Petr Brožovský: Luciférovka

Nakladatelství Epocha vydalo nový román Petra Brožovského Luciférovka. Humor, nadpřirozeno, akce, paragrafy, a to vše v prostředí Plzně.

ANOTACE:
Kdyby nebe chtělo žalovat Lucifera, nemá jak. Všichni advokáti totiž končí v pekle. Martinu Riegrovi se ale pod drn ještě nechce. Ostatně když je vaším klientem sám Ďábel, je nevyléčitelná nemoc v podstatě něco jako zaměstnanecký motivační benefit. Možná že existuje cesta k vykoupení, jenže pro Martina by to znamenalo zapojit se do odvěké války zla proti… ehm… většímu zlu. Ještě že jsou na to advokáti zvyklí. Obvykle totiž nemají čisté svědomí. Teď však přišel čas ušpinit si i ruce.

 

O AUTOROVI:
Petr Brožovský (* 1992)
Plzeňák v jistých kruzích známý pod přezdívkami Pedro nebo Švéd. Založil si vlastní advokátní kancelář, aby to měl blíž do práce, a je mistrem České republiky a finalistou Mistrovství Evropy ve slam poetry z roku 2021. Sběratel knih, organizátor larpů, nadšený střelec, nevyslyšený hudebník a obávaný i milovaný dungeonmaster. Na poli literárním přesvědčivě zabodoval už svou prvotinou Tanec papírových draků (2021), akční fantasy s prvky splatterpunku.

INFO O KNIZE:
Vydala: Epocha, 2025
Ilustrace: Žaneta Kortusová
Obálka: Lukáš Tuma
Vazba: brožovaná
Počet stran: 312
Cena: 329 Kč

 

UKÁZKA Z KNIHY:

1
Vyostřená mediace

V základu existují tři typy právníků a být kterýmkoliv z nich není žádná výhra: workoholici, hypnotizéři a ti třetí.

První zmínění mají tolik peněz, že by si klidně mohli dovolit každý měsíc létat na luxusní dovolenou do libovolné tramtárie a cálovat i za kamarády.

Ale smůla. Dělají kolem šestnácti hodin denně šest až sedm dní v týdnu, dovolenou nemají a klienti se jako kamarádi nepočítají. Proto jsou nešťastní.

Ti druzí – hypnotizéři – kamarády mají, ale nemají klienty. Kdo nemá klienty, nefakturuje. Kdo nefakturuje, nemá prachy. Sice by tedy měli čas létat do zmíněné tramtárie, ale jsou rádi, když jim na účtu zbyde na Mácháč. Tihle jsou taky nešťastní. Celý den proto sedí v prázdném kanclu a hypnotizují kliku dveří v marné naději, že se přesunou do kategorie číslo jedna, aby mohli být nešťastní zcela novým způsobem.

No a pak jsou tu ti třetí. Ti měli dost volného času i peněz, obvykle proto, že se při poskytování právních služeb nebáli… řekněme trochu improvizovat. Koncept bezpochyby zajímavý, avšak ochcávat pořád dokola jeden patník se nedá věčně, což je hlavním důvodem, proč příslušníci třetí kategorie prakticky bez výjimek nesedí v kanceláři, ale v base.

Já kupodivu nepatřil ani do jedné ze zmíněných kategorií. Advokátů, kteří vám zajistí převod bytu, sfouknou rozvod nebo vydyndají z pojišťovny prachy za zlomené zápěstí, je totiž plný internet. Snaha o konkurenci na předmětném trhu by se tak dala připodobnit ke snaze vyčůrat se do pisoáru, do kterého už močí deset jiných lidí, mnohdy s podstatně působivějším nádobíčkem.

Ne. Já jsem tu hru hrál podle maličko jiných pravidel. Dalo by se říct, že jsem si vyrobil vlastní pisoár.

Proto jsem si taky mohl dovolit udělat to,1 co jsem právě udělal, tedy vypnout otravné zvonění budíku a dopřát si ještě hodinu spánku. Už jsem ale znovu úplně nezabral. Sluneční paprsky se mi totiž s nevídanou vervou snažily vypáčit oční víčka, zatímco Tygr, pro kterého byl budík, byť vzápětí umlčený, signálem, že je na místě očekávat magickou změnu stavu jeho misky z prázdné na plnou, se mi neodbytně pokoušel dát najevo, že spánek je vyhrazen pouze lidem, kteří nežijí s kočkou.

