Připoutaný milenec – 4. část (Bratrstvo černé dýky ff)

V bezpečí v Doupěti, takže všechno je v nejlepším pořádku. Nebo možná ne.

Odteď pro jistotu všechny kapitoly 18+ Upíři mají dost nevybíravý slovník a Vee taky není zrovna křehká květinka. A navíc pak můžete být překvapení, až se semele nějaká ta erotika a vy to nebudete čekat, že :-))

4. kapitola
Otevřít oči dalo Veronice dost práce. Cítila se jako vyždímaný hadr, a když si dlaní promnula obličej, měla pocit, že tak i vypadá. Musela spát dlouhou dobu v jedné pozici, protože pod bříšky prstů cítila otlaky od polštáře. Měla hroznou žízeň a na stolku vedle postele byla jen prázdná sklenice, takže ji čekala cesta dolů do kuchyně. Při té představě v duchu zaklela, ale odhrnula ze sebe deku a vcelku svižně vstala.

A vzápětí se zase skácela do postele, protože se zamotala a zatmělo se jí před očima. Zatímco čekala, až se její vnitřní ucho vzpamatuje, podívala se na hodiny. Tři ráno. Tři ráno v sobotu? Nebo v neděli? Byla dezorientovaná. Po chvilce se pomalu posadila, pak zkusmo postavila. Její rovnováha už byla mnohem lepší, ale pořád se cítila slabá a unavená. Asi neměla tolik pít. Určitě v tom má prsty Albert, prevít jeden škodolibej. Cestou ze schodů se pevně přidržovala zábradlí a doufala, že Sahv je někde venku a nebude mít příležitost se jí smát kvůli tomu, že nic nevydrží. Natočila si plnou sklenici studené vody a hltavě ji vypila. Pak další. Ježíši, taková žízeň! Tohle je teda kocovina… Co to pila? Pamatovala si, že přijela před klub a volala Sahvageovi, aby pro ni přišel, a pak…

Ostrá bolest jí projela hlavou a prsty se jí křečovitě sevřely kolem sklenice. Druhou rukou se zachytila linky, aby nespadla na zem.

„Kurva,“ vydechla kňouravě. Bolest začala slábnout, ale trvalo ještě chvíli, než se Vee dokázala narovnat a zhluboka se nadechnout.

Tak tohle byla nejhorší kocovina, jakou kdy zažila. Jak je možné, že ji Sahv nechal takhle se zřídit? On, velký bratr, ten ne-fuj-nesmíš-ošklivá Vee ochranář? Co to pila? Vlezla do ZeroSum a…

Bolest se vrátila. Tentokrát se Veronice nepodařilo udržet se na nohách a svezla se na dlažbu.

„Sahve?“ zaskučela skrz zatnuté zuby prosebně. Dům byl tichý. No jistě, pomyslela si, když ho člověk potřebuje, někde si lítá. Zlobila se na něj, a čím víc se v tom pocitu rýpala, tím snesitelnější bolest byla, až nakonec docela ustoupila. Zbyl jen vztek na bratra, který se jí pořád cpe do všech záležitostí, ale teď tu není. Veronica se postavila a topornými pohyby se vydala ke schodišti. Musí se dostat do postele. Musí se z toho vyspat. V koupelně si vezme aspirin a ráno už jí bude dobře. Jo, tohle byl dobrý plán.

Natáhla ruku, aby se mohla přidržet zábradlí. Její pozornost upoutaly dva stroupky na vnitřní straně zápěstí. Stihla si uvědomit, že to vypadá jako kousnutí, a pak ji bolest znovu poslala k zemi.

Tam ji našel Sahvage, který se o několik minut později vrátil domů. Bolest neustávala, jen občas  se pomalu zmenšila, ale vzápětí se znovu zakousla do jejího mozku v plné síle. Veronice tekly slzy a občas měla záchvaty dávení. Snažila se přijít na to, co jí může být, ale nemohla příčetně myslet.

„Vee!“ Sahv byl okamžitě u ní a opatrně jí odhrnul vlasy z obličeje. Vypadal, jako by se bál se jí pořádně dotknout. „Co se stalo? Spadla jsi? Vee, co tě bolí? Kde tě to bolí?“ Jeho obličej byl stažený do vyděšené grimasy a Veronicu okamžitě přešla veškerá zlost. On se o ni tak stará. Tolik se o ni bojí. Je to její cohránce, který vždycky ví, co dělat, a poradí si s každou situací… i s tou sebehorší.

Na vteřinu měla pocit, že něco ví, že si něco vybavuje. Něco… krev… A pak tu byla bolest, znovu.

„Hlava,“ vydechla nešťastně.

