Sergej Lukjaněnko: Nová hlídka
„Ne…“ Pastuchov se ošil a přešlápl z nohy na nohu. „Nikoho takového jsem nikdy neviděl. Pro sebe jsem si ho zařadil jako tygra. Vypadá tak… jako by na místě sežral, kohokoliv se mu zachce… A já jsem si bůhvíproč usmyslel, že se chystá na mě. Že ví, že ho vidím. A že mě zabije. Ale vlastně, co to povídám, ne že jsem si „usmyslel“, myslím si to doteď. Zabil by mě…“ (str. 40)
Poslední hlídkou jízda neskončila, ale pokračuje v Nové hlídce. Nejvyšší mág Anton při jedné pochůzce narazí na proroka, jenž musí říct své proroctví do čtyřiadvaceti hodin. Neřekne-li jej do vymezeného času, zabije ho Tygr. Proroctví, které se chystá říct desetiletý Keša, se má týkat Antona, Nadi a vlastně všech Jiných. Jenže je-li proroctví vyslechnuto, musí se naplnit, taková je jeho povaha. Před Antonem leží nelehký úkol, musí se rozhodnout, má-li být proroctví vyslyšeno, a tak naplněno, nebo zda bude lepší, když ho nikdo neuslyší.
Anton už není žádný zelenáč, je to mág mimo kategorie. Sice se jím stal jen díky kouzlu z tajemné knihy Fuaran, ale po těch letech, co jsme ho neviděli, se dostal na svou úroveň. Nemá sice tolik zkušeností jako starší mágové, ale už jich nabral dost na to, aby ho nepřevezl kdejaký Temný.
Naděnka nám vyrostla, už to není malé děcko, ale desetiletá slečna. Do příběhu však zasáhne jen několika chytrými poznámkami, kterých by si dospělí se svými velkými mozky nevšimli, a zbytek nechá na tatínkovi Antonovi. Přesto se kolem ní celý příběh točí. Anton se jako správný táta rozhoduje tak, jak si myslí, že to bude pro Naďu nejlepší.
Prostor dostane taky Arina, Světlá vědma mimo kategorie. Arina to se všemi myslí dobře, ale její pojetí toho, co je správné, bývá většinou odlišné od toho, co za správné považují ostatní. Nejspíš to bude jejím věkem, viděla a zažila toho už tolik, že by nejradši všechno zakončila s plnou parádou.
Sergej Lukjaněnko v této knize opět dokázal, že se slovy umí zacházet výborně. Občas sice zapomíná na příběh a obšťastňuje nás svými filosofickými úvahami, ale i ty mistrně napsal, a tak se aspoň při četbě můžeme zamyslet nad významem vesmíru, i když v této knize autor zásobuje čtenáře především úvahami o magii a jejích uživatelích. Tato zamyšlení působí místy až nihilisticky, jako by hlavní postavy neměly žádnou svobodnou vůli a možnost rozhodování, protože vše je předurčeno a jasně dáno. Autor umí spojit politiku se zmínkami o Rowlingové tak, že si ani nevšimnete, že vám radí, koho volit za prezidenta.
Nová hlídka je zdatným pokračovatelem předchozích dílů. Kdo má předchozí díly načtené, určitě si nesmí knihu nechat ujít, a kdo s Hlídkami ještě nezačal, měl by to brzy napravit. Na své si přijdou zapřisáhlí Slovani i Geeci.
Vydal: Triton; 2012