Když se mi opatrně pokusil ochutnat nohu, vzdal jsem snahu o další odpočinek a vypotácel se z postele. Dopajdal jsem do kuchyně a za neustávajícího mňoukání připravil Tygrovi snídani. Pak jsem se vydal do koupelny udělat ze sebe člověka. Trvalo to o něco déle, než bych si byl ochoten připustit, ale nakonec jsem na sebe hodil tmavě modré chinos, bílou košili a hnědé polobotky, zapnul Tygrovi klimatizaci a vyrazil do ulic.

Na to, že bylo teprve půl desáté, byl asfalt povážlivě rozpálený. Léto udeřilo náhle a nečekaně. Vyrazil jsem pěšky, abych setřásl zbytky ospalosti, a využil stále ještě vypnutého vyzvánění, abych si v hlavě prošel, co všechno je třeba udělat.

Plzeň byla zalitá sluncem, které elegantně schovávalo špínu a prach, a vzduch byl příjemně svěží, protože dlouhými ulicemi se proháněl mírný vánek. Brzy jsem proto pracovní myšlenky schoval zpět do šuplíku na potom a jen si užíval procházku.

Ve tři čtvrtě jsem otevřel dveře kanceláře a v ruce se mi během dvou vteřin objevil šálek espressa doppio. „Dobré ráno,“ pozdravila Romana a vrátila se zpět na své místo na recepci.

Usrkl jsem horké kávy a zašklebil se. „To sdílení mojí polohy máš proto, abys věděla, jestli jsem ještě na jednání, nebo už skončilo,“ napomenul jsem ji naoko.

Podívala se ke stropu, jako by přemýšlela nad pravdivostí mých slov, a nakonec zavrtěla hlavou. „Ne, to bych neřekla. Všeobecně je sdílení polohy na to, abych věděla, kde kdo je.“

„Hranice mezi profesionalitou a patologickou zvědavostí je tenká,“ varoval jsem ji a zapnul zvuky na telefonu.

„Kdybych ti to kafe udělala v devět, bylo by studený. Ale protože máš nejchytřejší asistentku v Plzni, dostal jsi čerstvou kávu hned ve dveřích, aniž by ti někdo musel volat, kde se flákáš. To není důvod ke stížnostem, ale ke zvýšení platu,“ houkla na mě přes rameno, když jsem si sedal do křesla.

Nastartoval jsem počítač, otevřel e-mail, připravil si diář a pohodlně se nachystal na ranní briefing. „Můžu, Romčo,“ zahlásil jsem a jediným douškem dopil kávu.

„Takže,“ nadechla se Romana, která se objevila u mého stolu, „volala doktorka Bujková z OSZ. S tím návrhem na uzavření dohody souhlasí, ale chce to probrat osobně. Domluvila jsem ti to na čtvrtek,“ píchla prstem do příslušného zápisu v diáři. „Vojáček se chce sejít. Asi jde o novou věc, detaily ti prý řekne osobně. Byl neodbytnej, takže přijde za hodinu. Dál – v datovce bylo vyrozumění z rejstříkovýho soudu ve věci Masako Design. Zápis proveden. Klienta si vyrozumíš sám?“ Když jsem přikývl, pokračovala: „NEJSTAVBY s. r. o., tam je to to samé co poslední půlrok – Energetický regulační úřad chce doplnit další podklady. Usnesení máš na stole i v elektronický složce, lhůta patnáct dní. V kalendáři už to máš. Potom tě sháněl nějakej JUDr. Hřebíček, neřekl, v jaké věci. Slíbila jsem, že zavoláš zpátky. Jo a byl protivnej jako noc, takže mu nemusíš volat hned. Nech si ho na odpoledne. Tady je číslo. No a poslední věc na zpříjemnění pondělka – volal někdo od Grivny.“

„Řeklas jim, že nemám čas?“ zeptal jsem se zbytečně. Romana dokázala s obdivuhodnou přesností předpovídat moje reakce. Uměla skvěle číst lidi a mě měla přelouskaného od A do Z.

„Jasně, ale prý ti sem stejně něco pošle.“

„Kdo, Grivna?“

„Nejspíš. Naštěstí měl ten volající dost rozumu, aby nikoho nejmenoval do telefonu,“ pokrčila rameny.

„Něco mi pošle? Ach jo,“ natáhl jsem se po plastové lahvičce ibalginu a Romana sáhla někam za sebe a podala mi skleničku vody, kterou si tam v očekávání mého nezměněného zdravotního stavu zřejmě nachystala předem. Jak říkám, měla mě přečteného.

