Bouře od jihu – 1. část (Alfa a omega ff)

Patricia Briggs mě dostala. Mercy je úžasná, ale po první knize z volně navazující série Alfa a omega jsem v háji. Nutně musel přijít tenhle ventilek. Doporučuji číst až po dočtení Štvanice.
Bran Cornick je znovu sám. A bestie v něm znovu třese klecí, kterou jí postavil. Problém je v tom, že důvody, kvůli kterým byl ochotný ten nerovný souboj a znovu a znovu podstupovat, tak nějak minuly. Nebo se mu to aspoň zdá. A v tomhle okamžiku se v Aspen Creeku objeví Rebecca. Tvrdohlavá doktorka a dominantní vlkodlačice, která má na Branovy potíže opravdu originální lék….

 

1. kapitola
Rebecca Carlbornová nebyla žádné ořezávátko. Měla za sebou osmnáctihodinovou službu v nemocnici, před sebou rozchod se snoubencem, a přesto si s chutí zavánějící nadšením zpívala spolu s Fergie, že velký holky nepláčou.
Z nemocničního parkoviště vyjížděla po šesté ráno. V tu dobu se Richland ještě topil ve studené tmě. Její starý pick-up trochu pokašlával, ale na druhou stranu nedávno investovala do slušných zimních pneumatik, a tak se tím příliš netrápila. Hlavně, že to dnes nebude klouzat. Bratr jí dohodil nějakou svou známou automechaničku; motor měl přijít na řadu po příští výplatě.
Těsně před tím, než sjela na odbočku k Pascu, vystřídala Fergie Madonna. Becca se uchichtla nad skutečností, že v reálu je to spíš naopak.
Liška jí skočila přímo před kola. Zima byla ten rok příliš dlouhá a příliš studená. Spoustu menších zvířat vyháněl hlad z lesů. Předměstské odpadky představovaly možnost přežití. Rebbeca ji uviděla pozdě. Rozhodla se, že na to, aby snesla otravně čilou Madonnu, je přeci jen unavená. Na okamžik sklopila pohled k ovládání starého sterea, aby přepnula na jinou stanici. Kdyby to neudělala, pravděpodobně by zvíře přejela. Vadilo by jí to, ale pracovala s umírajícími a zraněnými lidmi. Neriskovala by svůj život kvůli životu té malé drzounky. Takhle se stalo, že dřív než její rychlý úsudek zafungovaly její instinkty. Prudce strhla volant doprava. V tom místě nebyla kolem cesty žádná svodidla. Asi by ji neudržela, ale mohla ji zpomalit.
Poslední, co jí blesklo hlavou, než narazila do stromu, bylo, že ta pitomá silnice přeci jen pekelně klouže.

Zkoušel jí nahmatat puls. Sahal jí do pusy a kontroloval, jestli nemá zapadnutý jazyk. Zvedl jí víčko.
Zlobila se. Dělal její práci. Ona je přece doktorka. Nejlepší ze všech. Bratr do ní pravidelně hučel, že je jí pro takový zapadákov škoda. Soupeřit s ní mohl snad jen ten nafoukaný Cornick.
„Rebecco, slyšíte mě?“ Nevěděla, proč slyší zrovna jeho hlas, ale sny přeci bývají nelogické, takže…
„Becco, potřebuju, abyste dala nějak najevo, že mě vnímáte.“ Byl otravný i ve snu. Stálo ji všechny síly otevřít oči.
Ze Samuela Cornicka viděla jen rozostřený obraz, ale poznala jeho vůni a starostlivě nachýlená ramena.
„Slyšíte mě?“ Nebyla si jistá, jestli si své přikývnutí jen nepředstavovala. Najednou se do ní dala zima. Zuby jí jektaly. Bolelo to, ale bylo uklidňující, že to byla jediná bolest.
„Becco, dobře mě poslouchejte.“ Zněl naléhavě a dost… zoufale? „Měla jste nehodu. Odjížděl jsem z práce jen pár minut po vás, ale našel jsem vás už takhle. Rebecco, od hrudní kosti dolů je vaše tělo velmi… zraněné. Jsem si jistý, že až vás dostanou ven z auta, nikdo vám nedokáže pomoci. Napadlo mě ale… Víte něco o vlkodlacích?“ Neměla sílu přemýšlet nad vším, co jí řekl. Otázka ale byla dost jednoduchá na to, aby ji zaregistrovala. Znovu kývla.
„Jsem jeden z nich, Becco. Je tu šance… pokud vaše rány infikuji, mohla byste přežít. Jako… vlkodlačka. Nemohu to ale udělat bez vašeho souhlasu. Nemáme čas, abych s vámi všechno probral, přesto… znám vás a myslím, že by pro vás tento způsob existence mohl být přijatelný.“
Točila se jí hlava. Chtělo se jí zvracet, a přitom nechápala, odkud se nevolnost bere, protože necítila břicho ani žaludek.
„Rebecco, brzy upadnete do šoku a mně chvíli trvá, než se proměním. Prosím, potřebuju, abyste…“
„Nechci umřít.“ Byl to její hlas? Později si nebyla úplně jistá. Litovala, že si to pamatovala. Tohle i většinu toho dalšího. Samuel jí vysvětlil, že jí nemůže dát žádné léky proti bolesti. Mohly by všechno pokazit. Než se proměnil, holýma rukama odsunul celý předek pick-upu, který z většiny jejího těla udělal kaši. Pak ji tam nechal – umírající a vyděšenou. Když se objevil znovu, chtěla mu říct, že si to rozmyslela. Ale už nedokázala mluvit. Obrovská hlava se zářícíma bílýma očima zmizela ve změti jejích vnitřností. Až do té chvíle si myslela, že už neexistuje větší bolest.
Mýlila se…

