Aiden Thomas: Strážci slunce

Nakladatelství Yoli vydalo fantasy román Strážci slunce inspirovaný mexickou mytologií, první díl plánované dilogie Aidena Thomase.

 

Jednou za deset let je potřeba obnovit energii Slunce a kamenů, které drží na uzdě zlá božstva. Proto je božstvem Sol vyvoleno deset dospívajících polobohů, kteří se utkají ve Slunconošských zkouškách. Vítěz si vyslouží slávu a místo mezi Hrdiny, poražení poslouží na ochranu svého lidu jako obětina Sol.

Teo patří mezi obyčejné Jadeitové, a tak se o sebe nebojí – ale má strach o svou kamarádku Niyu nebo Aurelia, se kterým je to zkrátka… komplikované. Jenže pak Sol vybere poprvé za sto let dva nečekané Jadeitové kandidáty: třináctiletého Xia a právě Tea. Musí se postavit proti favorizovaným Zlatým polobohům a porazit je v pětici zkoušek. Nejde totiž jen o slávu, ale především o jejich životy.

 

 

Vydalo: Yoli, únor 2024

Překlad: Kateřina Hajžmanová

Vazba: brožovaná

Počet stran: 416

Cena: 429 Kč

 

 

 

KAPITOLA 1

 

„Opatrně! Nechceme to podělat a zase se nechat chytit,“ zašeptal Teo směrem k tlumeným hlasům, které se dohadovaly v jeho batohu. Konečně byl propuštěný z trestu po škole a teď se s radostí dal do plánu, který vymýšlel už celé dva dny. 

 

Obrnil se a přeběhl ulici tam, kde se tyčil cíl jeho dnešního žertíku. Reklamní ceduli patřící Akademii se nedalo vyhnout, nepřehlédnutelně visela na cihlové zdi školy a velikými zlatými písmeny na ní stálo: 

 

 

 

Na černém pozadí plakátu stály vysoké postavy v šípovité formaci a v siláckých pózách se usmívaly do foťáku. Teo poznal ženu uprostřed – Brilla byla Slunconoškou korunována při posledních zkouškách. Po jejím boku postávali předchozí Slunconoši, které šlo jasně rozpoznat podle zlatých slunečních korun na hlavě. 

 

Teovi se z toho chtělo zvracet. A došel k závěru, že když už se na to musí každý den koukat, to nejmenší, co může udělat, je přidat trochu svého uměleckého švihu. 

 

Bohužel byl plakát minimálně stejně vysoký jako Teo sám – hrdých stopětasedmdesát centimetrů, díky pěkně – a daleko z jeho dosahu. A tak přišli na řadu Peri a Pico. 

 

Většina lidí v Quetzlanu vlastnila nějakého ptáka, ale nebyli to jen obyčejní mazlíčci – byli to společníci. Mezi ptáky a lidmi vznikalo celoživotní pouto. Ale jen Teo a jeho mamka – Quetzal, sama bohyně ptactva – s nimi mohli mluvit napřímo. 

 

Nebo se, jako v Teově případě, čas od času spolčit a provést nějaké to znehodnocení školního majetku. 

 

„Vzduch je čistý, pojďte ven, vy dva,“ broukl Teo a rozepnul si batoh. Dvojice ptáků z něj okamžitě vystrčila hlavu. „Pamatujete si, jak se to používá?“ zeptal se Teo a vylovil dvě nejmenší plechovky barvy, které v obchodě našel. 

 

No jasně! zacvrlikala Peri.

 

Zbožňuju je! dodal Pico a zobákem šikovně odvíčkoval jeden ze sprejů. 

 

Dva mladí amazónci byli Teovými nerozlučnými kumpány a vždycky byli pro každou neplechu. Souhlasili, že mu pomůžou, ještě dřív, než jim z batohu nabídl sušené mango. 

 

Jaký je plán? zeptal se Pico a naklonil hlavu, aby se na Tea mohl zadívat. 

 

„Myslím, že by jim neuškodila trocha pokory,“ zamračil se Teo na Zlaté. „Možná nějaké vtipné ksichty?“ nadhodil. „Těším se na vaši uměleckou vizi.“ 

 

Pecka! souhlasili a rozletěli se pryč.

 

„Zkuste sebou hodit!“ zavolal za nimi Teo a mrknul na mobilu na čas. 

 

Můžeš se na nás spolehnout! 

 

Nejlepší na tomhle žertíku bylo to, že než kdokoli jeho nejnovější umělecký kousek objeví, bude už dávno daleko odtud v chrámu Sol. 