„Pořád tě ta hlava bolí?“ zeptala se ustaraně. Když jsem spolkl pilulku a přikývl, zachmuřila se. „Už to trvá docela dlouho, měl by sis s tím někam zajít.“

„Obvoďák říkal, že je to migréna z přepracování,“ namítl jsem.

„Obvoďáci jsou rozvodoví právníci medicíny. Vědí hovno. Zajdi si ke specialistovi. Slibovals to už před měsícem.“

„No jo, furt. Příští tejden se objednám,“ kapituloval jsem. „Je to všechno?“

„Skoro,“ přepnula zpět do svého pracovního turbo tónu. „Mláďátko přijde až po obědě. Říkal mi nějakou výmluvu, ale moc jsem ho neposlouchala. Podle mě se včera vožral. Jo, a Karlos psal, že pro tebe má něco novýho, odpoledne se staví. A já jdu ve dvě domů, takže si s tím budeš muset poradit sám,“ uzavřela hlášení a zaklapla blok.

„Kam se chystáš?“ vyzvídal jsem. Šlo o pouhou zvědavost. Schvalovat nebo zamítat jí volno by mě ani ve snu nenapadlo. Pokud k někomu chováte takovou míru důvěry, že ho necháte, aby si z vašeho účtu sám posílal výplatu, věříte mu i v tom, že si sám dokáže naplánovat dovolenou. A Romana moji důvěru nikdy nezklamala.

„Máme s Míšou výročí,“ usmála se spokojeně.

„Tři roky?“ vydoloval jsem z paměti příslušný údaj.

„Tři roky,“ přisvědčila.

„Velký plány?“

„Večeře, divadlo, drink a šukání,“ přikývla bez mrknutí oka.

Uznale jsem povytáhl obočí. „V tom případě jednou i za mě,“ mrkl jsem na ni a otočil se k e-mailu.

Naklonila se a provokativně mi zašeptala do ucha: „Nakoupila jsem nový hračky. Popsala bych to detailněji, ale měl bys večer problém usnout.“

Uchechtl jsem se a začal se věnovat monitoru.

***

Den ubíhal sice v tempu, ale příjemně. Před Vojáčkovým příchodem jsem stihl vyřešit Masako Design i NEJSTAVBY, na které jsem byl obzvlášť pyšný, protože jsem během dvaceti minut vytvořil Energetickému regulačnímu úřadu přinejmenším tři týdny intenzivní práce, čímž jsem zvýšil šanci, že je to konečně přestane bavit a řízení proti mému klientovi zastaví.

Tímhle jsem se vlastně od ostatních advokátů lišil. Tam, kde oni nabízeli právní poradenství, právní služby a právní zastoupení, já nabízel řešení právních problémů. Pohyboval jsem se v šedé zóně etiky a legality, ale tam, kde původně zmiňovaná třetí skupina advokátů (těch, co končili v base) už kráčela po tenkém ledě, já elegantně krasobruslil na jeho okraji.

Vytříbená argumentace a znalost judikatury nebyla vždy jedinou nebo nejúčinnější cestou, jak rozpohybovat soukolí justičního systému. Občas bylo potřeba stroj zaseknout, občas promazat, jindy zas vyměnit strojníka. Vůbec nejlepší ale bylo dotáhnout si vlastní mašinu a existenci původního stroje okázale ignorovat tak dlouho, až vám to ostatní sežerou.

Byl jsem zkrátka v řešení právních problémů inovativní, což mi zaručovalo stabilní přísun klientely zejména z řad majitelů místních firem, kteří se nechtěli zdržovat takovými světskými věcmi, jakými jsou placení pokut, uložení zákazu činnosti a výkon trestu odnětí svobody.

Neinformovaný člověk by řekl, že mým vzorem by mohl být Saul Goodman z Breaking Bad. To však nebyla pravda. Spíš bych já mohl být vzorem Saula Goodmana, protože jsem dělal menší špinavosti než on za lepší prachy.

Vojáček přišel pár minut potom, co jsem vyjádření na ERÚ odeslal.

„Už víme, kdo mě bude soudit,“ sdělil mi bez pozdravu, když vpadl do dveří. Vypadal rozrušeně.

