Jan Kotouč, Lucie Lukačovičová: Velká bouře v českých zemích

Národní obrození vstupuje z literárních salonů na bitevní pole. V nakladatelství Brokilon vyšel v edici „Brokilon Alternativa“ román Velká bouře v českých zemích.

ANOTACE:
Svět se změnil. V květnu roku 1848 nastala Velká bouře. Nikdo neví, odkud přišla a co ji způsobilo, ale následky pocítili všichni. Hladiny oceánů se zvedly. U Drážďan je voda. Za Prešovem také. Rozvodnily se řeky, nepřetržité deště zničily úrodu. Lidé hladoví.

Myšlenky národního obrození ale přetrvávají. Když jsou celé české země uvrženy do chaosu, v kraji řádí bandité, vojenský diktátor ovládl Prahu a vláda ve Vídni je nezvěstná, vstupuje na scénu Národní aliance: sdružení starostů, průmyslníků, intelektuálů a hlavně obyčejných lidí, kteří chtějí uprostřed pohromy chránit své rodiny.

Co vzniklo jako spojení hrstky dobrovolníků, jejichž cílem bylo ubránit to málo jídla, které měli, se rychle rozrůstá v armádu. A ta bude zapotřebí, protože diktátor v Praze nesnese, aby se mu v českých zemích kdokoli postavil na odpor.

Národní obrození vstupuje z literárních salonů na bitevní pole.

AUTOŘI:
Jan Kotouč (* 1987) se coby autor zaměřuje na subžánry military sci-fi a space operu, přičemž většina jeho tvorby se točí kolem konfliktů ve vzdálené budoucnost v sektoru Hirano. První samostatnou knihu, Pokračování diplomacie (2009), vydal v Klubu Julese Verna, další román, Tristanská občanská válka, by měl ve stejném nakladatelství vyjít ve dvou dílech během roku 2011. Kromě toho pořádá kurzy tvůrčího psaní, přednáší na řadě akcí a učí na vysoké škole. V jistých kruzích mu říkají Johnak.

Lucie Lukačovičová (* 1980 v Praze) je česká spisovatelka a překladatelka. Je autorkou řady povídek a článků, převážně z žánru fantasy nebo sci-fi.
Vystudovala antropologii a knihovnictví na FF UK. Je patronkou soutěže O loutnu barda Marigolda a editorkou sborníků, sestavovaných každoročně z hodnocených prací. Rovněž už několik let vede kurzy tvůrčího psaní v rámci Dětské mensy. Její povídky vycházejí v časopisech Pevnost, Dech draka a Fantázia, stejně tak v jednotlivých sbornících (Klášter slasti, Kostky jsou vrženy, Tváře budoucnosti, Písně temných věků etc.) Stala se vítězkou Ceny Karla Čapka 2001 v kategorii krátká povídka, mnohokrát se umístila mezi publikovanými díly v soutěži O rukavici lorda Trollslayera (sborníky Drakobijci). Často experimentálně tvoří se spoluautory, zejména se svou sestrou Petrou.
Mezi její zájmy patří kromě psaní také kresba a kaligrafie, ať už evropská nebo asijská. S japonskou kulturou se poprvé setkala přes staré mýty a legendy a začala se jí intenzivněji věnovat, včetně cestování a studia jazyka. Dále mezi její zájmy patří četba, tanec, historický šerm, tchaj-ti a Role-Playing Games.

INFO O KNIZE:
Vydal: Brokilon, 11/2024
Obálka: Tomáš Flak
Mapy: Jana Šouflová
Vazba: vázaná s přebalem
Počet stran: 407
Cena: 538 Kč

UKÁZKA Z KNIHY:
1.

Zabušení na dveře přehlušilo i hromobití venku.

Richard Mělnický zvedl hlavu od posledního vydání Pražského posla, do kterého se opakovaně pokoušel začíst.

Na stropě se třepotaly záblesky světla od svíček na lustru. Okna domu, stojícího na rozlehlém pozemku za Mělníkem, zalévaly proudy deště. Pracovnu osvětlil náhlý blesk.

Zabušení se opakovalo. Richard slyšel zvenku nějaký hlas.

Vyšel z pracovny a sešel po schodech do hlavní haly svého domu. Tam už panoval rozruch. Z kuchyně vyběhla služebná, Johanka, a běžela ke dveřím. Za ní šel i čeledín Arnošt.