 

Slunconošské zkoušky patřily mezi největší svátky v Reino del Sol – soutěž těch nejlepších polobohů, která dodávala slunci sílu a zajišťovala jejich světu bezpečí na dalších deset let. Co začalo před mnoha tisíci lety jako posvátný rituál, teď bylo populární a v televizi vysílanou soutěží, která ovládla všechna města. A Teo s mamkou se museli účastnit taky. 

 

Protože Teo patřil mezi obyčejné Jadeitové, věděl, že neexistuje sebemenší šance, že by ho vševědoucí Sol do soutěže vyvolilo – právě to mu celé týdny neustále připomínaly plakáty vyvěšené po stranách budov a světelné reklamy. Byly i všude na sociálních sítích, takže jim Teo nedokázal uniknout. 

 

Potomci Zlatých bohů byli stejně jako jejich rodiče silnější a mocnější než Jadeitoví polobozi. Někteří uměli vyvolat a ovládnout živly, nebo dokonce pohnout horou. Chodili na nóbl akademii a nosili nóbl dresy a podstupovali nóbl trénink už od sedmi let, aby se z nich stali Hrdinové Sol. Kdykoli se pak seběhlo něco nebezpečného, Zlatí byli povoláni na pomoc. 

 

Teo a ostatní Jadeitoví naproti tomu nebyli seznáni dostatečně mocnými na to, aby navštěvovali Akademii, takže trčeli na veřejné škole s dětmi smrtelníků. Quetzlanskou střední držela pohromadě jen lepenka a lepidlo a jediný dres, jaký kdy Teo dostal, byly naprosto příšerné limetkově zelené sportovní kraťasy a šedé triko, které mu nepadlo. Zatímco Zlatí cestovali po Reino del Sol a zachraňovali životy, to nejzajímavější, co kdy dostal na starost Teo, bylo porotcování každoroční quetzlanské ptačí show. 

 

A už ho prostě nebavilo mít pořád před očima každou výhodu, kterou se pyšnili Zlatí. 

 

Pico a Peri se pomocí pařátů zachytili na plátně reklamního poutače, aby se měli čeho držet při máchání spreji s barvou, a pustili se do díla. 

 

Začíná mi to jít! pronesl Pico, opakovaně klepal hlavou do ventilku na spreji a lehkomyslně rozstřikoval světle modrou barvu po rozzářených tvářích polodiosů. 

 

Peri se soustředila pouze na Brillu. Když se jí Teo zeptal, co maluje, hrdě odpověděla: Říkal jsi, že by se ti zamlouvaly nějaké vtipné ksichty, a nic není tak vtipné jako kočky!

 

„To je fakt chytré, Peri,“ souhlasil Teo. 

 

Graffiti bylo neuspořádané a rozhodně vypadalo, jako by ho namalovali dva ptáci, ale bylo taky zatraceně uspokojivé vidět ty namyšlené výrazy pokryté barvou. 

 

„Přišel čas na třešinku na dortu!“ Teo si sáhl do kapsy, zatímco Pico a Peri připlachtili a usadili se mu na ramenou. Rozložil kus papíru, na který si čmáral během trestu. „Můžete nahoru napsat tohle?“

 

To se ti povedlo, synu Quetzal! zachechtal se Pico, vytrhl papír Teovi z ruky a rozletěl se k plakátu. 

 

Co tam stojí? slyšel Teo Peri šeptat, když se rozletěla za Picem s plechovkou v zobáku. 

 

Nevím, neumím číst! 

 

Peri držela papír a Pico se ze všech sil snažil nasprejovat daná slova. To, co Pico vytvořil, byla naprostá hatmatilka. Teo se tajně zasmál do dlaně, protože nechtěl ranit jeho city. 

 

Tohle má být smyčka, ne klikyhák! kárala ho Peri. 

 

To je smyčka! 

 

Peri si odfrkla. Mohl bys sem doletět a ukázat mu to, synu Quetzal? 

 

Nechtěj to po něm! štěkl na ni Pico a ďobl do ní zobákem. Víš, že je na svoje křídla háklivý!

 

Teo předstíral, že je neslyšel, i když se mu křídla stažená binderem pod trikem napjala. „Nemusí to být dokonalé!“ šeptl. Museli odsud hlavně zmizet, než si jich někdo všimne.

