Larry Correia: Syn černého meče

Nakladatelství Fantom Print vydává román Syn černého meče, první díl nové epické fantasy série Sága zapomenutého válečníka od Larryho Correii, autora Lovců monster.

ANOTACE:
Po Válce bohů byli démoni vypovězeni do světa. Tyto zdánlivě nezastavitelné bestie málem vyhladily lidstvo, pak ale bohové seslali velkého hrdinu jménem Ramrowan, aby svět zachránil. Ramrowan sjednotil kmeny, dal jim magii a vytlačil démony do moře. Od té doby patří souš lidem, zatímco oceány se staly nezdolatelným peklem, což kontinent Lok zcela izolovalo. Bylo předpovězeno, že se démoni jednou vrátí a pouze Ramrowanovi potomci je dokáží porazit. Stali se prvními králi a všichni lidé jim sloužili, představovali totiž jejich jedinou šancí na přežití.

V průběhu staletí se zástupy potomků velkého hrdiny rozrostly a získaly moc. Stali se z nich krutí tyrani a jejich náboženství pouze ospravedlňovalo jejich chamtivost. Z bohů a démonů zbyly jen mýty a legendy a lidé v ně přestali věřit. Kasty, původně vytvořené proto, aby sloužily Ramrowanovým synům, povstaly a zničily své vládce. Veškeré náboženství bylo zakázáno a nahradil ho kód neústupného Zákona. Přeživší členové královských rodů a jejich kněží byli vyloučeni z kast a odsouzeni k životu nedotknutelných. Začal Věk zákona.

Ashoka Vadala si za svého nositele zvolila mocná starodávná zbraň. Stal se ochráncem, členem elitního vojenského řádu potulných vymahačů Zákona. Nikdo není v pronásledování těch, kdo tajně praktikují staré zvyky, nemilosrdnější. Všechno je pro něj černé, nebo bílé, dobré, nebo zlé, dokud nezjistí, že celý jeho život je lež. Ashok není tím, za koho se považuje, a když se ocitne na špatné straně Zákona, důsledkem je povstání, válka – a zkáza.

 

INFO O KNIZE:
Vydal: Fantom Print, červen 2022
Překlad: Kateřina Niklová
Obálka: Kurt Miller
Vazba: brožovaná
Počet stran: 384
Cena: 369 Kč

 

UKÁZKA:
Kapitola 1

Ten známý sen byl pokaždé stejný. Vkleče utíral kamennou podlahu. Rudá kaluž, mýdlová voda smíchaná s krví, se vsákla do potrhaného hadru. Když ho ždímal nad vědrem, po rukou, dětských rukou, mu stékaly růžové stružky.

Do snu mu pronikly zvuky a vzbudily ho.

Kroky.

Přesunul ruku k meči a v tom nejasném okamžiku na pomezí spánku a skutečnosti vypadala stále dětsky, stále z ní kapala vodou zředěná krev, potom se ale sen rozplynul a vrátila se realita. Jeho ruka byla znovu mužská, zhrublá výcvikem a zjizvená bitvou. Patřila ochránci Zákona, staršímu dvacátého roku Ashoku Vadalovi. On krev nevytíral, on ji proléval.

Když se Ashok pozorně zaposlouchal, poznal, že zvuky přichází zvenčí. K jeho stanu se blížil válečník, který se následně zastavil, patrně proto, aby sebral odvahu vzbudit ctěného hosta. Ashok se uvolnil a pustil Angruvadala. Sáhl po něm instinktivně. Kdyby bylo zapotřebí tasit, meč by mu to řekl.

Sen o drhnutí krve se mu zdál už mnohokrát, jako pokaždé v něm však nenacházel žádnou moudrost, žádné poznání. Nic neznamenal. Přece jen to byl pouhý sen, výplod mysli, ne vzpomínka. Nebyl skutečný. Dusné horko skutečné bylo. Vlhký, lepkavý vzduch byl skutečný. Spal za hedvábnými závěsy, neboť bodající hmyz, který tuto oblast zamořil, byl až příliš skutečný. Upocené nepohodlí mu připomnělo, že se nachází v džunglích v severní části území velkého rodu Gujara a že ho sem poslali zabít démona. Zvuky probouzejícího se tábora a rovněž nezvyklé ticho v okolní džungli mu napověděly, že se démon ukázal.

