu vaz dřív, než by si kdokoliv všiml, že něco není v pořádku. Princ si představoval, jak přebíhá rozlehlý prostor v patře, popravuje profesora a uniká oknem, ještě než by kterýkoliv z hostů jen odtrhl svou sklenku šampaňského od rtů.

Lidské bytosti jsou tak pošetilé. Profesorovu smrt by pravděpodobně svedly na náhlou mozkovou příhodu, aniž by měly vůbec tušení, co se vlastně doopravdy stalo.

Princovo tělo se při té lákavé představě celé napjalo, svaly na předloktí, schované v rukávech jeho drahého černého obleku, se samovolně zaťaly.

Ale rychlá smrt nebyla v souladu se závažností profesorova zločinu, který zahrnoval obrovskou urážku a osobní újmu. Princ byl hrdý na svůj „závazek vůči spravedlnosti“ – jak ho nazýval –, takže možnost rychlé popravy zavrhl.

Profesor musí trpět, což znamená, že jeho krásná žena musí trpět také.

Stála po boku svého manžela, v červených šatech, a ta barva na něj působila jako rudá muleta na býka. Bezpochyby upoutala jeho pozornost.

Upřeně ji pozoroval a všímal si každého detailu její postavy.

Jako by na sobě ucítila jeho oči, pootočila hlavu a střetla se s jeho pohledem. Rychle se odvrátila.

Paní Julianne Emersonová byla mladší než její manžel, drobná a podle princových měřítek příliš hubená. Oči, které byly podle všeobecného mínění krásné, měla velké a tmavé. Při pohledu na její tvář mu na mysli vytanuly renesanční malby – elegantně klenutý krk a lícní kosti.

Princ obdivoval krásu profesorovy ženy, zatímco ten blázen nepřestával pořád dokola italsky omílat, jak ho přesvědčila, aby se o své kopie Botticelliho ilustrací podělil. Jeho ignorantské poznámky pouze rozdmýchaly plameny princova hněvu.

Byly to jeho ilustrace, ne profesorovy, a byly to originály vytvořené samotným Sandro Botticellim.

Bylo zřejmé, že kromě toho, že byl profesor zloděj, byl i kulturní barbar, který nepoznal rozdíl mezi originálem a kopií.

Princ začal vymýšlet nové a důmyslné metody mučení, které znal ze základů dějin umění, a ignoroval profesorův rozvláčný chvalozpěv na filantropickou obětavost své ženy, s jakou se věnovala opuštěným dětem a bezdomovcům. Mnoho lidí doufalo, že svými činy smažou své hříchy, a tak se zachrání.

Princ až příliš dobře znal marnost dobrých skutků.

Emersonovi nelegálně obchodovali s ukradeným majetkem. Získali umělecká díla, která se princ pokoušel dostat zpět do svého vlastnictví po více než století. A ještě měli tu drzost nakráčet do princova města, nabídnout jeho ilustrace galerii Uffizi (zatímco je prohlašovali za kopie) a nechat si upořádat tuhle podívanou. Vypadalo to, jako kdyby se snažili vymyslet ten nejdetailnější a nejpropracovanější způsob, jak podnítit jeho hněv.

Teď propadli životem.

Princ dál upíral pohled směrem k paní Emersonové, v šedých očích nepřítomný výraz.

Pak cosi upoutalo jeho pozornost. Ta mladá žena bez zjevného důvodu zrudla a zadívala se s láskou a touhou na svého manžela.

V tu chvíli připomněla princi někoho jiného – ženu, která se, s roztomilým ruměncem mládí a srdcem naplněným touhou, takto dívala na něj.

Ta stará vzpomínka se v něm zkroutila jako had.

„Moje dnešní výzva k vám zní, abyste si vychutnali krásu ilustrací Dantovy Božské komedie a pak ji našli ve svých srdcích, abyste oslavili krásu, milosrdenství a soucit s městem, které Dante miloval, s Florencií. Děkuji vám.“ Profesor se zlehka uklonil a sesbíral si své poznámky. Pak došel ke své ženě a za hlasitého potlesku ji objal.

Princ se k aplausu nepřipojil. Ve skutečnosti se zamračil a zamumlal nadávku adresovanou Dantovi.

Vypadalo to, že je ve svém opovržení sám, jediný člen davu florentské honorace, který jim nezatleskal. A s jistotou byl v galerii také jediný, kdo měl doopravdy tu čest s Dantem přímo mluvit a informovat básníka o tom, že je osel.

Ta vzpomínka prince nepotěšila. Neměl Danta rád, tehdy ani teď, a nenáviděl slova, která Dante ve svém veledíle zplodil.

(Princ nebral v úvahu rozpor mezi svou láskou k Botticelliho ilustracím a nenávistí k textu, jejž zobrazovaly.)

Narovnal si manžetové knoflíčky své černé košile, na kterých byl zobrazen symbol Florencie. Chystal se následovat Emersonovy, a až budou mimo dohled svědků, zaútočit. Jediné, co musel, bylo zůstat trpělivý.

A trpělivost byla ctnost, jíž oplýval dostatečně.

Během doby, kdy se hosté mísili v davu a bylo přineseno občerstvení, princ zůstával v ústraní, vyhýbal se rozhovorům a odmítal jídlo a pití.

Lidé na něj obvykle reagovali jedním ze dvou způsobů. Buď vycítili, že je nebezpečný, a vyhnuli se mu velkým obloukem, nebo na něj zírali a občas se k němu přiblížili ještě dřív, než si vůbec uvědomili, že se pohybují jeho směrem.

