S Ondřejem Kocábem o Smyčce Urobora, vlastní tvorbě, čtenářství a černém čaji

Publikováno: Autor:

„Tvorba mi umožňuje lépe pochopit sebe samotného i okolní svět, a to na hlubší úrovni, než mi poskytuje četba knih,“ říká Ondřej Kocáb v rozhovoru.

Teprve vloni spatřila světlo světa první samostatná kniha Ondřeje Kocába – Smyčka Urobora. Autor však – posilněn notnou dávkou pořádně silného černého čaje – po poli tuzemského hororu zdatně kličkuje už řadu let a zanechal za sebou nemálo rozmanitých stop v podobě povídek. Mohli jsme na ně narazit v knihách Rozpolcení, České temno, Smečka či Kronika smrti, přičemž některé z autorových textů bodovaly v soutěžích HorrorWebu či O krvavý brk.

Tvoje cesta k samostatné knize byla docela dlouhá a klikatá, jaké překážky tě zdržely nejvíce?

Smyčka Urobora vznikla částečně plánovaně a částečně náhodou. Dopsal jsem v roce 2020 jistou novelu a uvědomil si, že má podobnou myšlenku jako jeden můj další text, ukrytý ve tmě šuplíku. Jak už to bývá, dvě věci se rázem propojily a v hlavě mi rázem vykrystalizoval celý koncept knihy. Brzy nato jsem však dokončoval studium a řešil další osobní krize. V takovém období se nikdy netvoří dobře. Toliko k prvnímu zdržení.

Po přibližně roční pauze, kdy jsem ze sebe nahromaděné negativní emoce potřeboval dostat ven, se mi konečně podařilo dopsat i zbylé dvě novely a dal rukopis přečíst betačtenářům. Někteří byli rychlí. U jiných jsem čekal necelý rok a stejně se nedočkal. To mě zamrzelo, ale nakonec jsem i tak poslal knihu do nakladatelství Golden Dog. Nicméně jsem se trefil do období, kdy toho měli v nakladatelství nad hlavu a já si díky tomu počkal ještě o celý další rok déle, než je běžně zvykem. Teprve poté si nakladatel Martin Štefko můj rukopis přečetl a já se dozvěděl, zda ho přijme k vydání. :)

Inu, přijal. Ale jelikož jsem raději důkladný, posunulo se vydání knihy ještě o další cca čtvrtrok. Odměnou za mou trpělivost však je, že jsem s knihou spokojený. A pevně věřím, že čtenáři budou po tak dlouhém čekání spokojeni také!

Jaké jsou tvé zkušenosti s počátky publikování? Je něco, čeho by se prvoautoři podle tebe měli vyvarovat, nebo čeho naopak využít?

Převážně kladné. Jako autor jsem během pár let vyrostl na literárních soutěžích a dostal se tak do úzkého literárně-horrorového povědomí, což bohatě stačilo. Nikdy jsem si neprožil posílání rukopisu do nakladatelství, abych se záhy dozvěděl, že horror smrdí. Poslední dobou trochu experimentuju, ale jinak jsem vždy šel na jistotu. Popravdě, letošní Halloween to už bude deset let od chvíle, kdy jsem se dočkal své úplně první publikace povídky (a to v zaniklém časopise Howard).

Co se týče začínajících autorů, předpokládám, že nějakou tu veřejnou publikaci už za sebou mají. Někomu se jejich dílo zřejmě líbilo, což je může vskrytu hřát. Ale co se reálně změnilo? Kromě hrstky autorů a nejbližších přátel stále dotyčné osoby prakticky nikdo nezná. Nicméně se jim otevřou dveře, které předtím zůstávaly zavřené – snadněji získají informace o chystaných antologiích či jiných literárních projektech, kterých se můžou (a měli by!) zúčastnit. Tedy zkráceně, drazí prvoautoři: neusněte na vavřínech, pište dál, zkoušejte a mějte oči otevřené. Na zbytek už přijdete sami. A čeho se vyvarovat? Nehledejte zkratky, je to ztráta času – žádné neexistují!


Máš za sebou řádku různorodých děl, jsi v psaní spíše sólista, nebo máš raději společné projekty?

Jsem sebestředný sólista. Práce v týmu mě dusí, brzdí a těžce snáším, když mi někdo zasahuje do díla nebo chce, abych něco upravil. Ovšem máš pravdu, že jsem se účastnil (a účastním se i nadále) řady autorských spoluprací. Ukázalo se však, že na psaní v tandemu se nehodím – vadí mi mít věci předem pevně nalinkované, potřebuji v příběhu úplnou volnost.

Zajímavé je, že čas od času pokaždé přijde někdo s novým nosným nápadem, kdy do toho ochotně jdu, i když už předem čmuchám ve vzduchu „strašlivé autorské utrpení a bezpráví“. Nicméně člověka to naučí hodně o dělání kompromisů a výsledná díla pak mají často velmi nezvyklou, specifickou náladu. Ať už jde o tandem, nebo jiné druhy spoluprací. Takže jo, nějakého společného projektu se podle všeho nejspíš ještě dočkáte. :)

Máš obvykle kontrolu nad svými postavami, nebo mají spíš kontrolu ony nad tebou?

