C. C. Hunter – rozhovor s Derekem a Lucasem z Údolí stínů

Autorka příběhů z Údolí stínů C. C. Hunter postavila svou hrdinku Kylie před volbu mezi dvěma chlapci. Po vydání prvního dílu současné pentalogie čtenářům umožnila, aby Dereka a Lucase poznali lépe i oni. Oba své hrdiny totiž vyzpovídala.

Ahoj, kluci *červenám se*, jsem ráda, že jste si udělali čas, abyste se se mnou sešli a odpověděli na pár otázek.
… a klidně se chovejte jako doma.
Začnu otázkou, která by měla být pro oba jednoduchá. Jak byste popsali Kylie? Jen mi řekněte, co si o ni myslíte.

„Za prvé, jestli tu má někdo problém s chováním, já to nejsem,“ prohlásí Derek s úsměvem. „Můj druh není známý tím, že by vyvolával potíže.“

Lucas se ušklíbne. „Tímhle myslíš co?“

„Hej, to není kec. To je čistá pravda.“

Lucas pokrčí rameny, ale šťastně nevypadá.

Derek pokračuje: „Abych odpověděl na tvou otázku, vím, co nejspíš čekáš, že řeknu. Že je to kus. A to je, ale… ale to, jak vypadá, na ní není to nejdůležitější. Ona je jiná, zvláštní. Vše hluboce prožívá, na všem jí záleží. Vím to, protože dokážu vyčíst její emoce. Cítím, co cítí ona. Jsme spolu svázáni. Takže jí rozumím. Víc než většina lidí,“ dodá a střelí rychlým pohledem na Lucase.

„Takže ty opravdu dokážeš vycítit, co cítí ona?“ zeptá se Lucas. „Zajímavé. Tak mi pověz, co cítí ke mně.“ Tváří se směle, jako by si byl jistý, jak si u Kylie stojí.

„Upřímně?“ Derek se na Lucase zadívá, jako by se před ním snažil ukrýt své vlastní emoce. „Děsíš ji. Nic jinýho k tobě necítí.“

Lucas si zastrčí ruku do kapsy džínů a jeho sebevědomí vyprchá. „Možná to tak bylo zpočátku, ale myslím, že se to změnilo,“ řekne, odmlčí se a po chvíli pokračuje: „Vím, jak Kylie popsat. To je snadný. Je jako anděl. Vždy taková byla. Znal jsem ji, když jí bylo šest, a už tehdy byla úžasná. A je taky tajuplná. Ne takovým tím způsobem, co vás dožene k šílenství, ale tak, že vás to nutí neustále se k ní vracet, protože víc než co jiného chcete zjistit, co všechno se v ní ukrývá. A ano, možná se mě trochu bojí, ale hluboko uvnitř ví, že bych udělal cokoli, abych ji ochránil. Cokoli.“

„A já snad ne?“ ptá se Derek.

Dobrá. Myslím, že bychom měli pokročit dál. Dereku, jak se ti líbí v Údolí stínů?

Zaváhá jen na krátkou chvilku. „No, upřímně, nejdřív jsem se toho bál. Ale když jsem poznal Kylie, změnilo se to. Všechno se změnilo.“

Lucas protočí oči. „Dej s tím pokoj.“

„Jak jsem řekl, jsme svázáni poutem,“ pokrčí Derek rameny. „Samozřejmě nepředpokládám, že by to byl vlkodlak schopen pochopit.“

Lucas se zamračí, ale nic na to neřekne.

A kdybys měl možnost, Dereku, byl bys radši normální člověk, než vílák *huuups* pardon, elf.

Derek se zamračí. „Mám své důvody, proč nechci být elf. Ale ty jsou osobní. Jak jsem ale řekl, v táboře se toho hodně změnilo. Já se změnil. Myslím, že Údolí stínů změní každého, ať tak, či onak. Teď vím, co můžu se svými schopnostmi dokázat. A jen tak mimochodem, mé schopnosti už několikrát zachránily Kylie život.“ Opět střelí pohledem po Lucasovi.