Posel se stále ještě neohlásil. Ashok byl zvyklý na to, že se k němu členové válečnické kasty s nízkým postavením chovali podobně, a to buďto z úcty k jeho úřadu, nebo ze strachu z jeho pověsti. Jejich šeptané drby slýchal už dvě desítky let, půlka se přitom nezakládala na pravdě a zbytek byl částečně přehnaný, nebylo ovšem divu, že poslové v jeho blízkosti vždy znervózněli. Rozhodl se trapné čekání ukončit. „Je čas?“ zeptal se Ashok přes plátno stanu.

„Spatřili démona, ochránce.“

„Kde?“ Vykulil se zpod hedvábného závěsu a potmě našel své oblečení.

„Zrovna pustoší osadu na pobřeží.“ Válečník se snažil skrýt strach v hlase a celkem se mu to i dařilo. „Podle hlášení už zmasakroval tucty!“

„Takže je blízko?“

„Ano, ochránce. Démon je velmi blízko.“

Dobře. Bylo příliš velké horko na to, aby se za ním honil.

Ashok sprintoval po tmavé pěšině směrem k místu, odkud se ozýval křik. Přidělené posily – paltan padesáti válečníků – se s ním marně snažil držet krok. Vojáci kvapili po svých, neboť koně na vlhkém, bažinatém, liánami prorostlém a hmyzem prolezlém severním poloostrově území Gujara dlouho nepřežili, zdejší válečnická kasta tak neměla žádnou jezdeckou tradici. V boji s démonem to však nepředstavovalo nevýhodu. Koně se démonů děsili, a ať už byli jakkoli dobře vycvičení, nedalo se na ně spolehnout.

Ashok navíc dokázal na podobně krátké vzdálenosti koně předběhnout.

Cestou potkával prchající osadníky. Bylo mezi nimi několik mužů, žen a dětí z dělnické kasty, ale většinou se jednalo o nelidi bez kastovní příslušnosti. Dávalo to smysl, neboť pouze nejnižší z nízkých byli odsouzeni k životu tak blízko pobřeží. Mnozí z těch, které míjel, byli zranění, většinou v důsledku úprku trnitým křovím, několik si jich však odnášelo zčernalé, krvavé rány, které způsobovalo už jen pouhé otření se o démonovu kůži. Když jste po ní přejeli rukou jedním směrem, byla hladká, skoro hebká, přejet po ní opačným směrem vás stálo dlaň.

Osadníci neměli čas cokoli zachránit. Jelikož démon zaútočil uprostřed noci, většina z nich nebyla ani oblečená. Několik bezkastých neslo aspoň kvičící prasata nebo skřehotající slípky. Nelidi byli pragmatičtí. Jak se blížil k osadě, prchající dav houstl a on se musel lidem vyhýbat. Byli vyděšení a zoufale se snažili utéct a on se mezi nimi pohyboval zcela bez námahy jako dešťová kapka, která spadla z nebe a hledá si svou nevyhnutelnou cestu listovím. Za sebou slyšel hlasitý křik, jak se válečnická kasta srážela s uprchlíky a odstrkovala póvl z cesty do trnitých šlahounů.

Osada už byla blízko. Přes panické výkřiky bylo slyšet lámání dřeva a praskání a pukání ohně. Samotný démon nebude vydávat žádné zvuky. Démoni je nikdy nevydávali. Ashok cítil kouř a krev a vyhřezlé vnitřnosti, samotný démon však žádný pach mít nebude. Bude to rychlý černý stín s drápy tvrdšími než ocel, s tlamou plnou zubů ostrých jako břitva a se silou slona.

Oranžové světlo z hořících chatrčí vrhalo divoké stíny mezi stromy. Hustá džungle se rozestoupila. Mezi džunglí a nejvyšším bodem přílivu nebylo moc volného prostoru, zchátralé budovy tak byly namačkány jedna na druhou, stály prakticky na sobě, a navíc na kůlech, které je udržovaly nad kamenitou pláží v suchu. Jednotlivé stavby spojovaly mosty ze dřeva a konopí, které se teď divoce kymácely, jak po nich lidé utíkali ve snaze uniknout šířícímu se požáru a démonovu hladu. Za osadou se rozkládal tmavý oceán. Moře nepřinášelo nic než žal, ryby a démony.

Zatím Ashok démona nikde neviděl, věděl však, že tu někde je. Cítil ho i Angruvadal a dožadoval se toho, aby byl tasen a mohl tak rozsévat smrt. Ještě ne. Zdálo se, že démoni umí černou ocel vycítit, a Ashok toho tvora nechtěl vyděsit a zahnat na útěk. Pokud by se stáhl zpátky do moře, neměl by ho jak následovat a musel by počkat na další šanci ho dopadnout.