Bran seděl v kostele na svém obvyklém místě. Zvykl si na to, že se při pohřbech cítí mizerně, i když tentokrát se neloučili s někým, koho by musel zabít vlastníma rukama. Díky svým růžím a díky Sage, která trpělivě čekala na to, že ji jednou přijme za družku, vydržel Asil dalších patnáct let. I když byla čarodějka po smrti, sny ho nikdy zcela neopustily. Šílenství už mu nikdo nevěřil, a tak se o sebe nakonec postaral sám. Jen někdo jako Asil dokázal sám sobě střelit tři stříbrné kulky přímo doprostřed čela. Dvě prošly skrz. Třetí uvízla v kosti. Maur konečně odešel ke své Sarai.
I když ještě žila Leah, chodívala s ním do kostela výjimečně. Nevadilo mu to. Zvykl si na komfort, který mu poskytoval Annin vliv. To, že pro svou smečku získal dokonalou omegu, považoval za největší úspěch své vlády minimálně za posledních pět století.
Pootočil hlavu doprava. Annino místo vedle něj bylo prázdné. Viděl z ní jen čupřinu zrzavých kudrn, které trčely z ohybu Charlesova lokte. Držel ji v náručí a mimoděk s ní nepatrně pohupoval. I když své družce téměř nepřetržitě hleděl do tváře, aby zachytil každý sebemenší náznak nepohodlí nebo bolesti, ucítil Branův pohled.
Netvař se tak utrápeně, přikázal mu otec v myšlenkách. Charles na okamžik zbledl. Pak se znovu sklonil k Anně a jemně se na ni usmál.
To je mnohem lepší. Nechceš přeci, aby to dítě bylo po tobě.
Charles neovládl tiché zavrčení. Bran zahlédl, jak se z jeho náruče zvedla drobná kostnatá ruka potažená příliš bledou pokožkou, a v útěšném gestu ho pohladila po napjaté kůži na lícní kosti.
Charlesova Anna byla těhotná. A byla vlkodlačka. Za patnáct let, co byl Charles její druh, několikrát potratila. Samozřejmě. Plod vydržel přeměny nejvíce do čtvrtého měsíce. Anniny a Charlesovy děti byly houževnatější. Jednou se to stalo dokonce až na konci šestého měsíce. Tehdy se Anna zhroutila. Charles přísahal, že už nedovolí, aby odmítala antikoncepci, ale ona byla Irka a katolička. Především ho ale milovala tak, že celou svou bytostí toužila mít jeho dítě. Dát mu dítě.
Když znovu otěhotněla, řekla mu s krutostí, které jsou pro záchranu svého dítěte schopny jen ženy, že jestli jí nepomůže, nedokáže další své dítě přežít.
A tak Charles v lese za jejich domem rozdělal šamanský oheň, přivolal všechny spřátelené duchy montanských hor, lesů a řek, nasbíral byliny, které znal jen on, přinesl oběti, jež mohly pomoci, a především zburcoval veškerou svou magickou moc. Anna se vše naučila a s pomocí jejich mimořádně silného pouta druhů zvládla to, díky čemuž se kdysi narodil Charles. Jeho indiánská matka a Branova jediná skutečná láska Modrá sojka využila magie svého lidu k tomu, aby se dlouhých devět měsíců při úplňku neměnila. Díky tomu Charlese donosila, a proto byl jediný, kdo se jako vlkodlak už narodil. Modrá sojka však zemřela vyčerpáním ve chvíli, kdy se chlapeček poprvé nadechl.
Anně se podařilo Charlese přesvědčit, že ona to dokáže. Porodí dítě a zůstane tu pro ně – pro dítě i pro svého druha. I když to opakovala tak často, jak jen to bylo možné, nikdy ji nenachytal při lži. Skutečně tomu věřila. A tak se rozhodl, že tomu bude věřit také. Nikdy před Annou neměl družku a nevěděl o tom, že by někdy zplodil lidské dítě. Teprve se učil milovat tu malou věc v Annině břiše, která byla i jeho částí. Kdyby své ženě nevěřil, nenáviděl by to dítě dřív, než by se té nové lásce naučil.
Přesto na tom Anna nebyla dobře. Po sedmi měsících strašlivě zhubla a nedokázala se udržet na nohou. Bran si dokázal představit, jak dlouho musela Charlese přesvědčovat, aby ji sem dnes vzal. Byla tu – jenže příliš slabá na to, aby mu mohla přinést mír. Při pomyšlení, že i ona při porodu pravděpodobně zemře, se mu zkroutil žaludek. Jak mohli tak dlouho existovat bez omegy?
Až když Anna vlastně nevědomky sňala část tíhy z jeho ramen, uvědomil si, jak strašlivě je unavený. Často přemýšlel, jestli jsou to první příznaky šílenství, které občas staré vlky postihovalo. Kdo bude dost silný, aby ho zabil? Pokud se jednou ráno probudí a kontrolu nad ním bude mít vlk, budou ho muset zabít. Ale mohlo se stát i něco horšího – mohl se znovu probudit berserek…
Otřásl se jen při té představě. Naprázdno stiskl ledovou dlaň. Možná neměl tak dlouho spoléhat na Annu. Spotřebovával příliš mnoho její energie. Samuel mu už před pěti lety jemně navrhl, že by si měl najít novou družku. Jenže… ne, věděl, že to už se nestane. Ne v nejbližší době. Litoval, že Leah zemřela, i když ji nemiloval. Ale vstoupit znovu do svazku bez lásky už nedokázal. A láska pro něj byla zapovězená, to si po smrti Modré sojky uvědomil příliš jasně.
A tak seděl Bran na pohřbu svého přítele zcela opuštěný. Pouta se smečkou, jindy zdroj síly, ho náhle tížila jako stříbrné okovy.
Jeho chlapecká tvář ale dál vypadala naprosto klidně a uzavřeně.