„Bouchla ses do hlavy?“ zjišťoval Sahv. „Dovezu tě k doktorovi. Vím, kam jet, mluvil jsem s jedním z těch…“ Jeho výraz se změnil z vystrašeného na překvapený. A pak, zatímco si Vee stihla uvědomit, že bolest zase mizí pryč, jako by ji změny Sahvovy mimiky nějak zaplašily, se jeho tvář zkřivila zlostí.

„Co?“ nechápala Vee. Sahv se na ni podíval a jeho výraz zase změkl.Vzal ji opatrně do náruče, položil ji na pohovku. Pečlivě jí naklepal polštáře pod hlavou a přikryl ji.

„Pustím ti nějaký film, jo?“ řekl potichu.

„Já bych potřebovala spíš aspirin, ty trdlo,“ odpověděla mu ochraptěle. Faktem ale bylo, že ta bolest byla pryč. Obrovsky se jí ulevilo.

„Aspirin, jo,“ přikývl Sahvage. „To by možná mohlo pomoct. Ale film ti stejně pustím. Aby ses zabavila.“ Naklonil se k ní a zlehka ji políbil na čelo. Zvedla ruku, aby ho mohla pohladit; najednou byla zase malá a on se staral o to, aby se cítila v bezpečí. Milovala tyhle pocitové flashbacky. Jak natáhla ruku, znovu si všimla kousance na zápěstí.

„Hele,“ zarazila se a podívala se na Sahva. Kdo ji kousnul?

A bolest byla zpátky.

„Zatraceně, Vee!“ zavrčel Sahv. „Nemysli! Prosím, buď jednou hodná holka a poslechni mě. Koukej, hele, televize! Písničky! Pustím ti film, jen prosím na nic nemysli! Nebo mysli na práci. Je neděle, poslední den volna, co budeš dělat?“

„Zbláznil ses?“ nechápala ho Vee. Proč jí vnucoval film? O co se to… Bolest ustupovala. Jeho plkání zabíralo. Překvapeně se na něj podívala: „Ty víš, co mi je!“

„Jo,“ přikývl a znovu bylo vidět, jak moc se zlobí. Pak ale zjihle pohladil Vee po tváři a zamulal: „Ale vůbec se mi nelíbí, o co se tvoje hlava pokouší, víš?“

„Co?“ zabručela Vee nechápavě.

Sahv zavrtěl hlavou a řekl: „Jestli ti to udělá radost, podle mě jsi rozhodně upířice. Jak vyšitá. Když ti dokáže pomotat hlavu takovej…“ Odmlčel se a zaklel. „Zabiju ho,“ dodal potom zlostně. „Tím se všechno vyřeší. Jo.“

„Cože?“ zopakovala Vee a měla pocit, že Sahvage se naučil nějakou novou řeč, kterou ona absolutně nestíhá. Místo odpovědi její bratr vytáhl z kapsy mobil a zatímco čekal na spojení, zapnul DVD přehrávač.

„Mrtvá nevěsta, co ty na to?“ usmál se. Ve čtvrtek měli filmové brzké ráno s Timem Burtonem, ale Vee usnula hned při Střihorukém Edwardovi. Zatímco Sahvův den se řídil východem a západem slunce, ona musela přes den řešit maily a telefonáty se zákazníky. Ne vždy, ale stejně nemohla žít jen v noci. Skloubit to dohromady bylo těžké.

Nestihla mu odpovědět, protože náhle rychle odešel k sobě. Ještě ale stihla zaslechnout, že místo pozdravu křičí něco o prdeli.

 

Wrath prošel podzemním tunelem k doupěti a zabušil na dveře. Dýchal zhluboka a snažil se nezuřit, ale podruhé během čtyřiadvaceti hodin na něj někdo křičel do telefonu a jemu to vážně nedělalo dobře. A znovu to bylo kvůli Vishousovi. Král měl chuť mu za trest sebrat počítače, nebo tak něco.

Butch otevřel a na zlomek vteřiny se v jeho obličeji objevil srdečný úsměv. Pak ale k jeho nosu dorazil štiplavý pach Wrathova vzteku a nejčerstvější člen Bratrstva rychle otevřel dveře doširoka, aby se tak za ně schoval. Zatracenej chytrák moc dobře věděl, jak si zachránit zadek. Wrath nečekal na to, až ho někdo ohlásí, a jako velká temná hora vkročil do Vishousovy ložnice.

V ležel v posteli a pořád vypadal jako hromada sraček. Měl ale mnohem lepší barvu a navíc se v místnosti vznášela Marissina vůně. Butch ho nechal nakrmit se z ní. Jo, tihle dva k sobě měli vážně blízko.

„Doufám, že ti je líp, protože zabíjet někoho, kdo se nemůže hýbat, mi vážně nepřináší žádné potěšení,“ řekl Wrath a jeho hluboký hlas rezonoval místností.