 

Sprej zasyčel a pokryl Picovu bílou náprsenku lepkavou modrou barvou. Teo protáhl obličej. „Ne tak hlasitě!“

 

Moje peří! zakrákoral Pico a nespokojeně zapleskal křídly. 

 

„Teo?“ 

 

Chytili nás! 

 

Zrušit misi, zrušit misi!

 

Plechovky zarachotily o zem a Pico a Peri se s hašteřením rozletěli pryč. Zatímco se blížil zvuk kroků, Teo se snažil barvy popadnout a nacpat do batohu. 

 

Když se otočil po hlase, děsil se, koho spatří. Naštěstí to byla jen Yolanda, jedna z městských pošťaček, kterou doprovázel amazoňan rudočelý usazený na jejím rameni – doručoval dopisy obyvatelům otevřenými okny. 

 

Zdravíčko, synu Quetzal! zazpíval pták a s úctou sklonil hlavu. 

 

„Co tady ve škole ještě děláš?“ zeptala se Yolanda. 

 

„Běžím zrovna za Huemacem!“ odvětil, a než se k Yolandě rozběhl, důkladně na batohu zatáhl zip. 

 

Našpulila rty a nasadila vědoucný výraz. „Ne, to neběžíš.“

 

Teo na ni vycenil zuby v úsměvu, který nevypadal ani trochu nevinně. „No, teď už jo.“

 

Yolanda se uchechtla a mávla, ať už je pryč. „Tak mazej a na zkouškách se snaž chovat slušně. Huemac už není tak mladý, jako býval.“

 

Huemac a lid Quetzlanu Tea vychovávali. Jeho smrtelný otec zemřel, když byl ještě maličký, a jeho mamku zaměstnávaly úkoly spojené s její božskou podstatou. A tak se město stalo Teovou rodinou. I když mu už bylo sedmnáct, pořád se o něj starali. Někdy až moc. 

 

„Vždycky se chovám slušně,“ křikl Teo přes rameno a vystřelil na druhou stranu ulice. 

 

„Promluvil jsi jako pravý grázlík!“ nesl se za ním Yolandin hlas. 

 

Každé město v Reino del Sol bylo zasvěcené jednomu z bohů. Ta uprostřed země byla větší, hezčí a připadla mocnějším Zlatým bohům, jako jsou Agua a Tierra. Menší města na okrajích patřila méně důležitým Jadeitovým, jako je Quetzal. 

 

Teo proběhl mezi stromy rozesetými kolem budov pokrytých úponky a šlahouny. Zvenčí vypadal Quetzlan jako město, které prohrálo v bitvě s přírodou a teď ho polykala hustá zeleň. Ale i když bylo trochu ošuntělé, bylo to taky hrdé město s láskou opečovávané svým lidem. 

 

Zásadní vlastností jejich domova byl nadbytek tropického ptactva, které posedávalo na stromech jako jasně barevné ovoce. Ptáci byli všude, kam se člověk podíval, šťastně žili po boku svých lidských protějšků. Lidé a příroda tu byli velmi pevně a neoddělitelně propojeni. 

 

Teo se procpal davem, hnal se po lávce pro pěší, která se klenula nad jedním z mnoha kanálů, kde obchodníci vychvalovali své zboží z lodí a kánoí. Minul prádelnu a nad hlavu si zvedl batoh, aby se ochránil před kolibříky ve všech odstínech drahokamů, kteří se vrhali na kolemjdoucí, co se moc přiblížili k jejich lampě.

 

Toho večera oficiálně začínaly Slunconošské zkoušky a v ulicích panovalo ještě větší nadšení a ruch než obvykle. Na cedulích visících z oken barů a restaurací stálo „Sledujte Slunconošské zkoušky u nás!“ a vedle nich se skvěly obrázky dezertů inspirovaných Sol a drinků na počest diosů. Před obchodem s elektronikou postávala velká skupina lidí a dívali se na vystavené televize. Na obrazovkách se střídaly klipy se Zlatými Hrdiny. 

 

Teo se kolem nich pokusil prosmýknout, aniž si ho všimli, ale skoro okamžitě ho čísi ruka lapila za batoh. 

 

„Teo!“ Muž s kulatým obličejem se na něj křenil a táhl ho do skupinky. „Koho si myslíš, že vyberou?“ zeptal se pan Serrano a ukázal na jednu z obrazovek. 

 

Někteří Zlatí pózovali a usmívali se v nažehlených úborech a hned vedle běžely klipy polodiosů, jak zachraňují lidi z nejrůznějších katastrof. V rohu obrazovky byly vždy uváděny jejich statistiky. 