Když chytil dech, všiml si na konci pěšiny několika válečníků, kteří na osadníky křičeli, aby utíkali o život, jako by potřebovali pobízet. Vojáci byli vyzbrojení oštěpy a na sobě měli jednoduchou zbroj z látky a kůže, které dával rod Gujara přednost, jelikož rez byla větším nepřítelem než skuteční protivníci. Ačkoli byli vybavení do bitvy a celý život je vedli k tomu, aby bojovali, nijak se nehrnuli vstoupit do hořícího bludiště a postavit se démonovi.

„Vrať se zpátky směrem, odkud jsi přišel! Je tu mořský démon!“ varoval velmi mladý voják Ashoka, když ho viděl vyběhnout z džungle. „Uteč, dokud můžeš.“

Světlo ohně poskakovalo a bylo nespolehlivé, mladý nayak si tak patrně neuvědomil, komu poroučí. Ashok proto nebral jeho varování jako urážku své odvahy. Vkročil do kruhu světla pochodní, a když spatřili jeho zbroj, sklapli. „Kdo tu velí?“

Voják si uvědomil, s kým mluví. „Omlouvám se, ochránce! Naším havildarem je Virata!“ Bylo to zčásti vysvětlení, zčásti zvolání. Pak si mladík zjevně uvědomil, že ať už sem vpadl démon, nebo ne, někomu tak vysoko postavenému by se asi měl uklonit, sklopil proto hlavu tak prudce, až mu přilba spadla do písku. „Přivedu ho. Havildare! Je tady ochránce!“

„Ochránce? Nemožné.“ Přiběhl k nim další válečník, trochu obtloustlý. Byl příliš starý na to, aby byl obyčejným havildarem – velitelem deseti – jenže velký rod by poslal jen ty hloupé a zneuctěné ze svých válečníků chránit proklatou osadu, jako byla tahle. „Náš rod nás opustil. Všichni tady zemřeme. Nikdo…“

Zdobená zbroj řádu ochránců měla stačit, přesto mu Ashok ukázal odznak svého úřadu, aby nemohlo být pochyb o tom, kdo tu velí. Důstojník vytřeštil oči, když se insignie ve světle ohně zlatě zaleskla. „Odveď mě k mořskému démonovi,“ požádal Ashok.

„Nemůžu!“ zakvílel důstojník.

Ashok nemohl uvěřit svým uším. Zákon v podobné situaci jasně stanovoval jejich povinnosti. „Odmítáš splnit rozkaz?“ Jeho hlas zněl chladně. „Uklidni se a dobře važ slova, než odpovíš.“

„Ne, ochránce. Byl… já nevím… viděl jsem, jak starému Ravnovi sáhl do břicha, vyrval mu páteř a hlavu mu protáhl rameny. Něco takového nemůže existovat! Vydal jsem rozkaz k ústupu. Prostě jsme museli utéct, neměli jsme na vybranou.“

Žvanil, na Ashokovu otázku však neodpověděl. Havildar úplně zpitoměl strachy. Démoni umí zbavit odvahy i velkého válečníka a Ashok si byl docela jistý, že tento muž mezi velké válečníky rodu Gujara nikdy nepatřil. „Uklidni se a pověz mi, kde ten démon je.“

Havildar se přikrčil. „Příliš silný… Příliš mnoho krve. Nemůžu… Nevrátím se tam…“

Někteří muži se v době krize povinnostem vyhýbat mohou, nicméně pro ochránce byla poslušnost nade vše, a Zákon si žádal, aby démona za narušení hranice potrestal. Což se nestane, pokud tu bude postávat, zatímco netvor se vrátí zpátky do moře. Ashok uhodil válečníka hřbetem ruky do úst tak silně, až mu uvolnil několik zubů v čelisti. Důstojník upadl do písku a zakňoural.

„Kde?“

„Viděli jsme ho ve skladišti!“ ozval se mladý voják dřív, než mohl Ashok havildara nakopnout. Ukázal na jeden z větších požárů. „Za tamtou budovou. Když jsem démona viděl naposledy, mířil na území bezkastých, tím směrem.“

Bezkastí nebyli lidé, nýbrž majetek, skutečným lidem se však podobali natolik, že mořský démon patrně nepozná rozdíl. Ashok mohl jen předpokládat, že nelidé chutnají démonovi stejně jako skuteční lidé.