Blížil se úplněk. Rebecca cítila, jak ji měsíc neodvratně volá. Děsila se bolesti proměny, ale pracovala na tom, aby se s ní prostě smířila. Momentálně ji víc trápil Richardův hlas. No spíš to, že nezněl z telefonu, ale za dveřmi jejího domu. Poznala, že je na pokraji výbuchu. Po milionté si vynadala do nemožných idiotek, ale to samozřejmě ničemu nepomáhalo.
Přežila proměnu. Šok z pohledu na tělo bez jediné jizvy ji ještě pořádně nepřešel. Samuel jí vysvětlil základní věci, ale pak ji předal do smečky místního alfy – Adama Hauptmana. Adam byl fajn, ale strašně vytížený. Bylo přirozené, že nakonec to zůstalo na Terrym. Ještě pořád se na svého bratra trochu zlobila. Jak před ní dokázal utajit, že je vlkodlak? A jak dlouho to ještě tajit hodlal? Nemohla se ale zlobit doopravdy, protože koneckonců díky tomu, že občas byla cítit Terrym a on zase jí, ji Samuel Cornick zachránil.
Přijímat poučení od mladšího bratra bylo trochu ponižující, ale překousla to. Adam ovšem podcenil jednu drobnost. Terry jí dost dobře nemohl vysvětlit, jak je to s pářením ve smečce. Jo, držel jí celou přednášku o dokonalých poutech mezi druhy – bla bla – ale normální sex, záležitost, která občas může prostě jen pobavit, se mu z toho kázání vytratil.
Po dvou měsících, v době, kdy si myslela, že už svou vlčici velmi dobře kontroluje, ji neuhlídala. Dostala se příliš blízko a Richard ji nachytal nepřipravenou a nepoučenou. Sex s ním byl skvělý – i když pocity zůstaly spíš její vlčici – ovšem Richard z toho vyvodil špatné závěry. Chtěl ji jako družku. A chtěl to velmi nekompromisně.
Už o sobě věděla, že je dominantní. A aby toho nebylo málo, Richardova úroveň dominance byla téměř totožná s její. Jako žena měla ve smečce automaticky nižší postavení než on, ale klopit oči před většinou vlků nad ní jí dělalo tak velké potíže, že o její síle nebylo pochyb. Když Richard zjistil, že ho nechce, zkoušel ji nejdřív nalákat na to, že s ním po boku se ve smečce dostane na pátou, nejvíc šestou příčku a nebude muset poslouchat každého submisivního ňoumu.
Nezabralo to. Její vlčice si to s ním možná užila, ona z něj ale měla kopřivku.
A tak ji začal obtěžovat. Byla pitomá, když si myslela, že ho nějak zvládne. A taky jí bylo trapné přiznat se, že se s ním vyspala. Hloupá, hloupá, hloupá! Svírala telefon. Ještě pořád váhala. Pak uslyšela, jak Richard ramenem zatlačil do dveří.

