S Petrou Klabouchovou o šumavských záhadách, těžkých tématech i humoru

„Preferuju dobré konce. Tedy ty, kde je utrpení pomstěno,“ říká spisovatelka Petra Klabouchová.

Romány Anglická zahrada, U severní zdi či Prameny Vltavy získaly srdce tisíce příznivců, nervy dalších čtenářů a posluchačů audioknih zkouší vloni vydaný horor Ignis fatuus, který se dočkal i nominace na cenu Magnesia Litera. Mezi tím na pulty knihkupectví zamířil také humoristický román Muž z Brna a autorka potkává své čtenáře napříč republikou. Při jedné z besed jsem jí položila pár otázek.

Vzpomeneš si ještě na svůj úplně první napsaný příběh? O čem byl a kdy jsi ho napsala?

První zaplacené dílo byla slohová práce pro spolužáka v primě gymnázia na téma popis obnovy nátěru na starých dřevěných oknech. Úplně první příběhy jsem ale psala jako malá holka někdy v sedmi osmi letech a byl to mix foglarovek s Draculou. Pravidelně na jarní prázdniny u babičky pro všechny své bratrance a sestřenice, nechávala jsem je pak podle svého vyprávění běhat po šumavských lesích, aby plnili hororové bobříky.

Tvé příběhy popisují jakýsi cyklus viny a trestu, ve kterém se dostává msty ukřivděným. Je to katarze, kterou si šiješ na míru jako završení obtížného psaní, nebo je věnuješ spíše obětem, o kterých se nemluví?

Můj osobní svět je pořád ještě jednoduchý, skoro pohádkový. Za zlo přijde odveta. Občas mi kritici říkají, že mám „buranský“ styl psaní. Tak asi mám. Preferuju dobré konce. Tedy ty, kde je utrpení pomstěno. A jelikož píšu podle skutečných událostí, tak tam se to samo o sobě děje málokdy. Takže je ta msta jen na mně.

Příběhy vyznívají pesimisticky, depresivně. Většinou se v nich opakuje totožné zlo, totožné křivdy nehledě na historické období. Zdá se ti, že jsme jako lidé nepoučitelní?

Jsme lidi. Děláme stále stejné chyby, co se generaci za generací opakují, protože vychází z našich vrozených tužeb. Občas na ně tím „správným“ směrem tlačí systém, politika, náboženství. Být důležitý, úspěšný, bohatý, mocný, spravedlivý, bohabojný… víc, víc, ještě víc. Prostě zanechat stopu. Na okamžik ošálit tu svou maličkost a postradatelnost. To se nikdy nezmění. 

Jak se ti i přes tato těžká témata daří do knih zakomponovat (byť mnohdy kousavý) humor?

To jsem já. Všechna ta ironie a sarkasmus, to je skutečná Klabouchová. Takže ta část se mi píše vždy snáz než zbytek. 

Teď ti vyšla i humoristická kniha, můžeš nám o ní něco říci?

Muž z Brna. Brno je po Šumavě moje druhá srdcovka. Tohle je čistě oddechovka, humor a přestřelená ironie. Jeden dokonalý a uvědomělý mladý pražský kriminalista je v rámci restrukturalizace policie převelen na výrazně méně dokonalou a uvědomělou služebnu v Brně – Komárově. Tam spolu s prapodivně brněnskými kolegy vyšetřuje vraždu utopené důchodkyně napíchnuté na meč svatého Jiří. I když to zní podivně, zase jsem čerpala ze skutečnosti. Ke každé kapitole se váže jeden článek z Brněnské Drbny o opravdových případech této moravské metropole. 

Jak je to vůbec s místy činu? Severní zeď, neoznačený hrob na kvildském hřbitově…  Popisuješ reálná místa, která jsi osobně navštívila?

Jasně. Vlezu všude, kam se dá. Mám syndrom Indiany Jonese, vždycky jsem chtěla být archeoložkou. Na Františkově jsem třeba skončila v jedné podzemní větrací šachtě bez provazu, bez čelovky a bez signálu v telefonu. 

Shodneme se, že s knihou jsou většinou roky práce, ale vydání ještě nic neřeší, mnohdy se o ní čtenáři nedozvědí. Chtěla jsi se psaním seknout, ale na kurzu tvůrčího psaní ve Švédsku ti prý řekli, jak psát bestsellery na míru. Prozradíš nám nějaké fígle, které ses naučila používat?

Už podle toho dávno nejedu. Ale první knížce to do výloh pomohlo. Je toho celý manuál, ale  pravidla, která mě pobavila nejvíc, jsou třeba tahle: Mužský detektiv má být rozháraný, rozvedený, tragický a věčně ožralý. Ženský detektiv má být drsňačka, nejlíp na motorce, co postaví do latě celý tým. Jména by měla začínat na A nebo J nebo H. To se prý nejlépe čtenáři vtiskne do hlavy. Když jste muž, měl byste psát jako hlavní postavu ženu a naopak. Prý to lépe odpovídá představám, které máme o druhém pohlaví. Zkrátka mužská realita o mužích se ženám nelíbí a ženská realita o ženách muže děsí. 

Ke které tvé knize trvaly rešerše nejdéle nebo pro tebe byly nejnáročnější?