V se nechápavě zamračil a pak se ušklíbl: „Jestli překážím, stačí říct. Nemusíš mě hned trhat na kusy.“

„Jsou s tebou jen problémy, V.“ Wrath naklonil hlavu na stranu a Vishous doslova cítil jeho spalující pohled, přestože přes tmavá skla brýlí mu do očí vidět nemohl. Došlo mu, že král se opravdu zlobí. Na něj. Po tom všem, co spolu prožili! Možná ho měl raději, když na kralování z vysoka sral.

„Hele, fakt se omlouvám za to, že jsem šel ven, když jsem neměl. A že jsem se nechal postřelit. A že pro mě bratři museli dojet. Vážně. Znovu už to neudělám, přísahám.“ Zkoumavě se na Wratha podíval a pak dodal: „Docela to bolelo, ale nechci si stěžovat.“

„Myslel jsem, že jsi chytrej chlap, V,“ zahučel Wrath.

„Jo, taky si to myslím. Ale díky,“ přikývl Vishous. Wrathovo zavrčení mu dalo jasně najevo, že vtípky atmosféru neuvolní.

„Volal  ten upír, u kterého jsi přečkal den. Nechal vzkaz na záznamníku, pěkně nasranej vzkaz. Když jsem mu volal zpátky, poslal mě do prdele. Pak se omluvil, ale chtěl, abych poslal do prdele já tebe.“ Na chvíli se odmlčel a sledoval Vishousovu reakci.

Bratr ležel a ve tváři měl nicneříkající výraz. Jeho ledově šedé, téměř bílé oči s tmavě modrým proužkem na okrajiduhovky pořád sledovaly králův obličej. Neuhnul pohledem, ale neřekl nic.

„Ta holka nedokáže normálně fungovat, V. Nedokáže prý ani vstát z postele.“

„Cože?“

Wrath se nadechl a ucítil slabý závan strachu. Překvapeně zvedl obočí. Co se tu děje?

„Nevzal jsem si tolik krve. Dával jsem si pozor,“ bránil se V, ale nezněl jako V.

„Nejde o krev. Proč jsi se z ní vymazal? Ví o nás. Podle toho upíra je to jeho sestra, poloupírka. Nebyl důvod ji připravit o vzpomínky na tebe. Teď prý leží a není schopná se prakticky ani pohnout, aniž by ji bolela hlava.“

Vishous Slepého krále pár vteřin nehnutě pozoroval. Ve vzduchu se objevil znovu závan strachu.

„Do hajzlu,“ řekl pak Vishous skřehotavě. „Je odolná.“

„Jo.“

„Do hajzlu,“ zopakoval Vishous.

„To už jsi říkal, V. Co se děje?“

„Nic,“ zavrčel V. Nervózně se rozhlédl kolem sebe, pak hmátl na noční stolek pro stříbrné pouzdro a vyndal jednu cigaretu. „Kurva!“ zaklel pak nahlas, než ji dal mezi rty.

„Fajn. Tvoje věc,“ vycouval Wrath. Mohl za to fakt, že Vishousův pach začal zlehka sílit. Skoro to vypadalo, jako by se z normální osobní vůně, kterou má každý, stával vázací pach. A Wrath raději nechtěl vědět, co přesně se děje v hlavě jeho bratra. Na to ho znal už dost dlouho. „Ale postarej se o to. Po setmění se tam vrátíš a spravíš ji.“ Protože její hlava na tebe evidentně nechce zapomenout, dodal v duchu.

„Po setmění?“ Ve Vishousově hlase se objevila panika. Hrábl po digitálním budíku na stolku. Do východu slunce zbývalo něco přes tři čtvrtě hodiny. Musel by jet autem a je jasné, že to nestíhá.

„Nechám tě tu,“ zamumlal Wrath, zmaten tím, co cítil ve vzduchu. Vztek. A strach. A ten vázací pach, který byl hned přebit další vlnou vzteku.

Vishous měl v hlavě pěkný bordel.

„Nechceš mi říct, co se děje?“ zeptal se Butch a snažil se znít tak ledabyle, jak jen dovedl. Jeho spolubydlící vypadal jako ležící hromada trhaviny; sálal z něj vztek a nedokázal ani na chvilku zůstat v klidu. Pořád zatínal pěsti, prokřupával si prsty, protahoval si krk, poklepával nohou, přejížděl si prsty po bradce. Butch čekal, kdy konečně vybouchne a zdemoluje pokoj. To byl taky důvod, proč poslal Marissu na den do hlavního domu.

„Naposledy, Poldo. Dej mi pokoj,“ zavrčel V. Kdyby tu byl kdokoliv jiný, pravděpodobně by použil úplně jiný slovník. Jenže V věděl, že Butch to myslí upřímně. Takže se ze všech sil snažil být milý – a Butch si toho cenil.