„Otevřete! To jsem já, Ondrejka, otevřete!“

Ondrejka!

Johanka otevřela dveře hned, jak jí Mělnický dal drobným kývnutím pokyn. Z deště vpadl dovnitř muž v klobouku. Za ním bylo slyšet zoufalé ržání koně.

„Bořivoji!“

Bořivoj Ondrejka byl promočený na kost, třásl se, ale šel vzpřímeně. Mělnický si ani nedovedl představit, jak šílenou musel vážit cestu.

„Jsem… zde, jak jsem slíbil.“

„Johanko, postav na čaj! Arnošte, postarej se o koně!“

„Jak si milostpán přeje.“

Mělnický popadl Ondrejku za ramena. „Pojďte, příteli. Půjdeme ke kamnům. Musíte se usušit.“

Do haly už vpadla jeho manželka Agáta a opatrně se zeptala: „Co se děje?“

Mělnický měl chuť poslat ji zase spát, říct jí, ať si s ničím nedělá starosti, a věděl, že spousta mužů – Čechů i Němců – by to udělala. Ale on znal Agátu příliš dobře a stačil jeden pohled do jejích modrých očí, aby mu bylo jasné, že se rozhodně nemá snažit ji jakkoli vystrnadit. Agáta chtěla být u všeho.

„Nech prosím zatopit v salonu, drahá,“ řekl nakonec.

*

O deset minut později seděl Bořivoj Ondrejka už v suchých šatech a v salonu u rozpáleného krbu a popíjel horký čaj, do kterého mu Johanka přilila trochu rumu Stroh.

Richard Mělnický a jeho choť ho jen pozorovali, nespěchali na něj. Ondrejka nakonec začal sám.

„Dojel jsem tam… až na kraj… na kraj světa.“

„Co se stalo?“ vybídl ho Mělnický.

„Je to… jako z Apokalypsy, milostpane Mělnický. Nebudou… nebudou tomu věřit.“

„Co se stalo?“

Mělnický slyšel už od léta všemožné zprávy odevšad. Už od chvíle, kdy se v květnu začala třást země, oblohu několik dnů křižovaly obrovské blesky a potom vytrvale lilo.

A chaos. Nikdo nevěděl, co se stalo, ale bylo jasné, že něco špatného postihlo Rakousko a s ním i Evropu a možná i celý svět.

Mělnický farář to považoval za boží trest, za znamení posledního soudu, a nebyl jediný. Jiní lidé jednoduše panikařili. Do toho všeho jen kusé zprávy, co se děje v Praze, a prakticky žádné z Vídně nebo Uher. Léto bylo poznamenáno chaosem, lidé se drželi svých životů s křečí tonoucího, který se chce udržet alespoň v nějakém světě, kterému rozumí. Většina Mělníka měla přes léto ale jiné problémy, prudké deště rozvodnily Labe i Vltavu a v celé oblasti byly povodně. Z německých zemí přicházely ještě děsivější zprávy o velké vodě z moře, která zatopila skoro celé Prusko a dále stoupala. Kromě toho bylo léto netypicky chladné a úroda špatná. Teprve teď, na začátku září, se lidé začali pomalu vzpamatovávat a ptali se, co se vlastně stalo.

„Dorazil jsem do Prešova… před třemi týdny. Bylo to… šílené. Davy lidí, zoufalci, uprchlíci. Myslel jsem si, že je to pořád kvůli válce, co tam ještě zuří.“

Mělnický přikývl. Rok 1848 byl šílený už před květnovou Velkou bouří. Uherské povstání proti rakouské moci se rozhořelo v březnu a Rakousko bylo jako na trní. Císařpán sice slíbil zrušit poddanství, vyhlásit konstituci a odebrat moc vrchnosti, ale všechno spělo kupředu příliš pomalu. V celé Evropě to letos vřelo. A Velká bouře to ještě zhoršila.

„Potom jsem jel dál a viděl jsem… prostě… kusy skal pryč, jako kdyby je něco uřízlo. Jako kdyby nějaká nebeská bytost přišla a uřízla všechno. Všechno je rovné, hladké a za tím není nic.“

„O čem to mluvíte, člověče? Vyjadřujte se jasně.“

Ondrejka se posilnil čajem – nejspíš ještě víc ocenil přimíchaný rum – a zhluboka se nadechl.