 

„Asi toho nejlepšího z nejlepších,“ odpověděl Teo a snažil se znít zdvořile, ačkoli se mu ústa křivila znechucením. Naštěstí všechny přítomné příliš zaměstnávaly jejich teorie a ničeho si nevšimli. 

 

„Určitě to Guerrerovo děcko,“ odpověděla paní Moralesová a poškrábala na krku amazoňana fialovotemenného na svém rameni.

 

„Aguin kluk je mnohem působivější!“

 

„Ocelo ho zvládne rozdrtit jedinou ranou!“

 

„Sol zajímají i jiné věci než síla!“

 

Teo protočil oči a využil jejich dohadování k tomu, aby se ztratil. Prostě ho pořád pronásledovali. Dokonce i ostatní ve škole si vyměňovali kartičky Zlatých Hrdinů a sázeli si na to, koho vyberou ke zkouškám. Zasypávali Tea otázkami v touze získat nějaké tajné informace, jako by mu snad na Zlatých záleželo natolik, aby si v nich udržoval přehled. 

 

Semafor změnil barvu a Teo přešel ulici, vyhnul se muži s vozíkem s duritos a ženě s obrovskou hromadou krabic. Na rohu mezi obchodem s krmivem pro ptactvo a dalším s kořením stála večerka, nízká, mandarinkově oranžová budova s okny plnými letáků a inzerátů. Nad předními dveřmi byl černý nápis El Pájaro, U Ptáka, a hned vedle něj detailní nástěnná malba kvesala chocholatého. 

 

Venku před obchodem napínal nějaký muž síly při vykládce krabic z malé dodávky. 

 

„Pomůžu ti s tím!“ křikl Teo a rozběhl se kupředu. Snadno pobral všechny čtyři krabice do jedné ruky. Unést víc krabic než běžný muž ve středním věku patřilo mezi další víceméně neužitečné schopnosti Jadeitového. 

 

Muž se překvapeně zaklonil. „Opatrně!“

 

Když si Teo krabice přebral, muž si ho prohlédl a po tváři se mu okamžitě rozlil široký úsměv. 

 

„Pajarito!“ uvítal ho vřele a rozpřáhl náruč. 

 

„Aye, Chavo.“ Teo se zakřenil. „Potřebuješ pomoc?“

 

Chavo se zachechtal. „Moje záda už nejsou to, co bývala,“ přiznal se a poplácal Tea po rameni. Měl kobaltově modrou košili a s ní sladěný náhrdelník z maličkých modrých peříček kolem krku. „Jak to jde?“ Než mu mohl Teo odpovědět, Chavo zmateně nakrčil obličej. „Nemáš být právě teď na cestě do chrámu Sol?“

 

Teo si vzal do druhé ruky další hromadu krabic. „Jen jsem se nejdřív zastavil pro svou objednávku.“

 

„Pojď, pojď, už to mám připravené!“ Chavo ho vedl do večerky. „Huemac z tebe nebude mít radost,“ řekl s pobaveným pohledem. 

 

Teo si odfrkl. „To mají být novinky?“ Pozdě znamená prostě pozdě, na tom, jak moc, zase tolik nezáleželo. Stejně si vykoleduje přednášku.

 

Když se Chavo protlačil dveřmi, nad hlavou mu zacinkal zvonek. 

 

Žádný kočky! zakrákoral rozzlobený hlas. 

 

„Nazdárek, Macho,“ pozdravil Teo a odložil všechny krabice na zem. Papoušíček Macho se snesl dolů a přistál na pultu. 

 

Jo to jsi jenom ty, synu Quetzal, zacvrkal a rozrušeně sklonil hlavu, aby viděl na dveře. 

 

„Co ho tak rozhodilo?“ zeptal se Teo Chava, který se přesunul za pult. 

 

„Ale, s Machem si nelámej hlavu,“ mávl prodavač rukou. „Zase tu obchází ta toulavá kočka.“

 

Pořád se tu plíží a chce krást! zakřičel Macho, načepýřil modrá peříčka a rozzlobeně poskakoval po pouzdru na tabák. ŽÁDNÝ KOČKY!

 

Chavo vytáhl obrovskou papírovou tašku, která byla tak nacpaná, že na ni musel vzít sešívačku, aby držela zavřená. „Tady to máš!“

 

„Pamatoval jsi i na Chupa Chups, viď?“

 

„Samozřejmě!“ Chavo cvakal objednávku do svojí prastaré kasy. „Jak bych na ně mohl zapomenout!“

 

Teo se zakřenil. „Perfektní.“

 

„Nežertoval jsi, když jsi tvrdil, že si děláš zásoby,“ zašklebil se Chavo. 