Adam Hauptman nemíval potíže. Když si Bran uvědomil, kdo volá, na okamžik ho napadlo, jestli v tom nemá prsty Samuel. Možná Adama upozornil, že se mu Bran zdá v poslední době mimo. Adam byl po marokovi nejsilnější ze všech alfů, snad by z něj Bran mohl načerpat i jinou než fyzickou sílu.
Od té doby, co konečně ulovil svou nezkrotnou kojotku, byl totiž Adam otravně šťastný. Bran polkl hořkou slinu. Vážně mu závidí? Snadno mohl mít Mercy pro sebe. Jenže Mercy by nedokázal nemilovat…
„Ahoj, Adame.“
„Brane.“ Po jediném slově se mu ulevilo. Není to kontrolní telefonát. Adam má potíže.
„O Rebecce víš. Vyspala se s Richardem – zanedbal jsem u ní osvětu v téhle oblasti. Včera ji napadl. Zachránil ji její bratr, ale je na tom dost mizerně. Rebecca je velmi dominantní. Svou vlčici zvládá skvěle, ale ve smečce je kvůli jejím… speciálním potížím špatná atmosféra. Richarda ti nechci posílat, přijmout ho do smečky bylo mé rozhodnutí a musím se s tím vypořádat, ale…“ Nedopověděl. I on si myslel, že je Bran telepat.
„Pošleš sem jen Rebeccu nebo i Terryho?“ Bran neovládl úsměv. Zabolela ho ztuhlá tvář. Nepamatoval si, kdy se naposledy usmál.
„Pokud to nevadí, rád bych, aby zůstal s ní. Popravdě – ona odmítá jet bez něj a já nemám chuť dávat jí zrovna teď lekci z poslušnosti. Prospěje jí, když uvidí, že jiná smečka nefunguje zas až tak odlišně. A s Terrym v zádech se bude cítit v bezpečí.“ Adam se nesnažil skrýt úlevu ve svém hlase.
„Nechám pro ně připravit jednu z chat. Můžou hned vyrazit.“
„Díky, Brane.“

Vyšel na přední terasu. Zhluboka se nadechl. Odhadl, že sněhová bouře začne nejdřív za dvanáct hodin. Stihnou to. Nečekaně mu blesklo hlavou, jestli Rebecca Carlbornová neohrozí relativní klid v Aspen Creeku víc než zuřivý severák.

Pokračování příště

Původně publikováno na webu bez-hranic.cz