„Byl obrovský! Musel se sehnout, aby prošel velkými vraty skladiště.“ Mladý voják zvedl ruku co nejvýš, vysoko nad hlavu, a dokonce se zvedl na špičky.

Nayak byl vysoký, vlastně skoro stejně vysoký jako Ashok. I kdyby vzal v úvahu, že v hrůze z netvora trochu přeháněl, znamenalo to, že démon je velký. Větší démoni, kteří se obtěžovali vylézt na břeh, byli mimořádně krvelační a jejich nájezdy často trvaly i celé roční období. Jestli ho Ashok dnes v noci nezastaví, bude v plenění pokračovat noc za nocí, dokud nebude zabit nebo nasycen. Několik minut ještě potrvá, než ho jeho padesátičlenný doprovod dohoní, a až dorazí, bude příliš udýchaný, než aby mu okamžitě k něčemu byl. Démon příchod tolika vojáků určitě vycítí a mohl by se rozhodnout zmizet. To mu Ashok nemohl dovolit.

„Blíží se posily. Pověz risaldarovi, který jim velí, že jsem vyrazil za ním.“

„Sám?“

Ashok tasil z pochvy u opasku čepel předků velkého rodu Vadal. Angruvadal byl nedočkavý. Meč uchovával bojové instinkty všech mužů, kteří ho kdy nesli do bitvy, a to v kovu tak černém, že absorboval světlo, a tak ostrém, že dokázal proniknout kůží démona. Nayak si uvědomil, co má před sebou, a zděšeně ucouvl.

Nikdy nejsem sám.

* * *

Žár byl tak prudký, že bylo obtížné se k sílícímu požáru vůbec přiblížit. Mezi skladištěm a hořící chatrčí se mihla černá silueta. Ashok by se za netvorem pustil přímo, jeho kůže však nebyla ani zdaleka tak odolná jako ta jeho kořisti. Navzdory tomu, že démoni trávili životy pod vodou, oheň jim zjevně nijak neubližoval. Ashok běžel podél břehu, skákal z kamene na kámen a hledal cestu plameny. Do bot mu natekla kalná slaná voda a on proklínal hlupáky, kteří založili osadu na tak špinavém místě.

Většina obyvatel uprchla nebo zahynula. Démon si už jen pohrával s opozdilci a snažil se nasytit, než se vrátí zpět do hlubin. To Ashokovi na démonech vždy připadalo tak podlé. Zahlédl ho, když skákal přes lanový most, opět ho ale ztratil v kouři. Pustil se za ním po úzké lávce a horký vzduch ho přitom pálil v očích. Ashok se zastavil a uvázal si kolem spodní části obličeje šátek v marné snaze odfiltrovat kouř. Bylo logické, že netvor bude ve výhodě. Démoni dokázali dýchat vzduch i vodu, jaké problémy by jim tak mohl dělat kouř?

Ashok si zvolil cestu a vyrazil dál do bludiště propojených chatrčí a konstrukcí. Chatrný most se divoce houpal, jak po něm utíkal. Dorazil na pevnou plošinu a příhodný poryv větru mu dovolil zhluboka se nadechnout víceméně čistého vzduchu a zároveň mu pročistil výhled. Kolem se protlačilo několik kašlajících přeživších, kteří začali slézat dolů po žebřících. Jeden se zoufale vrhl do černých vln. Bylo pošetilé se pekla byť jen dotknout, bylo tu ale natolik mělko, že se dělníka nic nepokusilo okamžitě sežrat. Dnes v noci vylezly noční můry z oceánů na souš.

Učili ho, že démon se nejlépe stopuje podle chaosu, který po sobě zanechává. Kdekoli se démoni objevili, způsobili jatka. Byli živoucím ztělesněním zkázy. S mečem v ruce se Ashok vydal přes plošinu a sledoval cestu vyznačenou krví a odhozenými částmi těl. Démoni zůstávali neustále v pohybu, a jak se přesunovali z místa na místo, těla obětí rádi nosili s sebou a ohlodávali je, dokud nenašli někoho jiného, koho by mohli rozsápat. Jakmile se nacpali k prasknutí, obvykle se zastavili na dost dlouho, aby to, co právě sežrali, vyvrhli a udělali si tak místo pro další žrádlo. Ležela tu noha se stále nazutým sandálem. Na hromadě neidentifikovatelných orgánů se válelo několik ukousnutých prstů. Byl na správné stopě.

