Ignis fatuus – z legend temných šumavských hvozdů

Málokteré místo v Čechách má za sebou tolik dramatických událostí jako šumavské pohraničí. Právě do tohoto kraje poslala úspěšná autorka Petra Klabouchová hrdiny svého hororového románu Ignis fatuus.

Do krajiny mlžných lesů, bažin, dávnou krví nasáklých slatí a přízračných usedlostí je vyslána tajná expedice, aby prozkoumala jev zvaný „bludičky“ či „neposedný oheň“. Jenže tamní hvozdy toho halí mnohem, mnohem víc. Svá tajemství ukrývají i samotní členové expedice. A mají je i ti, kdo je na ni poslali…

Před osmi lety jsem psala v recenzi na novelu Mrtvý luh Otomara Dvořáka, že by příběh vydal na samostatný román. Nakonec se tohoto úkolu zhostila Petra Klabouchová. Může se dokonce zdát, že v románu Ignis fatuus na novelu Mrtvý luh navazuje – aniž by ovšem autorovo dílo znala. Ale to už bych mnohým napovídala…

Členové expedice tvoří poměrně nesourodý tým (jedním z nich je i pes, což je velmi zajímavé zpestření), který si s úkolem moc neví rady. Ale nečekejte žádné nevybavené, zpovykané blázny, kteří se někam vrhají na vlastní nebezpečí. Výzkumníci jsou specialisté v různých oborech a logicky na zdejší zvláštní prostředí reagují jinak. Zatímco čtenář každému jeho chování uvěří, hrdinové navzájem si nevěří vůbec.

Spisovatelka Petra Klabouchová už v románech Prameny Vltavy a U severní zdi dokázala, že se drsných a těžkých témat nezalekne a se svými hrdiny se nemaže. Možná bylo jen otázkou času, kdy se vrhne na horor. A horor to skutečně je.

Doby, kdy se děsuplné romány schovávaly pod nálepkou „mysteriózní thriller“, jsou nejspíš pryč. Horor (především díky malým nakladatelům a komunitě) se začíná dostávat do popředí zájmu vším přesyceného čtenářstva i tady v Čechách, takže přicházíme do stádia, kdy se velké nakladatelské domy přestávají hororu bát. Kdy je dokonce leckteré sociální drama či kriminálka s nějakým více či méně výrazným mysteriózním prvkem označována za horor.

Petra Klabouchová si v románu Ignis fatuus na nic nehraje. Láduje diváka hutnou atmosférou a scénami, ze kterých se tají dech. Maluje před očima ta nejtajemnější zákoutí nevyzpytatelné přírody, místa, která už v časech expedice nemají existovat, znamení, vraždy; nechá hrdiny plazit se v zoufalství a krvi. Přes to všechno je její příběh uvěřitelný, což na tom všem vlastně děsí nejvíc. Nebojí se nechat promlouvat vícero záhad a nalézá mezi nimi spojení, které dává krajině kolem řeky Křemelné či Velhartic (není divu, že se zdejším hřbitovem inspiroval Karel Jaromír Erben v baladě Svatební košile) skoro vlastní vůli.

„Ve světle měsíce jsem viděla černé body poházené na sněhové pláni kolem mě. Obrysy lidských těl. Jako seschlé mouchy na bílém parapetu. Muší tělíčka, co nedokážou pochopit, že ten svět za sklem už není jejich, i když ho stále vidí před sebou. Že jsou v pasti. A budou do okna narážet a narážet, dál a dál, až do úplného konce, než padnou na záda a naposledy zaškubají nožičkama. To sklo je pro ně neviditelné, a přesto tolik existující. Nikdy to nepochopí. Až si je vysílené vezme smrt.
Jako nás.“ (str. 177)

Byť se autorka nevyhne přirovnání ke knihám Jozefa Kariky či filmu Blair Witch, já se k tomu nekloním. V knize Ignis fatuus vidím mnohem více inspiraci samotnou Šumavou coby krásnou a tajemnou krajinou i coby akumulátorem i katalyzátorem nejhorších lidských osudů a povah.

Snad i pro tu dusnou atmosféru se kniha čte jedním dechem, metatexty pak působí jako takové krátké oddychové můstky. Celá kniha včetně vizuálu se nakladatelství Host moc povedla a já jsem ráda, že mezi sebou můžeme přivítat další bojovnici za práva českého hororu.

Vydal: Host, 2024
Obálka: Zuzana Doňková
Vazba: pevná
Počet stran: 335
Cena: 429 Kč