 

„Budu je potřebovat,“ odvětil Teo a vylovil z batohu peněženku. „Dios Maize v chrámu Sol nepovoluje ‚rafinovaný cukr, polotovary a další odpad‘.“

 

„Teda, co já bych dal za to, abych se tam podíval,“ povzdechl si Chavo teskně a pohladil si bradku. „Nikdy jsem osobně žádného Zlatého neviděl.“ 

 

Teo se nemohl zlobit, že je Chavo Zlatými tak fascinovaný. Člověk na ně nenarazil často, zvlášť v Jadeitových městech. Byli ještě slavnější než jejich polobožské děti – populární a nedotknutelní. Všichni bohové vládli z chrámu Sol a právě jen polodiosové a kněží směli podniknout cestu na ostrov ve středu Reino del Sol. 

 

„Moc rád bych se setkal s Diosem Tormentosem a poděkoval jemu i Lluvii,“ střelil Chavo pohledem přes rameno. 

 

Za ním byly dva oltáříky. Větší nicho byl pomalovaný odstíny tyrkysové a jadeitové s obrázky ptáků k uctění Teovy matky. Uvnitř leželo ptačí peří všech barev. Menší, novější oltář zdobily spirály světle modré a šedé, bílé kapky deště a žluté blesky. Uvnitř byl připevněný novinový výstřižek. Uprostřed na černobílém obrázku stála s rukama v bok Lluvia, nejstarší dcera boha počasí Tormentosa, a usmívala se. 

 

Před třemi lety zasáhl západní pobřeží Reino del Sol hurikán. I když hurikány přicházely v září poměrně pravidelně, tenhle se prohnal západními městy Jadeitových a bylo zapotřebí pomoci Tormentosových polobohů. Lluvia dorazila do Quetzlanu a podařilo se jí zkrotit rozzuřenou bouři natolik, že ze zaplavených ulic zachránila všechny civilisty – včetně Chava a jeho ženy. 

 

„Povím jim to, jestli na ně narazím,“ zalhal Teo a podal mu kreditku. 

 

„Jsi nervózní?“ zeptal se Chavo a nakrčil obočí. 

 

Teo se zmateně zamračil. „Z čeho?“

 

„No, víš jak, kdyby tě vybrali do zkoušek.“

 

„Jo takhle. Ne, to ani náhodou.“ Odfrkl si, vzal si kartu a účet a nacpal si je do kapsy džínů. „Je to jen taková formalita.“

 

Během posledních zkoušek mu bylo teprve sedm, takže si z nich moc nepamatoval. Věděl ale, že Jadeitoví polodiosové skoro nikdy do soutěže vybraní nebyli. Poslední se zkoušek účastnil před 130 lety a nepřežil to. 

 

„Prostě jen prozkoumám pár měst Zlatých, sním toho tolik, kolik budu moct, a utratím všechny prachy za suvenýry.“ Zakřenil se, z nadcházejícího výletu se mu rozbušilo srdce. 

 

Ale když vzhlédl, Chavo pořád vypadal ustaraně. 

 

„Hele – vybírají přece jen ty nejmocnější a nejlepší polobohy, pamatuješ?“ ťukl mu pěstí do ramene, aby ho povzbudil. „Jsem jen Jadeitový.“

 

Zdálo se, že napětí v Chavově výrazu trochu povolilo. Už se zase culil a tváře se mu nadouvaly. „Je jedno, jestli jsi Zlatý, nebo ne. Pořád jsi náš Hrdina, patrón.“

 

Teo popadl svou tašku a nacpal ji do už tak plného batohu. „No tak jo, mizím odsud, než se pobleju.“

 

Chavo se zasmál a Teo si s ním naposled plácnul. „Měl by ses zastavit v panaderíi!“ zavolal za ním, když Teo vystřelil k východu. „Veronica speciálně pro Diosu Quetzal napekla zelené bochánky concha!“

 

„Ty jo, dobře víš, že ty si nemůžu nechat ujít,“ zašklebil se Teo.

 

„Uvidíme se za pár tejdnů!“ zamával Chavo. 

 

„Budu doslova odpočítávat dny!“ Teo vyklouzl ze dveří a zvonek za ním zacinkal. 

 

ŽÁDNÝ KOČKY! rozlehl se za ním Machův hlas.