Cestička vedla přes další úzký most. Škvírami mezi prkny byl vidět příboj. Jediné, co ho dělilo od zlého moře, byly rozviklané nosníky a hnijící dřevo. Byla to natolik děsivá představa, aby přiměla zaváhat i muže beze strachu. Jak mohl kdokoli, i ti nejnižší z nejnižších, takto žít? Potom se vlna stáhla zpátky do moře, odhalila třpytivý písek a Ashokovi se vrátila sebedůvěra.

Největší seskupení plošin bylo úmyslně odděleno od zbytku osady. Byla to její nejstarší a nejvíce matoucí část, kde se chatrče a další budovy po celé generace nahodile stavěly ve vrstvách jedna na druhou. Nezáleželo na tom, na území jakého rodu se nacházel. Čtvrtě bezkastých působily všude stejně, jako by jejich sešlé domy byly na pokraji zhroucení a všude vládla špína. Zákon nařizoval, že obytné prostory nedotknutelných musí být odděleny od obydlí opravdových lidí. Z tmavého nebe pršel žhavý popel a několik dalších budov ve čtvrti bezkastých vzplálo. Ashok se ukryl za rohem chatrče a naslouchal. Slyšel vřískot. Byl to strašlivý zvuk, ze kterého tuhla krev v žilách. Doufal, že démon zaútočil na prase, protože něco takového by nikdy nemělo vyjít z lidského hrdla, a to bez ohledu na to, jak nízké postavení člověk zastával.

S Angruvadalem nízko u boku se Ashok vydal k potemnělým budovám, odkud křik doléhal. Ozvalo se odporné prasknutí a zvuk nečekaně ztichl. Ashok strnul.

Démon o něm věděl.

Obrovská chatrč byla dost velká na to, aby pojala tucty bezkastých. Ashokovy oči nedokázaly úplně proniknout stíny uvnitř, poznal ovšem, že ho démon sleduje. Věděl, že uvidí vysokého muže, štíhlého a houževnatého, oděného v šedě nalakované plátové zbroji vykládané stříbrem a spojené kůží a hedvábím. Muže, který se zas tolik nelišil od lidí, které už zabil, a sotva představoval hrozbu pro něco tak silného jako slon. Jenže na rozdíl od ostatních necítil tento muž vůbec žádný strach.

Chatrčí se proplazilo něco mohutného a hladkého, černějšího než okolí. Objevil se třpyt, jak se světlo z ohně odrazilo od skoro neproniknutelné kůže. Démon nevyrazil do otevřeného prostoru a nepokusil se ho hned sežrat, jak Ashok doufal. Posledního démona, s nímž bojoval, zaskočil tak, že před jeho útokem uhnul stranou a rozpáral mu břicho Angruvadalem. Tenhle démon nebyl tak hloupý. Ne… Tenhle démon poznal, že se tento konkrétní člověk nějak liší od ostatních. Pochopil, že tento člověk není kořist.

Oba měli v krvi magii.

Černá silueta se pomalu zvedla ze země a zvědavě se přesunula vpřed a na světlo. Démon se pohyboval plynule jako tekoucí olej. Musel natočit svá široká ramena, aby prošel dveřmi. Když se otřel o měkké dřevo, jeho jako břitva ostrá kůže ho rozřezala na kousky. Venku na plošině už se démon nemusel hrbit. Vypnul se do plné výšky a vztyčil se nad Ashokem. Mladý nayak na okraji džungle při odhadu démonovy velikosti vůbec nepřeháněl. Spatřit démona na souši byla vzácná zkušenost. Většina lidí za celý život žádného ani nezahlédla. Ashok doposud viděl čtyři a tenhle byl zdaleka největší.

Démoni měli nejrůznější tvary a velikosti a šeptalo se, že se ve vlnách dají spatřit skutečně obrovská stvoření, on však zatím bojoval pouze s démony, kteří připomínali lidi – tedy z velké části… i když každý byl nějak překroucený. Tenhle byl příliš vysoký, měl až nepřirozeně protáhlé paže a dlouhatánské prsty zakončené černými hroty. Byly tři, doširoka roztažené a spojené průsvitnou blánou. Nohy měl zase krátké, obludně křivé. Jeho hlavu tvořila hrouda prakticky bez rysů, tedy až na vodorovnou linii, která ji dělila napůl.

„Démonům patří oceán. Souš patří lidem. Tak to stanovuje Zákon.“ Ashok pomalu zvedl paži a odhalil čepel z černé oceli.

