Peter F. Hamilton: Exodus – Archimédovy stroje

Exodus z umírající planety Země započal před čtyřiceti tisíci lety. Lidstvu nezbyla jiná možnost, než se nalodit na vesmírné koráby a hledat nový domov nekonečně daleko mezi hvězdami.

ANOTACE:

Exodus začal před čtyřiceti tisíci lety. Lidstvo postavilo flotilu archolodí a uprchlo z umírající Země, aby hledalo nový domov mezi hvězdami. Tyto lodě, pohybující se téměř rychlostí světla, dokázaly za několik generací překonat obrovské vzdálenosti. Mnohé z nich se v kosmickém prázdnu navždy ztratily, ale jedna flotila objevila obyvatelné světy daleko v hvězdokupě Centauri. Další archy se poté vydaly na dlouhou cestu k tomuto novému světu.

O tisíce let později Centauri vzkvétá a první osadníci se proměnili ve vyspělé bytosti zvané Celestiálové. Rozdělili se do pěti Dominií, z nichž nejmocnější je Koruna, aliance pěti rodů ovládajících rozsáhlé oblasti hvězdokupy. Nově příchozí z arch však po probuzení z hibernace zjišťují, že Celestiálové vládnou krutě a nemilosrdně.

Jedním z těch, kdo se s útlakem nehodlá smířit, je Finn, narozený na světě pod správou Korunního dominia. Nikdy nepoznal Zemi, ale sní o možnostech, které skrývá vesmír za hranicemi jeho domova.

Stává se Poutníkem, členem skupiny odhodlané hledat pro lidstvo nové šance a budoucnost.

INFO O KNIZE:
Vydá: Planeta9, 8/2026
Překlad: Petr Kotrle
Vazba: brožovaná
Počet stran: 990
Cena: 899 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:

1

FINBAR CHARLES LOUIS GRIFFIN JALGORI-TOBU (pro přátele Finn) si předsevzal, že za žádných okolností nebude křičet. To uspokojení svým věznitelům neposkytne. Proto zůstával zticha, když ostrým nožem prořezávali jeho špinavou jednodílnou termoregulační kombinézu, a zatínal zuby pokaždé, když mu ostří zajelo do kůže. Necukal sebou ani potom, když jeho nahé tělo přimáčkli k zemi a spoutali mu zápěstí a kotníky. Odmítl skuhrat bolestí, když ho vlekli nahoru na střešní přistávací plošinu a schválně mu nechali holeně otloukat o kovové schody. Jeho ústa zůstala pevně zavřená, když ho hodili na čistě funkční podlahu ladně tvarovaného výsadkového letounu, který na plošině čekal.

Finn nevěděl, jestli je za tím vztek vyvolaný zradou nebo tvrdohlavost, za niž ho rodina vždycky plísnila, ale podařilo se mu mlčet po celou dobu letu, kdy musel snášet ponížení, že si z něho dělají podnožku pro boty – podnožku, do níž pro zábavu kopali.

Několik hodin po startu, když byli na jižní polokouli Anooshi a letěli osm kilometrů nad Camurdyho horami, se zadní rampa spustila a dovnitř vtrhl mrazivý vítr. Věznitelé si nasadili kyslíkové masky a smáli se tomu, jak Finn lapá v nebezpečně řídkém vzduchu po dechu. Ubránil se křiku dokonce i ve chvíli, kdy ho na rampu odtáhli. Pak přišel poslední kopanec a on se překulil přes okraj do průzračné noční oblohy.

Viděl, jak se deltovitý tvar letounu rýsuje proti zářivým oblakům Poseidonovy mlhoviny, jež vyplňovala nebe nad Anooshou. Pod trupem mizejícím v dálce se rozhořel jasně oranžový puls. Pak už se Finn řítil terminální rychlostí k rozeklaným, na vrcholcích zasněženým horám pod sebou.

A tehdy začal vřískat.

*

KOSMICKÁ LOĎ ALUMATA byla elegantní artefakt z leštěného bílostříbrného kovu tvořený dvě stě metrů dlouhou, válcovou technickou sekcí, z níž vybíhaly vlnité paprsky měděného odstínu, které ji spojovaly se širokým obytným prstencem. Do trupu byly zasazeny mělké obrysy fototermálních zářičů, které temně rudě žhnuly, jak se zbavovaly nadměrného tepla z vnitřních zařízení.

Usazený na pohovce v salonku na předním konci prstence, kde stěnu tvořilo zakřivené okno z ultrapevného diamantu, Makaio-Yalbo, archón Nynější a věčné královny Wynidu, hleděl na dramatický výjev skýtaný mlhovinou Diův sloup, do níž byla kosmická loď ponořená. Jediným viditelným zdrojem světla byla nedaleká hvězda Tinaja. Za ní vířily extravagantní modré, zelené a červené odstíny vláken mlhoviny ve složitých, nepravidelných obrazcích, jimž trvalo tisíce let, než se kolem sebe obtočily, jak se pomalu rozpínaly od dávného explozního jádra.