„Hele,“ odkašlal si Polda a naprosto ignoroval to, o co ho V prosil. „Víš o tom, že voníš?“

V protočil oči ke stropu a pak ucedil: „Snažíš se mě sbalit?“ Ale oba věděli, že to bylo spíš jen ze zvyku. „Ty mě nenecháš být, co?“

„Sdílená strast, poloviční slast, nebo tak nějak,“ pokrčil rameny Butch a dovolil si udělat krok dovnitř ložnice, protože stát mezi futry už ho vážně nebavilo. Mlčel a čekal. Chtěl dát Vishousovi tolik času, kolik potřeboval. Věděl jen to, že po setmění ho musí ještě jednou dovézt do domu, kde strávil včerejšek, ale netušil proč. Nic bližšího mu Wrath neřekl.

Vishous si zapálil další cigaretu ze silného tureckého tabáku a očima těkal od okna, překrytého těžkou ocelovou roletou, k budíku na nočním stolku. Vypadal nervózně. A sálal z něj vztek, pořád. Zároveň se pokoj pomalu plnil těžkou vůní, která mu stoupala z kůže a vyvolávala v Butchovi pocit, že by se měl radši zdekovat. A pak, z ničeho nic, Vishous vydechl kouř a pohřebním tónem řekl:

„Měl jsem vizi.“

Následovaly čtyři vteřiny mrazivého ticha. Pak Butch udělal: „O-ou.“

„Jo,“ kývl V.

Butch si prohrábl vlasy rukou a zamumlal: „Jestli jsem to já, nechci to vědět. Vlastně ne, nechci to vědět, ať je to kdokoliv. Neříkej mi to. Sakra. Chceš mi to říct? Jestli mi to potřebuješ říct, tak mi to řekni, já to snesu.“

„Nebyla to ničí smrt,“ uklidnil ho V.

„Ne?“ Butchovi se viditelně ulevilo. „Tak v čem je problém?“

„Bylo to o mně a o té holce, co jsem u ní byl,“ řekl Vishous dutě.

„Aha?“ Butch netušil, která bije. „A nikdo neumřel?“

V zavrtěl hlavou.

„Takže je to dobrý, ne?“ navrhl Polda.

Ledový pohled, kterého se mu dostalo ho přesvědčil o opaku.

„Snažil jsem se tomu vyhnout tím, že jsem se jí vymazal z hlavy, kompletně. Jenže ona má hodně silnou vůli a nelíbí se jí to, takže se snaží si na mě vzpomenout a má bolesti.“

Tón, jakým V pronesl poslední větu, Butche překvapil. Nikdy ho neslyšel. A nenapadlo by ho, že ho uslyší při rozhovoru o úplně cizí holce, kterou on sám ani nikdy neviděl. Muselo se to promítnout do jeho výrazu, protože Vishous se zaškaredil a odsekl: „Přestaň se tvářit jako kretén, nebo tě nakopu!“

„Ty, hele… Víš, jak to vypadá, že jo?“ ověřil si Butch.

„Co jak vypadá?“ nechápal V.

„Ty jak vypadáš. Tohle jak vypadá. Ani mi nemusíš říkat, o čem byla ta vize. Tak to vypadá.“

„Ty vole, Butchi, mohl by ses vyjadřovat nějak srozumitelně?“ ušklíbl se V. Ale pořád se nervózně ošíval. A když viděl široký úsměv, který se objevil na Poldově tváři, zaklel. Ten chytrej parchant věděl, co se děje. A V z toho vůbec neměl radost.

„Jako fakt?“ křenil se Butch. „Jako že normálně? Myslím jako žádný prasečinky? Víš jak to myslím?“

„Vůbec se neraduj,“ usadil ho V. „Nic takovýho se nestane. Nepotřebuju, aby… Není důvod pro to…“

Butch nikdy neviděl Vishouse tak zmateného. Měli už pár chvilek, kdy jeden nebo druhý z nich nebyl ve své kůži, ale tohle vůbec nebyl V, na jakého byl Butch zvyklý.

„Jestli se stalo to, co si myslím, že se stalo, tak toho moc nenaděláš,“ řekl Butch měkce.

V mlčel. Típl zbytek cigarety, sesunul se na posteli do úplného lehu a otočil se k Butchovi zády. Až když slyšel, že se jeho přítel vydal ke dveřím, zamumal: „Aby ses nedivil.“

Butch poprvé v životě okusil pocit toho staršího, zkušenějšího, protřelejšího. Věděl, co se děje s upírem, který se sváže s ženou. Věděl, jak bleskově se to může stát a jak pevné je to pouto. A V si toho byl taky dobře vědom; připoutaných upírů už pár zažil. Podle něj byli jako osiny v zadku. A teď to vypadalo, že se z něj staně taky jedna osina. Velká, chytrá, nebezpečná osina s násilnickými sklony.

 

Pokračování příště

Původně publikováno na webu Bez-hranic.cz