Čára na jinak prázdném obličeji se rozdělila a odhalila zuby, černé, lesklé a ostré jako zbytek démonova těla. Vyrazil zasyčení, které bylo překvapivě suché a chraplavé. Byl to první zvuk, jaký Ashok kdy slyšel démona vydat. Musel poznat meč, který zabíjel jeho druhy už od Věku králů.

„Trestem za narušení hranice je smrt, a to platí pro obě strany.“

Teď pochopili jeden druhého.

Démon vyrazil pryč.

Ashok se pustil za ním.

Démoni byli rychlejší než lidé, jenže ochránce nebyl obyčejný člověk. Dostihl démona dřív, než stačil oběhnout chatrč bezkastých, a udeřil. Nic na světě nebylo ostřejší než čepel předků, démonovi tak snadno rozřízla hřbet. Řídká bílá krev z něj vystříkla v gejzíru, jako by byla silně natlakovaná. Tak hluboká rána by normální lidskou bytost zabila, démona pouze zabolela.

Otočil se a ohnal se po něm, ale Ashok před drápy uhnul a ty zcela zničily stěnu chatrče.

Démon se pohyboval rychle jako blesk a znovu a znovu útočil. Ashok ustupoval a natáčel se tak, aby se výpadům vyhnul, jiné odkláněl mečem. Démonovy drápy a kosti byly tvrdší než ocel, skoro stejně tvrdé jako jeho starověký meč, a kdykoli na sebe narazily, do vzduchu vylétly žhnoucí jiskry. Ashok se o meč nebál. Odštěpky létaly jen z kostí démona, jeho meči totiž nemohlo ublížit nic než nečestné jednání.

Sám svedl boj se třemi démony, které i porazil, nositelé Angruvadala jich však dohromady zabili skoro stovku, a třebaže jejich vzpomínky nebyly úplně zřetelné, jejich instinkty zůstávaly a teď patřily jemu. Démonovy nevyzpytatelné výpady proto očekával, skoro předvídal.

Ashok se vyhnul mocnému úderu a na oplátku přejel démonovi hranou meče nahoru po paži. Po tváři se mu rozstříkla bílá krev. Démoni neměli žíly a tepny jako lidé. Jejich končetiny tvořily pevné flákoty tuhého masa, bílého jako sníh a nasáklého řídkou krví. Jenže stejně jako u člověka je stačilo donutit krvácet a začali slábnout. Ochránce zaútočil a při výpadu vrazil démonovi několik palců černé oceli mezi pružná žebra. Proniknout k životně důležitým orgánům bylo obtížné, a ani po jejich probodnutí neumírali démoni rychle. Netvor se stáhl z dosahu meče.

Jestli démoni cítili bolest, nikdy to na sobě nedali znát. V tomhle ohledu byli jako ochránci.

Netvor uskočil do strany, prolétl zábradlím a zřítil se o úroveň níž. Ashoka napadlo, že by ho mohl nechat jít. O tom, jak těla démonů fungují, se vědělo velmi málo, takže ho možná zranil dost vážně na to, aby se někam odplížil a zdechl… Jenže Zákon hovořil jasně. Trestem byla smrt, takže si musel být jistý. Pokud se démon nebude moct vrhnout rovnou do hlubin, zamíří k příboji. Právě tam se jejich světy setkávaly, na území nikoho, jenže už v hloubce, kde si člověk neviděl na nohy, číhalo zlo. Tam by byl vetřelcem Ashok, musel ho tedy do té doby chytit.

Ashok se bez sebemenšího zaváhání vrhl za démonem. Jeho boty pevně dopadly na dřevo, ve kterém stále cítil vibrace prchající stvůry. Tohle patro bylo tmavší a vlhčí, visela tu lana a mokré sítě a páchlo to tu rybinou. Jenom bezkastí se živili nečistými zvířaty z oceánu. Mezi sloupy a konstrukcemi se táhly chodníky. V každém koutě byla lůžka z blechami prolezlé slámy. Tohle místo bylo odpornější než ošklivé chatrče nahoře. Dokonce i bezkastí měli svoji hierarchii. Jak hluboko tedy musel někdo klesnout, aby se propadl mezi nejnižší z nich?

Přímo před ním se ozvala rána a výkřik. Ashok vyrazil po chodníku a proběhl závojem kouře a popela shora a oparem slané vody zdola. Z odhozených odpadků tu u podpěrného sloupu horní budovy někdo postavil přístěnek. Ve stěně zela díra v místě, kde ji prorazil démon.