Makaio-Yalbo navštěvoval soustavu Tinaja jen vzácně. Jako jeden z královniných šéfů špionáže měl za úkol pokrývat Kelowanskou soustavu. Ale toto setkání bylo dohodnuto před pěti lety, když dostal nečekanou zprávu od Oloma, archonta Kacířského dominia, který měl podobné pověření. Byla to velká časová investice. Cesta nebeskými branami, jež propojovaly Kelowan a Tinaju, zabrala na palubě Alumaty jen několik týdnů relativistické dilatace času, ale venku uplynuly bezmála dva roky. Po příletu k Tinaje jim pak trvalo deset dní urazit něco přes astronomickou jednotku, sto padesát milionů kilometrů, od nebeské brány do libračního centra plynného obra – místa natolik vzdáleného, že je náhodou nemohl nikdo pozorovat. Takové setkání dominiálních archontů bylo mimořádně vzácné; za normálních okolností spolu byli ve styku prostřednictvím zabezpečených šifrovaných zpráv v předem dohodnutých mrtvých schránkách. Právě vzácnost byla důvodem, proč Makaio- -Yalbo na pozvání bez otázek přistoupil. Archón
Kacířství se zjevně domníval, že je to mimořádně důležitá záležitost. Což byla sama o sobě znepokojivá myšlenka.

Rotace obytného prstence Alumaty pomalu vynesla do výhledu Héliové moře – zvlněnou onyxovou skvrnu, křehce prorostlou červeným filigránem, natolik hustou, že se dala na pozadí měňavého svitu mlhoviny snadno zaměnit za pevné těleso. Byla to astronomická anomálie a pohled na ni se Makaiovi-Yalbovi nikdy neomrzel: unikátní zóna s vysokým obsahem hélia 3, moře plynu o průměru poloviny světelného roku, pozůstatek mininovy. Nikdo z astronomů celestiálských dominií v hvězdokupě Centauri nechápal mechanismus vzniku takové novy. Přesto se nějak stalo, že makroplaneta z plynného hélia, která svou hmotností čtyřtisíckrát převyšovala starý Jupiter, ale pořád byla příliš malá na zažehnutí fúzní reakce, vybuchla a vyvrhla oblak, který byl pro Korunní dominium tak důležitým zdrojem.

Flotily velkých sběrných lodí patřících pěti královským rodům hélium nabíraly při letech trvajících desetiletí a odvážely k Tinajině nebeské bráně, odkud se distribuovalo k hvězdám Korunního dominia. Hélium 3 používaly jako fúzní palivo všechny civilní a komerční kosmické lodě v hvězdokupě Centauri, stejně jako fúzní generátory zásobující energií obyvatelné světy v dominiích. To, že Korunní dominium mělo HelMoře ve svém teritoriu, poskytovalo ekonomický zdroj, který mu mnoho dominií závidělo.

„Je to úžasné,“ řekl Faraji. „Už chápu, jak to myslíš.“

Makaio-Yalbo se toporně otočil a zadíval se na svého syna, který seděl na pohovce vedle něho. Chlapci bylo sedm let a jako všichni Imperiální celestiálové už téměř dosáhl plného vzrůstu. Na výšku měřil přes dva metry, třebaže mu doposud zůstával dětsky útlý trup; začne se rozšiřovat, až mu bude víc než deset a puberta spustí závěrečnou růstovou fázi jeho vačnatčího lůna.

„Je to něco, co si obdiv zaslouží, ne?“ uznal Makaio-Yalbo. „Aby tma přitáhla oko, musí mít specifickou majestátnost.“

„To ano. Bylo HelMoře vždycky tak tmavé?“

Makaio-Yalbo musel vynaložit úsilí, aby se nad takovou otázkou nesouhlasně nezamračil. „Přibližně ano. Myslím, že před čtyřmi tisíci lety, když jsem je uviděl poprvé, bylo možná ještě tmavší. Ale nostalgie realitu vždycky zveličuje.“

Faraji se zářivě usmál. „Kolik těl už jsi měl – vlastně kolik těl jsme měli?“

„Důležitá není kvalita sklenice, ale pouze vína, které je v ní.“

„Dobře. Určitě to bude nějakých sedmdesát nebo osmdesát. Mám pravdu?“

„Asi ano.“

Úsměv se ještě zvětšil. „A já budu další.“

„Jistě.“

„Kdy? Kdy budu tebou? Chci říct, kdy zdědím mentalinii?“

Makaiovy-Yalbovy ruce se samy od sebe zvedly, aby pohladily složité konfigurace krevnatce, jež mu vyrůstaly z hlavy v posledním rozpuku, jenž předjímal blížící se smrt. Biotechnologie příbuzná vápníku se v uplynulých osmnácti měsících pod jeho vedením rozšiřovala, až zakryla většinu lebky a lící a ponechala volná pouze ústa, nos a oči. Od tohoto základu se odvíjela koruna vroubkovaných rohů, které se obtáčely kolem sebe a zdobily soustavu povrchových trhlin jemnými odstíny tyrkysové a zlaté.