Ani jedno a současně obojí. Jednoduše uvedu postavu či postavy do dané situace a pak jen sleduji a zapisuji, co se děje. Lze tedy říct, že postavy si samy diktují, co o nich napíšu. Nicméně bez toho, abych ty věci napsal, nemůžou samy nic udělat – a tedy naopak ovládám já je. Je to kruh, klasický Uroboros. Ty potvory jsou všude, když se dobře díváte. Má otázka však zní: Co jsou to postavy?

Vymýšlíš příběhy nejraději u vaření nebo je to nějaká jiná aktivita, která tě nejvíce nakopává?

Vaření je pro mě oblíbená relaxační aktivita, během které se od tvorby naopak plně odpoutám. Když pečete borůvkový koláč a na plotně bublá gulášek, není to nejlepší čas na aktivity spojené s tvorbou. A trochu tě s prominutím opravím – příběhy nevymýšlím. Jen přijímám náměty, které ke mně nonstop přichází prakticky odevšad, a pokud se mi zalíbí, tak je trochu rozvinu. Nepotřebuji tedy žádnou další aktivitu k tomu, aby mě něco „nakoplo“. Nejvíc mě nakopává vlastní život. Stačí ho vnímat.

Jak moc ti při psaní pomáhá pití horkého černého čaje?

Je to pro mě ideální nápoj při četbě i tvorbě, prověřený roky tvorby. Samozřejmě dovedu existovat i bez něj, ale jde o můj oblíbený domácí rituál. Když jej provedu, oznámím tím sám sobě, že tento čas je vyhrazen čistě pro mě a pro všechno, co mám v životě rád.

Podělíš se o nějakou nejzajímavější reakci na své příběhy?

Nevím, jestli to k něčemu bude, ale moc rád bych využil této příležitosti a poděkoval člověku, který se kdysi na Horor-Webu skrýval pod přezdívkou Estrellita. Byla to úplně první a víceméně jediná osoba, která si dala tu práci a okomentovala hned dvě mé rané povídky (Stodola a Na okraji propasti), přičemž obě hodnocení vyzněla velmi kladně a rozumně. Sebevědomí tehdy rozhodně nebylo mou silnou stránkou a tohle mi výrazně pomohlo se utvrdit v tom, že má smysl pokračovat.
Děkuji, Estrellito.

Ovlivňuje tvorba tebe samotného? Pomáhá ti například v některých aspektech života?

Ano. V podstatě se ptáš na jádro toho, proč vůbec píšu. Má tvorba mi umožňuje lépe pochopit sebe samotného i okolní svět, a to na hlubší úrovni, než mi poskytuje četba knih. Každý napsaný text je pro mě otázkou i odpovědí. Psaní je nástroj, který mi umožňuje zkoumat vlastní existenci a smířit se s jejími aspekty. Pomáhá mi vypořádat se s úzkostmi, naštvaností a zklamáním. Negativní emoce jsou pro mne v principu palivem, které mi dodávají energii pro další tvorbu. Někdy je nechám temné, ale často je raději obrátím na humor. Radši se směju, než pláču.

Jaký jsi čtenář? Jaká díla jsi měl rád v minulosti, jaká tě inspirují (do)dnes?

Nerad hodnotím sám sebe, ale prý jsem nadprůměrný čtenář. Knihy mě baví už od pradávných dob, kdy jsem se poprvé naučil číst. V mladých letech jsem upřednostňoval dětské příběhy, obrázkové encyklopedie a velmi specificky gamebooky z devadesátek (láska ke gamebookům mi vydržela dodnes). V pubertě jsem se dočasně přepnul na detektivky a sci-fi.

Všechno se to zlomilo někdy kolem mých dvaceti let, kdy se ukázalo, že svět přede mnou úzkostlivě tajil cosi, co se nazývalo horror. Hodně jsem pak ujížděl na Stephenu Kingovi a H. P. Lovecraftovi, protože v té době byli stále nejdostupnější žánrovou literaturou. Zacházelo to až tak daleko, že když jsem později narazil na dílo Honzy Vojtíška (šlo o sbírku povídek Útočiště, to si pamatuji přesně), tak jsem se rozčiloval, že „ten člověk vůbec nepíše lovecraftovsky, a tím pádem to je špatný horror“. Ve skutečnosti se takto pozná špatný čtenář, jak jsem si později uvědomil. Mimochodem, Honza byl nejspíš jediný český autor, který mě v tomto období výrazně ovlivnil a od kterého jsem přečetl asi všechny knihy, které kdy v češtině vyšly. I opakovaně.