Uvnitř přístěnku se choulilo několik žen a dětí; byly špinavé, otrhané a hubené. Nedotknutelní se schovali v naději, že je démon mine, místo toho se mu ocitli přímo v cestě. Bezkastý stařec, drobný a vzdorný, byl tím jediným, co stálo mezi netvorem a jeho oběťmi. Ashok nikdy netušil, že i nelidé umí projevit skutečnou odvahu, tenhle bezkastý nuzák ale bránil chatrč jako válečník Kapitol.

Ashok si ovšem všiml, že starý bezkastý odráží démona oštěpem. To bylo hrubé porušení Zákona.

Démon srazil oštěp stranou a starce spolu s ním. Rozdrtí schoulené lidi jen tak ze zášti, než se vrhne do příboje dole. Ashok se k němu však dostal dřív a vrazil mu Angruvadala skrz hřbet do břicha.

„Neměl jsi sem chodit, démone,“ řekl, když z něj meč vytrhl a z démona vyhřezla jeho večeře ze zčásti strávených osadníků.

Netvor se prudce otočil a ohnal se po něm. Ashok se přikrčil a úder roztříštil několik nosníků. Ochránce bodl vzhůru a vrazil démonovi meč podpažím hluboko do hrudní dutiny. Jestli to tak půjde dál, chatrč se zhroutí, a jeho úkolem nebylo zbytečně zabíjet majetek rodu Gujara. „Vypadněte,“ poručil Ashok bezkastým, když zatlačil démona zpátky a přirazil ho ke sloupu.

Avšak místo aby nelidé uprchli, huhlali a vřískali na něj svým drsným, nesrozumitelným dialektem. „Jsou dva!“

„Za tebou!“ Jedno z dětí ukázalo směrem, odkud přišel.

Varoval ho i meč. Ashok se pod prudkým náporem instinktů a pudu sebezáchovy vrhl stranou. I tak se o něj otřela černá šmouha démonského masa. Plátová zbroj ochránila jeho hruď, jenže tam, kde mu horká kůže přejela přes obličej, se z rozdrásané kůže vyvalila krev.

Dva démoni!

V tu chvíli se na něj oba velcí tvorové vrhli, sekali po něm a chňapali. Měli stejný tvar a byli i stejně velcí a krutí. Podobné výzvě ještě nikdy nečelil, meč ovšem ano a prozradil mu, co má dělat. Ashok sekal a tančil mezi končetinami a maloval krví a jiskrami z kostních úlomků. Každému zasadil tucet čistých úderů, jediný by přitom zabil člověka. Démony to sotva zpomalilo.

Dráp mu proděravěl zbroj a zařízl se mu do levé paže. Další dráp ho škrábl do tváře. Čerstvá bolest donutila Ashoka soustředit se. Nebyl schopen strachu, dokázal si jen chladně spočítat své šance, a ty nebyly dobré. Aspoň že už se první démon nesnažil utéct.

Démoni byli větší a silnější, Ashok ovšem zůstával v pohybu a snažil se udržovat ta divoká stvoření jedno před druhým, aby musel čelit pouze jednomu útoku. Chyběl mu ale prostor k manévrování. Bezkastí se dali na útěk nebo slézali dolů po visících sítích jako opice. Shora se ozvala hlasitá rána, jak na střechu improvizovaného přístřešku dopadl hořící trám. Ashok uposlechl instinkty, vyskočil vzhůru, prorazil tenká prkna a svrhl plameny na démony.

Neměli žádné viditelné oči, zdálo se však, že je požár oslepil. Ashok vrazil jednomu meč do pánve, druhého pak nabral ramenem a vyvedl ho z rovnováhy. Démonská kůže mu sedřela ozdobné řezby ze zbroje a následně mu podrápala i nyní odhalenou paži. Na stvoření z mořských hlubin byl démon pozoruhodně suchý a horký. Ashokův plán vyšel. Netvor zavrávoral, propadl stěnou nuzné chatrče a zřítil se do zavěšených sítí. Jak se zmítal, dál a dál se do nich zaplétal.

Když Ashok uviděl, kde zůstal viset, přeskočil na sítě nad démonem, jednou rukou se chytil hrubého konopného lana a pohupoval se na něm v ohnivém větru. Pořád se musel vypořádat se dvěma démony – s tím na plošině za sebou a s tím, který se zmítal pod ním; to ale trvalo jen zlomek vteřiny, Ashok totiž sekl do provazů, všechny je na jedno máchnutí přeťal a zapleteného démona shodil dolů na pobřeží.