Zbytek jeho těla byl pod formální tógou, kterou měl na sobě, protkaný výrůstky krevnatce úplně stejně. Pohybovat rukama a nohama pro něho bylo čím dál obtížnější, jak se po nich krajkovitě šířil dál. Během několika let postup krevnatce zcela dokončí pohlcování jeho těla a nastane okamžik, kdy svou mentalinii věnuje Farajiho tělu a stane se Makaiem-Farajim. Všechno, čím byl, bude pokračovat v novém těle a zajistí athanasii. A chlapcův nedospělý prvoinstanční osobnostní prvek měl pravdu: předchozích tělesných hostitelů bylo sedmdesát sedm. Leží v hrobce rodu Gazizů, kde se k nim po dokončení nástupnictví připojí současné hostitelské tělo, čerstvě pohřbené ve vlastním mauzoleu z krevnatce. Bude to osmé takové krevnatcové pohřbení, což je překvapivé. Makaio-Yalbo vždy považoval symbionta za módní výstřelek, udržel se však mnohem déle, než čekal. Královnám Korunního dominia se líbil stále, a tak je všichni ostatní poslušně následovali.

„Brzy,“ odpověděl Makaio-Yalbo.

„Jistě, ale…“

„Dost. Raduj se z vědomí, že ze všech tvých bratrů jsem si jako hostitele vybral právě tebe.“

„Jsem ti velice vděčný, otče,“ řekl obdivně Faraji.

„Dobře.“ Makaio-Yalbo položil ruku na jednu z malých kontaktních bulek po straně pohovky. Přes neurální indukční plošku ve středu dlaně do něho začaly proudit informace. Vědomosti skutečně nebyly tak zřetelné jako dřív, nebo se mu to jenom zdálo? Rozhodně to bylo znamení, že v tomto těle žil příliš dlouho. Ale v jeho oboru bylo obtížné najít si čas na přestěhování. A tato nečekaná cesta tomu nepomohla.

„Myslím, že se blíží loď,“ promluvil Makaio-Yalbo.

Faraji se zamračil. „Myslíš?“

V jeho mozku se rozvinul základní sken prostoru kolem Alumaty, podobný kouli tmavé vody. Klouzal jím neostrý bod, tak bezvýznamný, že by jej mnozí považovali za chybu.

„Jak ironické,“ zamumlal Makaio-Yalbo. „Páv, který své peří schovává.“ Vzhlédl k oknu salonku a ukázal na potrhanou červenou kudrlinku v zářící mlhovině.

Na jejím pozadí se objevil malý světlý ovál, nyní zřetelný, když z jeho povrchu vyprchala tma. Zatímco se dívali, jak zpomaluje na setkání s jejich lodí, s lehkostí kapaliny začal měnit tvar. Než dokončil brzdění a zastavil v kilometrové vzdálenosti, změnil se v protáhlý kužel, jemuž ze základny vyrůstala koruna deseti bodců, které se stáčely rovnoběžně s hlavní hmotou. Makaio-Yalbo zjistil, že ho na tom tvaru něco vnitřně zneklidňuje – nepochybně proto, že špička každého bodce neochvějně mířila na Alumatu.

„To je fakt hustý,“ okomentoval nadšeně Faraji.

„Každé dominium vyniká v nějakých oborech.“ Ale ani on se při pohledu na loď Kacířského dominia neubránil obdivu. Možná v tom byla i špetka závisti; loď byla skoro dvakrát delší než Alumata, což svědčilo o tom, jak si svého archonta cení. Jenže Kacířství nemělo tradiční válečné lodě, proto byla jednotlivá plavidla vybavena silnými obrannými systémy.

„Naše mezihvězdné lodě jsou ale dobré, ne?“ zeptal se Faraji.

„Jistě. Obzvlášť válečné loďstvo.“

„Půjdeme k nim?“

Makaio-Yalbo zaváhal. Ty bodce… „Ano.“ Znovu položil ruku na komunikační bulku a dal síti Alumaty za úkol dohodnout s návštěvníkem spojovací protokol.

„Co tedy uděláme –“ začal Faraji.

Makaio-Yalbo zvedl ruku. „Okamžik, prosím. Musím se připravit. Archón Kacířství může být těžký oříšek.“

„Použiješ žokeje?“

„Ano. Pomůže mi to soustředit se.“

„Když budu upřímný, otče, nechápu, co se tím může změnit. Jsi nejspíš nejklidnější člověk v celé hvězdokupě Centauri.“

„Nemusíš mi pochlebovat. Už tak jsi mou součástí. Budeš mnou.“

Faraji pokrčil rameny.