Jeaniene Frost: Na půl cesty do hrobu

Poloviční upírka Catherine Crawfieldová loví upíry s jediným cílem – pomstou. A přitom doufá, že jednou ze stvůr bez tlukoucího srdce bude její otec. Muž, který zničil život její matce. Dříve, než se jí to podaří, je ale zajata Bonesem, upířím lovcem odměn, a přinucena vstoupit do nerovného partnerství.

Měla jsem tak dobrou náladu, že jsem se rozhodla zajít do stejného klubu i další noc. Koneckonců, venku se volně procházel nebezpečný krvesaj a já ho musím zastavit, ne? Takže jsem se do obvyklých domácích povinností vrhla trochu netrpělivě. V domě kromě mě a mámy žili ještě mí prarodiče. Právě jim patřil dvoupatrový skromný dům, co kdysi býval stodolou. A časem se ukázalo, že žít v trochu odlehlé oblasti na vlastních několika akrech půdy se docela hodí. V devět večer jsem byla ze dveří.

Znovu tu bylo plno, co taky od sobotní noci čekat jiného. Hudba byla zase šíleně nahlas a všechny obličeje prázdné. Při prvním zběžném pohledu jsem nenašla nic zajímavého a moje dobrá nálada trochu poklesla. Zamířila jsem k baru a tichý praskot vzduchu jsem zaslechla, až když vedle mě zazněl jeho hlas.

„Teď už si můžeme zašukat.“

„Co?“

Rozhlédla jsem se a připravila se, že za ta slova dotyčného pořádně seřvu, ale zarazila jsem se. Byl to on. Zrudla jsem, když jsem si vzpomněla, co jsem mu předchozí noci řekla. Očividně si to sám pamatoval víc než dobře.

„Aha, ano, no…“ Co na tohle říct? „Hm, co si nejdřív dát drink? Pivo nebo…“ Mávla jsem na číšníka.

„Nezájem.“ Svěsila jsem ruku a on mi prstem přejel po čelisti. „Jdeme.“

„Teď?“ rozhlédla jsem se. Úplně mě vykolejil.

„Jo, teď. Změnilas názor, zlato?“

V očích se mu zračila výzva a jas, který jsem nedokázala rozluštit. Nechtěla jsem riskovat, že ho znovu ztratím, takže jsem popadla kabelku a pokynula mu ke dveřím.

„Jdi.“

„Ne, ne.“ Pobaveně se křenil. „Dámy první.“

Vedla jsem ho na parkoviště a po cestě se několikrát ohlédla přes rameno. Když jsme byli venku, podíval se na mě s určitým očekáváním.

„Dobře. Které je tvoje auto, ať jsme odtud co nejdřív pryč?“

„Moje auto? Já – já tu nejsem autem. Kde máš svoje?“ Snažila jsem se zůstat klidná, ale uvnitř mě se rozmáhalo zoufalství. Tohle vůbec neprobíhalo jako obvykle a nelíbilo se mi to.

„Jsem tu na motorce. Chceš se svézt?“

„Na motorce?“ Ne, to by rozhodně nešlo. Motorka nemá kufr, do kterého bych pak schovala tělo, a rozhodně se mi nechtělo jet s mrtvolou zapřenou o řídítka. Navíc ani nevím, jak se motorka řídí. „Hm, tak pojedeme mým autem. Je hned tady.“

Jak jsem kráčela k autu, připomněla jsem si, že musím taky zakopnout. Doufala jsem, že si bude myslet, že jsem na šrot.

„Myslel jsem, že tu nemáš auto,“ zavolal na mě.

Na chvilku jsem se zarazila a otočila se k němu. Sakra, to jsem mu skutečně řekla.

„Zapomněla jsem, že tu je,“ zalhala jsem rozveseleným hlasem. „Asi jsem toho vypila až moc. Chceš řídit?“

„Ne, díky,“ okamžitě odpověděl. Nevím proč, ale ten jeho anglický přízvuk mě začínal štvát. Zkusila jsem to znovu, i když mi úsměv trochu povadl. Musel řídit. Zbraň jsem nosila v pravé kapse kalhot, protože jsem zatím vždycky seděla při lovu na sedadle spolujezdce.

„Vážně si myslím, že bys měl řídit. Nějak se mi točí hlava. Nechci to omotat kolem stromu.“

Nezabralo to.

„Jestli to chceš nechat na jinou noc…“

„Ne!“ V hlase se mi ozvalo takové zoufalství, až povytáhl obočí. „Tedy, chci říct, dobře vypadáš a…“ Co jen mám sakra říct? „Vážně, vážně chci jít na to.“

Zdusil v sobě smích a oči mu zajiskřily. Přes košili s límečkem měl ledabyle přehozenou denimovou bundu. Ve světle pouličních lamp se jeho lícní kosti zdály mnohem ostřejší. Ještě nikdy jsem neviděla tak dokonale vyřezané rysy.