S žuchnutím přistál na kamenech. Ashok pohlédl dolů a zjistil, že i když sebou démon pořád cuká, z rozražené tvrdé lebky mu vytéká bílá krev. Doufal, že je po něm.

Vyšplhal po provazech nahoru a překulil se na plošinu. Požár se mezitím rozšířil. Ozvala se rána, jak druhý démon vyskočil vzhůru a dopadl vedle něj. Ashok zaútočil. Démon vykryl jeho paži úderem, který by zabil býka. Ashokovi praskly kosti a jeho posvátný meč odskákal po podlaze.

Zatracená ztráta krve… Musel být zraněný hůř, než tušil. Meč mu z ruky ještě nikdy nevypadl. Obrátil se na Srdce hory, aby zastavil krvácení, a zvedl se na nohy, jenže démon udeřil znovu a tentokrát takovou silou, že mu zprohýbal šedé pláty na zbroji a prohodil ho stěnou chatrče.

Ochránce přistál v oblaku třísek. Chatrč okolo něj hořela. Plameny olizovaly stěny, zatímco se plazil ke svému meči. U podlahy bylo pořád dost vzduchu, hruď mu však svírala taková bolest, že na tom sotva záleželo. Druhý démon ho následoval, jeho prsty s blánami se tiše sunuly po dřevě a hrouda jeho hlavy rozhoupala a rozcinkala řetězy a háky u stropu.

Démon se k němu dostane dřív, než se on dostane ke svému meči.

Netvor se sehnul, zaryl mu drápy skrz zbroj a oděv do masa, zvedl ho ze země a kouřem si ho přitáhl k černým zubům. Z ran na zádech Ashokovi prýštila krev, on však bolest ignoroval, bojoval dál a loktem udeřil démona do silné lebky. Jenom tak přišel o další kus kůže. Netvor ho zvedl do výšky a praštil s ním o zem tak tvrdě, že prorazil podpěrný sloup.

Angruvadal se nacházel těsně z dosahu. Ashok ležel s vyraženým dechem na zádech a mračil se na blížící se smrt.

V tu chvíli z kouře vyrazil starý bezkastý, nesrozumitelně zařval a bodl démona nelegálním oštěpem do hřbetu. I ta nejkvalitnější ocel by měla problém kůži démona prorazit, takže tahle zbraň jen neškodně odskočila. Démon otočil hroudu bez očí, která byla jeho hlavou, k bezkastému, aniž by si uvědomil, že nečlověk nepředstavuje žádnou hrozbu, nýbrž pouze krátké rozptýlení. To Ashokovi stačilo, aby se překulil a vrhl se po svém meči.

Zrovna když prsty obemkl Angruvadalův jílec, obrátil se démon zpátky, aby ho dorazil. Úhel to byl sice nešikovný, jenže Ashok měl zoufalou sílu a ten nejostřejší meč, jaký byl kdy vykován. Černá kůže povolila, vytvrzená kost se roztříštila a démon se překotil, jak mu v třpytivě bílém gejzíru odpadla noha.

Ochránce se namáhavě vyškrábal na nohy. Teď se naopak plazil démon. Jedna paže visela Ashokovi ochable u boku, nicméně on uměl bojovat oběma. Začal démona metodicky sekat na kusy.

Démon se přetočil a zvedl jeden spár, jako by žadonil o milost. V hroudě jeho hlavy se otevřela štěrbina a vyhrnuly se z ní cizí zvuky, série nesrozumitelného syčení a bublání. Ashok se na okamžik zarazil. Netušil, že démoni mají vlastní jazyk. Neexistoval způsob, jak zjistit, co říká, a ani na tom nezáleželo, Zákon v této věci hovořil jasně.

„Jsi vinen nepovoleným překročením hranice.“ Potom se Ashok rozmáchl a usekl démonovi obrovský kus z vrcholku hlavy.

Ozvalo se prasknutí, jak povolily další vzpěry. Podlaha se silně naklonila na stranu. Ashok zvládl překonat neuvěřitelnou bolest a zotavit se ze zranění, která by normálního člověka ihned zabila, to však neznamenalo, že mohl dýchat kouř nebo přežít zhroucení hořícího dřevěného domu. Nastal čas přenést boj jinam. Ashok se opřel nohou do umírajícího démona a shodil ho přes okraj plošiny.