Pokud v člověku něco spolehlivě zabije schopnost číst, tvořit a používat imaginaci, je to vysoká škola. Znovu jsem se pořádně rozečetl až po konci studia. Známým jménům jsem se spíš vyhýbal a hledal méně profláklé věci. Hlavně z oblasti horroru, protože autoři obvykle píší to, co sami rádi čtou. Ale časem jsem zjistil, že mě baví číst prakticky všechno (snad jen milostný román jsem po dvou kapitolách zděšeně zaklapl) a že mi to naopak pomáhá efektivněji propojovat myšlenky. Navíc se postupně objevila paleta menších žánrových nakladatelství, kterými se nyní snažím aktivně pročíst. Některá nakladatelství už mám zhltnutá, další budou následovat záhy.

Nejraději mám pomalé, atmosférické příběhy, které nenápadně čtenáři vykloubí mozek z pantů a položí realitu na lopatky. Problém mám naopak u příběhů, kde prediktivně dovedu určit, jak se děj přesně bude vyvíjet, kdo je vrah a podobně (ano, to se začne dít, když hodně čtete). Nicméně i takový příběh může zachránit čtivost a zábavnost. Neřekl bych, že jsem náročný čtenář – pouze chci, ať kniha funguje tak, jak fungovat má.

Přečetl jsem už stovky knih a hodně z nich mě oslovilo; každá na jiné úrovni, v odlišných věcech a různých polohách. Kdybych tady vychrlil pár jmen, bylo by to spíš zavádějící. Každá přečtená kniha na mě má vliv. Nicméně fáze, kdy jsem se inspiroval v dílech jiných tvůrců, už je pryč. Dnes už píšu primárně sám sebe (první text, u nějž jsem si uvědomil, že píšu sám sebe, je právě novela Nathrezim ze Smyčky Urobora, což je z tohoto úhlu pohledu interní vtip). Pokud se dnes pokusím napsat něco ve stylu jiného autora, je to z mé strany spíše poklona.

Z toho všeho plyne jednoduché poučení: Nikdy se neptejte čtenáře na jeho čtenářství!


Momentálně letí Dracula a Frankenstein, jak tyto fenomény a jejich opakovaná zpracování vnímáš jako autor?

Obě díla jsem četl už před delší dobou. Frankenstein mě velice bavil, zatímco Dracula mě po perfektním začátku příběhu začal postupně nudit. Nicméně v obou případech jde o zásadní díla, která pomohla utvářet dějiny současné literatury a oprávněně patří do knihovny každého sečtělejšího čtenáře. Pokud mám námitky, je to dáno dvěma důvody. Zaprvé, Brama Stokera mám raději jako povídkáře než romanopisce. Zadruhé, příběh Mary Shelley o geniálním vědci, odmítajícím převzít zodpovědnost za své dílo, je mi vzhledem k mé hloubavé povaze mnohem bližší.

Nová filmová zpracování udržují odkaz staré klasiky při životě a tím jí brání upadnout v zapomnění. Navíc předpokládám, že starší knihy a filmy sjíždějí spíše nadšenci a fajnšmekři jako já. Opakovaná filmová zpracování dílo aktualizují pro průměrného moderního diváka tak, aby mu lépe porozuměl. A do třetice, jsem vždy rád za zajímavý horrorový či s horrorem související snímek. Nechodím moc s davem, takže ani jeden z nových filmů jsem zatím neviděl – nicméně rád se na ně časem podívám.

Chtěl bys sám sešít monstrum a posadit ho před policejní stanici?

Pokud myslíš Monstrum s velkým M, tak po delším studiu anatomie bych to nejspíš zvládl. Asi bych měl problém se stavebním materiálem, ale na hřbitově jistě bude spousta ochotných nebožtíků, kteří rádi přiloží ruku k dílu. Na bouřku čekat netřeba, v elektrické síti je šťávy dost. Ovšem neodložil bych jej před policejní stanici. Ani nikam jinam. Na tomto světě by nikdo neměl zůstat opuštěný a osamělý. Vzal bych si Monstrum domů a staral se o něj, dokud se nepostaví na… vlastní nohy.

A co týden zdechlá kočka k obědu?

Ne, děkuji. Mám je raději živé.

Co pro nás chystáš do budoucna?

Letos byste se ode měli dočkat další knihy, kterou nejspíše ocení jak mí stávající, tak i noví čtenáři. A pokud jste příznivci novelistických textů, koncem roku se v edici Zrnka temnoty objeví můj kousek nazvaný Pozitivní vibrace (prozradím jen to, že v této knize se vyskytují kapybary). Toliko k tomu, co je téměř jisté, ale samozřejmě nemohu vyloučit, že se neobjeví i něco dalšího. Všechny ty věci by pochopitelně měly vyjít v nakladatelství Golden Dog.

Chápu, jsem tajemnější než hrad v Karpatech. Jiný už nebudu.

Kristině mnohokrát děkuji za rozhovor. :) Mějte se hezky a opatrujte se!

Foto: Jiří Šeda a Jakub Jesenský