„Ahoj, zpomal, posaď se a nejdřív mi řekni, jestli si dáš něco k pití,“ zastavil jsem na můj vkus až příliš rychle se rozjíždějící debatu. Navíc jsem Vojáčkovi účtoval od hodiny, tak jsem ho přece nemohl nechat vychrlit na mě všechno za dvě minuty.

„Promiň, Martine, ahoj. Já jsem z toho celej nějakej… Jo, dám si kafe. S mlíkem, prosim tě.“

O vteřinu později se ve dveřích objevila Romana s kapučínem. Mé klienty měla přečtené stejně dobře jako mě. Vojáček se z toho nervózně ošil.

„Díky, Romčo,“ přikývl jsem, když přede mě postavila skleničku studené perlivé vody. Já i klient jsme jí podali svoje telefony, abychom měli jistotu soukromí, a ona zase odplula. Otočil jsem se zpátky k Vojáčkovi. „Tak povídej.“

„Bude to soudit Číhajský,“ sdělil mi beznadějným hlasem a rozhodil rukama. „Co teď?“

„Hm,“ zamručel jsem a poškrabal se ve strništi na bradě. „Odkud to víš? Vyrozumění ještě nepřišlo, aspoň mně ne.“

„Mám info přímo ze soudu přes… řekněme známou. Je to zaručený. Dneska ráno mu to přiřadili.“

„Hm,“ zopakoval jsem a chvíli žongloval v hlavě s myšlenkami, zatímco jsem prstem poklepával do pravé nohy, přehozené přes levé koleno.

Pak jsem se nadechl a spustil: „Číhajskýho nechceme. Jeho brácha tě jako starosta nesnáší poměrně otevřeně a ani pan soudce nebude nestrannej. Problém je, že podjatost mu neprokážeme. Výhoda naopak je, že ho na soudě nesnášejí naprosto všichni. Takže když proti němu něco podniknu, nenasereme si tím zbytek. Se státním zastupitelstvím to mám domluvený, takže v podstatě stačí nějak se zbavit Číhajskýho a bude to v suchu, protože doslova kdokoliv jinej ze všech soudců, co tam jsou, bude lepší než on, což nám zajistí výhru.“

„No ale jak se ho dá zbavit? Napadá tě něco?“ díval se na mě nervózně, zatímco si do kapučína vmíchával třtinový cukr.

„Napadá mě toho spoustu, ale u všeho hrozí, že to bude mít dopad na moji další kariéru v Plzni, čemuž bych se rád vyhnul.“

„Nechci to levně,“ pokoušel se mě motivovat.

„Zdeňku, děláme spolu kolik… dva tři roky? Byl jsem někdy levnej?“ ušklíbl jsem se.

„Víš, jak to myslím. Prostě prachy nejsou problém.“

„To je dobře,“ přikývl jsem, „protože budu trochu riskovat a budu potřebovat zaplatit externistu, což obojí nějakej ten peníz spolkne,“ potvrdil jsem jeho odhad a napil se vody. Byla tak studená, že mi bolest hlavy znovu vystřelila do čela.

„Tady máš zálohu,“ vytáhl z kapsy obálku a položil ji na stůl. Vojáček byl stará devadesátková škola, co platila zásadně cash. „Máš tam dvě stě talířů. Kdyby to došlo, stačí říct, bouchneme prasátko. Hlavně to nějak zařiď. Nechci jít sedět. Musim letět na kontrolní den, než tam ty jelita něco dojebou. Měj se!“ otočil do sebe doposud téměř netknutou kávu celou najednou, hekticky mi potřásl rukou a zmizel ve dveřích.

Došel jsem na recepci, kde Romana už otvírala trezor. „Sto tisíc?“ odhrnula si záplavu hnědých kudrnatých vlasů z čela a vytáhla sešítek, kam zaznamenávala hotovostní příjmy.

„Dvě stě,“ upřesnil jsem a obálku jí podal. Zatímco peníze zapisovala a sklízela do sejfu, dělal jsem si u recepce pár rychlých poznámek pro Karlose.

Proto si ani jeden z nás nevšiml nově příchozího, dokud se mi za zády neozval hrubý hlas s ukrajinským, nebo spíš rumunským přízvukem. „Martin Rieger?“

Otočil jsem se a prohlédl si Grivnovu dvoumetrovou gorilu v bílém nátělníku se zlatým řetězem kolem potetované pracky.

Romana se ke mně naklonila a špitla: „Už je asi pozdě zhasnout a dělat, že nejsme doma, co?“