„V Uhrách, na východním Slovensku, u Dukly… končí svět. Je tam rovná čára, země a hory a domy a města za tou linií prostě zmizely. Teď je tam jen voda. Není tam vůbec nic! Všechno zmizelo.“

*

„Jsem rád, že nás přijali, pane starosto.“

Jan Beran, starosta Mělníka, se na své dva hosty usmál, ale po brunátné tváři mu stekla kapička potu. „Vždycky mám čas na tak váženého občana, jako jsou oni, barone Mělnický. Jak bych mohl nepřijmout Přemyslovce!“

Mělnický jen vážně přikývl. Když se před dvěma lety přestěhoval z Ústí nad Labem do Mělníka, vzbudilo to pozdvižení. Mělnický byl v kruzích českých vlastenců dobře známý, pocházel z bohaté rodiny urozených českých pánů. Rakouské mocnářství rod Mělnických tiše ignorovalo, ale oni pocházeli z dlouhé vedlejší větve Opavských Přemyslovců z Ratiboře, jejichž původ sahal až ke knížeti Valentinovi Hrbatému, poslednímu Opavskému Přemyslovci. Někteří heraldici sice jeho nárok označovat se za Přemyslovce zpochybňovali, ale čeští vlastenci ho přijali za svého. Vlastenecká společnost se probouzela a spolu s rostoucím zájmem o český národ, českou historii a o český jazyk ocenila i potomka slavného rodu českých panovníků táhnoucího se od Přemysla Oráče po Elišku Přemyslovnu. Bylo jedno, jak moc vedlejší ta větev je, důležitá byla samotná idea. Dokonce i Josef Kajetán Tyl napsal před čtyřmi lety o Mělnickém článek do Květů.

Samotný fakt, že Mělničtí byli bohatí a Mělnického otec založil v Ústí slavnou přemyslovskou textilku, je v severních Čechách ještě víc zviditelnil. Mladý Mělnický podnik dále rozšířil a cíleně tam zaměstnával pouze Čechy. Kromě Ústí otevřel textilní obchod v Litoměřicích, Mladé Boleslavi a nakonec i u Mělníka, kam se s manželkou přestěhoval. Místní noviny byly nadšené, že „Přemyslovec Mělnický jde do Mělníka“. Kromě toho, že na rozdíl od německého Ústí se jednalo o ryze české město, šlo také o místo, odkud pocházela samotná svatá Ludmila.

Starosta Beran tedy po právu mluvil o váženém občanovi, ale na jeho tváři bylo patrné, že tíha těchto zoufalých časů na něj doléhá. Mělnický se neusmál, místo toho pokynul Ondrejkovi, ke kterému se otočil i starosta se zdvořilým: „A vy ráčíte být?“

„Toto je Bořivoj Ondrejka, můj přítel z Ústí. Je to cestovatel, projezdil celou monarchii křížem krážem. Říká se o něm, že je dobrodružná povaha.“

„Těší mě, vašnosti,“ řekl Ondrejka a Beran jim oběma pokývl, aby se posadili.

„Mě rovněž, pane Ondrejko, ale povědí mi, co jich ke mně přivádí?“

Starostova kancelář na radnici měla několik křesel k přijímání návštěv. Tam nyní Beran uvedl své hosty a ti mu začali vyprávět.

Jako první se slova ujal Mělnický. „Po té… Velké bouři, jak tomu lidé říkají, jsem slyšel zvěsti o tom, co se dělo ve světě. Tady v zemědělském vnitrozemí jsme zažili jenom třas země, deště, povodně a špatnou úrodu. To samo o sobě je vážné, ale chtěl jsem zjistit, jak se mění svět. Německé země na sever od nás se zatápí, ale slyšel jsem o něčem mnohem horším v Uhrách.“

Beran mávl rukou. „O tom jsme slyšeli všichni. Nějaké zvěsti o zmizelé pevnině, ale i o dracích v Anglii nebo o ledových obrech ve Švédsku.“

„Bohužel, vašnosti. Ne všechny tyto příběhy jsou výplodem lidské fantazie. Na můj popud se Bořivoj vydal do Uher, aby osobně posoudil, co se stalo se světem. Věřte mi, rád bych řekl, že veškeré vyprávění přehánělo, ale není tomu tak.“

Beran zpozorněl. „Co říkáte?“

Ondrejka se dal do řeči a detailně starostovi vylíčil to, co předchozí noci pověděl Richardovi a Agátě Mělnickým.

