Potomci démonů – 1. část
První díl povídky ze světa upírů, vlkodlaků a démonů.
Těžký, dusivý vzduch byl plný hlasitého hovoru a křiku. Kvůli probíhajícím trhům si nikdo nevšiml ženy, jež se rychle dostávala skrze davy lidí. Rychlými a dlouhými kroky se blížila k malému domku, který vypadal, že brzy spadne. Nikdo z kolemjdoucích si nevšiml ženina těhotenského břicha, ale přesně tak to chtěla.
Nardia skrývala i svou tvář i černé dlouhé vlasy, které byly dříve plné ozdob. Nyní se ale stáhla do ústraní. Jediným člověkem, s nímž hovořila, byl léčitel Naestron. Pomalu vešla do jeho dveří a sundala si z hlavy kápi.
Starý muž okamžitě vstal ze staré židle a podal jí ruku. „Zdravím tě Nardio, rychle si sedni.“ Věděl, co se jí stalo, a proto se k ní choval uctivě. I když to někdy i přeháněl.
Nardia se pomalu posadila, vypadala neklidně, a proto se jí Naestron začal ptát na její zdravotní stav. Brzy měla porodit a to byl problém, kvůli kterému žena léčitele vyhledala. Porodní báby ve městě měly spousty zkušeností s porody dětí, problém byl v tom, že to, co rostlo v ženině lůně, se dalo nazvat dítětem jen s velkou dávkou fantazie.
Nardia se stále třásla, když si vzpoměla na noc, kdy do jejího domu vpadla ta bytost. Stále měla v paměti děsivě planoucí oči i rozložitou postavu démona, který vpadl do jejího domu a znásilnil ji. Několik dní nevyšla ze své ložnice, než se dala aspoň častečně do pořádku. To nejhorší ale vyšlo najevo až za tři měsíce. V jejím lůně něco rostlo. Nardia se toho chtěla zbavit, ale žádné byliny ani zaříkávání nepomohly. Nakonec se dostala až k Naestronovi, ten vyzkoušel vše, co znal, ale ani on nic nenašel. Řekl, že jde o potomka vyššího démona, i když nechápal, proč něco takového ta bestie udělala.
Žena si lehla do postele a čekala. Cítila, jak se ta bytost v jejím břiše hýbe, a dělalo se jí z toho špatně. Tohle nemělo nic společného s nadšeným očekáváním příchodu dítěte. Nejraději by si tu věc vyřízla z břicha. Naestron už ji několikrát zastavil, když se rozhodla opravdu to udělat.
Nyní ale nastala chvíle, kdy se té bytosti zbaví. Její tělo ovládly velké bolesti. Léčitel rychle nosil vodu a ručníky. Nardia se zanedlouho propadla do agonie a nevěděla, co se kolem ní děje. Cítila jen neuvěřitelnou bolest a pohyby té věci v sobě. Připadalo jí, jako by ta muka trvala tisíce let. Uslyšela dětský nářek a konejšivý hlas léčitele, poté upadla do bezvědomí, z kterého se již nikdy neprobudila.
**
Naestron položil dítě do postýlky. Nezachránil matku, ale musel zachránit aspoň její dceru. Miminko opravdu nebylo lidského původu. Celou tu dobu si myslel, že se žena musela splést, ona přitom mluvila pravdu. To, co leželo v postýlce, mělo bledou kůži, rudé oči a velké zuby. Novorozeně by nemělo mít ani mléčné zuby. Čím má něco takového krmit? Hned ho napadlo, že má dítě něco společného s upíry, ale ti se nemohli rozmnožovat jako lidé, pokud se nezkřížili s vyššími démony. Proč by se ale takový démon chtěl zkřížit s člověkem? Naestron znal jen jednu možnost jak dítě nakrmit. Vzal do ruky nůž a řízl se do vlastní ruky. Rychle dal paži k ústům dítěte a čekal. Málem omdlel, když viděl, jak novorezeně polyká jeho krev. Do jakého světa se to dostal?
Upíři a démoni byli známí v Aganty, ale on žil na druhé straně hor. Mezi světem upírů a tím jeho ležela poušť a hraniční hory. K jeho uším tak dorazily jen zběsilé historky o bytostech velkých jako katedrála, o dracích, upírech i vlkodlacích. Říkalo se, že této zemi vládne bůh smrti. Jindy že zemi vládne upírka. Muž vlastně nevěděl, co je pravda, a co jen legendy.
Ovázal si mělkou ránu a sedl si vedle postýlky dítěte. Stále nevěděl, co si počne. Svou novou dceru pojmenoval Nardia, po její matce. Naposledy se na ní podíval a šel spát.
Druhý den ráno opět nakrmil malou Nardiu, zabalil ji do deky a vyšel s ní z domu. Léčitel se ptal lidí a hledal jakékoliv zvěsti o znásilění dalších žen. Našel jednoho člena domobrany, který o něčem takovém slyšel, nakonec se z toho ale vyklubaly jen povídačky pro lidi, kteří se nudí. Naestron ale měl pacienty, kterým musel pomoci. Vrátil se i s dcerou do domu a více toho dne už nepátral.
**
Noc ale přinášela obyvatelům Kamenice další záhady. Kolem brány se protáhlo stvoření s šedou kůží a skrylo se mezi nedalekými stromy. Stráže si ničeho nevšimly, i když na tom nebylo nic překvapujícího. Svou službu zanedbávaly pravidelně.
Zvláštní stvoření se tak plížilo nocí. Při svitu luceren šlo poznat několik věcí o nově příchozí. Žena na sobě měla lehkou šedou koženou zbroj a dlouhé černé vlasy zakrývaly její tvář; její kůže ale byla bledá a působila mrtvolně. Pomalu prošla k jednomu z domů a zůstala stát na místě. Jen bytost s velice dobrým sluchem mohla slyšet, co žena dělá. Větřila kolem sebe. Zanedlouho přešla do další ulice a hledala dál. Věděla, co hledá, ale to jí nijak nepomohlo. Nemohla jen tak zaklepat u dveří a ptát se zdejších lidí. Věděla, že by jí nic neřekli, nejspíše ani netušili, co se skrývá mezi zdmi jednoho z domů. Ona sama se o tom dozvěděla náhodou. Spatřila Dranora, jak opouští tuto vesnici. Vyčkávala devět měsíců, poté to ucítila. Na svět přišlo jeho dítě, ale ona tento problém vyřeší.
Znovu zachytila stopu a vydala se po ní. Zabije to dítě a znovu nastolí v království klid. Po dlouhém hledání našla ten správný dům. Rozrazila dveře a rozběhla se. Cítila magickou energii, která dítě obklopovala. Rozkopla dveře pokoje a uviděla ženu, která byla na setkání s ní připravená. Stála vedle postýlky a v rukou držela dlouhý meč. Lovkyně jí ale po několika nepovedených úderech vzala zbraň a jedním rychlým pohybem jí zlomila vaz. Pomalu vzala do rukou meč padlé bojovnice a sekla po dítěti. Vtom její tělo obklopil žár a ona se rozpadla v prach. Do pokoje vešla žena, která byla od mrtvé na podlaze k nerozeznání. Vzala miminko do náruče a pronesla jedno jediné slovo. Mrtvola na zemi zmizela, stejně jako neznámá lovkyně.