Byl krásný. Dalo by se nejspíš říci, že je nádherný, s blonďatými vlasy, šedýma očima a mladistvým vzhledem. Postavu, ačkoliv neměřil víc než sto osmdesát centimetrů, měl pod černým oblekem štíhlou a svalnatou. A vzhledem k moci, kterou vládl, se pohyboval s pevným a rozhodným držením těla.

Byl lovec, ne kořist, a tak se bál jen máločeho. V této místnosti se například neobával ničeho jiného než svého odhalení.

Krátce kývl na pozdrav dottore Vitalimu, řediteli galerie, ale rozhovoru s ním se vyhnul. Ve skutečnosti princův hněv zahrnoval i jeho, protože on se také podílel na tom obchodu s kradenými věcmi.

Princ florentský by si nedokázal udržet svou vládu nad městem, kdyby činil milosti. V jeho knížectví se vždy spravedlnost vykonávala rychle a zahrnovala všechny provinilce. Do jednoho. Až dojde na dottora Vitaliho, bude také potrestán.

Princ došel ke dveřím do výstavní síně a všiml si, že její zdi byly vymalovány zářivě modrou barvou, která jen podtrhovala vystavené inkoustové ilustrace Dantovy Božské komedie. S úlevou zjistil, že jeho drahocenná díla jsou bezpečně uzavřena ve skleněných vitrínách, které jim poskytují ochranu.

Prohlédl si místnost ode zdi ke zdi a od podlahy ke stropu a všímal si každého prvku bezpečnostního systému. Poprava Emersonových byla pouze jednou částí jeho plánu. Tou další bylo znovuzískání jeho ilustrací.

Sledoval, jak se profesor se svou ženou zastavují před jedním z nejlepších příkladů Botticelliho práce, kresbou Danta a Beatrice v kruhu Merkura. Beatrice byla oblečená do splývavého roucha a ukazovala nahoru, zatímco Dante sledoval její gesto pohledem.

Princ rozhodnými kroky přistoupil k Emersonovým.

Paní Emersonová k němu zalétla pohledem a princ si na moment pohrával s myšlenkou, že ovládne její mysl.

Když už měl skleněnou vitrínu na dosah, pár poodstoupil stranou, aby mu uvolnil cestu.

Profesor si z nevysvětlitelných důvodů přesunul svou ženu za záda a znemožnil tak princi výhled.

Pohledy obou mužů se setkaly.

Princ se musel držet, aby se neusmál. Profesor neměl ani tušení o síle svého protivníka. Nebo o jeho hněvu.

„Dobrý večer,“ oslovil je princ anglicky a formálně sklonil hlavu.

„Dobrý večer,“ odvětil úsečně Gabriel a dlaní sklouzl po zápěstí své ženy, aby ji mohl chytit za ruku.

Princ sledoval cestu Gabrielovy ruky a dovolil si malý úsměv.

„Pozoruhodný večer,“ pronesl a mávl rukou směrem do sálu.

„Celkem ano,“ odpověděl Gabriel a sevřel Julianninu ruku o něco pevněji.

„Je od vás velkorysé podělit se o vaše ilustrace,“ pronesl princ ironicky. „Jaké štěstí pro vás, že jste je získal soukromou cestou, a ne na volném trhu.“

Čekal na profesorovu reakci a skrytě se zhluboka nadechl, aby mohl prozkoumat pachy obou Emersonových.

Ten profesorův nebyl nijak zajímavý. Princ z něj vytušil, že ten muž je zdravý a více než jen trochu arogantní, jeho ctnosti ještě nebyly úplně zformované.

Bylo evidentní, že má ochranitelské sklony. Břitkost jeho krve i fyzického vystupování značila, že kvůli ženě, která stála za ním, by se vzdal i svého života.

Ta samotná myšlenka byla provokativní.

Když prostřednictvím vůně jeho těla a krve prozkoumal profesorův charakter, obrátil princ svou pozornost k laskavé paní Emersonové.

Zpočátku byla cítit jako vzor ctností – soucitu a velkorysosti. Vůni její dobroty shledal princ překvapivou a hlavně příjemnou. Jako kdyby to byl reflex, jeho oči zamířily směrem ke kresbě Beatrice, která visela opodál.

„Ano, považuji se za šťastného. Užijte si večer.“ Se strnulým pokývnutím se Gabriel vzdálil a stále svíral ruku své ženy.

Princ zůstal stát tam, kde byl, zavřel oči a znovu se zhluboka nadechl. Jak paní Emersonová odcházela, v nosních dírkách ho zalechtalo cosi nepříjemného a vyloženě neblahého.

Nad tou jiskrou poznání otevřel princ oči. Paní Emersonová byla nemocná.

Její vlídnost a laskavost téměř překryly ten nepříjemný spodní tón jejího pachu, ale byl tam, číhal v pozadí jako had.

Princ a ostatní jeho druhu byli mistry v odhalování rozličných lidských vad a nemocí. Možná to měli vrozené, nebo to bylo výsledkem jejich adaptace na prostředí. Ale ať už byl důvod jakýkoliv, tato schopnost umožňovala jeho druhu volit mezi žádoucími a odpudivými zdroji potravy.

Díky tomu byl schopen zjistit, že v krvi paní Emersonové není dostatek železa. To bylo víc než jisté. Ale kromě toho s ní bylo v nepořádku ještě něco dalšího, něco, co dříve necítil a co ho od ní odpuzovalo.

Nicméně její ctnosti byly skutečné až dost. Byl překvapen, když zjistil, že není jenom rozmazlovaná panička z vyšší třídy, za kterou ji považoval.

Princův pohled vyprovázel Emersonovy na druhou stranu místnosti, kde se tiskli jeden k druhému a něco si horečnatě šeptali.

S posledním rozporuplným pohledem na půvabnou tvář paní Emersonové se princ otočil a odešel.

Vydá: XYZ; únor 2015