Proč by si měla Kylie zvolit tebe namísto Lucase?

Derek odpoví s pohledem upřeným na druhého mladíka. „Myslím, že Kylie sama brzy uvidí, koho by si měla zvolit. Podívej,“ pokračuje, „tady nejde o to, kdo s ní nakonec bude. Jde o to, co je pro ni nejlepší. A má schopnost vycítit její pocity mi jen dává výhodu. Cítím její emoce a můžu tu pro ni být, kdykoli to bude potřebovat.“

Lucasi, děkuji za tvou trpělivost, zatímco jsem mluvila s Derekem. Jaké je tedy pro tebe být vlkodlakem?

Jen lehce povytáhne obočí. „Jaké to je?“ Zdá se, že ho ta otázka zdeptala, nebo za tím možná byla Derekova poslední poznámka. „Je to normální. Nikdy jsem nebyl ničím jiným. To je totéž, jako bych se tě já zeptal, jaké to je být člověkem. Jak bys to popsala?“ Odmlčí se. „Jo, vím, že si lidi myslí, že nejsme moc společenští. Nejsme. Držíme při sobě, v našich smečkách. A asi bych i řekl, že si vybíráme, koho mezi sebe pustíme. Ale co je na tom špatného?“

„Zatraceně hodně věcí je na tom špatně,“ vloží se do toho Derek. A pak, jako by si uvědomil, že ho přerušil, dodá: „Sorry.“

Lucas jen opět obrátí oči v sloup.

Jaké dívky se vám líbí? Co dívka potřebuje mít, aby vás zaujala? (Myslím třeba blond vlasy a tak. *červenám se*)

Lucas povytáhne obočí a vypadá, jako by ho ta otázka uvedla do rozpaků. „No, Kylie mě určitě zaujala. Je blond. A ačkoli se mi nelíbí, že to musím přiznat, Derek má pravdu. Je zvláštní. Je v ní víc, než se na první pohled zdá. Je to tím, kdo a jaká je, a myslím, že to nás kluky přitahuje. Ano, hezká holka nás zaujme na první pohled. Jsme mužský a je to pro nás prostě normální, ale hezká tvářička nás nezaujme na dlouho, pokud se pod ní neukrývá něco víc.“

A v neposlední řadě: Proč by si Kylie měla vybrat právě tebe?

„Protože jakkoli si Derek myslí, že jí rozumí lépe než já, nemůže se to rovnat s tím, že s Kylie máme společnou minulost. Setkali jsme se už před lety a jsme svázáni. Nikdy jsem na ni zapomněl, nikdy jsem ji nepřestal hledat v davu lidí. A teď, když jsem ji opět našel, nejsem… řekněme, že se jen tak snadno nevzdám. Jistě, pokud si Kylie zvolí jeho, nebudu před ní prosit na kolenou. To vlkodlaci nedělají. Ale nemyslím, že bych si měl v tomhle směru dělat starosti.“

Díky, kluci, za vaši trpělivost a za váš čas a *odkašle si* hm, Lucasi?
Vždy jsem chtěla vědět, jestli je vlkodlačí srst na dotek měkká. Byl bys, ehm, tak laskav a, ehm, možná se proměnil a *začervenám se* nechal mě sáhnout?

Lucas pokrčí jedním ramenem a v očích se mu objeví pobavený úsměv. „Ne že by mi to nelichotilo, ale možná bude bezpečnější, když se tady vílák nejdřív odebere do postýlky.“ Lucas se podívá na Dereka, který se netváří dvakrát nadšeně. „Víš,“ pokračuje Lucas, „když se proměním, nebývám tak přátelský jako v lidské podobě. Mimoto, nechtěl bych si pokazit šance u Kylie.“

 

Zdroj: cchunterbooks.com
Děkuji Cukýně za faktografickou konzultaci.