Beran poslouchal a jeho brunátný obličej pozvolna bledl.

„Ale… to… to přece není možné. Měl snad farář König pravdu? Je to konec světa?“

„Nevím, jestli je to konec světa, vašnosti,“ řekl Mělnický. „Ale svět se nepochybně změnil. Dovoluji si jim ukázat i tyto dopisy, které jsem dostal. V Uhrách se opravdu bojuje, ale není jasné, jestli je to pokračování tamního povstání. Vídeň nijak nereaguje, moji vídeňští dodavatelé mluví o bojích v ulicích, o naprostém bezpráví a… šíří se, že císař pán je po smrti.“

„Co to říkaj!“ Beran se málem pokřižoval.

„To, co zničilo pevninu na východ od Dukly, ať už to bylo cokoli, zasáhlo i jinde. Celá císařská rodina byla v době Velké bouře na Hofburgu v Innsbrucku. Celá oblast byla prý zničena, celý Innsbruck vymazán stejně jako země za Duklou.“

„Ale… mají pro to snad důkazy?“

Mělnický zavrtěl hlavou. „Ne, do Alp se žádný můj posel ještě nedostal, ale napovídá tomu to, co slýcháme tady. Vláda ve Vídni se neozývá, ve velkých městech vládnou úředníci ze setrvačnosti. Nevíme, co se děje v Olomouci, Brně, Prešpurku, Pešti… Všude je bezvládí. A co teprve Praha? Jsme od ní kousek a už ani nechodí pravidelné listy od místodržícího Thuna vyzývající ke klidu. Od mých známých na posádce v Terezíně vím, že ani pravidelná vojenská hlášení hraběte Windischgrätze nechodí.“

Starosta nakonec pokýval hlavou. „Dobrá, pane barone, chápu je, ale co s tím mám dělat? Že tragédie postihla svět, už víme. Velká tragédie a katastrofa, jak nám tu pan Ondrejka potvrdil, ale co s tím můžeme udělat my?“

„Chtěl jsem vám to hlavně sdělit, pane starosto,“ řekl Mělnický. „Hrozí nám bezvládí. Je dost možné, že padla monarchie.“

„Probůh, mlčej!“ Beran těkal očima sem a tam, jako by si nebyl jistý, odkud vyskočí tajný policista a zatkne je.

„Mluvím vážně, pane starosto. Ještě v březnu letošního roku císař pán slíbil konstituci, odebral politickou moc vrchnosti a slíbil do roka zrušit robotu. Samé nové věci, nové možnosti. V Praze jsme svolali Slovanský sjezd… a do toho přišla Velká bouře. Pane starosto, v celé říši je bezvládí, můj přítel fyzik Hans Knopp tomu v našem posledním dopise říká ‚mocenské vakuum‘. Někdo se nakonec ujme moci. Nebude legitimní vláda. A tady v Čechách k tomu dojde tím spíš.“

„Nevím ale, proč s těmihle řečmi choděj za mnou!“ zanaříkal Beran a podíval se na Ondrejku. Ten jen tiše pozoroval, o čem se oba muži baví.

„Jako starosta města, byť malého, můžete tuto zprávu předat lidem,“ řekl Mělnický. „Utišit je a vysvětlit jim, že v příštích týdnech a měsících musíme ještě více držet pospolu. Nejen Mělničtí, ale hlavně Češi, vlastenci.“

Bylo mu jasné, že Beran není do celé té myšlenky českého vlastenectví a národního obrození tak zapálený jako Mělnický, ale to nevadilo, pokud se mu povede utvrdit ho v tom, že…

Než ale stihl starosta cokoli říct, do jeho pracovny vpadl asistent.

„Pane starosto!“

„Co chtěj, Koubek? Neviděj, že mám jednání!“

„Prosím za prominutí, pane starosto!“ řekl asistent udýchaně. „Něco se semlelo, u sýpek jsou vojáci. Z Prahy… oni… oni zabavují obilí.“