Přejel mě pohledem odshora dolů a pak obráceně, jazykem si olízl spodní ret.

„Tak dobrá, jedeme. Ty řídíš.“

Bez dalšího slova vklouzl na sedadlo spolujezdce mého náklaďáku.

Jelikož jsem neměla žádnou další možnost, sedla jsem za volant, vyjela z parkoviště a zamířila na dálnici. Minuty ubíhaly, ale já netušila, co mám říct. To ticho mě znervózňovalo. Nemluvil, ale cítila jsem, jak ke mně občas zabloudí pohledem. Nakonec jsem to už nemohla vydržet a vybafla na něj první otázku, která mě napadla.

„Jak se jmenuješ?“

„Záleží na tom?“

Mrkla jsem vpravo a setkala se s jeho pohledem. Oči měl tak tmavě hnědé, že mohly být i černé. Zračila se v nich chladná výzva, téměř tichá pobídka. Pokud mám být upřímná, znepokojilo mě to. Všichni ostatní si rádi povídali.

„Jen to chci vědět. Já jsem Cat.“ Sjela jsem z dálnice a zamířila k nedaleké štěrkové cestě, která vedla až k jezeru.

„Cat, hmmm, kočička, jo? Vypadáš spíš jako kotě.“

Cukla jsem hlavou a hodila po něm otráveným pohledem. Ach, tak tohle si určitě užiju.

„Jsem Cat,“ zopakovala jsem pevně. „Cat Ravenová.“

„To ti neberu, kotě.“

Bez přemýšlení jsem dupla na brzdy. „Co máš za problém, chlape?“

Zvedl tmavé obočí. „Nemám žádný problém, zlato. Dál nepojedeme? Chceš si zašoustat tady?“

Ta jeho otevřenost mě už otravovala.

„Hm, ne. O kus dál. Je to tam hezčí.“ Zajela jsem hlouběji do lesa.

Tiše se uchechtl. „To se vsadím, kotě.“

Ohlédla jsem se na něj, až když jsme zastavili na místě, kam jsem na tenhle druh rande jezdila nejradši. Stále jen nehnutě seděl. Zatím jsem to překvapení z kalhot vytáhnout nemohla. Odkašlala jsem si a mávla ke stromům.

„Co jít ven a… zašoustat si?“ Zvláštní slovo, ale pořád lepší než šukat.

Tvář mu rozjasnil pobavený úšklebek, než odpověděl. „Ani ne. Co rovnou tady? Rád to dělám v autě.“

„Aha…“ Zatraceně, co teď? Tohle nepůjde. „Není tu moc místa.“ Vítězně jsem otevírala dveře na mé straně.

Neustoupil. „Je tu místa víc než dost, kotě. Já zůstávám tady.“

„Neříkej mi kotě.“ Hlas jsem měla ostřejší, než se na romantickou chvilku hodilo, ale vážně jsem už byla vytočená. Čím dřív bude mrtvý, tím líp.

Nevšímal si mě. „Sundej si oblečení, ať zjistíme, co v tobě je.“

„Co prosím?“ Tohle už bylo moc.

„Snad si se mnou nechceš zašoustat oblečená, že ne, kotě?“ posmíval se mi. „I když vlastně jediné, co potřebuješ dát dolů, jsou kalhotky. No tak. Ať to netrvá celou noc.“

Tak tohohle bude litovat. Doufala jsem, že ho to bude hodně bolet. S povýšeným úsměvem jsem se na něj podívala.

„Ty první.“

Znovu se zakřenil, ale zuby měl teď ještě normální. „Jsi to ale stydlivý ptáček. Na to jsem tě netipoval, když jsi za mnou přišla a prakticky o tohle všechno žadonila. Co takhle? Uděláme to oba naráz.“

Parchant. Bylo to to nejodpornější pojmenování, na jaké jsem v tu chvíli přišla, a já si ho v duchu opakovala, zatímco jsem se mu upřeně dívala do očí a rozepínala si džíny. S nenucenou pomalostí si rozepnul opasek, pak kalhoty a vytáhl z nich košili. Tím odhalil pevné bledé břicho, na kterém mu chloupky rostly až těsně nad slabinami. Tohle bylo mnohem dál, než jsem kdy nechala věci zajít. Strašně jsem se styděla, prsty se mi třásly, jak jsem stahovala džíny a vsouvala do nich ruce.

„Podívej se, zlato, co pro tebe mám.“

Shlédla jsem a viděla, jak se objal prsty. Pak jsem se rychle odvrátila. Kůl jsem měla téměř na dosah, potřebovala jsem jen vteřinu…

Ta moje zatracená cudnost. Jak jsem se odvracela, abych mu nezírala na slabiny, přehlédla jsem, jak pevně sevřel dlaň. Neuvěřitelnou rychlostí mi jeho pěst dopadla na spánek. Jen slabý záblesk světla, pak ochromující bolest a nakonec ticho.

Vydá: Fantom Print; duben 2012