K té, co teprve vyjde. Letos na podzim. Teď mě ještě čeká redakce a hromadné vyškrtávání těch brutálních scén. Je to kniha o pankrácké sekyrárně. Měla jsem k ruce 6000 skutečných motáků, psaných přímo z cel smrti. Často jsem se u toho cítila jako vetřelec. Číst ty nejniternější myšlenky člověka, kterému zbývá posledních pár hodin života. Pomohlo mi to, že mnozí z nich psali a doufali, že se o jejich oběti bude po válce mluvit. A nemluvilo. Takže přišel můj čas.

Co se týká postav napříč tvými romány, povídkami, máš nějaké favority, ke kterým by ses třeba někdy ještě ráda vrátila?

Většinou mé postavy končí neslavně. Tedy umírají, onemocní nebo je zavřou. Jak už jsem říkala, potřebuji mít v knížce tu mstu a spravedlnost. Takže vracet se k nim nechci, v mrtvých se nerada přehrabuju. Jediný, koho by mě bavilo vést světem dál, je právě Muž z Brna. V případě úspěchu už mám v hlavě i Ženu z Prahy a Seniora z Budějc.

Určitě jsou i scény nebo postavy, ke kterým by ses raději nevracela vůbec, zaslechla jsem, že značná část příběhů neprošla redakcí kvůli brutalitě, takže ne všechny osudy mohly být zpracovány, což je v dnešní době krváků, bizarra a celkově posouvání hranic trochu divné…

Zvláštní to je. Někdy si představuju ty čtenářky – maminky, které po večerech louskají Chrise Cartera, čtou o tom, jak zaživa rozpouští lidi ve vaně s kyselinou. A ani se u toho nezačervenají. No a když já popíšu věci, které jsme opravdu dovolili lidem dělat, tak knížku odkládají.

Máš osobní zkušenosti se šumavskými záhadami, které popisuješ v románu Ignis fatuus?

Mám. Jasně, že mám. Jsem ze Šumavy. A tam každý ví… Jen neřeknu. Neb se u nás povídá, že když se ti něco takového ukáže, chtělo to komunikovat s tebou. Ne s jinými. Takže když to vykřičíš do světa, přinese ti to smůlu.

Fantastika a horor obzvlášť stále trpí silnými předsudky ze strany českých mainstreamových čtenářů, neměla jsi strach vrhnout se na knihu s nadpřirozenými prvky?

Takhle nad tím nemůžeš přemýšlet, jinak budeš psát jak robot. Nepíšu podle čtenářů, píšu podle sebe a čtenář se buď přizpůsobí, nebo si koupí youngadultovku o spicy hokejistech. A já jsem si chtěla zkusit napsat horor, který by se mohl zařadit mezi tu takzvanou „lepší“ literaturu. Na just všem kritikům. No a vyfasovala jsem za něj nominaci na Magnesii Literu, takže se snad blýská na lepší časy.

Jsi hudební manažerkou, co vše taková role obnáší a jak při tom všem stíháš psaní?

Je to taková ošetřovatelka z důchoďáku a učitelka z mateřské školy v jednom. Člověk se snaží hlavně o to, abychom se z turné vrátili v plném počtu a s čistým trestním rejstříkem. Jinak zařizuju koncerty, prodeje, pracovní víza, dělám navigátora v kapelovém karavanu, kuchařku, přišívám knoflíky na pódiové uniformy, peru, léčím zranění, vyřvané hlasivky i bolavé hlavy po flámu, rozmlouvám muzikantům unáhlené sňatky na jiných kontinentech. A píšu, abych se z toho všeho nezbláznila.

Ovlivňuje přímo hudba tvé psaní? Máš nějaké oblíbené kapely či interprety?

Muzika je pro mě to samé jako kniha. Obě musí mít rytmus, styl, melodii, refrén. Mám ráda vše, co je rockové a heavy metalové. Samozřejmě musím fandit našemu projektu, takže Rock N Roll Army. A pak prostě osmdesátá hlasitá a vlasatá léta. 

Jaká je Petra Klabouchová čtenářka? Zbývá ti vůbec čas na relaxační čtení? Máš nějaké oblíbené tituly?

Jsem literární bulimička. Čtu všechno, co vypadá dobře. Aspoň jednu knížku týdně dám. Hodně jsou to rešerše k dalším knihám, občas potřebuju nasát atmosféru doby nebo vůbec pochopit, jak se daný žánr píše. Mám ráda Klostermanna a Kariku. 

A co oblíbené filmy nebo seriály?

Televizi jsem odhodila vdál někdy za covidu v zájmu zachování zdravé mysli. Od té doby „obrazovkovou“ tvorbu nemusím. Ušetřím tím neskutečné množství času, který mi zbyde na dobré čtení nebo na život. Ale teď zrovna jednomu detektivnímu seriálu dělám scénář.

Co bys vzkázala čtenářům a čtenářkám magazínu Děti noci?

Tak hlavně, že tohle je 17. otázka a číslo 17 v Itálii nosí stejnou smůlu jako 13. A pak bych jim chtěla popřát, aby těmi dětmi noci zůstali napořád. Děti jsou to lepší v nás, stárnout a moudřet je hrozná chyba. A noc je zázrak, kdy si v té tmě kolem vidíme lépe dovnitř. Takže hodně tmy a hodně dětských strachů všem.

Foto: Zdeňka Šmídová, Katka Nolčová a Irena Karpíšková